Březen 2007

Lest dějin

Ota Ulč

Takovou charakterizaci jsem nedávno slyšel v souvislosti s Irákem a tamějším americkým zabřednutím. To mi připomnělo nyní již nežijícího Ivana Svitáka, s nímž jsem se v Americe pravidelně škorpil. On totiž byl vynálezcem právě takové diagnózy poté, co se mu povážlivě zakymácela jeho vědecká marxistická víra. Rozpadlo se sovětské impérium, ve Vietnamu sice zvítězili komunisté, ale jejich teď vítanými obchodními partnery jsou dřívější hlavní nepřátelé, a v postmaoistické Číně pod praporem vládnoucí komunistické strany rekordním tempem pokračuje úspěšné budování kapitalismu. Svitákova lest dějin.

A prezident George W. Bush se pustil do budování demokracie mezi Araby, s pro něho logickým předpokladem, že lidé přece kdekoliv dají přednost svobodě před tyranií, prosperitě před strádáním. Cizincův dar (The Foreigner’s Gift) je dvojsmyslný, nevesele ironický titul knihy, kterou napsal Fouad Ajami, výtečný znalec onoho arabského světa. Vzdor zkušenosti z všelijakých dřívějších omylů, zase se projevila a vymstila americká neznalost jinačí mentality. Přetěžko nadiktovat demokratický způsob uvažování a počínání v prostředí, kde nikoliv jedinec, ale příslušnost ke skupině, kmenu, náboženské orientaci jsou primární. Z původního pokusu - „noble effort“, se již došlo povážlivě blízko k označení „noble failure“. Sice se podařilo zlikvidovat mordýřský režim Saddáma Husajna, zbavit se nebezpečí použití zbraní hromadného ničení, jichž přece už dřív použil proti vlastnímu obyvatelstvu v Kurdistánu, ale místo předpokládaného úspěchu s demokracií, sčítáním hlasů a vlády osvobozené většiny, dosud vládnoucí menšinu sunnitů odstranila většina šíitů s výsledkem, že máme občanskou válku. V ní hyne domácí obyvatelstvo v daleko větší míře, než jsou ztráty mezi americkými osvoboditeli, již v povědomí většiny Iráčanů přetvořených v nevítané okupanty, příčinu hromadících se katastrof.

Tato situace trvá již déle než všechny předchozí válečné konflikty USA, ač americké ztráty na životech nejsou velké: v korejském konfliktu jich bylo desetkrát víc, a v obou světových válkách stokrát víc. Důkladně ale byla postižena americká pokladna. Donald Rumsfeld, bývalý ministr obrany, na jehož hlavu se sesypalo přemnoho kritiky, odhadoval výlohy na padesát miliard dolarů. Ty se již vyšplhaly na víc než desetinásobek. Věru daleko snadnější bylo zdemolovat nepřítele na bojišti, než pak posbírat způsobené střepy.

Rumsfeld je teď nejvíc zatracován za svou strategii vyhrát válku co nejrychleji, což se zdařilo, aniž se zajistila poválečná bezpečnost civilního obyvatelstva. Nebylo dost mužstva k zabránění rabování, k zajištění základních služeb a pak k vytvoření mechanismu z domácích zdrojů, aby Iráčané převzali odpovědnost za fungování a bezpečnost v zemi.

Jakou vlastně Amerika měla zkušenost se zeměmi Středního východu? V záčátcích své existence hlavním kontaktem to byl pouze obchod – rum z Karibiku za opium z Turecka. Po napoleonských válkách to byly konflikty s Araby ze severoafrických přístavů (tzv. Barbary ports), s jejich pirátskou činností, přepadáním lodí a zajetím jak posádek, tak pasažérů s nabídkou svobody za výkupné. V devatenáctém století hodně užitečného docílili američtí misionáři zakládáním nemocnic a škol, mezi nimiž tři univerzity – v Káhiře, Bejrútu a Istanbulu - jsou stále mezi těmi nejlepšími v oblasti. Pramálo se jim dařila snaha získávat nové křesťany.

