Březen 2007

Co skrývají ruské archivy

Martin Uhlíř

Moskva svá tajemství pečlivě střeží, čeští historici jsou v defenzivě.

Ruský státní archiv nejnovějších dějin se nachází kousek od Kremlu, v bývalé budově ÚV KSSS. Dle líčení českých historiků, kteří sem zavítali, je výprava do jeho útrob skutečnou cestou proti času. Je tu k vidění například jídelna, kam chodil Stalin. Vstup do budovy hlídá strážný se samopalem, k návštěvě je třeba povolení, jehož vyřízení trvá asi týden. Technické vybavení archivu nijak nesvědčí o tom, že se vně jeho masivních zdí odehrává vědecko-technická revoluce. Historik tu bádá pod neustálým dozorem.

Ruské archivy skrývají stovky milionů dokumentů týkajících se sovětské historie od roku 1917 i dějin okolních zemí. Odtajněna z toho byla jen malá část. Odkrývání archivního bohatství postupuje velmi pomalu; nad každým dokumentem, který má být odtajněn, se musí sejít zástupci různých ministerstev a úřadů, jichž by se zveřejnění mohlo dotknout – někdy je přizvána i Federální služba bezpečnosti (FSB), jedna z nástupnických organizací KGB.

V šeru archivů tak zapadávají prachem fascikly, které mohou vnést světlo do mnoha záhad, včetně těch, které se týkají československé historie. Na svého objevitele tu čeká například mnoha pověstmi opředený dopis, jímž někteří lidé z vedení KSČ pozvali v roce 1968 do naší země okupační vojska. Jeden takový dokument, pravda, máme; v roce 1992 ho Václavu Havlovi přivezl ruský prezident Jelcin, který přiměl své archiváře, aby jej vyjmuli z přísně tajné, zapečetěné složky stále ještě opatřené pokynem, že ji smí otevřít pouze generální tajemník strany. Tím ale příběh zvacího dopisu nekončí a ruské archivy k němu mohou ještě leccos doplnit.

Agentka už nepromluví

Počátkem 90. let minulého století se ruské archivy pootevřely. Připravoval se proces proti KSSS, který měl mimo jiné prokázat, že tato struktura byla ani ne tak politickou stranou, jako spíš zločineckou organizací. Část dokumentů proto musela být odtajněna, aby mohly být předloženy ústavnímu soudu. Soudní proces se nakonec neuskutečnil, většina odkrytých dokumentů však již zůstala přístupných.

Historikům hrál tehdy do ruky i celkový chaos, který ve státní správě vládl, a skutečnost, že Rusové byli ochotni tajné materiály prodávat. Výborně zaplatit mohli především západní odborníci. Historik Mečislav Borák ze Slezské univerzity v Opavě v jedné studii uvádí, že například v roce 1992 badatelé z Hooverova ústavu při Stanfordově univerzitě nakoupili a odvezli do USA 25 milionů xerokopií dokumentů z ruských archivů.

Už o rok později ale Rusko přijalo nový zákon o státním tajemství; pomyslné zámky archivů na čas zaklaply úplně, některé materiály byly dokonce znovu utajeny. O obchodech jako ten stanfordský se mohlo historikům napříště už jen zdát. Po několika letech se soukolí odtajňování znovu rozběhla, ovšem hlemýždím tempem.

Českým historikům se počátkem 90. let podařilo získat některé důležité materiály k roku 1968. Část přivezl osobně Jelcin, část tehdejší šéf ruské archivní správy. Přesto jsme příznivé období více méně propásli. „Neměli jsme dost peněz,“ vysvětluje to historik Michal Reiman z Fakulty sociálních věd UK. Vina je však podle Reimana i na straně historiků samých; jen málokomu se chtělo trávit celé měsíce pobytem v Moskvě a mravenčí prací v ruských archivech.

To zní pozoruhodně – historik odmítá putovat do míst, která tehdy byla skutečnou studnicí poznání? Je pravda, že celý obor soudobých dějin v té době začínal téměř od nuly; staré struktury odešly nebo je tvořili úplně neschopní lidé, mladí ještě studovali. Odborníků se nedostávalo.

A tak zatímco Poláci publikovali řadu dokumentů o katyňských událostech či paktu Molotov-Ribbentrop, na jehož základě si Německo s Ruskem v roce 1939 rozdělily Polsko a další země, zatímco Maďaři mají relativně jasno v tom, jakým způsobem Rusové v roce 1956 potlačili protikomunistické povstání, mnohá bílá místa v československé historii zůstávají neobjasněna: osudy Čechů, kteří prošli gulagy, způsob, jakým sovětské vedení rozhodlo na konci války o připojení Zakarpatské Ukrajiny k SSSR, intriky, jimiž Moskva připravovala převrat v roce 1948 a následné politické procesy.

