Březen 2007

Svědectví Julie Tseng

Já, podepsaná Julia Käthe Tseng, roz. Patsch, nar. 19. 4. 1897 i Teplicích-Šanově, bytem Teplice-Šanov, Hamburger Straße 459/19, sňatkem s panem Tsengem Deanem Yi, mým zemřelým manželem, čínská státní příslušnice, místopřísežně udávám následující:

Dne 9. 6. 1945 v 15 hodin mne zatkl člen národního výboru a dva čeští partyzáni. Hrozili mi, že mne zastřelí pro špionáž. Jeden z vojáků, údajně desátník, prohledal mou kabelku, vybral z ní šperky a peníze, stáhl mi z prstů také dva snubní prsteny, z uší sebral náušnice a z krku křížek s řetízkem. Muž z národního výboru prohledal celý byt. Zmíněný desátník se pak po dvou týdnech stal majitelem hotelu Rathaus na Marktplatzu (Radnice na Tržním náměstí).

Pak mne odvezli autem do hotelu Sachsen v Bahnhofstr (hotel Sachs na Masarykově třídě). Zde mne zavřeli do jedné místnosti a po třech až čtyřech hodinách odtransportovali do policejního vězení na Marktplatzu (Tržním náměstí) Tam už byla paní Frank s dcerou Lisbethou z Teplic, Goetheplan (Na Valech). Musely jsme stát dlouhou dobu obličejem ke zdi a se zvednutými pažemi. Sebemenší pohyb měl za následek výprask jezdeckým bičíkem. Bil nás voják, který se později převzal špeditérskou firmu Schuster und Nettel. Bity jsme byly ve dvoře, pak jsme musely do 1. patra, cestou nás bily. Zde nás převzal vězeňský dozorce Franta Landa a zavřel nás do cely. V naší cele č. 7 bylo nás 28 až 32, v cele 6 28 až 30 žen. V cele jsme strávily tři až čtyři dny, ostatní vězněné vodili do práce. Pátého dne brzy ráno mne autem dopravili do vily Sieh na Goetheplanu (Na Valech), kde mne jakoby na uvítanou zfackovala písařka. Zavřeli mne do stodoly se senem, pak do boudy s uhlím. Vyslýchal mne vysoký, silný muž v khaki uniformně, ptal se mne, zda vím, proč zde jsem. Když jsem odpověděla, že ne, dostala jsem zprava i zleva po dvou fackách. Pak jsem si musela sednout ke stolu. Muž, který si pohrával neustále s revolverem, sebral takový dlouhý předmět, ocelová spirála to byla, a začal mne s ní tlouci přes hlavu a bradu, střídaje to s rukou, ve které držel revolver. Oba, se zapisovatelkou, přitom vykřikovali: „zatracená špionka!“ Potom se mnou zapisovatelka smýkla a nakopla mne do zad. Musela jsem si opět sednout ke stolu a byla oním vojákem fackována. Pak mne nacpali do auta a odvezli zpět do policejní věznice. Tam jsem pracovala až do 21. 7. 1945

Dne 22. 7. jsme byli seřazeni do tří zástupů po 90 osobách. Jednu skupinu odtransportovali do internačního tábora v Hansastraße (ve Spojenecké ulici), druhou k okresnímu soudu, třetí do lágru v Lastenstraße (v Nákladní ulici). Zbytek zůstal v policejním vězení i nadále. Mne odvezli jako 87. ze seznamu do lágru v Hansastraße. Tam jsme si nesměli sednout, ba ani opřít, a museli jsme přihlížet, jak jsou příchozí z našich řad zaznamenaní na listině pod čísly 1 – 86, mezi nimi i lidé mezi 70 až 80 lety, biti. Pak mne vzali do kanceláře, kde mne udeřili do tváře a zbili bičem. Dostali jsme vězeňská čísla, já číslo 325. Během dalšího pobytu jsme chodili pracovat a další výprask jsem nedostala.

Dne 27. 8. 1945 v půl osmé večer přišel jistý Horst Sonn od české policie s jedním vojákem. Sonn byl v civilu. Výslech byl krátký, ptali se mne po Němcích, kteří byli v NSDAP a navíc se špatně chovali vůči Čechům. V místnosti, kde mne vyslýchali, byl kulečníkový stůl a voják zvaný „Bicí Tonda“ mne zbil tágem. Horst Sonn přitom povzbuzoval vojáka k dalším ranám. Potom jsme musela stát čelem ke zdi a nosem držet stránku papíru na zdi, aby neupadla. Když mi upadl, bili mne po nohách, zádech a zadku. To trvalo přibližně tři hodiny. Pak jsem mohla odejít. V 10 hodin následujícího dne přišel opět Bicí Tonda a vyvedl mne před budovu, kde stálo auto. Na zemi ležely rozdrcené mrtvé myši. Musela jsme se pro jednu shýbnout, vložit si ji do úst. Bil mne do obličeje, myš jsem nesměla pustit a musela běžet před bránu lágru, kde jsem ji směla vyplivnout. To se opakovalo ještě třikrát. Pak jsem musela nastoupit do auta a jeli jsme k české policii ve vile Hahn v Masarykstraße (v Masarykově ulici). Tam mne v kanceláři asi 2,5 hodiny nepřetržitě bili pěstmi a bičem. Když byl jeden unaven, nastoupil druhý. Byli mne Bicí Tonda a jakýsi Wandierek, povzbuzováni Sonnem. V této vile jsem byla zavřena od 27. 8. do 20. 9. 1945. Museli jsme pracovat a při každé příležitosti jsme byli biti.

Odtud mne odvezli zase do lágru v Hansastraße (ve Spojenecké ulici). Pracovala jsem mimo tábor a 2. 10. mne přemístili do nemocnice k německé lékařce Dr. Görg. Po práci mne odváděli zase do lágru. Dne 6. 11. 1945 se mi podařilo z lágru uprchnout, setkat se s matkou u hřbitova, protože jsem se jí svěřila se svým plánem při jedné její návštěvě. Přinesla mi plášť a něco k jídlu. Oklikami jsem se dostala přes hranice a dorazila do Altenbergu.

(Svědectví je součástí putovní výstavy Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945 - 1946. Výstava bude v muzeu v Teplicích od 19. 2. do 11. 3. 2007. Výstavu připravila Federace nezávislých spisovatelů. Regionální muzeum v Teplicích, p. o., Zámecké náměstí 14, 415 01 Teplice)