Citována je Shirin Ebani, íránská juristka a laureátka Nobelovy ceny míru (The New York Times, 14.1.2007), která se podivila, že Amerika, se svými vynikajícími výsledky ve vědách, je tak krátkozraká ve svém zahraničním politickém počínání. Však ano, Američané uměli přistát na Měsíci, ale nedovedou zvládnout neposlušnou provincii Anbar. Je to tradice, na níž se stejnou měrou podílejí Republikáni i Demokraté, jak bohatě dokázali již ve Vietnamu. Teď, v případě Iráku, Američané aby přece měli na paměti, že sliby, závazky privátně učiněné, jsou bezcenné. Že od bodu A k bodu B nelze dorazit přímou čarou. Že ústupek platí pouze tehdy, když ho závazně udělá ustupující strana. Že občanské války v arabském světě jsou zřídkakdy o ideálech – jde zejména o vládnutí toho kterého kmene. Že nelze podceňovat důležitost pocitů potupy (humiliation), jimiž muslimové bývají značně postiženi dost vlastní vinou.

Důkladné, poctivě otevřené hodnocení situace ve zprávě vypracované týmem vedeným Jamesem Bakerem, bývalým ministrem zahraničí, a Lee Hamiltonem, bývalým tuze respektovaným kongresmanem, kromě dalších doporučení zdůrazňuje potřebu regionální diplomacie, jíž se ale Bushova administrativa v jednání se Sýrii a Íránem prozatím vyhýbá. Domácí politická scéna vře protichůdnými argumenty, jak z iráckého konfliktu, již řádící občanské války, se vyprostit s pokud možno nejmenším počtem šrámů, zda určit či neurčit datum definitivního odchodu a ať se Iráčané o osud své země začnou konečně a odpovědně starat sami. Odpůrci určení pevného termínu tvrdí, že tím by se povstalcům dodalo víc energie, že al-Malakiho vláda by spěšně padla, stát se rozpadl a neblaze zasáhl celou sousední oblast. Došlo by k hromadnému masakru těch Iráčanů, kteří podporovali americké úsilí, odpadl by i zbytek dosud loajálních spojenců, spolu s prestiží Ameriky, pokud ještě nějaká zbývá.

Opačné stanovisko například zastává vlivný publicista Thomas K. Friedman (NYT, 8. 12. 2006). Podle jeho názoru, šíitsko-sunnitský konflikt, který by zachvátil celý region Středního východu, je sice možný, ale nikoliv nevyhnutelný. Za nynější situace občanské války žádná strana není ochotna ke kompromisu. Autokratům v sousedních zemích tento chaos vyhovuje, vždy mohou prstem ukázat k Iráku v plamenech s varováním svým potlačovaným národům, že něco takového by je čekalo, kdyby se jim zachtělo okusit demokracie, oné zkázonosné cizácké novinky. Ale jakmile by Američané odešli, onen chaos by přestal být výmluvou, a tedy i dosavadním spojencem všelijakých tyranů. Najednou aby oni se s ním pak vypořádali: Sýrie, převážně stát sunnitů, aby podpořil své souvěrce v Iráku, a šíitský Írán by ovšem stál na straně iráckých šíitů. Načež Sýrie a Írán, nynější, tuze antiameričtí spojenci, by se ocitli na opačné straně téže barikády.

Bushova administrativa přijala doporučení svých nejvyšších generálů, George Caseyho a Johna Abizaida, přenechat hlavní odpovědnost na vytváření nového, postsaddámova Iráku na místních činitelích – čili na vítězných šíitech, teď poprvé s možností moci a tedy i příležitosti k odplatě za přemnohé dřívější křivdy. To ovšem nevedlo a ani vést nemohlo k národní harmonii, v níž by se sunnité smířili se svým osudem vesla zbavené menšiny. Což se pak stalo oficiální politikou po dobu tří roků s řešením v nedohlednu.

