Březen 2007

Diamanty jako zdroj krveprolití

Ota Ulč

Drahokamy při životě udržovaly a místy ještě udržují kruté občanské války, převážně, ne-li výlučně v Africe. V trýzněných končinách jako Sierra Leone, Libérie, Pobřeží slonoviny, Kongo či Angola se staly zdrojem tamější kletby.

Byznys s diamanty je značně výnosný, ale též značně zranitelný – trpí tak zvaným reputational risk. Tohoto rizika se mu v současné době dostává z nepravděpodobné adresy, totiž z Hollywoodu. Před Vánoci 2006 společnost Warner Brothers totiž uvedla do distribuce svůj nový produkt s titulem The Blood Diamond - Krvavý diamant, třeba již i promítaný v České republice. Jeho dějištěm je západoafrický stát Sierra Leone, po víc než deset let (1991 – 2002) postižený hrůzou občanské války. Oficiální zdroj se zmiňuje o exportu diamantů v hodnotě 142 milionů dolarů, což sice není rekordní množství, ale zato vysoké kvality, včetně pozoruhodných nálezů. Ve východní provincii Kano došlo k objevu dosud třetího největšího diamantu všech dob (Star of Sierra Leone, 969 karátů). V červnu 2006 na celosvětovém sjezdu v Tel Avivu, prezident World Federation of Diamond Bourses jménem Shmuel Schnitzer vyjádřil oprávněnou obavu, že veřejnost bude film interpretovat jako zdrcující obžalobu tohoto průmyslového odvětví.

Můj dojem z filmu: superstar Leonardo DiCaprio zdatně zvládl hlavní roli pašeráka, obdivoval jsem jeho přesvědčivě jihoafrický přízvuk. Otřesná byla brutalita oné občanské války, konfliktu charakterizovaného zvlášť sadistickým způsobem - údajné nepřátele, ať skutečné, nebo nevinné vesničany, třeba i děti, sice nezabíjet, při životě je zachovat, ale připravit je o možnost normální lidské existence. Brutální specialita totiž spočívala v usekávání končetin, aby chudák pozbyl ruce, s nimiž by mohl pracovat, jimiž se mohl najíst, bylo-li by co k snědku.

Další specialitou bylo násilné pochytání chlapců, třeba i desetiletých dětí, přetvářených pak v krvežíznivé roboty. S pomocí drog a alkoholu, jejich mozečky poblouzněny opakovaným tvrzením, že oni teď mají moc, oni si zaslouží respektu, dřív jim neznámé slasti, kterou nechť uplatňují se samopaly v ruce. Přepad jedné vesnice za druhou, střílení, zabíjení vlevo vpravo, totální anestézie vůči utrpení jejich obětí. Nadějný syn, s ambicemi se jednou stát lékařem, je zpracován do podoby multivraha, ochotného zabít vlastního otce, který se vypravil k jeho záchraně. Africká varianta Pavlíka Morozova v hodně drastické podobě.

Film se natáčel v Africe, aniž ale dovedu odhadnout, zda blízko či daleko od dějiště oné kruté války. Před jejím vypuknutím, naše univerzita měla jakýsi patronát, výměnný program právě v Sierra Leone a já se tehdy přihlásil jako zájemce si tam trochu zakantořit. Naštěstí ze záměru sešlo. V úmyslu jsem měl pobýt jen jeden semestr a tamější požadavek dvou let mi připadal přílišný. Teď po letech se oprávněnost předpokladu potvrdila.

Před několika lety došlo ke zrodu iniciativy nazvané Kimberley Process (zkratkou KP), se záměrem pokud možno potlačit obchodování s takzvanými „problematickými“ conflict diamonds. Prakticky všechny africké státy se staly jeho členy. Zavázaly se podrobit kontrole údajů ve své každoroční zprávě. Jenže ta zůstává věcí sebekontroly, na níž aby dovedli spoléhat jen znační pošetilci. Statisíce domorodců včetně dětí prodávají své nálezy ilegálním překupníkům. Úřady samozřejmě vynikají obrovskou korupcí. Státy přiznávají svou neschopnost zabránit vystavování tzv. production declarations.

