Březen 2007

Multikulturní výkony Kanady

Ota Ulč

Pro nejednoho Evropana jeho kontinent, tolik mu blízký, na kulturu bohatý, zajímavý, začíná ale ztrácet půvab kvůli své rostoucí přecpanosti a zrychlujícímu se zmohamedánšťování. Příliv dvakrát až třikrát početnějších (v porovnání s posledním desetiletím 20. století), málo vítaných hord přidává předákům mnohé vrásky. Problematika imigrace se stala kauzou z nejožehavějších. Ve Velké Británii pouze kriminalita působí větší starosti. Etnické minority již dosáhly 10 procent obyvatelstva země. Organizace s písmeny CAIR (Council on American-Islamic Relations) radostně citovala článek Los Angeles Times (3. 3. 2004), s názvem Imigranti mění tvář staré Evropy, že Evropa si teď musí zvykat na přibývání muslimů. Už jich má 15 milionů a do deseti let se jejich počet zdvojnásobí. Průzkum veřejného mínění zjistil v září 2006 (Financial Times, 12. 9. 2006), že podstatná většina – 76% - Evropanů pokládá imigrační příliv za vážnou hrozbu. Proto ono rozhlížení se po jiných alternativách.

Kanada se těší pověsti země z nejpohostinnějších – „most welcoming places.“ Svou rozlohou je velikánská – téměř 10 milionů čtverečních kilometrů. Je ta druhá největší na světě (první je ovšem širá Rus), ale s pouhými 32,8 miliony obyvatel. Třeba i takové Polsko jich má víc. Pouze jedna třetina Kanady je jakžtakž osídlena a naprostá většina jejího obyvatelstva bydlí v pásmu pouhých sto mil podél americké hranice. Severním směrem ubývá lidí, silnic, známek civilizace. Tam vzniklo nové teritorium jménem Nunavut, 770.000 čtverečních mil, velikost západní Evropy. Hlavní vesnicí je cosi jménem Iqaluit. Převážně eskymáckému obyvatelstvu o odhadovaném počtu 27.000 duší se z federální pokladny dostává pomlázky ve výši jedné miliardy dolarů. Prozatím tam není průmysl, nejsou silnice, pouze hodně prázdného zmrzlého prostoru.

Není k prospěchu této rozsáhlé země její ekonomická nevyváženost. