Březen 2007

Hercova tvář je unikátní hodnota

Marta Švagrová

Proslulý režisér István Szabó přijel minulý týden do Prahy na premiéru Menzelova nového filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Maďarský tvůrce ověnčený nespočetnými cenami včetně Oscara si v něm zahrál roličku jednoho z burziánů.

LN Hrajete ve filmech svých kolegů role beze slov často?

Ne u každého. S Jiřím Menzelem jsme si ale tuhle hříčku dopřáli – i on si zahrál malou roli v mém posledním filmu, a mimochodem, pokládám jej za velmi dobrého herce. Vždycky jsem ho ale obdivoval jako režiséra. Je spousta věcí, které na něm a na jeho filmech miluji: jak nevtíravě umí vyjádřit lásku, jeho něžný humor, nadhled a sebeironii. Menzel nikoho nenutí, aby se smál. Spíš diváky uklidňuje – nebojte se zasmát sami sobě, to je v pořádku. Nejste v tom sami. I ti ostatní jsou podobně naivní a dělají stejné chyby. On sám má pro člověka a jeho slabosti pochopení. Což je dáno i jeho osobností. Menzel, jak ho znám už čtyřicet let, je mírný, vstřícný, milý. Někdy to schovává pod maskou nevrlosti, tím se ale nenechte zmást.

LN Tohle jste zažil i při natáčení Anglického krále?

Chtěl jsem prozkoumat jeho metodu natáčení. Pokládám za štěstí, že jsem mohl být u toho, sledovat atmosféru, dívat se, jak režisér, jehož filmy obdivuji, pracuje s lidmi. Sledoval jsem ho bedlivě. Není agresivní, nekřičí na lidi, jen umně využívá jejich talentu. Všichni musí cítit, že ten, kdo stojí za kamerou, jim fandí, věří, že všechno udělají, jak nejlíp dovedou. Vybírá si jen takové herce, kterým věří, a je poučné pozorovat, jak se jich dotýká, jak s nimi mluví, jak jim předehrává. Přijel jsem, abych si něco z toho všeho od Menzela pro sebe „ukradl“. Ale pochopil jsem, že to je věc povahy. Pokud mu něco závidím, pak je to humor jeho filmů, ten já neumím.

LN Zdá se, že máte leccos společného. Přinejmenším věk a průběh kariéry. Oba jste získali světový úspěch hned na jejím počátku v polovině šedesátých let a pokračoval vlastně po všechna léta.

My ani jeden nebereme ocenění přespříliš vážně a myslím, že o sobě zbytečně moc nepřemýšlíme. Ale ano, asi by se našlo dost podobností. Například jsem jen o dva a půl dne starší než Jiří. Nebo v tom, že oba nemáme rádi hlučné, agresivní lidi. Jinak ale jdeme každý svou vlastní cestou a rozdíly jsou i v zážitcích a zkušenostech, které jsme získali každý v jiné zemi s jinou mentalitou.

LN Řekla bych, že podobnost je v metodě, s níž své filmy tvoříte, a v přístupu k divákům.

Je to celkem jednoduché: rádi vyprávíme příběhy. Možná, že některé z těchto příběhů lidem mohou pomoci, ale posláním našich filmů je publikum bavit, aniž bychom museli slevovat ze svých představ o kvalitě. Pracujeme pro diváky, ne pro sebe, a tím se ani jeden z nás netají. Na kritiky moc ohled nebereme.

LN Netvrdíte přece, že je vám jedno, jak bude váš film přijat? Že rozechvěle nečekáte na to, co se o něm napíše?

Dodnes si pamatuji, jak mě kdysi za mlada hrozně jedna kritika zranila. Teď už mám výhodu věku a zkušeností, noviny mohu házet do koše. Ale není mi jedno, jestli jsem zaujal diváky. Sedím v kině, se zavřenýma očima vnímám reakce. Stojí tam proti sobě ticho a napětí – to je v pořádku – a šum a pohyb – to v pořádku není. Zjistil jsem, že lidi reagují většinou všude na světě podobně – momenty, kdy bylo ticho nebo kdy se eventuálně začali vrtět, bývají v Evropě stejné jako v Americe. Nezáleží to kupodivu ani na sociálním složení publika, ale na emocích. Tohle potřebuji poznat, to je ta podstatná kritika, která mě po premiéře zajímá. Protože moje i Menzelovy filmy jsou na emocích postavené.

