Březen 2007

Další delší předvánoční plavba

Ota Ulč

HURÁ DO PATAGONIE

Americký autoklub AAA poskytuje svým členům všelijaké užitečné služby. Do místní odbočky jsem si šel vyzvednout nějaké mapy a tam zahlédl nabídku cesty lodí až na jižní konec latinsko-amerického kontinentu, kde jsem nikdy nebyl a neuvažoval, že někdy budu. Nabízela to Holland America Line, sice nikoliv nejlacinější, ale s výtečnou reputací, jak jsme si již dřív ověřili na Aljašce, v Karibiku a panamském průplavu.

Časování nám vyhovovalo – od začátku prosince několik týdnů se věnovat plavbě a nikoliv domácí výrobě vánočních pokroutek. Započít v Chile, nejdelší nudli na světě, jižním směrem, až téměř do Antarktidy, kochat se částečně roztávajícími ledovci a momentálně mediálně populárními pinguiny, tučňáky. Tierra del Fuego, Ohňová země, Patagonie. Divé vody u Hornova mysu, tam se otočit a vydat se opačným směrem, zastavit se na Falklandských ostrovech, kde v roce 1982 došlo k válečnému utkání mezi Velkou Británií a Argentinou, k prozatím nejposlednější invazi od doby legendárního vylodění v Normandii za druhé světové války.

Pokračovat dál na sever, zakotvit v Buenos Aires v oné prohravší Argentině, poté zastávka v sousedním Montevideu v Uruguayi, a opustit loď v Brazílii, kde v Rio de Janeiru vystoupit, rozloučit se s posádkou, případně políbit kapitána a z tropů odletět zpět k rodinnému krbu ve značně odlišných tepelných podmínkách.

V Jižní Americe jsem sice už několikrát pobýval, ale španělsky a zejména portugalsky se domluvím pramizerně a málo tomu kontinentu rozumím. Nelze neporovnávat stav věcí v severní části kontinentu, kde se v USA podařilo vytvořit unii, federaci padesáti v mnohém si dost odlišných, ale nikoliv znepřátelených států, v kontrastu se situací jižním směrem. Kdysi jsem zakoupil mapy v Peru a Ekvádoru: každá označovala značně jiné hraniční uspořádání. Rozhádaný kontinent absolvoval všelijaké války – Bolivie versus Chile a Peru, Paraguay se všemi svými sousedy. V současnější době po sobě začaly trošku střílet Chile a Argentina kvůli vlastnictví tří zcela pustých ostrovů či spíš ostrůvků. Jakýsi mír mezi těmito katolíky vyjednával sám papež.

V kontextu latinsko-amerických zemí, nepominutelná je zmínka o populismu, tohoto úsilí politiků získat popularitu líbivými sliby, využívat a zneužívat oprávněných frustrací a též nikoliv nejšlechetnějších lidských instinktů. Tito údajní šampioni „malého člověka“, zatracující velké internacionální společnosti, nacionalisté horlící proti cizincům, jejich vlivům, velmi často s dávkou antikapitalismu, s voláním po redistribuci příjmů, národního bohatství, znárodňování, velkorysých iniciativách sociální štědrosti, čím se důkladně zmnoží rozpočtový deficit a inflace získá stonásobné, někdy i tisícinásobné tempo.

Populismus může být jak levicový, tak pravicový, případně se i snoubící s fašismem. Každopádně je „antielitistický“, zatracuje korupci, brojí proti globalizaci. Dovolává se reforem, perfektního to požadavku v prostředí, vesměs charakterizovaného značnou socioekonomickou nerovností. Prosazovateli populismu nezřídka jsou vojáci, sloužící či deaktivovaní oficíři z povolání, znační patrioté, vždy ochotní svalovat odpovědnost za vlastní nedostatky na podvratné zahraniční živly.

Nejviditelnější politickou postavou těchto dní je ovšem bývalý armádní důstojník Hugo Chávez, prezident bohaté, ropou nasáklé Venezuely, který má z čeho rozdávat a uplatňovat svůj vliv. Značně se zviditelnil na podiu Valného shromáždění OSN svou charakterizací George Bushe jako Satana, a v lichotkách pokračuje, například označením USA jako agresivní, genocidální, divošské země. Hyperboly se ale někdy mění v bumerang. Svou tirádou probendil možnost získat pro Venezuelu členství v Radě bezpečnosti OSN, svou intervencí do prezidentských voleb v Peru, v nichž vehementně prosazoval kandidáta Ollanda Humana, rovněž bývalého důstojníka (jehož tituloval jako „soudruha“), pomohl k vítězství Alana Garcii, jehož zatracoval, že to je svině a zloděj.

Chávez tuze podpořil iniciativy Evo Moralese, prezidenta Bolivie, nejchudší země kontinentu, ale zároveň s největšími zásobami zemního plynu, že přesně ke dni 1. máje 2006 vyhlásil znárodnění – se slovy „plundrování tímto skončilo“ - ke škodě brazilským státem vlastněné společnosti Petrobras. A k oprávněné nelibosti brazilského, k socialismu tíhnoucího prezidenta, bývalého odborového předáka Luly da Silvy. Starý sen Brazílie, zdaleka největšího kolosu se společnou hranicí všech států Jižní Ameriky (jen s dvěma výjimkami – Chile a Ekvádor), sjednotit kontinent, zůstává v nedohlednu. Da Silva je zmenšován, stranou popostrčen ambiciozním Chávezem, využívajícím výhod bohatství Venezuely.

Na rozdíl od spojené severní Ameriky, její jižní polovina je stále značně rozpojená, její integrace zůstává přeludem.

Tato plavba do Patagonie bude mít výhodu, že nedojde k přílišnému přeházení poledníků, ne jako cestou do Evropy a zejména do Asie či Austrálie, kdy pak z pondělí je najednou středa a na zpáteční cestě se úterý dvakrát opakuje.

Poněvadž ale půjde o posun přes rovník ze severní hemisféry do jižní, abychom se i vypořádali s podstatnými tepelnými výkyvy. Odlet za chumelenice a přistání v teplíčku v Santiagu v Chile. Poté krajinou připomínající slunnou jižní Kalifornii dorazit do přístavu Valparaíso a odtud plout k sychravému, nevlídně se tvářícímu jihu, směrem k Antarktidě, jak se ovšem musí čekat.

Napřed se ale muselo do Chile doletět, což byla cesta delší než z New Yorku do Prahy. (A zpáteční z Rio de Janeira do zdejší naší zimy trvala ještě déle.)

Další nevýhoda: přibylo papírování, formulářů vypisování a výloh. Na rozdíl od předchozí plavby Karibikem s několika zastávkami v cizích přístavech, kdy nás nikdo neotravoval, teď se vyžadoval poplatek sto dolarů na osobu za právo přistání v Chile a ještě víc dolarů za vstupní vízum a právo odletu v témže dni z Brazílie.

A máme mezinárodní terorismus, že ano. Čili zouvání na letištích, úřední přehrabování v proprietách. Něco takového nás v této době ale postihuje na všech rovnoběžkách a polednících.

ZE SANTIAGA NA PALUBU

Letadélkem ze Syracuse, města s antickým jménem ve státu New Yorku, jsme přistáli na velikánském letišti v Atlantě, stát Georgia, nikoliv Gruzie, pokračovat se společností Delta přemnoho tisíc mil. Tato Delta se momentálně potácí v bankrotu a jejího případného zániku jen těžko želet. „Zlaté Czech Airlines!“ zabažil jsem při porovnávání výkonu. Na palubě žádné noviny, časopisy, kapitán se neobtěžoval poskytovat informace, na velkém plátně promítali americký film ve výlučně španělské verzi, postarší letušky, vesměs černošky, roznášely jídlo nevábné chuti, k čemuž jsem mohl mít lahvičku vína s označením FISH EYE – RYBÍ OKO. Kdo to asi tak přitažlivě vymyslel?

Monitor občas ukázal, kam míříme, kolik mil a kilometrů již absolvováno, ale ani slovo, jaká že vzdálenost a kolik času k zvládnutí nám ještě zbývá. Kingston – Panama – Quito, tam jsme se přehoupli přes rovník – Guyaquil – peruánská Lima a konečně Chile – Antagofasta – poušť, načež bariéra And, Kordillery, za okénkem máme výhled na křídlo, bránící nám fotografovat náramné panorama. Znovu se mi potvrdilo pravidlo: kdekoli sedím, vždy tomu musí být v intimní blízkosti křídla.

Pod námi se objevuje zeleň, však tento měsíc již bude léto, příležitost se opálit, dostat úžeh. Na rozdíl třeba od Atlanty, kde každou minutu něco přistává či odlétá, Santiago dělalo příjemný poklidný provinční dojem, porovnatelný s Ruzyní. Parkovaly tam pouze stroje s písmeny LAN, připravené do cestu do vnitrozemí či na Velikonoční ostrov, patřící tomuto státu.

Stát Chile má jen o třetinu víc obyvatel (16 milionů) než Česká republika, ale rozsahem (756.945 km2) ji předčí téměř desetkrát. Stejně tak jako v ostatních latinsko-amerických zemích, se nezávislost zrodila někdy začátkem devatenáctého století, španělské koloniální jařmo svrženo. Největší zásluhu v tomto případě měl Bernardo O’Higgins, tatíček osvoboditel s irskými kořeny. Jeho jménem se honosí největší avenida v metropoli.

Původní indiánské obyvatelstvo se odhaduje na pouhá tři procenta. Naprostou většinu tvoří tzv. mestizo, míchanice španělsko-domorodá, s přispěním zejména Italů a Němců. (V poslední době – od 70. let 20. století, přibýval kontakt s germánským živlem, Freundschaft s Dederony. Tam politický azyl obdržely pokrokové živly uniknuvší Pinochetovi a po kolapsu prvního německého dělnického a rolnického státu do Chile zamířil bývalý první partajní tajemník Erich Honecker. Jeho dcera v Santiagu tehdy žila a prý i nadále setrvává.

„Nechcete se jít podívat na dům Pablo Nerudy?“ navrhla elegantní, multilingvální dáma, s níž jsme měli schůzku v hotelu Sheraton, naší momentální adrese. Dotyčné jsme přivezli dárek od našeho vzájemného přítele, v Santiagu se narodila, její prarodiče se přistěhovali z Německa, spolu jsme mluvili německy a anglicky. Dřív pracovala u jedné z mezinárodních organizací, za Pinocheta se znelíbila a ztratila místo na univerzitě.

Návštěvu domu Pabla Nerudy, sice laureáta ceny Nobelovy, ale též Stalinovy, jsem nepřivítal. Rovněž jsme se nehrnuli k turistické inspekci městských pamětihodností, autobusem objíždět a fotografovat muzea, katedrály, náměstí se sochou velikána na oři.

Santiago svou přitažlivostí skutečně nemůže konkurovat Rio de Janeiru – však skoro žádné město nemůže. Svěřili jsme se naší privátní průvodkyni podívat se na město pěkně z výšky. Z hotelu za pár minut jsme došli k lanovce, která nás dovezla do téměř kilometrové výše na kopec San Cristobal. Populární výletní místo i pro domorodce - svěží, téměř horský vzduch, však Andy jsou tu téměř za rohem, a pod námi rozprostřené mraveniště, které svým počtem obyvatel, svou napěchovaností, předčí Prahu šestkrát.

Modře kvetoucí stromy jacarandy, jaký náramný vzhled na takový svět. Částečně mi to připomínalo jihoafrickou Pretorii, částečně australskou Brisbane. Žebráka jsem nepotkal, ale třeba někde jsou. Vydali jsme se do ulic pozorovat shon v předvečerní době.

To už spíš připomínalo Madrid či Barcelonu, nic zřetelně latinsko-amerického.

Na rozdíl od většiny zemí tamějšího kontinentu, Chile si ekonomicky počíná zdárně. Je největším zdrojem mědi, žádaného kovu na světě. Jeho cena se za poslední tři roky na světových trzích ztrojnásobila. Rovněž rybářství, zejména export lososů, prosperují, spolu s ovocnářstvím. Vinné hrozny, předpokládám, že doputují i do českých supermarketů. Výtečné je víno zejména bílé, jehož kvanta domorodci konzumují v množství, téměř porovnatelném k výkonu českých pivařů.

Vláda sleduje mírně levicovou orientaci, hodně odlišnou od iniciativ Salvadora Allendeho, jehož revoluční radikalismus si znepřátelil střední vrstvy a poté i vojenskou moc. Ta v roce 1973 zasáhla – snad poprvé v dějinách země, značná to výjimka z latinsko-amerického pravidla přečastých pučů a převratů (v sousední Bolivii se podařilo docílit světového rekordu mít tří prezidenty v jednom dni – ti dva první již před večerem byli nebožtíci). Vojenská junta, ztotožňovaná s jménem generála Augusta Pinocheta, se vypořádávala se svými politickými odpůrci nepříliš ohleduplně, někdy i hodně surově, byť ne v míře, postihnuvší Argentinu. Ale na rozdíl právě od Argentiny a jejího zpraseného hospodářství, Pinochet si počínal velmi zdárně, správu ekonomie přenechával technokratům, absolventům chicagské univerzity, žákům Miltona Friedmana. Po plebiscitu v roce 1988 a předání vládnoucího vesla vojenskými pány civilistům, v racionální správě státu se naštěstí pokračovalo. Podle údajů Světové banky, Chile zdaleka předčí všechny státy kontinentu v kvalitě svého fungujícího hospodářského systému. Ve zprávě Doing Business 2007 se Chile umístilo ve světovém řebříčku na 28. místě, tedy hodně lépe než třeba Mexiko (43.), Argentina (101.), Brazílie (103.). Pinocheta čekal soud, chřadl a do konce života mu v době našeho příletu zbýval necelý jeden týden. Ze Santiaga jsme odjeli k přístavu Valparaíso, vzdálenost zhruba sto kilometrů, též rodiště tohoto Pinocheta.