Donedávna jak nad zlatem, tak diamanty kralovala společnost De Beers Consolidated Mines, adresou v Johannesburgu, jeden z nejtajnůstkářtějších kartelů na světě. I v dobách tuhého, ostatním světem zatracovaného apartheidu, s rasisty intimně spolupracoval Sovětský svaz, Moskvané svěřovali své drahokamy do úschovy v jejich londýnských trezorech. Spolu vymýšleli společnou taktiku a strategii za účelem dosažení maximálních zisků, zabraňovat velkému přísunu zboží na trh, což by ohrožovalo výši ceny.

Tento film se vyvaroval v současné době tolik populárních, politicky korektních černobílých stereotypů o bídných bělošských vykořisťovatelech a ctnostných trpících, zásadně nevinných Afričanech. Reprezentanti diamantového průmyslu v Londýně či Antverpách nevystupují v rolích upírů, ale racionálních byznysmanů, jimž jde ovšem o byznys. Oprávněně se říká, že úspěch má vždy přemíru otců, kdežto fiasko zůstává sirotkem. Úspěšný film občas vede ke zrodu potomků – tzv. sequel - pokračovatelů, že pak z původního Rambo máme třeba Rambo IV. Scénář o případných diamantech č. 2 by mohl vycházet ze skutečnosti o bortícím se monopolu De Beers. Evropská komise totiž došla k závěru, že De Beers musí do roku 2009 přerušit svou po půl století prosperující spolupráci se svým partnerem Alrosa. Tato sovětská, státem ovšem stoprocentně vlastněná společnost se po rozpadu SSSR rovněž rozpadla, největší podíl (40%) získala provinční správa v Jakutsku na východní Sibiři, bázi hlavní činnosti Alrosy a tak i nadpolovičního zdroje všech příjmů do tamější pokladny, zatímco Moskva vlastnila jen 37 procent. V prosinci 2006 ale došlo ke změně ve prospěch Kremlu a pokračujících záměrů Vladimíra Putina posilovat centrální otěže: jeho podíl se zvýšil na 50 procent.

Prezidentem Alrosy, tohototo diamantového monopolu, který rozšiřuje svou moc do dolování i jiných zdrojů, například v oblasti Norilsk, se stal Alexander Ničiporuk, brýlatý moskevský ekonom zdrženlivého vystupování. Alrosa, s hrubým příjmem dvou miliard dolarů v roce 2005 a s podílem téměř čtvrtiny (23%) nezpracovaných diamantů přicházejících na světový trh, se stává rostoucím konkurentem jihoafrických De Beers svým pronikáním do Afriky a to zejména do Angoly a Konga.

Druhý díl filmu, pokud by k jeho natočení někdy došlo, by náramně mohl vykrášlit pozoruhodný Lev Leviev, narozený v roce 1971 v Uzbekistánu, v Taškentu. Jako patnáctiletý se svými rodiči emigroval do Izraele. Jeho otec, povoláním rabín, z něj chtěl rovněž mít rabína, ale syn se dal na diamanty, a tak velice zdárně si počínal, že se stal tím zcela největším dodavatelem nezpracovaných (rough, uncut) diamantů na světě. A již se i úspěšně uplatnil v oblasti zpracovávání ušlechtilých kamenů. Po rozpadu Sovětského svazu pomohl zlikvidovat podstatnou část jeho zásob dohadovaných na 12 miliard dolarů. Otřásl tradičními metodami v tomto byznysu, podemlel De Beers téměř dominantní pozici.

Leviev udržuje blízký osobní vztah nejen s Putinem, ale i s africkými předáky jako je Jose Eduardo dos Santos, prezident Angoly, od něhož se mu podařilo získat pro svou společnost Ascorp výlučné právo na nákup tamějších diamantů – zatímco De Beers právě kvůli oněm tzv.conflict diamonds v roce 2001 s Angolou přerušil styky.

Leviev diverzifikuje: v Izraeli získal televizní společnost, vysílající v ruském jazyce, kupuje hotely, nemovitosti, včetně čtyř poschodí v prestižní budově Diamond Exchange v Tel Avivu. Počíná si jako ultraordoxní žid, má ženu a devět dětí. Na Forbesově seznamu 500 nejbohatších lidí na světě se v roce 2006 se svými odhadovanými 2,6 miliardami dolarů umístnil na 278. místě. Toť tedy výkon někdejšího chudobného hošíka z uzbeckého Taškentu, pozornost Hollywoodu by si zasloužil.