LN Víc než na akci tedy stavíte na herci, na hercově tváři?

Na radosti, na bolesti, na závisti, na vášni – vždycky příběh vyprávíme prostřednictvím těchto emocí. A emoce se odrážejí v obličeji, proto je tak podstatné hercovo charisma, výměna energie mezi hrdiny, jejich vzájemná hra, která vyjadřuje konflikt. Hercův obličej na filmovém plátně je unikátní hodnota, žádné jiné umění není postaveno na této vizuální interakci, tu nemůžete ukázat třeba jen pomocí světla a stínu. Všechno ostatní se dá popsat, namalovat nebo třeba zatančit. Ale tvář a výraz hercova obličeje vytváří energii a působivost filmu. To je taky hlavní síla filmu – dokáže zachytit zrození citu a nebo myšlenky a jejich proměnu. Herec je pak tím, s kým se divák může ztotožnit. Já například právě pro tuto hodnotu stále věřím v budoucnost filmu.

LN Už první film Čas snění vám v roce 1964 přinesl v Locarnu Stříbrného leoparda. Mezi tím jste dostal Oscara za Mefista a spoustu dalších ocenění. Změnilo se po těch letech a zkušenostech něco na způsobu vaší práce?

Zkušenosti s sebou nesou jedno nebezpečí – musíte dbát, aby se z tvorby nestala rutina. Když začínám nový film, musím zapomenout na veškeré zkušenosti profesionální a používat pouze zkušenosti životní. U řemesla začínám pokaždé úplně od začátku, je to vždy nové dítě, které přivádím na svět. Každý můj film je má vnitřní výpověď, nemůžu vybírat něco z těch minulých, musím použít vždycky jakýsi prvotní impuls, mít příběh, který chci vyprávět, a důvod, proč jej chci vyprávět. Pokud je nemám, neměl bych se do toho pouštět.

LN K vašim nejúspěšnějším filmům patří zejména oskarový Mefisto natočený podle románu Klause Manna. Byla to souhra šťastných náhod, že jste se tak strefil do klimatu doby? Počítal jste s takovým ohlasem?

Ne, ani zdaleka mě nenapadlo, že by Mefisto mohl mít takový úspěch. Měl jsem jen tehdy pocit, že ten příběh musím vyprávět, byla to má opravdu silná vnitřní potřeba a v roce 1981 jsem už k tomu měl i potřebné zkušenosti. Ukázalo se, že příznivá pro rezonanci filmu byla především situace ve společnosti. Na významných postech mnohde ve světě se ocitli intelektuálové, spisovatelé, univerzitní profesoři, měli vliv na politiky. A po atentátu na Kennedyho a Martina Luthera Kinga pochopili, že byli těmito politiky jen využíváni. Že politici jsou cyničtí a že jejich představy o uplatňování moci intelektuálům nejsou vlastní. Věděli, že mají vědomosti a všechno, co potřebují, ale pochopili, že cynismus je mocnější než co jiného a že proti němu nelze bojovat poctivými zbraněmi. To bylo, když jsem točil Mefista, jaksi ve vzduchu a to podle mne stálo za úspěchem tohoto filmu. Já sám jsem pochopil asi až po třech letech, jak velmi jsem se trefil do té doby. Jistě to bylo i tím, že jsem byl součástí tohoto vývoje.

LN Pro roli ambiciózního herce Henrika Höfgena jste si tehdy vybral Klause Mariu Brandauera a obsadil jej do hlavních – tragických – rolí dalších vašich úspěšných snímků Hanussen a Plukovník Redl. Jak na něj vzpomínáte?

Jako na skvělého herce. Pamatuji si, jak hrál Redla, jenž byl symbolem určité ideologie. Měl jsem štěstí, že ho hrál Brandauer. On byl plný energie, jakoby v neustálém pohybu, nemohl se zastavit. A já ho spoutal do uniformy. Pro něj to bylo něco jako vězení, ze kterého nemohl ven. Snažil se podvědomě z té uniformy pořád vymanit – a tak se podařilo vyjádřit i u Redla onu touhu zbavit se toho vězení ideologie, do nějž zabředl.