Společnost Holland America se o nás vzorně stará od samého začátku, speciální autobusy nás vezly kopcovitou krajinou s několika tunely, připomínající Kalifornii, s vinicemi, ale bez ropných a větrných věží a dokonce i bez dobytka. Země převážně (85%) katolická, podél silnice pochodovaly skupinky poutníků zúčastnit se prý významného náboženského svátku – štrapác to stokilometrová.

Konečně tedy přístav Valparaíso, město na sedmi dost strmých kopcích rozhodně neevropského vzezření s dojmem, že po výstavbě panamského kanálu a následného úpadku přístavní důležitosti jako by se čas zastavil a takové uvíznutí v době již minulé vedlo v roce 2003 k povýšení na tzv. World Heritage Site. S takovým oceněním Valparaíso získává na popularitě, přitahuje jak bohémy, kumštýře, tak zájemce z Evropy a Ameriky k nákupu druhého sídla.

Holland America disponuje flotilou třinácti lodí, ta naše se jmenuje Rotterdam, tedy tatáž, co ji známe z Karibiku. Odevzdáváme pasy, dostáváme plastickou kartičku, s naším jménem, elektronickým kódem, který zaznamená každý vstup a výstup z lodi, s číslem kabiny a rovněž slouží jako klíč, jímž kabinu otevřít. Na palubě se dodržuje striktní systém bezpeněžního hospodářství, jemuž předchází předložení kreditní karty a k tomu podpis majitele, zavazujícího se uhradit závěrečnou sumu. Což pak může být dost drahý špás: všeho jídla habaděj, ale za cokoliv alkoholického nutno platit. Jedno pivo za víc než pět dolarů, sklínka vína je dražší. A za organizované exkurze na břehu ceny nehorázné: návštěva chilské farmy za 147 USD na osobu, například. Zájemci či spíš zájemkyně vyjdou z palubního salonu krásy ne nutně zkrášleny, ale rozhodně s odtučněným kontem: za tři masáže „pouze“ (only) 285 dolarú, za jeden tzv. Aromas Space Ocean Wrap rovněž pouze 210 dolarů.

Změnila se praxe s poskytování spropitného, tohoto téměř univerzálního zvyku zlozvyku. Minule jsme si museli připravit obálky pro číšníky u večeřadla a pro našeho cabin boy, tentokrát se nám automaticky přičetlo deset dolarů na den na osobu. Rodince se dvěma dětmi se tak účtovalo čtyřicet dolarů denně.

Také máme k dispozici internet. Příliš zručně jsem si zřejmě nepočínal, všeho všudy jsem poslal dva e-maily, což mi přišlo na padesát dolarů.

Oceňoval jsem příjemný, nevtíravý luxus. Například na každém stole váza s čerstvou orchidejí. Totéž jsem postřehl na pánském záchodě a předpokládám, že dámy tam těch orchidejí měly ještě víc. V každém výtahu koberec s velkým vetkaným nápisem toho kterého dne v týdnu. Koberec po půlnoci spolehlivě vyměňován.

Loď měla kapacitu 1.300 pasažérů a posádku 600 v pěti jakostních kategoriích: 1. kapitán a jeho důstojníci, Holanďané, vždyť se nám na stěžni třepetá nizozemská vlajka; 2. Evropané západní v roli administrativního personálu; 3. Evropané východnější obsluhovat v obchodech, kasinu, starat se o hudbu k poslechu (minule to bylo trio maďarské, tentokrát polské); 4. Filipínci, vyřizovat běžné správní záležitosti, též servírovat alkohol, v čemž jim jejich katolická víra nebrání; 5. Indonézané, ti nejpočetnější, k obsluze v restauracích a kabinách. Příležitosti k přejídání značné, obrovské, v kteroukoliv hodinu.

PASAŽÉŘI

Od filipínské úřednice se mi podařilo vyškemrat seznam všech pasažérů: ne podle jmen, ale národností, jichž bylo dvacet osm. Zde je výsledek: Američané, zejména z Kalifornie, značně nejpočetnější – 791. Druzí Kanaďané, zejména z Vancouveru – 129, a třetí, v počtu 87 Azbuci - Rusové a Ukrajinci, naši slovanští příbuzní, téměř bratři. S dvojciferným zastoupením rovněž Mexičané (34), Švýcaři (30), Turci, zejména z Německa (25), Němci (23), Britové (18), Holanďané (12), Australané (11), Izraelité (10). Ostatní národnostní zastoupení bylo jen jednociferné, mezi nimi jeden muslim ze Saúdské Arábie – nenápadný, bez doprovodného kvarteta manželek, a ani jeden Talián, Japonec či Číňan – osoby s pasem takových zemí. Hodně ale Číňanů s kanadským a zejména americkým občanstvím a bytem v naší sousední Pennsylvánii, švitořící zejména jihočínským fukienským dialektem, mateřštinou mé životní družky. Nikdo nepřijel z některé z bývalých lidových demokracií, ale potkal jsem se s českým párem s helvétskými papíry.

Na rozdíl od předchozí zkušenosti v Karibiku, tohle nebyla výlučná záležitost vetchých gerontů. Sice náš penzijní věk početně převažoval, ale obšťastňován přítomností mladších generaci a dokonce i dětským potěrem. Snadněji se komunikovalo, vzájemně jsme se dávali do řeči, zejména s Američany, jejichž přímo fenomenální paměti na jména se nepřestávám podivovat. Každou chvíli jsem slyšel nějaké to Oto či Priscillo od tvorů, které jsme někdy dřív na chvíli potkali, ale o jejich identitě neměli ani ponětí.

Pokaždé, když se mě někdo zeptal, odkud pocházím, po pravdě jsem odpověděl, že z „upstate New York.“

„Ne, tak jsme to nemysleli – ale odkud původně?“

Aha, můj přízvuk, který jsem se nikdy nesnažil vymýtit. Tak tedy, neméně po pravdě, informuji, že pocházím ze státu, který již neexistuje.

„Sovětský svaz? Jugoslávie? Československo! Praha, tam se nám moc líbilo.“

Snad každý z amerických pasažérů už byl v Praze a s některými světoběžníky jsem si mohl poklábosit o situaci v Papua-New Guinea. Má čínsko-švýcarská manželkáa sice nemá cizí přízvuk, ale poněkud exotickou tvář. Když se jí ptali na její kořeny, přispěchal jsem s matoucí nápovědou, že to je země s tím naprosto největším počtem lidí a současně je proslulá výrobou hodinek a sýrů.

Účastnil jsem se kolektivních utkání zvaných TEAM TRIVIA – nikoliv jen soutěž o pamatování si banalit, ale i užitečností. Uspíval jsem v oblasti politiky, zeměpisu, historie, ale i tam občas bídně selhal – například jsem si nevzpomněl, že Hitlerův pes se jmenoval Blondi - a byl úplně k neužitku v oblasti přírodních věd. Soused, veterinář ze San Diega, exceloval v chemii a neměl tušení, že Beethovenova šestá symfonie byla ta Pastorální, takže jsme se doplňovali. Ke generalizacím, tolik populárním zejména mezi Evropany, jací že ti Američané jsou blbci, primitivové, při těchto soutěžích jsem nejednou zíral nad rozsahem jejich znalostí.

Nyní pár nevlídných slov o našich východních slovanských příbuzných. Jsem na ně alergický, ač v roce 1945 jsem je nepotkal zásluhou armády generála Pattona, včas přispěchavší do mé rodné Plzně. A v roce 1968, době tankového příjezdu mezinárodních bratrů, jsem je rovněž minul, tehdy již v náručí amerických imperialistů.

A právě tam mě ruština neminula. K doktorátu na Kolumbijské univerzitě se vyžadovala znalost dvou cizích jazyků. Češtinu jsem nemohl použít – přece můj jazyk rodný, a rovněž nekvalifikovala nerodná angličtina, řeč vyučovací. Tedy zbývala němčina a právě i ruština, s níž jsem s odporem na gymnáziu zápolil a pak v New Yorku mrzutě, s nelibostí musel dohánět.

V sametových podmínkách za návštěvy Prahy mi ruština v ulicích vadila a Karlovým Varům jsem se raději vyhýbal. A teď jich tu na holandské lodi v Pacifiku mám téměř sto. Co to je za kádry, ochotné utratit tolik peněz? Snad, patrně, nepochybně mafiáni – aspoň někteří z nich. S jedním jsem se střetl při vchodu k večeři do jídelny, kde každý měl své určené místo a v ten který den se vstupovalo v oblečení, označeném buď jako casual nebo informal nebo formal, což pak vyžadovalo dostavit se v černém s doporučením, aby to byl smoking. Dlouhá roba pro dámy. A právě za onoho předepsaného formálního večera se tam hrnul sebevědomý Azbuk v upoceném tričku. Přispěchal jsem ho upozornit, že takto tedy nelze. Snažil se mě odmrštit, vstupu se domáhal a neuspěl.

Rusy okamžitě prozrazovaly jejich reakce na pokus o společenský kontakt. Několikrát denně vlezu do výtahu, potkávám se s cizinci u snídaně, přisednout ke stolu. Automaticky pozdravím, cizinec zareaguje. Činili tak i méně sdílní Helvéti a Teutoni, ale nikoliv Rusové. „Dobrý den, je tu místo, mohu si přisednout?“ a u Rusů ani sebemenší reakce, mramorové tváře, nic .

To nebyla jen diagnóza rusofoba Ulče. Kdokoliv se nad tím podivoval. I když třeba měli jazykové zábrany a anglicky nedovedli ani blafnout, přece nějaké slovo v nějaké řeči mohli utrousit, hlavou pokývnout.

Když ale byli mezi svými, v kolektivu, to pak bylo o halas postaráno. Chodíval jsem si poslechnout vídeňské valčíky polského tria. Před nimi na parketu se pravidelně producíroval americký pár – on, smrtelně bledý a vážný, snad funebrák, ona beznadějně již odkvetlá pěknice, tvář scvrklého jablíčka. K tanci je přiměla i Mozartova Eine kleine Nachtmusik. A jedna bytelná slovanská báryšňa za zvuků Franz Lehára nepřestávala žvanit. Podařilo se mi získat její pozornost přísným, nevlídným pohledem, dal jsem si prst přes ústa a místo aby přidala na decibelech, v okamžiku omluvně ztichla. Jediná má úspěšná iniciativa zkrotit sovětský živel.

To se mi ale ani jeden večer nepodařilo v jídelně, kde u vedlejšího stolu, přiděleném ruské čtveřici, dominovala mohutná osoba, připomínající bitevní loď – přesně ten typ, který ztvárňuje Mistr Adolf Born. Okamžitě se ujala monologu, patetického přednesu naprostých banalit, s nimiž nepřestávala ani v průběhu pojídání, s ústy nacpanými dobrotami. Její mlčenlivý manžel (však co jiného mu zbývalo) buď tedy byl hluchý, nebo v opačném případě by měl nárok na svatozář, povýšení mezi světce – mučedníky. Jediné užitečné, lidstvu prospěšné řešení - zardousit ji. Neumlčitelná žvanivka mě pronásledovala i ve snech, až do konečné zastávky v Riu.

Seznámili jsme se s manžely z Rakouska, teď už dlouho pobývajícími v San Francisku. Z ní se za války stala ošetřovatelka v protektorátu, sloužila v Praze, odkud zmizela na poslední chvíli. Vzpomínala na Podolí, Pankrác, Václavské náměstí, na tramvaje („Jízdenky, prosím!“ si ještě česky pamatovala.) Její manžel sloužil u Luftwaffe, ale nelítal, nýbrž promítal instruktážní filmy po pozemní personál. Vzpomínal na Rusko 1942-1944, když pak měl to štěstí být převelen na západní frontu, kde ho Američané zajali a transportovali do Arizony ke sklizni bavlny. Pak si polepšil přesunem do Kalifornie ke sklizni ovoce. V roce 1946 propuštěn ze zajetí, návrat do zdemolované Evropy, odkud při první příležitosti odplul permanentně zpět za moře.

Nejvíc jsme se skamarádili se čtyřčlennou rodinou z Kalifornie a původně z Íránu. Porovnávali jsme naše dojmy při prvním návratu do rodného prostředí. Já to měl v roce 1990 jednodušší, i když s handicapem pocitu, že sice mluvím s domorodci touž řečí, ale jejich reakce, názory, hodnoty, mentalita spíš připomínaly počínání mimozemšťanů. V případě těchto Íránců, dojmy byly ještě důkladnější. Zemi zachvátil islámský fundamentalismus, změnila se k nepoznání. To se v naší rodné zemi věru nestalo, že by české ženy se do ulic odvážily jen se zahalenou hlavou, pokud možno i ve škraboškách, čeští muži se odvrátili od piva a Paroubek by vysílal nábožensky zakalené dráby, aby případně bičem vymáhali kýženou náboženskou konformitu.