K nejpřísněji střeženým tajemstvím mohou patřit i okolnosti smrti Jana Masaryka. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu požádal na jaře roku 2002 o výslech bývalé ruské agentky Jelizavety Paršinové, která se před lety nechala slyšet, že Masaryk byl zavražděn a že ví, kdo to udělal. Zároveň úřad požadoval i materiály z bývalých archivů KGB, jež by mohly vnést do celé věci světlo.

Odpověď přišla asi za osm měsíců. Byl v ní úmrtní list. V něm stálo, že Paršinová zemřela v červnu 2002 (tedy několik měsíců po odeslání žádosti). To, zda archivní dokumenty existují nebo ne, se z odpovědi vyčíst nedalo, vyplývalo z ní ale, že kdyby existovaly, byly by tajné. České úřady pak ve vyšetřování nepokračovaly.

Bývalé archivy KGB jsou dnes pod kontrolou FSB nebo ruského ministerstva vnitra. Získat z nich důležité dokumenty je prakticky nemožné, zvlášť pro zahraniční historiky. Mečislav Borák, který mapuje represe proti československým občanům v SSSR, s tím má bohaté zkušenosti. Žádá-li někdo o materiály, Rusové se zpravidla vymluví na existenci zákona zakazujícího publikování citlivých dokumentů dříve než 75 let po jejich vzniku (zdůvodňují to ochranou osobních údajů). Například letos v létě žádal Borák o zpřístupnění dokumentů týkajících se asi 50 popravených lidí, ruská strana mu však vyhověla jen u tří jmen. „Je to nesmyslný zákon. Řada dokumentů vznikla až při rehabilitacích, které probíhaly hlavně v 90. letech. To bych musel čekat až do roku 2065,“ kroutí nad tím hlavou český historik.

Snadné to ovšem není ani s archivy, jež silové složky pod přímou kontrolou nemají. Autor Mistra a Markétky by nejspíš zajásal nad byrokratickou nepřehledností zkratek, pod nimiž se skrývají; tak třeba GARF neboli Státní archiv Ruské federace; RGASPI, archiv sociálně-politických dějin; RGANI, tedy zmíněný archiv nejnovějších dějin, a mnoho dalších.

Někdy pomůže badatelům překonat byrokratické bariéry náhoda. O jednom takovém případu vypráví český historik, který nechtěl být jmenován. Díky tolerantnímu přístupu ostrahy (místo obvyklých bývalých členek strany v důchodovém věku jej hlídal mladý ruský vědec) měl možnost nahlédnout do tajného memoranda, které posílal velvyslanec Červoněnko v červnu 1969 z Prahy do Moskvy. Velvyslanec v něm navrhuje, jak postupovat proti Československu. „Jedním slovem, bylo to vydírání,“ říká badatel. Červoněnko chválí československé normalizátory, zároveň ale žádá, aby Kreml nadiktoval prezidentu republiky Svobodovi a šéfovi strany Husákovi, jaké kroky mají podniknout, včetně přesně určených termínů. Například Husák musel do konce září 1969 prohlásit, že v Československu existovala kontrarevoluce, jinak by byl odvolán. Rusové nyní odmítají dokument odtajnit, nejspíš proto, že se za tehdejší vyděračskou politiku stydí.

Šťastné náhody jsou však řídké, a tak je kořist často jen hubená. Nedávno si Češi jeli do Moskvy pro předem slíbené dokumenty týkající se roku 1968. Měli je získat po sedmi letech vyjednávání – ruská strana totiž plánuje na rok 2008 vydání společného sborníku ke 40. výročí okupace. Historici ale v Moskvě zažili zklamání. Rusové jim předali pouze usnesení politbyra ÚV KSSS, většinou vágní materiály, obsahující zpravidla jen skoupé sdělení. Podkladové dokumenty, na jejichž základě politbyro rozhodovalo, a záznamy diskusí stranického vedení nedostali. „Do kuchyně tehdejší sovětské politiky se nám nahlédnout nepodařilo,“ vypráví Jitka Vondrová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Odtajnění dalších dokumentů se připravuje, kdy k němu dojde a jak dlouho to bude trvat, však není jasné.

Bylo by přitom zajímavé například zjistit, na základě jakých informací jednal Kreml na počátku onoho kritického roku československých dějin. Už 25. ledna 1968 jevilo sovětské politbyro značné zneklidnění a chtělo pozvat Dubčeka „na kobereček“. V Praze ani Bratislavě se přitom tehdy ještě nic dramatického nedělo. Také plánování vojenského zásahu postupovalo s překvapující rychlostí: o jeho přípravě rozhodlo sovětské vedení již v polovině března.