Teď se Bushova vláda pokouší o poslední možné řešení, dlouho již doporučované z některých řad, například senátorem John McCainem, že bude třeba pokusit se vlastními silami o objektivní, nestrannou nápravu prozatím málo úspěšného počínání, ne-li přímo zbabraného výsledku. Proto teď tolik kontroverzní se stala iniciativa poslat dalších dvacet tisíc vojáků pod vedením mimořádně schopného generála Davida Petraeuse (Ph.D., Princeton) do třeskutého Bagdádu.

Spíš než analogie s Vietnamem nabízí se zkušenost v Alžíru, kde ovšem nešlo o bratrovražedný islámský konflikt, ale o boj proti francouzským kolonizátorům. S taktikou postupovat od čtvrti ke čtvrti, ty izolovat, pacifikovat, s pomocí již fungujících iráckých útvarů se zbavovat povstalců a umožňovat přesuny obyvatelstva, podporovat separaci svářených sunnitů a šíitů, aby si nemohli jít po hrdle. Něco takového sice nepříjemně čpí „etnickou čistkou“, ale precedens z Bosny by nás měl poučit, že tehdejší opozice vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zabraňovat takovým transferům vedla k řadě masakrů (například Srebrenica). Teprve po takových přesunech a územní separaci došlo na Balkáně k jakémusi mírovému uspořádání.

Teď už třeba bude v Bagdádu pozdě. Jak píše reportérka Sabrina Tavernise (NYT, 28. 1. 2007), která se po delší době do Bagdádu vrátila: město už je důkladně pozměněné, příslušníci střední třídy, u níž se předpokládalo největší pochopení a sympatie pro demokratické řešení budoucnosti, buď již nežijí, nebo se jim aspoň podařilo svou zmítanou vlast opustit. Prosperující čtvrti se změnily v prázdné poničené ruiny. Tam, kde se dřív na otázku o náboženské afiliaci hněvivě odmítalo odpovídat s ujištěním, že „my Iráčané jsme všichni bratři“, nyní už radikalizace natolik pokročila, že hned předem se cizinci raději představí buď jako sunnité či šíité.

Vyloučíme-li stále víc se smršťující pravděpodobnost mírového uspořádání pod americkým praporem, nejlepším možným řešením pak zbývá tzv. soft partition – důkladná decentralizace státu, jakási obnova stavu tří provincií v době otomanské říše – autonomie šíitů na jihu, Kurdů na severu a uprostřed země plno prostoru pro sunnity, leč bez ropného bohatství. Počítejme pak s předpokládaným pokřikem, že taková fragmentace povede k oslabení Arabů, a tedy k prospěchu satanského Izraele.

Jako snad první mezi Američany s návrhem na rozdělení země na tři nezávislé suverénní státy přišel Peter W. Galbraith, dřívější velvyslanec v Chorvatsku, že takovým řešením by pominuly důvody ke konfliktům a vzájemnému vyvražďování. Žádná lepší varianta není v dohledu, lépe takový radikální řez, který v roce 1947 vedl k rozdělení Indie a separaci Pákistánu či v devadesátých letech uspíšil kolaps Jugoslávie, nefunkční federace. Prvním významným politickým představitelem ve Washingtonu, který začal prosazovat takové řešení, byl senátor Joseph Biden, jeden z nynějších mnoha zájemců o nominaci kandidáta na prezidentský úřad v roce 2008. Bidenovo řešení teď získává rostoucí počet podpůrců, vesměs s modifikací, že by to nebyl totální kolaps iráckého státu, ale jeho důkladná decentralizace, s autonomní správou tří součástí, s příslušným přepsáním ústavy obsahujícím též záruky podílu na ropném bohatství pro všechny.

A doma notně zadlužení Američané by mohli odtáhnout do deseti měsíců a ne do deseti let. Naděje umírá poslední. Tak či onak, lest dějin se zase jednou vyřádila.