CO NA LODI DĚLAT

Především se hrneme na palubu kochat se pohledem na moře, sledovat vlny, hledět do dáli, k horizontu. Jenže když není v dohledu nic panoramatického, civět do vakua zanedlouho unaví i dychtivého suchozemce. Začne se rozhlížet po rozptýlení, jehož na lodi je habaděj.

Pasažér se chodí krmit a nezřídka se přežírá. Množství nabytých kalorií se pak snaží zbavit namáháním v tělocvičně na všelijakých přístrojích nebo aspoň pochodováním po palubě, kolem dokola, po větru i proti větru. Na osmém čili nejvyšším poschodí lézt do bazénu nebo se marinovat v jacuzzi s horkou vodou, bublající různým tempem. Od toho byl knoflík na tři rychlosti, volil jsem tu nejrychlejší, se zdravotním upozorněním nad hlavou maximálně čtvrt hodinu pobýt v takovém vřídle. Opatrnosti není ani nazbyt při opalování pod zpravidla víc šedou než modrou oblohou, neboť zdání klame a my jsme přece v oblasti s ozonovou dírou. Nezapomenout na zelené brýle a pořádně se nabalzámovat a tak předejít získání barvy raka tam za obratníkem kozoroha.

Každý den tištěný a do kabiny nám dodávaný program nabízel zhruba padesát druhů aktivit. Zábavy a poučení. Hry, soutěže, semináře, aukce, yóga, móda, ochutnávání vín, posezení v nejednom baru, s tancem či jen poklidně. Televize, filmová představení (díla to ale vesměs pominutelné kvality), kasino, hazardní hry, od rulety po baccarat či pouhé vhazování mincí do oněch nenasytných tzv.jednorukých banditů. Obsluha tam téměř výlučně východoevropská, tentokrát jsem nepostřehl ani jednu českou krupiérku.

Každý večer v největším sále se konala událost, přitahující největší počet zájemců: showtime s bohatou produkcí, hudbou a tancem na jevišti, kde se představil buď prý mezinárodně známý (mně neznámý) komik, chechtálek, nebo i solidní kumštýř, muzikant. Ten k takovému jednomu vystoupení přiletěl třeba z Británie, nastoupil v přístavu, který jsme měli na cestě a na příští zastávce se rozloučil odstartováním k dalšímu angažmá.

Velmi užitečné byly přednášky odborníků o končinách teď před námi, v kterém přístavu co nezmeškat a čeho se vyvarovat.

Hodně času jsem trávil v knihovně a tam jsem si také nejzajímavěji popovídal. Z novin byl k dispozici do každé kabiny denně dodávaný souhrn zpráv z The New York Times, nic jiného. Žádné časopisy, které by si zasloužily aspoň prolistovat. Zato výběr knih byl podstatný, žánr téměř bezbřehý. Důkladně jsem se začetl do historické, solidně dokumentované práce o společenských, zejména sexuálních nepřístojnostech vladařek v dějinách. Při té příležitosti se dozvěděl ledacos nového, například o Edwardu VIII., této patetické nule se zalíbením v Hitlerovi, o univerzálně zbožňované princezně Dianě, která měla hodně daleko k dokonalosti. Imponovala mi Kateřina Veliká a mezi jejími přemnohými milenci princ Potěmkin, jemuž říkala Gríša. Majitel nejznamenitěji vyvinutého a výkonného penisu, jehož porcelánovou kopii si císařovna pořídila na památku a s pýchou ji předkládala svým závistivým přítelkyním. Uhranula mi pasáž o Potěmkinově úzkosti, přecházející v zoufalství, že totiž v životě docílil naprosto všechno a již neměl o co usilovat. Ničen takovým pocitem, v zoufalství rozbíjel přemnoho porcelánu.

Všechny radovánky nám ale dovedla zhatit meteorologická nepřízeň. Je po náladě, když náhle živly divo bijú. Náš Rotterdam – mohutné plavidlo, téměř 60.000 tun, poháněné pěti dieselovými motory o síle téměř 80.000 HP - se s námi kymácel, pořádně zneklidněla i voda v bazénu, šplíchala a dovedla zasáhnout opalující se pasažéry na lehátkách tam kolem. Přibývalo zájemců o získání potřebných pilulek uklidnit žaludek, ulevit útrobám. Leckdo se už nestačil včas odpotácet, u večeře, ať s formálním či neformálním oblečením, přibývalo prázdných stolů. Dobrá rada nad zlato: jíst kyselá zelená jablka. Denně nám je do kabiny dodávali s ostatním ovocem.

Kapitán Jack van Coervorden oznámil směr plavby: ve vzdálenosti patnácti námořních mil od břehu podél Bahia Concepción a přístavu Talcahuano, v blízkosti ostrova Isla Mocha zamíříme do Golfo Coronados.

Jak všeobecně známo, Chile je ten naprosto nejdelší stát na světě – ze severu k jihu víc než 4.300 kilometrů a přitom o maximální šířce pouhých 250 kilometrů. Severní poušť Atacama je pověstně nehostinná a dálný jih je rovněž hodně prázdnou pustinou. Španělé, zejména z Andalúzie, se stěhovali zejména do střední části země, tam kde vzniklo Santiago.

Tady někde v mlhách před námi je Concepción, druhé největší město země, s univerzitou, na níž působil můj přítel Juan. V jednom z článků jsem se zmínil o osudu své knížky The Judge in a Communist State, kterou jsem mu kdysi poslal a po převzetí moci Pinochetovou juntou ji vojáci při domovní prohlídce zkonfiskovali jako údajně bolševický podvratný zdroj: obálka totiž měla revolučně rudou barvu, navíc se srpem a kladivem.

Dlužno dodat, že ač Chile si ekonomicky počíná nejzdárněji ze všech zemí Latinské Ameriky, její výkon ve školství v porovnání s ostatním světem je dost pozadu. V Ženevě sídlící World Economic Forum hodnotí kvalitu chilského vzdělávacího systému až na 76. místě a v matematice a přírodních vědách dokonce až na 100. místě – výsledek poněkud horší než v sousední Argentině, ale pořád o něco lepší než v Brazílii.

Moře se nepřestává durdit, pokouší se cloumat s naším Rotterdamem. Úžinou Canal de Chalab připlouváme k naší první zastávce, přístavu Puerto Montt. Tisíc kilometrů od Santiaga, tady je konečná zastávka nejen železnice, ale i silnice, té proslulé Panamerican Highway, přes 25.000 kilometrů dlouhé, až od Aljašky. Tady na jihu končíme, za čtyřicátou rovnoběžkou pak začíná pramálo osídlená Patagonie.

Tento Montt založili němečtí pionýři v polovině devatenáctého století a dali mu jméno chilského prezidenta oněch dní. Prostoru nabaděj, v jezerech a řekách plno ryb a v okolí šest sopek, z nichž ta nejvyšší je tříkilometrový kopec. Město se zhruba stejným počtem obyvatel jako hanácká Olomouc je rozcourané podél dlouhého břehu a údajně si zachovává bavorský šmrnc, zřetelný v architektuře a kulinárních výkonech, včetně jejich prý proslulých koláčů. Musíme vyplňoval detailní formuláře, s prohlášením, že nepřivážíme zemědělské produkty – v téže zemi! Jako kdybych potřeboval úřední povolení vystoupit v Třebíči s několika brambory, koupenými v Praze.

Nezúčastnili jsme se organizovaných expedicí k jezerům, sopkám, k projíždce po řece s divými peřejemi – jako bychom se již dost nenabažili kymácení na palubě. Vandrujeme po městě a marně pátráme po teutonském dědictví. Vesměs nahlížíme na dřevěná stavení, na sebe přilepená, každý pes, jiná ves. Nebyl ale důvod k podivu: v roce 1960 zemětřesení totiž kompletně vyzmizíkovalo přístav a muselo se začínat znova. Od té doby největší událostí v historii města byla návštěva polského papeže Jana Pavla II., který ovšem navštěvoval přemnohé pomíjené výspy.

Zřetelně odlišné typy lidí s porovnáním se Santiagem: o mnoho méně rysů evropských, převažují ty domorodé, indiánské. Tmavší tváře, žádní dlouháni, neagresivní domorodci si nás nevšímali, neobklopovali, nežebrali. Nicméně stopy třetího světa byly k nepřehlédnutí, i v nedbale udržovaném centrálním parku s polámanými lavičkami. Rozhlížíme se koupit vhodné tretky a úsilí se nedaří. Prodavačky suvenýrů si nepočínaly jako agresivní dryáčnice, že by nám usilovně strkaly korálky či podobný šmejd pod nos. Nevtíraly se a odmítaly smlouvat. Buď berte nebo neberte. Příjemně vyčerpáni jsme se vrátili na loď.

Mohutná žvanilka, má každovečerní trapička u sousedního stolu přednášela patetický referát o svých zážitcích – něco o lodičce na divé řece. Velká škoda, že se do ní nepřevrhla , aby ji vody mohly permanentně pohltit.

LEDOVCE, PUNTA ARENAS

Na zmínku o Jižním Pacifiku zpravidla reagujeme představou malebných tropických ostrovů s malebnými, pohostinnými domorodkami pod ševelícími palmami, kolébavou hudbou, lahodnými melodiemi. Jenže tady všude máme pochmurnou studenou končinu, bez človíčka v dohledu a je to rovněž Jižní Pacifik.

Ona ta Patagonie je velikánská, víc než poloprázdná. Hustot jejího obyvatelstva je aspoň padesátkrát menší než ve Velké Británii, její rozloha je větší než Francie a Německa dohromady. Stovky ostrovů, řek, vodopádů, fjordů a ledovců, hor a sopek. Farmy o velikosti některých členských států OSN, s nespočetným množstvím ovcí, zdroje obživy a málo zdravé výživy. V knize, kterou napsal Paul Theroux o Patagonii, jsem se dočetl o existenci zatrpklých Búrů, kteří po prohrané válce s Brity, začátkem dvacátého století, opustili rodnou Jižní Afriku a odstěhovali se do Patagonie, kde pravidelné pojídání ovcí na rožni způsobuje rekordně častý výskyt rakoviny žaludku.

Ono slovo “Patagonie” údajně pochází ze zpotvoření slova, jímž překvapení Evropané reagovali na jakoby obří velikost otisku stop domorodců. (Historická poznámka: v roce 1881 došlo k únosu čtyř členů domorodého kmene Yamana z Beagle Channel – průlivu, pojmenovaném po proslulé Darwinově lodi, a jejich nedobrovolnému odvozu do údajně aklimatizačního prostředí v pařížské zoologické zahradě. Rovněž příslušníkům lidu Mapuche se dostalo takové pozornosti přesunem do evropského světa.) Pokusy Španělů vytvářet kolonie podél strategických vodních cest bez výjimky zkrachovaly. Například se nepovedl Puerto Hambre – “Přístav Hladomor”, takto příhodně pojmenovaný.

Zaznamenávám, kudy budeme brázdit: z Boca del Guafo do průplavu Moroledo, poté do průplavu Darwin s vysokými horskými svahy na obou březích, načež pokračovat Pacifikem, otevřeným mořem. Následoval Golf Ladrillero směrem ke Golfu Trinidad, vplutí do fjordu Concepción, po němž fjordy Andres a Pitt, se záměrem dorazit k mohutnému veleledovci jménem Amalie. Jeden ještě větší takový obr pokrývá kontinent Antarktidy v rozloze 13 milionů čtverečních kilometrů.

Před námi Estrecho de Magallanes, pojmenované po mořeplavci Ferdinandu M., ostuzeném portugalském šlechtici ve španělských službách, který úžinu objevil v roce 1520. Stala se jablkem sváru mezi Chile a Argentinou, což teprve v roce 1881 vyřešila dohoda o neutralitě úžiny, se zákazem opevňování břehů a respektování práva nerušené plavby.

Později se seznamujeme s tzv. glacier alley – alejí ledovců s evropským pojmenováním, totiž Germania, Francia, Italia, Holandia. Sice pěkně do modra, ale ledovce ubývají, roztávají – dopad globálního oteplování máme pěkně před očima. Kolik roků či dekád v nejlepším případě ještě potrvá, než vše bílé a modré zmizí ve prospěch převládající šedi skalnatých, jen poněkud zeleňoučkých svahů? Lány nemovitostí podél břehů, jinde by to byly vysoce hodnotné majetky a tady nikde ani noha, která by se zajímala. Pocit opuštěnosti víc skličující, než co návštěvníka postihuje na vzdálené Aljašce.

Právě dorazila zpráva, že zemřel generál Augusto Pinochet, ve věku 91 roků. Vládl dlouhou řadu let – od převratu v roce 1973 až do 1990, když si nadále po šest let udržel funkci nejvyššího velitele armády. Dařilo se mu znicotňovat pokusy, aby byl přiveden k odpovědnosti za provinění, odpovědnost za smrt či permanentní zmizení více než tří tisíc nepohodlných osob a dalších téměř třiceti tisíc, pozavíraných nebo končících v exilu. Ale i nejpřísnější kritici nepopírají jeho zásluhu na likvidaci hyperinflace, na záchraně tehdy hodně chorého hospodářství.