Raději nešťourat

Co tedy podniknout, abychom se vyrovnali Polákům a Maďarům? Někteří historici navrhují vytvořit v Moskvě stálé pracoviště, které by se výzkumem ruských archivů zabývalo. To ovšem naráží na nedostatek peněz.

Jiné hlasy viní politiky: „Chybí zájem státu,“ krčí rameny Emil Voráček, tajemník společné Česko-ruské komise historiků a archivářů. Čeští politici, na rozdíl od polských a maďarských, netlačí na Moskvu, aby se k odtajňování stavěla vstřícněji.

Příležitost, jak to napravit, by se možná rýsovala. Na jaře se chystá do Ruska prezident Klaus. Požádali jej historici, aby promluvil s Putinem? Neoficiálně prý ano, oslovili i ministerstvo zahraničních věcí. Problém je ale v něčem jiném; v tom, že se historici nedokáží domluvit mezi sebou, co přesně by měli z Ruska chtít. Okruh oficiálních priorit je značně široký: patří sem bádání z oblasti ruské slavistiky 19. století, výzkum dokumentů Kominterny, represe vůči československým občanům v komunistickém Rusku a rok 1968. Jinými slovy, „telefonní seznam“ okruhů a témat rozprostřený přes celá století.

Místo koordinovaného postupu se proto čeští historici uchylují k ojedinělým iniciativám, kdy každý bojuje sám za sebe. Před časem se například badatelé z ústavu pro soudobé dějiny obrátili na Petra Pitharta, který jel do Ruska, a požádali jej, aby jim pomohl získat dokumenty k roku 1968. Ne každý člen historické obce přitom s volbou tématu souhlasil: „Když jsem pak na společném zasedání připomněl, že my se věnujeme něčemu jinému, téměř mi začali nadávat, abych do toho nešťoural, jinak že nedostaneme nic,“ přibližuje vzájemné spory Mečislav Borák. „Bohužel nelze říci, že by čeští historici byli jednotní,“ dodává.

A tak se lze na celý problém podívat i z jiné stránky: zatímco Poláci chtěli Katyň a Maďaři rok 1956, Češi se na tom nejdůležitějším shodnout nedokáží. Otázka je, zda má v tom případě vůbec smysl žádat politiky o pomoc.

Kdo pozval cizí vojska

Počátkem srpna 1968 vznikl proslulý zvací dopis, který tehdy podepsalo pět lidí. Kdosi, zřejmě Vasil Biľak, pak list předal sovětské straně. Kopie dopisu vzápětí pravděpodobně putovala zpět do Prahy, kde pod ni připojilo své podpisy dalších asi 40 stranických špiček. Tento druhý dokument ale historici nezískali, a pokud existuje, spočívá patrně v některém z moskevských archivů.

V původním dopise, jejž přivezl do Prahy v 90. letech prezident Jelcin, mimo jiné stojí:

Vážený Leonide Iljiči,

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na vás obracíme s tímto naším prohlášením. (...)

Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi v současné době jsou již do značné míry paralyzovány. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme k vám, sovětští komunisté, vedoucí představitelé KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí opravdové pomoci a podpory všemi prostředky, které máte k dispozici*. (...)

S ohledem na složitost a nebezpečí vývoje situace v naší zemi prosíme vás o maximální utajení tohoto našeho prohlášení, z tohoto důvodu je píšeme přímo osobně vám v ruském jazyce.

Podepsáni: Indra – Kolder Drahomír – Kapek – Švestka – V. Biľak

* Na toto místo Brežněv doplnil slova „včetně vojenských“. Formulaci „vedoucí představitelé KSSS a SSSR“ v téže větě zároveň opravil na „vedoucí činitelé stran a vlád“, aby mohl zapojit do akce i ostatní komunistické země.

Prezidentský archiv pro vyvolené

Většina nejtajnějších dokumentů vždy spočívala v těsné blízkosti nejvyššího sovětského vůdce (zpočátku se hromadily ve Stalinově pracovně). Tím vznikal archiv, který se mezi vůdci dědil. Po pádu komunismu byly některé materiály odtajněny a převedeny do jiných ruských archivů. Prezidentský archiv nicméně stále existuje a na převážnou část materiálů zatím nikdo nesáhl. V podstatě nikdo proto přesně neví, co vlastně tato „tresť“ největších tajemství sovětského režimu obsahuje. Zahraniční historici do archivu nemají přístup, z ruských se sem dostalo jen pár vyvolených. Jedním z nich byl Dmitrij Volkogonov, který tu sbíral materiál pro knihu Lenin – počátek teroru. Volkogonov ovšem brzy po dokončení knihy zemřel a není jasné, zda materiály z prezidentského archivu, na které odkazuje, skutečně existují.