LN Existují podobně silná témata, jež byste chtěl vyjádřit i dnes?

Je mnoho věcí, o kterých jsem doteď nemohl mluvit. S přibývajícími fakty, s odhalováním souvislostí přibývá myšlenek a nových pohledů na svět. Pokud bych vám to ale teď řekl, už bych to vypustil do světa a přestalo by mě to tak vzrušovat. Naštěstí mám právě tři náměty, mezi nimiž se rozhoduji. Promýšlím je a čekám, až si budu jistý, že to je to téma, které musím natočit.

Hodně zjednodušeně je to asi tak: vyprávím o lidech, kteří žijí ve střední Evropě, o lidech, kterým politika a politikové zničili životy. A vyprávím, jak to ti lidé přežili.

LN Změnili se v nových podmínkách?

Řekl bych, že ne. Mentalita lidí zůstává stejná už nějakých sedm set let. Společnost se mění, okolnosti života se mění, ale lidi ne. Na to je třeba odstup stovek let. A jsme na tom stejně my v Maďarsku jako vy v České republice. Jsme netrpěliví, nějaké výsledky bychom si přáli vidět už za svého života. Ano, chceme věřit, že se něco změní, ale nakonec pochopíme, že tomu tak není.

LN Jedno se ale mění určitě: technologie filmové tvorby. Co tomu říkáte?

Máte pravdu, technicky se ta profese naprosto změnila a zcela jiné jsou i možnosti věnovat se jí. Kdekdo má kameru a fotoaparát, perfektní vybavení, stačí si jen zvolit téma a točit. Děti posadíte před televizi a už odmalička vidí, „jak se to dělá“. Vznikl takzvaný obrázkový jazyk, který rychle ovládnou. Ne jako my kdysi – napřed jsme všechno prostudovali v literatuře, přečetli spoustu knih o umění, orientovali se v historických souvislostech, a teprve pak to přenášeli na plátno. Tihle dnešní začínající „filmaři“ ale mají hrozně omezený, jednoduchý slovník. Všechno je postaveno na obrázcích, slidech, nezačíná se příběhem, ale posloupností obrazu. Někdy si připadám, jako bych komunikoval s Marťanem.

LN Třeba touto jednodušší metodou lze snadněji oslovit lidi?

Řekl bych, že způsobem filmového vyjadřování, jakým jsme se naučili ku příkladu my s Menzelem a někteří naši vrstevníci oslovovat lidi, je komplikované mluvit k těm, kteří už hovoří docela jinou řečí. Ale já se nemohu změnit, musím dělat tak, jak to umím, jak to cítím, jak je mi to vlastní. Znám kolegy, kteří jsou stejně staří jako já, ale snaží se přizpůsobit modernímu světu, nosí džíny, jsou okázale „mladí“. Podle mne jsou směšní.

LN Jak tedy chcete uspět?

Jsem si vědom toho, že moji diváci jsou především ti ve věku nad padesát let. Přirozeně bych si přál, abych dokázal své příběhy vyprávět i mladším, ale určitě je asi nebudu vyprávět teenagerům, protože jejich jazyk zkrátka neznám. Taky by si mysleli, že jsem se zbláznil, kdybych se o něco takového křečovitě pokoušel. Možná, že s mladými lidmi takto ztrácím kontakt, což mě mrzí, ale nemohu se přetvařovat. Mohu jen doufat, že mi někteří z nich budou chtít rozumět. A že mi ještě bude rozumět to moje vlastní obecenstvo. Až to tak nebude, pak přestanu točit.

István Szabó (*1938), maďarský režisér; věnuje se společenským a politickým tématům, v nichž se historické souvislosti promítají do osudů silných osobností. Natočil mezinárodně oceněné snímky Čas snění, Otec, Mefisto (1981, oskar za nejlepší zahraniční film), Plukovník Redl, Hanussen, Sluneční jas, Na miskách vah, Milá Emmo, drahá Bobi... Zatím posledním jeho filmem je předloňské komediálně laděné drama z hereckého prostředí Božská Julie s Annete Beningovou a Jeremy Ironsem. Je uznávaným divadelním tvůrcem, přednáší historii filmu v Londýně, Berlíně či Vídni.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)