Zatímco v ulicích Santiaga mnoho občanů propuklo v jásot, jiní - nejenom příslušníci branné moci, zdůrazňovali s pohnutím jeho zásluhy. „Byl to velký státník a osvoboditel, zachránil Chile od marxismu a odvrátil válku,” tak ho velebil pravicový kongresman Iván Moreira.

Jenže i v očích svých největších příznivců si zasloužilý patriot pořádně pohoršil zjištěním hrabivosti, charakteristické pro diktátory kdekoliv ve světě, kolik hodně peněz (odhadovaných na 28 milionů dolarů) zmizelo na jeho kontech v zahraničí. Teď to bude na vdově a pěti dětech nést právní důsledky za takové počínání, za daňový únik a takové podvody.

Michelle Bachelet, prezidentka Chile, původním povoláním lékařka a dcera generála, který zemřel v Pinochetově vězení, rozhodla, že tento bývalý věznitel nebude poctěn státním pohřbem, jak zpravidla přísluší bývalé hlavě státu. Dovolila ale vyvěsit na vojenských budovách chilskou vlajku na půl žerdi a pověřila ministra obrany zúčastnit se pohřbu.

Tam v Magellanově úžině jsme se blížili k přístavu Punta Arenas, jednomu z nejjižněji položených měst na světě. Odtud to je do Santiaga přes dva tisíce kilometrů a po souši tam pořádná přímá cesta nevede. Zájemce by se musel autobusem trmácet několik dní onou druhou částí Patagonie, patřící ne vždy vlídné sousední Argentině.

Punta Arenas se 130.000 obyvateli, značně rozsáhlé město tam v sychravé pustině, si mnohdy počíná jako nezávislý stát, na příkazy ze Santiaga, ať už je vydával Pinochet, jeho předchůdci či následovníci příliš nedbá. Tamější domorodci se pokládají především za Magallanicos a teprve pak za Chilany.

K založení města došlo v polovině devatenáctého století jako vojenské báze a rovněž místa, kam vozit a permanentně odkládat zarputilé kriminálníky – dost v britské tradici zbavovat se nežádoucích živlů do nejvzdálenějších končin, odkud se jen tak snadno nedostanou. Z vězení je teď muzeum, jedno z předních turistických pamětihodností.

Městu se dařilo v době kalifornské zlaté horečky, kdy lodě s bohatstvím a zájemci plující opačným směrem k bohatství využívali přístavu k vítané zastávce tam v dálných, prázdných končinách . Stejně jako v případě Valparaísa, kde jsme na loď původně nasedali, tento zdroj hojnosti ale vyschnul otevřením panamského průplavu.

Vítanou vzpruhou byl v roce 1945 objev ropy v nedaleké Tierra del Fuego – Ohňové zemi. Rozproudilo se rybářství, nastal příliv vlny z obrovských haciend, do přístavu se občas dostavili turisté s lodí jako ta naše a rovněž se tam objevují plavidla mířící do Antarktidy na ony výzkumné stanice řady národů.

Toto je město v centru se solidními ulicemi, bytelnými budovami, několika hotely a bankami, ne jako v Puerto Monttu, naší předchozí zastávce. Dominantní dojem se dal vyjádřit jednim slovem – vítr. Neutuchající řízný vichr, který dovede docílit rychlosti 150 kilometrů. Tak zarputilý, že na hlavním náměstí Plaza Muńoz Gamero jsou k dispozici lana přidržet se a tak zabránit nevítanému odletu. Na náměstí v onom již blížícím se létě v arktickém kabátě jsem se choulil na lavičce a pozoroval domorodce – typy indiánské, ale i evropsky vypadající penzisty na procházce, úředníky s aktovkou do práce, dívenky ve školních uniformách, nahá kolena, ti všichni uvyklí na panující meteorologickou nepřízeň.

Pátráme po vhodných suvenýrech a podařilo se nám najít dýmku morbidně zdobenou lebkami miniaturní velikosti. Tak jako v Puerto Monttu, prodavač měl ceny pevné, smlouvat se nedalo. Tedy dalo, ale zbytečně. Ve snaze se seznámit s tamějšími honosnými budovami jsme nahlédli do Palacio Braun-Menéndez, původního sídla jedné z nejbohatších evropských rodin, nyní muzea. Na hřbitově tam mají náhrobky s jmény britských, německých, španělských, skandinávských a též jugoslávských pionýrů.

„Není lepší místo na světě, než tady,“ ujišťoval nás taxikář neurčitého původu. Mdle jsem přikyvoval a spěchal zpět na loď, aby mě vichr neodvál.

FIN DEL MUNDO

Konec či konečník světa? Byli jsme zvědaví. Z průlivů Cockburn a Brecknock do průlivu Ballenero, postřehli jsme maják na ostrůvku Isla Redonda, pokračovali průlivy O’Brian, Brazo del Noroeste a Roca Peron, což tedy neneslo jméno někdejšího proslulého argentického diktátora Juana či jeho magnetické manželky Evity.

Na palubě se oddáváme pravidelným večerním hodům. Jumbo Shrimp Cocktail, Escargots Bourguignonne, ruská vokální agresorka u vedlejšího stolu svými patetickými kecy spolehlivě znechucuje další kulinární zážitky – Apricot Glazed Salmon with Soya Garlic and Ginger Splash, Duck Breast a l‘Orange, Wild Mushroom Strudel – štrůdl z divokých hub. Po zážitku koncert, Shirley Dominguez, z dáli přivezená mezinárodní umělkyně, nás oslňovala hrou na harfu.

Málo ale harmonie v tamějším politickém světě. Hned na začátku tohoto miniseriálu jsem se zmínil o kontrastu mezi severní polovinou kontinentu, kde se v USA podařilo vytvořit federaci padesáti v mnohém dost odlišných, ale nikoliv znepřátelených států, v porovnání s jeho jižní částí, vzdor tamější hodně podobné historii a zejména hispánské tradici. (I když složení obyvatelstva je leckde hodně nestejné: porovnejme třeba Bolivii a Paraguay s vysokým procentem původních domorodců, a Uruguay, kde Indiány téměř kompletně vyhubili.)

Z Chile se přesuneme do Argentiny, o ledacos se svářící. Například za kanálem Beagle, kudy jsme zrovna brázdili, sporné vlastnictví tří neobydlených a nejspíš i neobydlitelných ostrovů Picton, Lueva a Lenox vedlo ke značnému, téměř explozivnímu dohadování. V květnu 1977 mezinárodní arbitrážní sbor rozhodl ve prospěch Chile a Argentina odmítla se s prohrou smířit. Došlo pak z iniciativy polského papeže k dalšímu pokusu o řešení. To sice teritoriální titul Chile potvrdilo, ale s podmínkou, že chilské územní nároky končí v oblasti pacifického oceánu, kdežto Argentině přísluší práva v Atlantiku. V roce 1991 se prezidenti obou zemí na setkání v Buenos Aires dohadovali na vyřešení dalších 23 hraničních sporů. Došlo k podpisu na dodatečném protokolu v roce 1996, teď už snad k přijatelné spokojenosti obou kohoutů.

Marně se rozhlížím po známkách civilizace, po postřehnutelných stopách člověčího úsilí. Stále nikde nic. Ani stavení, u břehu připoutaný rybářský člun či aspoň vězící rybářský prut. Vysoko nad hlavou se ale objevila dvě kroužící letadélka. Že by pohraniční stráž?

V dáli se blíží cosi docela značného, s vysokým horstvem hned za zády, ano – náš cíl jménem Ushuaia, zhruba padesátitisícová výspa, ta zcela nejjižnější na této planetě (Tvrzení to však není zcela pravdivé: Puerto Williams leží ještě o něco víc jižněji, ale s nevýhodou, že je daleko menší a patří Chile, a Argentinci si svůj primát mermomocí chtějí podržet.)

Po souši je to 3.194 kilometrů daleko do Buenos Aires a jediná cesta tam vede přes chilské území, čímž se zvyšuje pravděpodobnost potíží, vzájemných byrokratických naschválů. Tato Ushuaia si vybudovala moderní letiště, teď se značným provozem, k potěše turistů a výzkumníků, mířících do Antarktidy. Stala se hlavním centrem tohoto nejjižnějšího kouta Patagonie, jimž je Tierra del Fuego - Ohňová země. Končinu, též s částečně hornatým terénem (nejvyšší hora přes 3.300 metrů), tak pojmenovali první Evropané, inspirováni množstvím ohňů tam v sychravém povzdálí. Tak se totiž ohřívali tamější domorodci, kteří z důvodů, o nichž jsem se nic přesvědčivého, logického nedočetl, se totiž nedostatečně oblékali, do kožešin nebalili, spíš nahatí chodili a proto jim záblo. A rozhodně postrádali odolnosti proti chorobám, importovaným evropskými vetřelci. K prvním permanentním usedlostem došlo teprve v druhé polovině devatenáctého století. Z původních domorodců, odhadovaných na deset tisíc, a úspěšně decimovaných zejména neštovicemi a spalničkami, jich v současné době přežívá asi pět a půl. Též všechny domorodé jazyky, až na jeden (Yamana), vymřely. Vlastnictví Ohňové země dělí rovná čára nerovným dílem mezi Chile (dvě třetiny) a Argentinu (jedna třetina) podél 68. poledníku.

Tierra del Fuego se ale stala ekonomicky zdárně se rozvíjející končinou – ropa, zemní plyn, ovčáctví, ekoturismus. Mezi zahraničními investory čile si například počínají Korejci (tedy nejen v České republice), společnost Samsung se úspěšně uplatnila výrobou televizorů.

Stejně jako v případě Punta Arenas, naší předchozí zastávky, Ushuaia vděčí svému vzniku kvůli své poloze: tak zoufale vzdálená, že se stala nedobrovolnou adresou hodně nežádoucích živlů – jak standardních kriminálníků, tak politických provinilců, psanců, anarchistů, mezi nimiž mě zaujalo slovansky znějící jméno Simon Radowitsky. Vězení fungovalo až do roku 1947, kdy se přeměnilo v námořní bází a skončilo jako Museo Penitenciaro. V sídle bývalého guvernéra vzniklo konkurenční Museo Territorial Fin del Mundo.

Blížíme se k tomuto přístavu na konci světa. Z dálky vypadá jako horské letovisko někde ve Švýcarsku a zblízka pak vlastně taky. Spustili jsme kotvy hned vedle ruské lodi z Vladivostoku, jménem AKADEMIK JOFFE, psáno azbukou, ovšem. Původní dojem, že jde o výletní loď, rozptýlilo množství pod plachtami zakrývaného zboží na palubě.

Je nám dovoleno vystoupit na břeh bez papírování, bez jakýchkoliv cavyků. První zastávka do banky vyměnit přivezené chilské peníze a dozvídáme se, že žádný peněžní ústav nám nevyhoví. Aha, důkaz sychravých až mrazivých sousedských vztahů.

Město se nám líbilo , necloumal s námi krutý vítr jako v Punta Arenas, jednu minutu poprchávalo, druhou nás potěšilo laskavé sluníčko. Architektura nejednotná, ale zajímavá, moderní, lidé převážně s osmahlou, tmavou pokožkou, v obchodech vlídný personál, schopný se anglicky domluvit, a poněvadž je to duty free-port, bez celního břemena, ceny setrvávaly na úrovni snesitelna. Zásobil jsem se lahví whisky a pátráme po vhodných suvenýrech. Plno pinguinů, tučňáků, samozřejmě a všichni Made in China, rovněž samozřejmě. Podařilo se mi objevit pamětihodnost, po níž jsem už dřív marně bažil, totiž šňůru, náhrdelník kozích paznehtů. Rachotí a stále poněkud páchnou.

Fotografuji několikajazyčné patriotické oznámení, závazek MALVINAS, SOUTH GEORGIA, SANDWICH ISLAS byly a vždy budou argentinské. Prozatím ovšem nejsou. Rovněž neodolám udělat snímek u nápisu na břehu, že tohle byla Ushuaia, Fin del Mundo – konec, ale nikoliv konečník světa.

V deset hodin večer stále ještě plno světla, modrá obloha, zlatá sluneční záře. Vztah těchto dvou sousedů však nadále postrádá příliš jasu. Dozvídám se, že Argentina najednou nečekaně zdvojnásobila cenu a omezila dodávku zemního plynu, zdroje výroby víc než jedné třetiny vší elektřiny v Chile.

Zítra abychom si přivstali. Bude Cape Horn.

TUČNÁCI, HORNŮV MYS

Se zpožděním se zmíním o tučňácích, letu neschopných mořských ptáků, po jejichž spatření bažili snad všichni pasažéři na našem Rotterdamu. Zajímali se o ně víc, než o mořské lvouny, mrože, tuleně, delfíny, veškerá akvatická stvoření, ba i o velryby – předmětu pravidelných starostí politicky korektních ekologů. Oni penguins jsou teď značně v módě, jistěže i zásluhou vynikajícího francouzského dokumentárního a též poetického filmu, který , jak jsem se dočetl, je promítán v České republice s názvem Pochod tučňáků.

Antarktidou tam pochodují desítky kilometrů, pomilují se, jejich vyvolená porodí jedno vejce, které opatrně předá partnerovi, aby nezmrzlo. Tisíce těchto budoucích tatínků pak dva až tři měsíce tam postávají, nohama zahřívají plod jejich lásky, stovky, tisíce takových tatínků se k sobě choulí, aby přežili hrůznou zimní mizérii. Pateticky bolestná podívaná, zatímco porodem vysílené maminky se odkolébají k moři, vrhnou se do frigidních vod pořádně se najíst. Krmí se, získávají na váze a se životadárnou potravou v zobácích se vracejí ke svým rodinám. Ne každé znovusetkání se povede, odhadem jen asi pětina novorozeňat přežije. Jak se mohou v těch tisícových houfech rozpoznat? Činí tak ovšem zvukem – pípáním, skřehotáním, které prý případně připomíná kuňkání žab či dokonce i hýkání oslů.

Vyskytují se v celkem jedenácti variantách různé velikosti, od mrňavých jen něco málo přes čtvrt metru až po druh zvaný King Penguin, který může být metrový a úplně nejnáramnější ze všech je Emperor Penguin, pan císař, dosahující vzrůstu až do jednoho a půl metru a ve velkém množství se vyskytuje na ledovcích v Antarktidě.

S takovým jsem se nikdy nesetkal. Prozatím jsem se nejvíc seznamoval s trpaslíky a to v Austrálii, nedaleko Melbourne, na ostrově Phillipově, adrese několikatisícové kolonie. Dospělá generace ve své letní plodné sezoně, od listopadu do dubna, se každodenně odebere do moře. Ve vodách rejdí až padesátikilometrovou rychlostí a kolem sedmi hodin večer se s rybím úlovkem vrací k potomstvu.

Hodinky ukazovaly 18.43, když se objevil první tucet rozvědčíků. Ti se ale jen rozhlédli a hupky zpět do vln, asi zvěstovat výsledek pozorování. Za pět minut už na břeh dorazily skupinky po dvaceti, po třiceti, tučňáci si vykračovali napěchováni poživatinami pro potěr. Potomečkové pitomečkové se ale v rodičovských houfech málo vyznali a byl to jeden z nejroztromilejších zážitků sledovat takového Ferdu ve fraku, k němuž se přimotalo bezprizorní robátko, on je odehnal a pokračoval ve hledání té správné nory.

Jeden pitomec z našeho Rotterdamu strčit prst právě do takové nory vyprovokovat pinguina a ten se mu revanšoval kousnutím do prstu. Vypukly obavy, že pošetilého turistu třeba postihne druh otravy, proti níž nejsme imunní. Výsledek v tomto případě neznám, na rozdíl od skutečnosti, že občasný styk s námi, pány a paními tvorstva, leckomu nesvědčí. Na Falklandských ostrovech, z odhadovaného původního počtu šesti milionů tučňáků už jich zbývá jen milion. O jejich redukci se třeba i částečně zasloužilo válečné vření v roce 1982. Však se tam na to podíváme.

Tučňáci se roztomile batolí, ale když je třeba, rozběhnout se dovedou pořádně. Jsou považováni za tvory „antropomorfické“ – svým počínáním připomínající nás, lidská stvoření. Též si dovedou vykračovat s noblesou delegáta na významné mezinárodní konferenci. Což pěkně doplňuje teorie o předpokladu uvažování pinguinů, v jejichž představách lidé jsou vlastně tučňáci ve zvětšené podobě. Když pak někoho z nás, takto značného, uvidí a chtějí si ho pořádně prohlédnout od paty až nahoru k hlavě, musí se zaklonit, takže se stává, že ztratí balanc a padnou na záda. Nebyl jsem ale svědkem tak náramné podívané.

Mrzouti namítají, že pach tučňáků připomíná sardinky a často že mají blechy. Každopádně, vyhlídky jejich další existence nejsou nejveselejší. Ubližuje jim globální oteplování, ledovce jim roztávají jejich jediné prostředí, které znají, se mění a ohrožuje přežití.

Proč se tedy neodstěhují někam do teplíčka, kde jim nebude zábnout? Proč existují pouze v jižní a nikoliv severní části naší planety? Nejsem ani zoolog, ani meteorolog, čekám, že mě někdo poučí.

Vstával jsem už v šest ráno nezmeškat seznamování se vzdáleným světem, kam už nejspíš nikdy nezavítám. Z průlivu Beagle blízko Isla Nueva – jednoho ze tří prázdných ostrovů, o něž se tak dlouho a urputně svářily Chile a Argentina, jsme vpluli do jižního Atlantiku a zatočili k jihu směrem na Islas Barnevelt.

Povídám do magnetofonu a teď ze záznamu přepisuji: řada ostrovů v dohledu, všechny totálně pusté. Na jednom sídlí chilská vojenská jednotka, monitorující dopravu tamějším směrem. Moc té dopravy tady ovšem není, všechny lodě přece volí panamský kanál, pokud se do něj vejdou. Ty nejmohutnější cisternové lodě se ale nevejdou. Chilská vojenská posádka, určitě neveselá, má spíš poslání symbolické, politické, k nelibosti Argentiny.

Silný vítr, veliké vlny, plno ptactva včetně albatrosů s rozpětím křídel přes tři metry. Majestátní tvorové, kteří devadesát procent času pouze plachtí, ve větru, jehož ovšem mají stále habaděj, křídly pokud možno nepohybují a tak šetří energií.

Někde právě tady má být pomník, memoriál v abstraktním zpodobení albatrose, v památce na ono veliké množství lodí a jejich posádek, které tamější nebezpečné vody nepřežily. Kdysi je přežila posádka lodi Bounty, jejíž proslulá vzpoura inspirovala Hollywood k natočení tří filmů. Úděl na takovém plavidle aby byl dostatečným důvodem k nevoli: mizerná strava, děsivé povětrnostní podmínky, vždyť ta mrňavá Bounty svou délkou byla menší, než šířka našeho Rotterdamu.

Před námi na horizontu se přibližuje seskupení značně rozsáhlých ostrovů jménem Wollaston a na podrobné mapě zjišťuji, že je tam i jakýsi Parque Nacional Cabo de Hornos. Že by tam kdy někdo do takového parku zavítal, představit si nedovedu.

Evropští mořeplavci se pouštěli do dálav převážně k ostrovům se vzácným kořením. Pluli kolem jižního cípu Afriky, Mysu dobré naděje (Cape of Good Hope), a poté, když se s určitostí zjistilo, že zeměkoule je kulatá, i opačným směrem, což znamenalo vypořádat se s nebezpečnými vodami a trvale hanebným počasím právě na jižním konci amerického kontinentu. Jako první tak uspěl holandský navigátor Willem Cortnelis Schouten, původem z rodné vísky Hoorn. Proto teď to jméno.

Skály Hornova mysu dosahují výše 424 metrů. Připomínalo mi to Gibraltar. Po pinguinech jsme tam nepátrali, nezastavovali, však se něco takového vůbec nedalo. S úlevou jsme jen obepluli, na vysokých vlnách se kolébali a ti z pošetilců, kteří si troufli vyjít na palubu, na hodně čerstvý vzduch, pevně se drželi zábradlí, aby je vítr neodvál do tamějších pořádných hlubin, dosahujících jedenácti tisíc stop neboli víc než tří kilometrů. Vrávorám s pocitem pokory a ujištění, jací my jsme vlastně jen mravenečkové, když dochází ke střetu s přírodními živly. O takovém nepoměru nás ujišťují cunami, tajfuny, změtřesení. Sopka St. Helens vybouchla s tisícinásobnou vehemencí nukleární bomby zničivší Hirošimu.

Když jsem oním směrem poprvé letěl a pak pokračoval přes Pacifik, poštou k nám domů dorazil dokument od Air New Zealand, stvrzující, že 27. ledna 1978 na trase Honolulu – Rarotonga jsem se přehoupl přes rovník. Tentokrát, ještě týž den do kabiny byl dodán kapitánem Rotterdamu podepsaný certifikát, že v tradici holandských mořeplavců Isaaca LeMeireho a bratří Schoutenů, objevitelů cesty kolem jižního konce Latinské Ameriky dne 29. ledna 1616, tento malý český člověk dne 13. prosince 2006 úspěšně obeplul Cape Horn na zeměpisné šířce 56 stupňů jižním a na zeměpisné délce 67 stupňů západním směrem.

Zamířili jsme k severu, k Falklandským ostrovům, několik set kilometrů v dáli, oněm Malvínám, po nichž Argentinci tolik baží a jejich získání pokládají za zásadní záležitost patriotické cti, důstojnosti.

FALKLANDSKÉ OSTROVY

Na ty jsem se těšil tuze. S velkým, snad i poněkud morbidním zájmem objíždím někdejší bojiště, fascinoval mě Verdun, posvátně jsem našlapoval po plážích Normandie a zajel na Guadalcanal v Pacifiku z téže druhé světové války. A od doby Normandie to další vylodění se uskutečnilo mezi zcela odlišnými rivaly, v dubnu 1982. Invaze sice nezpůsobila hory mrtvol –ztráta pouze 254 britských a 750 argentinských životů a ovšem daleko víc zranění - ale zanedbatelná operetní šarvátka, srandička to rovněž nebyla.

Pozorovatel se smyslem pro absurdno aby ocenil okolnosti, které ke konfliktu vedly a kde k němu vedly. Britská flotila nezdolávala vzdálenost pouhých pár mil přes lamanšskou úžinu, ale tři týdny plula dvanáct tisíc mil – téměř dvacet tisíc kilometrů, k znovuzískání ostrovů, o něž vlast jevila pramalý zájem a mileráda by se jich byla zbavila. V nápodobě precedentu okolností způsobivších explozi první světové války, kterou ani jedna strana si nepřála, Argentinci špatně odhadli reakci jak soupeře, tak světové komunity.

Napřed abychom se poněkud seznámili s terénem a tamější zašmodrchanou historií. Falklandy, zhruba 500 kilometrů vzdálené od jihoamerického kontinentu, tvoří zejména dva ostrovy (spolu s velkým počtem ostrůvečků, jež jeden zdroj odhaduje na 200 a druhý na 700), všeho všudy pouhá jedna pětina velikosti nevelké České republiky. A s daleko menším počtem obyvatel, v roce 2006 odhadovaných na 3.000 a v době válečného utkání jich bylo ještě míň.

Pusté končiny , bez původního domorodého obyvatelstva, poprvé postřehli evropští mořeplavci někdy koncem šestnáctého století. Francouzi, Britové, Španělé – ti všichni se tam časem pokusili usadit a úsilí vzdali, aniž se vzdali vlastnického nároku na onen vzdálený, nehostinný kout světa. V roce 1600 Holanďan Sebald van Weert dal ostrovům své jméno Sebald, v roce 1690 anglický kapitán John Strong je přejmenoval na Falkland Islands, k poctě jakéhosi markýze. Argentina tvrdí, že v roce 1766 Francie ostrovy prodala Španělsku a když v roce 1816 došlo k nezávislosti Argentiny a likvidaci španělské moci na americkém kontinentě, práva Madridu tak přešla na Buenos Aires.

Londýn naopak zdůrazňuje smlouvu se Španělskem z roku 1771 uznávající britská práva a nepřetržitou držbu od roku 1833. V devatenáctém století se tam přistěhovali a permanentně usadili zájemci, zejména ze Skotska. Přivezli pár ovcí, zmnoživších se ve velké houfy a v roce 1892 Její Veličenstvo královna Viktorie povýšila Falklandy na kolonii své rozsáhlé říše. Za první světové války, v prosinci 1914, v blízkosti ostrovů došlo k významné námořní bitvě, jíž se účastnila německá bitevní loď Graf Spee, později, začátkem druhé světové války, proslulá svým střetem a následným dobrovolným zánikem v ústí řeky la Plata u uruguayského hlavního města Montevidea, jedné z našich příštích zastávek.

Skotští přistěhovalci se v dáli Falklandských ostrovů projevovali jako stoprocentní patrioté, věrní britské monarchii, která se ale o ně pramálo zajímala a dokonce jim i upírala automatické právo pobytu v Evropě (stejně jako obyvatelům Hongkongu, rovněž součásti britského Commonwealthu).

Zcela opačný byl postoj Argentiny. Tam Falklandy znají výlučně jako Islas Malvinas, děti se ve školách o nich učí jako o nedílné části vlasti. Vláda v Buenos Aires vůči ostrovanům nastavovala tu nejvlídnější tvář, nabízela velkorysou podporu tamějšího školství a zdravotnictví, leč marně. Ovčáci paličáci se svého probritského vlastenectví odmítali vzdát.

V té době Argentina se zmítala ve vážných politických a ekonomickýxh potížích, s nimiž si vládnoucí generálové již řadu let nedovedli poradit. Napětí, krizových nálad v národě přibývalo, a vláda, v jejímž čele byl tehdy generál Leopoldo Fortunato Galtieri, zvolila krok známý slovy misplacement of conflict: odvést pozornost od krize autentické k pofidérní, jíž možno oprávněné frustrace v národě aspoň dočasně zastřít vlastenectvím, apelem patriotismu.

V březnu 1982 na ostrově South Georgia, ještě vzdálenějším a pustějším než Falklandy, ale rovněž pod britskou jurisdikcí, skupina dělníků při demontáži vysloužilé velrybářské stanice vyvěsila argentinskou vlajku. Britský delegát vznesl protest v Radě bezpečnosti OSN a Argentina 2. dubna zareagovala invazí na Falklandy. V té době tam Britové měli všeho všudy sedmdesát příslušníků námořní pěchoty (Royal Marines), jedenáct vojáků a pramálo munice. Mocné početní převaze ovšem podlehli a argentinské komando Buzo Tactico je přinutilo potupně ležet hlavou dolů před hlavní vládní budovou ve městě - a někomu se podařilo potupný výjev vyfotografovat. Již následující den se to objevilo v londýnských novinách, značně rozohnivších veřejnost včetně řady vlivných členů parlamentu.

V té době popularita vlády předsedkyně Margaret Thatcherové se pohybovala na bídném minimu, takže nečekaná agrese argentinských generálů jí přišla mimořádně vhod. S podporou velké části náhle potupeného národa, který o Falklandech vesměs neměl ani ponětí, se z Portmouthu vypravila flotila na dlouhou, tři týdny trvající cestu. Za značné mediální pozornosti odjížděl i královnin syn, princ Andrew, v roli pilota.

Argentina se tedy v předpokládané reakci v Británii a ve světě několikanásobně přepočítala. Londýn za těchto okolností nemohl odepsat Falklandy, jichž by se byl rád zbavil, sovětský delegát nevetoval britský protest v OSN a sousední latinsko-americké státy pouze vyjádřily jakousi verbální solidaritu (zatímco Pinochet zřetelně podporoval Angličany). Britové proti argentinskému nároku, zdůrazňujícího historii, geografickou polohu, národní čest, důstojnost, použili daleko závažnější trumf – primární princip sebeurčení, tak jak zdůrazňuje Charta OSN. Nechť rozhodne referendum, vůle lidu, o jehož sympatiích ovšem nebylo pochyb.

Vláda ve Washingtonu ale nikterak nespěchala s podporou svého NATO-spojence. Jeanne Kirkpatrick, reprezentující USA v Radě bezpečnosti, se vyjadřovala kriticky, s odkazem na stařičkou Monroe Doctrine, odmítající vměšování Evropy do záležitostí západní hemisféry v jakékoliv podobě, a Al Haig, tehdejší ministr zahraničí, se snažil uhasit oheň diplomatickou iniciativou, poletováním mezi Londýnem a Buenos Aires.

Načež se události pohnuly směrem, který snad nikdo nevítal či předpokládal. Argentinští letci si výtečně počínali, raketou exocet (výrobek francouzské firmy, jejímž ředitelem byl bratr francouzského prezidenta Mitterranda) se jim podařilo potopit britskou loď Sheffield a několik dalších poškodit. Tyto ztráty ale značně předčil zásah a potopení argentinské válečné lodi General Bergamo, symbolu národní prestiže, že bylo velkou ctí na ní kdy sloužit. Tento důkladně vyzbrojený křižník se původně jmenoval Phoenix, jedna z amerických lodí, která přežila japonský útok a pohromu v Pearl Harboru a poté se zúčastnila několika urputných utkání v Pacifiku, z nichž vždy vyšla bez šrámu. Získala oprávněnou přezdívku „Šťastný Phoenix“. Washington ji pak prodal Argentincům, ti ji přejmenovali a tehdy v dubnu 1982 torpédo z britské nukleární ponorky H.M.S. Conqueror ukončilo její štěstí. Šla ke dnu s třetinou posádky původního počtu jednoho tisíce mužů, a dodnes, jak jsem se dozvěděl z televizního dokumentárního záznamu (PBS, 28. 12. 2006), přes všechny pokusy se jí v tamějších bouřlivých vodách nepodařilo najít.

Když konečně britské expediční jednotky dorazily k falklandskému břehu, byla to jen záležitost krátkého času, než se výtečně vycvičení profesionálové v nepříznivém mrazivém terénu vypořádají s Argentinci, vesměs branci, narychlo přivezenými ze svého původního působiště v tropickém pásmu na severu země.

Statečně se bránili, ale neubránili. K formální kapitulaci došlo 14. června. Posléze se objevily posměšné komentáře, jací že ti Angličané jsou podivíni: hodnotného Hongkongu se vzdají bez výstřelu a kvůli bezcenným ostrovům se trmácí válčit tisíce mil daleko. Přísní kritici pominuli zásadní rozdíly: 1. Británie vlastnila Hongkong jen zčásti, to ostatní měla na 99 let v nájmu, který v roce 1997 vypršel; 2. obyvatelstvo Hongkongu bylo a je čínské; 3. skotští ovčáci tuze probritští a antiargentinští; 4. pominutí univerzálního OSN principu sebeurčení by pak snadno vedlo k zlověstnému precedentu podobných agresivních choutek.

Argentiňané na národní potupu reagovali smetením vojenských vládců. Došlo k návratu civilních demokratických pořádků/nepořádků a v roce 1990 k obnově diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi. Britská suverenita nad Falklandami zachována, aniž se Argentinci kdy vzdali svého nároku na získání ostrovů, dosud v nedohlednu.

Po válce britské letectvo RAF zřídilo na Mount Pleasant svou bázi a počet vojenského personálu je teď větší, než původních Falklanďanů. Ti ve velké většině žijí v tamějším jediném městě, přístavu Port Stanley, s všeho všudy šesti taxíky a bez jediného semaforu, který by dirigoval sporý provoz. Dočítám se, že teď po válce tamější hospodářství kvete a průměrný roční per capita příjem již dosáhl 25.000 dolarů. Ovce – někdejší primární zdroj blahobytu – předčilo rybářství, zejména lov potvůrek zvaných squid, které anglicko-český slovník překládá údajně českým slovem oliheň, což tedy slyším poprvé. Ve vodách došlo k značným nalezištím ropy a plynu, takže budoucnost by měla být ještě růžovější.

Nemalou hospodářskou vzpruhou je též turismus: ročně tam dorazí 30.000 návštěvníků, což by tedy znamenalo příjezd asi tak měsíčně dvou lodi, jako je ta naše. Falklandy mají svou vlastní měnu, těšil jsem se na nákup pohlednic, obdařených místními známkami, expedovat je jako unikátní P.F. do světa. Domorodci se těšili na peníze z Rotterdamu, utrácené za suvenýry a v místních hospodách. Předplatil jsem si expedici po bojištích, kde kvůli dosud zcela neodstraněným minám je nutno opatrně našlapovat. A právě tam našlapují pinguini, tím pak třeskutě končící svůj pozemský úděl.

Dočítám se tuto jásavou větu: „Despite a turbulent history, the islands have a bucolic demeanor and you are sure to enjoy your day in this beautiful, remote paradise.“ Inu, uvidíme.

Leč neuviděli jsme. Vždycky se musí něco nepovést. Na naší minulé plavbě, loď měla zakotvit v Kolumbii, v údajně pamětihodném přístavu Cartagena, a kapitán na poslední chvíli oznámil, že k zážitku nedojde kvůli nebezpečí terorismu na pevnině. Tentokrát zádrhel způsobily přírodní živly. O takové eventualitě nás předem informovala maličká poznámka pod čarou: „weather permitting“ – „když počasí dovolí.“

Inu nedovolilo, ač do posledního okamžiku to vypadalo nadějně, s předpovědí sice jakýchsi větrů a mraků, které tam jsou téměř nepřetržitou skutečností, s teplotou mírňoučkých 13 stupňů Celsia. Minuli jsme první tamější ostrůvek Sea Lion Island, mávám na další, blížící se břehy, vsugeruji si rezidua střelného pachu z již důkladně vyčichlých bitev, čímž ale vzrušení končí. Od břehů se najednou vzdalujeme a kapitán, jehož jsem předchozí den velebil za promptní dodání glejtu o absolvované plavbě kolem Hornova mysu, oznámil, že náhlé zhoršení počasí a rozbouřené moře nám neumožní bezpečně dorazit a nás vysadit v přístavu, poněvadž bezpečí nás pasažérů je tou jeho hlavní prioritou. Že tedy poplujeme přímo dál a za tři dny v neděli v osm hodin ráno dorazíme do Buenos Aires. Vztekle jsem pochoval po palubě, láteřil do slaného větru, vědom takové marnosti.

BUENOS AIRES

Rozbouřené moře se neuklidňovalo a stejně tak ani moje blbá nálada, nelibost kvůli zmeškané příležitosti vstoupit na břeh Falklandských ostrovů a prolézat nedávná bojiště. Leč nemělo to být mé jediné zmeškání. „Podívejte se, támhle!“ slyším na palubě, kde jsem civěl k beznadějně nezajímavému horizontu, „támhle přece!“ prstem ukazoval jeden z početného štábu ochotných indonéských služebníků: „velryba!“

Marně jsem se soustřeďoval a nic neviděl, i kdyby to byla odrůda velryby modré, dosahující rekordní váhy 200 tun – ten nejmohutnější kytovec ze všech. Před několika dny nám tam vědec na přednášce tvrdil, že její novorozeňata jsou tak bezbranná, že nedovedou ani plavat a jejich matky je krmí mlékem tak výživným, že mláďata získávají na váze čtyři kilogramy – a to za každou hodinu. K nevíře.

Pravdou ale zůstává, že jižní Atlantik je jejich oblíbeným působištěm, rejdištěm, že některé velryby uvíznou u písčitých břehů Patagonie a tamější domorodci se snaží, zpravidla marně, je popostrčit, ponouknout k bezkonfliktnímu odplutí. (Po návratu domů jsem v televizi náhodně vylovil film z roku 2004, buď byl španělský nebo argentinský, s anglickým titulem The Whore and the Whale – Děvka a velryba, natočený právě v Patagonii, s pozoruhodnými záběry uvíznuvších obrů.)

O půlnoci se na obzoru objevil břeh a na něm spousta světýlek blikajících do dáli přemnoho kilometrů. Neobvyklá to pro nás podívaná, po mnohadenním půstu téměř bez známky člověčí existence. Však v Argentině, druhé největší zemi latinskoamerického kontinentu, téměř polovina jejích obyvatel v počtu přesahujícím 36 milionů sídlí v této Buenos Aires provincii. Kapitán oznámil, že do přístavu bychom měli dorazit zítra ráno v osm hodin, a rovněž informoval, že se budeme pohybovat značně mělkým ústím řeky Rio de la Plata, místy náš Rotterdam bude mít pouhé tři stopy, necelý jeden metr, nad dnem, opatrně bude sledovat boje (buoy) červené a zelené, a místy se budeme potkávat s loďmi v až nepříjemně intimní blízkosti.

Přírodní živly nás ale dosud nenechávaly na pokoji. Šli jsme spát a v noci nás probudilo jakési drcnutí. Ano, správně jste uhodli: zásluhou vichřice, smrště s důkladnými průtržemi mračen a vyvracením stromů došlo k posunu říčního dna, takže jsme uvízli a dvě výpomocné lodě – tzv. tugboat, česky prý remorkér – nás obtížně vyprosťovaly. Čímž nebylo zcela vyhráno, poněvadž další cestu blokovala dočasně uvíznuvší kontejnerová loď. Několik hodin jsme pak pluli pěkně do kolečka, ve frontě dvanácti plavidel, mířících k témuž cíli.

Co se tedy mělo uskutečnit ještě před snídaní, stále vázlo i po obědě kvůli pobřežním formalitám, pomalé práci pánů byrokratů, další hodiny v háji. Z paluby aspoň hledíme na prozatím nám odepřenou metropol. Má již téměř tři miliony obyvatel, ale s připočtením přilehlých, stále se rozlézajících čtvrtí je milionů už šest, se závěrečným výsledkem, že každý třetí Argentinec žije v Buenos Aires. Lidé to jsou převážně (95%) evropského původu - pořádný to rozdíl například od Chile, kde velkou většinu tvoří míšenci, či od Bolivie a Paraguaje, s převahou původního indiánského obyvatelstva. Na takové sousedy se ovšem hledí s předpokládanou dávkou pohrdání.

O Argentiňanech se uštěpačně a nepřesně říká, že to jsou vesměs Italové, mluvící španělsky a předstírající, že jsou angličtí gentlemani (pokud tomu kdy tak bylo, válka na Falklandech aby byla vedla k modifikaci postoje). Ve skutečnosti jejich evropský původ je hodně různorodý s početným živlem německým a slovanským, s mnoha přistěhovalci židovskými a též z arabského světa. Nacházeli tam přístřeší jak uprchlíci před nacismem, tak posléze prchající nacisté. Listováním v telefonním seznamu jsem si ale nepotvrdil občas slyšené tvrzení, že je v něm víc italských a německých jmen, než španělských.

Stále nás ještě nepustili na břeh. Z paluby sledujeme čilé počínání obrovských jeřábů, jak se chopí kontejnerů, vyzvednou, posunou, přesunou, jakoby hračky dánské produkce Lego v hodně zvětšeném podání. Velekrabice některých nám známých společností jako například tchajwanský Evergreen a na jeřábu písmena jinak mi známé firmy, totiž GOTTWALD.

Giganti budoucnosti o délce 400 metrů a šířce 60 metrů, schopni uvézt zboží, které by naplnilo nákladní automobily za sebou v řadě do vzdálenosti sto kilometrů, se do panamského průplavu již nevejdou. Dostavivší se kolos MSC Pamela, 321 metrů dlouhý, přepravuje 9.000 kontejnerů. Ano, „bez kontejnerizace by nebylo globalizace“, lze slyšet s rostoucí pravidelností.

Konečně smíme na souš, kde před pár hodinami ještě urputně pršelo. Metropol je důkladně plochá, žádné náramné panoramatické kopce jako třeba v Rio de Janeiru, a s architekturou méně španělskou, než je k vidění v Kalifornii. Leckteré řady činžovních domů připomínají matičku Prahu. Město kvetlo v devatenáctém století a boháči si najímali pařížské architekty k výstavbě paláců podle tehdejšího tamějšího vkusu. Výsledek teď působí víc evropským dojmem, než Evropa, za druhé války hodně rozmlácená a znovu vybudovaná již moderněji.

Místo abychom vsedli do vyhlídkového autobusu k inspekční projížďce, taxík nás vezl k mému příteli z dob pražských studií. Jemu nevyvracím jeho nezcela přesné přesvědčení, že jsem mu kdysi zachránil život. Upláchl z klece budovatelů zářných zítřků ještě dřív než já, působil jako publicista, dopisovatel těch nejvýznamnějších švýcarských novin, teď žije na penzi v Buenos Aires se svou argentinskou ženou a občas se vídáme v Praze. Taxikář přece jen našel postranní moderní ulici a dům, v němž každý byt měl svůj privátní výtah – druh luxusu jinde zpravidla nevídaného. Jakož i rozsah ubytovacího prostoru.

Meleme páté přes deváté, dychtím po novinkách a ledacos se dozvídám: že před pěti roky roky, davy Argentiňanů, zfrustrovaných ekonomickým úpadkem, vypudily z prezidentského úřadu Fernanda de la Rua a v následných deseti dnech přišli a odešli další tři prezidenti. Že Porteńos – obyvatelé hlavního města - si příliš neváží prezidenta Nestora Kirchnera, bývalého guvernéra Patagonie, tolik jim vzdálené: inu, venkovský balík, který se nechá vláčet Hugo Chávezem, revolučním vládcem ropou nasáklé Venezuely, překypující penězi. Chávez koupil přes tři miliardy dlužních úpisů Argentiny, proslulého to druhu jejího exportu. Vývoz hovězího masa a sojových bobů – zdroj převážné většiny (80%) všech získaných zahraničních valut, zabránil hospodářskému kolapsu v letech 2001–2002. Teď už naštěstí pominula inflace, v roce 1989 dosáhnuvší rekordních 5000 procent, porovnatelná se současnou situací v Zimbabwe.

Nevyhnutelná otázka: stát, který měl všechny předpoklady úspěchu – úrodnou půdu, jeden ze čtyř největších vývozců obilí (spolu s USA, Kanadou a Austrálii) krmit svět, s přírodními zdroji včetně naleziště ropy a přírodního plynu - a přesto se tam podařilo zemi důkladně zbídačit. Před druhou světovou válkou, na níž se Argentina nepodílela a z neutrality měla či aspoň mít mohla značný prospěch, její průměrný per capita přijem se rovnal tomu severoamerickému, a pak klesl na jeho pouhou jednu čtvrtinu. Jak se takové zprasení mohlo povést? Populismus ovšem, ať už pravicový nebo levicový, nefunkční systém jak politický, tak hospodářský, se spoustou korupce, nepotismu, tak tomu bylo vždy za každého, jakkoliv zabarveného režimu. Lidé sice nadávají, ale mnohým to vyhovuje a mají pocit, že se jim zas tak špatně nedaří.

Nelichotivý generalizující soud přerušil zvonek: přijel nás totiž vyzvednout židovský manželský pár dalších tamějších usedlíků, vyženěných příbuzných ze strany mé manželky. On importér a exportér, právě se vrátil z Německa, ona pocházející z tamějšího Ulmu (a sestřenice z rodiny tam narozeného velikána Alberta Einsteina). Přijeli, aby nás provezli, privátní turistické safari poskytli. Hned se jich ptám, zda by potvrdili příkrý soud někdejšího pražského kamaráda. Ano, takové to prý přesně je: však ona latinská mentalita, na jih od Rio Grande, mexické hranice, to lépe nefunguje skoro nikde.

Projíždíme rozsáhlou metropolí, mnohými jeho parky. Celkem jich tam je 150, momentálně poničené a částečně zaplavené počínáním včerejší vichřice, Plaza de Mayo, Plaza del Congreso, Plaza de la Republica, obelisk zvíci Eifellovy věže, opera podle pařížského vzoru, na Plaza Colón cosi velice růžového – Casa Rosada, onen proslulý prezidentský palác, z jehož balkonu nadšeným davům kdysi kynula Evita Peronová, jakož i její manžel Juan a pak další předáci, ať už populisté civilisté či vojenští diktátoři. Evita teď permanentně dlí na hřbitově Recoleta: náramná to necropolis a rovněž jméno snad nejpěknější čtvrti ve městě. Buenos Aires se pyšní tím největším boulevardem na světě – Avenida de 9 Julio. Ta se dá přejít jen na několik pokusů.

A za chvíli máme před očima přesvědčivý důkaz, že v této potenciálně bohaté zemi je něco hodně v nepořádku: ohavná končina chatrčí, barabizen, něco tak ubohého jsem dřív viděl v Africe – zde se sličnými moderními mrakodrapy v blízkém pozadí. Naši průvodci zpřesňují, že tato pořádná rána pěstí na ono argentinské, rádoby evropské oko tam ještě před dvěma roky nebyla. „Buenos Aires je nekontrovatelná megalopolis,“ připustil v roce 1986 tehdejší prezident Raúl Alfonsin.

Zastávka v bohémské čtvrti La Boca a nepominout některý z klubů a tančíren v San Telmo kochat se tangem, jeho zvuky, pohledem na provozovatele této neutuchající národní vášně, porovnatelné pouze k fotbalu a v českém prostředí toliko k oddanosti k pivu.

Blížila se půlnoc, takže podle tamějších zvyklostí již správný čas jít na večeři. Hodovali jsme v prostorách, kde na rožni otáčeli něco značného – snad tele. Argentiňané jsou největší jedlíci hovězího na světě – 60 kilo na osobu ročně (Zdroj: Financial Times, 13. 12. 2006). V onu půlnoční hodinu v restauraci bylo plno, ale některé dětičky v kočárcích již pochrupávaly. Výtečné červené víno, klientela moderního vzezření, stoprocentně evropská. Postřehl jsem, že i při prvním setkání s osobou dosud jim neznámou, se obejmou s polibkem na tvář.

Tedy abychom se již rozloučili.

Naší příští zastávkou bude Montevideo v Uruguaji, s níž se Argentina momentálně sváří kvůli ekologicky spornému projektu, demonstranti blokují šest kilometrů dlouhý most, ale my jsme něco takového zásluhou jiného rozptýlení nepostřehli.

MONTEVIDEO

Odplutí nahnědlými vodami z řeky Paraná do Rio de la Plata bylo bezkonfliktní. Značnost její delty mě udivuje, ač by neměla: je totiž tak veliká jako Belgie s Holandskem dohromady. U večeře u sousedního stolu ruská žvanilka, akustická agresorka, neutuchá, je neumlčitelná, nezničitelná. Potkávám se s českým helvétským párem. Manžel zdůrazňoval, jak tuze náruživě sleduje politické dění se všemi jeho trapnostmi v rodné zemi. Na mou zmínku o Neviditelném psu přiznal, že nemá tušení o jeho existenci, je to pro něj zvíře zcela neviditelné. Moji ctnostnou manželku dosud neopustila neřest holdovat kuřbě. V obchodě na lodi mohla koupit karton cigaret, ale nikoliv zapalovač. Všechny vykoupili zájemci, kteří si je nesměli přivézt letadlem. Důvody bezpečnostní, terorismus přece. Sirky, zápalky byly rovněž nesehnatelné. Nezbylo jí, než loudit oheň, když občas zahlédla nikotinu rovněž propadlou osobu.

Vzdalujeme se argentinskému břehu, aniž ten uruguajský byl již ke spatření. Mezi oběma zeměmi právě klokotal svár, údajně ten nejzávažnější za poslední polovinu století, totiž záležitost mohutné zahraniční investice (1,7 miliarda dolarů), jedna španělská, druhá finská, vše v hávu ekologických starostí. Jde o výstavbu dvou papíren, celulózek. Jednání v Argentině neuspělo a investoři přešli k sousedům, načež ti neuspěvší spustili pokřik, že projekt způsobí kyselý déšť, ublíží prostředí, farmářství, rybářství, turismu. Obě vlády rozohnily národnostní, patriotické vášně. Uruguay to pokládá za útok na svou suverenitu a argentinský kongres odhlasoval rezoluci obrátit se k Mezinárodnímu soudu v Haagu.

Uruguay je dost unikátní útvar: druhý nejmenší stát kontinentu (leč s víc než dvojnásobnou rozlohou než Česká republika), ale s pouhými 3,4 miliony obyvatel, z nichž polovina sídlí v Montevideu, centru všeho politického, společenského, kulturního a do značné míry i ekonomického počínání. Všechny cesty tam vedou. Obyvatelstvo je téměř výlučně evropského původu. Původní Indiány totiž buď vyhnali, nebo zahubili a čtyřem přeživším mohykánům pak postavili pěkně sousoší, teď populární to zastávka dychtivě fotografujících turistů. Země je převážně plochá, půda, byť úrodná, slouží zejména pastvinářství, produkce a vývoz dobytka dosud dominují.

Prvními příchozími z Evropy byli Portugalci, založivší město s příhodným jménem Colonia, zatímco později Španělé vybudovali pevnost v Montevideu. Došlo k rivalitě, válečným střetům a Španělé vyhráli. Komplikovaná je historie v souvislosti nejen se svržením španělského jařma, ale i brazilské okupace z opačného směru. Začátkem devatenáctého století (1811) španělský kapitán José Gervasio Artigas zorganizoval mocný exodus odejít na sever, celá čtvrtina tehdy se vytvářejícího národa se dala na pochod – výkon porovnatelný s Búry v Jižní Africe, když se s volskými povozy trmáceli z Kapské provincie do divokého vnitrozemí. Načež v roce 1825 třicet tři uruguayských exulantů se do vlasti vrátilo, podařilo se jim rozdmychat revoluci a dosažení nezávislosti téhož roku.

Politickou scénu dominují dvě strany – Colorados, s podporou zejména mezi městským obyvatelstvem, a Blancos, zejména s rurálním zázemím. S malým úspěchem jsem se snažil rozuzlit jejich konflikty – některé z nich snad závažné, jiné spíš připomínající rivalitu mezi Spartou a Slavií.

Významnou historickou osobností je José Batlle y Ordońez, první velký, autentický reformátor, modernizátor na celém kontinentě. Prezidentem se stal v roce 1901 a nejvíc se zasloužil, že Uruguayi se začalo dostávat lichotivého hodnocení jako „Švýcarska Latinské Ameriky.“ Tam se začalo s emancipací žen, jejich volebním právem, s odlukou církve od státu, zrušením trestu smrti. Země vedla v oblasti vzdělání, lékařské péče, sociálního zabezpečení a dosažené životní úrovně. Ekonomický systém je jakousi kombinací socialismu a kapitalismu, stát se podílí nejen v bankách, pojišťovnách, železniční dopravě, ale v podivných aktivitách jako například provozu zastaváren.

Vesměs poklidná éra politických poměrů končila v šedesátých letech dvacátého století zásluhou vynořivší dost morbidně orientované organizace takzvaných Tupamaros, vesměs univerzitně vzdělaných intelektuálů, koketujících s extrémismem, terorismem, pohnout nudnou dobou, dát jí příslušně dramatický říz. Ledacos nepěkného se událo, trpělivost vypršela, podobně jako v Chile a v sousední Argentině vojáci v roce 1973 zasáhli a ostře zatočili s intelektuálními revolucionáři, jež nuda pak právem přešla. K obnově demokracie došlo až v roce 1980.

Blížíme se k přístavu Montevideo v zemi tradiční neutrality. Její jméno se ale velice dostalo do světového povědomí hned v prvním roce druhé světové války za okolností, jimiž se zabývají učebnice mezinárodního práva v kapitole o neutralitě. Dne 13. prosince 1939 došlo k první velké námořní bitvě v ústí oné řeky, kde se utkala německá válečná loď – tzv. pocket battleship – Graf Spee (jméno admirála Maximiliana von Spee, který zahynul spolu s dvěma svými syny v první světové válce v bitvě u Falklandských ostrovů), s třemi britskými křižníky (Exeter, Ajax, Achilles). Graf Spee, poškozen, dorazil do bezpečí neutrálního přístavu, kde však mezinárodní pravidla mu dovolovala setrvat jen krátký čas. V tomto případě to bylo 24 hodin. Britům se v té době ale podařilo vytvořit falešný dojem, že jejich těžký křižník HMS Renown a mateřská letadlová loď Royal Oak (v té době v Rio de Janeiro tisíc mil daleko) již dorazily k Montevideu zlikvidovat svého protivníka. Německý kapitán Hans Langsdorff, důstojník staré školy, jenž k nacismu měl hodně daleko, místo aby zbytečně obětoval život své posádky v bitvě proti předpokládané převaze a aby rovněž zabránil, že jeho loď by mohla padnout do britských rukou, se rozhodl ji potopit. Tak se stalo, 800 námořníků na souši internovali, válku přežili, mnozí z nich se v Uruguayi natrvalo usadili. Graf Spee se čtyři dny a noci potápěl, kapitán Langsdorff spáchal sebevraždu.

Vystupujeme na břeh a naší první zastávkou je nevelký memoriál, ale dozvěděli jsme se, že se údajně již připravuje vyzvednutí velikána z mořského dna a že se pak stane mohutnou turistickou atrakcí.

Prozatím jsem se o tomto koutu světa dozvídal jen chvalozpěvy. Náramné prý paláce, architektonické skvosty z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Katedrála, náměstí se sochami, parky, poklidná atmosféra, nic hektického jako v Buenos Aires, Rio de Janeiru či jiných metropolích.

Vlezli jsme do vyhlídkového autobusu, aby nás seznámil s pamětihodnostmi. Očekávání se splnilo jen v jednom: staré město, ono centrum, dělá vskutku provinční dojem, je neuspěchané, skromné, převládá smutná šeď. Teatro Solis, kulturní svatostánek města a země – jenže tak slavná opera bylo pominutelné stavení, jehož by se v Čechách nikdo nevšiml. Zastávka u sousoší s volskými povozy: ano, značně to připomínalo podobná díla v Jižní Africe, k památce velkého tažení Búrů do vnitrozemí. U sousoší čtyř zbylých Indiánů země se skutečně leckdo fotografoval. V parku na koních pojížděla policie , na hlavě placaté širáky, takové, jaké nosí gaučové, místní kovbojové. Návštěva parlamentu, stráže ve starodávných uniformách. Obrovské obrazy patriotických výjevů – konec devatenáctého století, tak tu tvorbu odhaduji.

Vezou nás sličnými čtvrtěmi, na mnohá obydlí, tam v prostředí, obsypaném barevnou květenou, radost pohledět. Prst průvodkyně směřuje k ukázkovému sídlu – paláci, jež jedno velvyslanectví právě prodalo a novým majitelem se stal korejský Reverend Moon, o němž jsem se mylně domníval, že by měl sedět v americkém kriminále kvůli daňovým podvodům.

Podél moře vzrostly řady luxusních mnohaposchoďových staveb, průvodkyně chrlí informace o koupi takových bytů či výši nájemného: snesitelný to obnos pro severoamerickou kapsu, ale pro průměrného domorodce spíš v nedosažitelnu.

Uruguay, přece jenom trpaslík s dvěma obry po obou stranách, je v ekonomicky snadno zranitelný. Jeho prosperita je závislá na takových sousedech, které ale nezřídka postihne hospodářský útlum, snížená zaměstnanost či hodně zvýšená inflace. Export vázne a doma pak neblaze. Navštívili jsme několik prý předních, prestižních obchodů, kožené výrobky je tam jejich velký trumf. Zklamáni jsme odešli. „Co si najmout taxíka a jet se podívat do Punta del Este – je to necelých sto čtyřicet kilometrů – jízdné si dáme půl na půl,“ navrhl rovněž nenadšený spoluturista.

Dal jsem ale přednost vandrování málo vábnými ulicemi a pominul návštěvu oné perly Jižní Ameriky, údajně víc než kombinace Riviéry, Miami a Las Vegas. Na rozdíl od sousedních břehů, tam dominují perfektní bělostné pláže, po vzdálenost téměř tři sta kilometrů. Od prosince do března, tedy právě v té naší době, je to magnet pro boháče, celebrity, the rich and famous people, tam se konají nejen filmové festivaly, též je to oblíbené místo, kde pořádat mezinárodní konference politiků, finančníků, všelijakých veličin.

Vrátil jsem se na palubu ke skromnějším zážitkům, zašel si poslechnout vídeňské valčíky v podání polského tria. A tam jsem spatřil elegantní dámu, noblesního vystupování s precizní angličtinou. Dali jsme se do řeči a ona to Ruska! Půvabná, málo uvěřitelná výjimka, rehabilitující mnou dřív tupený národ.

RIO A DOMŮ

Teď už míříme k Rio de Janeiru, naší poslední zastávce. Komando pracovníků každý den natírá zábradlí něčím lepkavým, ochranu před slaným větrem. Věnujeme se pohybům v bazénu, bublání v jacuzzi a předvánočnímu opalování, již se blížíme k obratníku Kozoroha, hodně do tepla.

Vyměňuji si vizitky s pár zajímavými tvory, povzbuzen předchozí zkušeností z Karibiku, že nemusí zcela platit pravidlo o ujišťování náhlého přátelství, jež pak okamžitě po rozloučení končí. S některými z někdejších spolustolovníků zůstáváme v kontaktu dodnes. Švýcarští Češi mě ujistili, že do Ameriky nepojedou, dokud bude Bush prezidentem a bude i trvat povinnost otisků prstů při vstupu do země. Pokusil jsem se je ujistit, že Amerika se bez jejich přítomnosti snad obejde.

Poslední slavnostní večeře (ruská vokální agresorka ovšem neutuchá) a též pořádný souhrnný účet za naše palubní utrácení. Kufry s cedulkou o konečném cíli našem letu strkáme před kabinu. V noci se jich neznámé ruce chopí a dodají na letiště.

V blízkosti majáku u Cabo de Santa Marta Granda vbrzku vplouváme do přístavu s náramným panoramatem, největší to země kontinentu o obrovském rozsahu 8,5 milionů čtverečních kilometrů, s odhadovanými 185 miliony obyvatel, jichž brzo bude 200 milionů a již dnes je to šestý nejpočetnější stát na světě (po Číně, Indii, USA, Indonésii a Ruské federaci). Není všeobecně známo, že nejvíc Japonců - kromě ve své vlasti, ovšem – žije právě v Brazílii, zejména v Saő Paulu, největší metropoli země (10 milionů).

Vystupujeme v Riu, metropoli menší, asi šestimilionové, nikdo přesně ba ani nepřesně neví. Holland America Line se o nás nadále vzorně starala i na souši. Řada autobusů na nás čekala k odvozu do hotelu. Vzniká pocit nejednou být v dost jiném světě - nejen zvýšená teplota, ale zcela jinak smíšená populace, atmosféra kypícího, pulzujícího města. Hodně již poloafrický dojem. Graffiti, pitomé malovánky, hyzdící též předmnoho českých zdí, tu vidím na zdích v poschodích značné výše: to aby pachatelem byl kamzík. Průvodkyně, sdílící můj podiv, dala k dobru informaci, že takový výkon postihl i katedrálu. Čtvrtě Flamengo, Botafogo podél proslulých pláží Copacabany a Ipanemy, až pak do luxusního Sheratonu na avenidě Niemeyer, slavného stavitele hlavního města Brasilia a rovněž neutuchajícího komunisty.

Poněvadž jsme přijeli již dopoledne a letadla nás rozvezou krátce před půlnocí, řada pasažérů se rozhodla podniknout výlet buď na kopec ve tvaru homole cukru, nebo na horu Corcovado, se sochou Krista tak mohutnou, že ve srovnání Stalin na Letné byl zanedbatelný trpaslík. Někteří z nás se vydali na hodinu dlouhou cestu do města Petropolis, kde kdysi sídlil císař Dom Pedro II. Vladař sice portugalský, ale město svou architekturou dělá spíš dojem něčeho německého.

Tyhle všechny končiny jsem kdysi víc než jednou navštívil a tak dal přednost setrvání v zahradách Sheratonu, sbírat lahodně voňavé kvítky, spadané ze stromu frangipani, kochat se scenérií, která manželce, se skicářem v ruce, připomínala její rodný jihočínský ostrov. Já mlsně okukoval skvostné tvary místních spoře oděných krasavic, že každý pořádný immám aby je s hromy a blesky zatratil.

Nikde jinde než Brazílii jsem neviděl domorodce vyskytující se v tolika odstínech. Jeden veřejný průzkum zaznamenal 136 druhů zabarvení pokožky - od sněhobílé po skořicovou až ebenovou. Oficiálně jich je ale jen pět: bílá, orientální, původní domorodá, černá a tzv. prado – hnědá.

Ledacos se dočítám: v devadesátých letech sice došlo k zavedení povinné školní docházky , ale čtvrtina Brazilčanů je stále negramotná. V mezinárodním průzkumu 30 zemí, Brazílie se umístnila na 27. místě v množství času stráveného četbou. Dobrou zprávou ale je, že brazilská ústava z roku 1988 uznala právo indiánského obyvatelstva k jejich původním pozemkům a zachování způsobu života. A na rozdíl od jiných zemí, tento závazek, zejména v oblasti Amazonky, se dodržuje. Ekologové, ochránci přírody, se radují, že Brazílie se též snaží omezit, i když ne zcela zabránit likvidaci deštného pralesa.

Neradují se dřevaři, rančeři, farmáři, příznivci hospodářského rozmachu. Tak či onak, Brazílie stále ztrácí 20.000 čtverečních kilometrů – rozlohu víc než jedné čtvrtiny České republiky – rok co rok. V Amazonii se vláda rovněž snaží, a to neúspěšně, reagovat na přímo surrealistickou skutečnost, že v sousední Venezuele je cena benzinu mnohonásobně, totiž padesátkrát nižší. V končině města Boa Vista, kam jsem kdysi neúspěšně se snažil dorazit, dochází k tuze čilému a výnosnému pašování.

Ekonomický výbor OSN pro latinskou Ameriku hodnotí hospodářský stav regionu pozitivně, s odhadem průměrného růstu 5,3 procent ročně. Není však důvod k velkému jásání. Značně přispěl růst cen některých komodit – například mědi, nyní trojnásobně tak drahé. V případě třeba Argentiny, její polepšení, jakkoliv vítané, nutno měřit v kontextu jejího katastrofálního propadu v roce 2002. Brazílie zaznamenala růst pouhých 2,8 procent a Rio de Janeiro, druhé největší město země, stagnuje již od roku 1975, údajně škrceno byrokracií a neúměrným zdaněním.

A jak jsme na tom na politickém poli, se sympatiemi pro demokratický pluralistický pořádek? Zdrojem mi je Latinobarometro (The Economist, 9. 12. 2006), uvádějící údaje z osmnácti zemí. Zmíním se jen o těch čtyřech, do nichž jsem tentokrát nahlédl. V roce 2006, na otázku „Demokracie je víc žádoucí než jakákoliv jiná vládní forma“ kladně odpovědělo v Uruguayi 77%, Argentině 74%, Chile pouhých 56 a v Brazilii ještě méně – 46%, necelá polovina. S větou „Za určitých okolností, autoritativní vláda může být vhodnější než vláda demokratická“ souhlasilo v Uruguayi 10%, Argentině 16%, Chile 13% a Brazilii 18%.

Podle takových výsledků, nejméně demokratické kořeny by tedy byly ty brazilské. Autobus nás tím obrovským, zajímavým, panaramatickým Rio de Janeirem vezl na letiště, kde jsme se po příjemných zážitcích z téhož dne seznámili s krušnou realitou, že to tam přece jen ještě je onen třetí, v mnohém nedostatečně vyvinutý svět. Chaos, čekání ve frontách do nekonečna, opakované kontroly těchže dokumentů, přehrabování v osobních proprietách a kolem slyšíme obavu, že se třeba vůbec neodletí. Před pár dny totiž došlo ke srážce dvou letadel, se ztrátou 154 životů a následná kritika kvality dirigujících pracovníků (air traffic controllers) se jich natolik dotkla, že začali trucovat, zpomalili své počínání s výsledkem, že bylo pak rychlejší z Ria do Sao Paola jet autem.

Silniční doprava ale rovněž má své nevýhody. V Riu skupina zločinců zastavila městský autobus: pasažéry okradli, autobus uzamkli a zapálili. Několik obětí uhořelo, teď právě v době před blížícím se karnevalem, největší světoznámou událostí roku.

Zpáteční let do Atlanty trval devět a půl hodiny, ještě déle, než ten původní do Santiaga. Kvalita servisu, poskytovaného touž Deltou, se nezměnila. Téměř nepoživatelné pokrmy, totéž víno značky Fish Eye – Rybí oko, monitor nefungoval, jako další občerstvení nabízeli gratis vodu. Také třetí svět, v americkém provedení.

Z Atlanty menším letadélkem dál na sever a den před Vánoci jsme dorazili domů, přesně podle plánu.

Od kapitána jsem na rozloučenou obdržel souhrn, že jsme absolvovali celkem 5005 námořních mil neboli 9259 kilometrů.

Po případného zájemce, který by něco takového mínil podniknout: celý ten špás nás přišel na zhruba osm a půl tisíce dolarů, což za pokračujícího stavu chřadnoucího dolaru by pro leckteré občany České republiky nemuselo být tak značné břemeno. Z toho lodní kabina stála jen něco málo přes polovinu ceny: tu druhou zhltla letenka, poplatky za víza, vstupy a výstupy, pojištění a spropitné. V případě volby luxusnější kabiny mohl však náš výdaj být aspoň dvojnásobný.

Zpátky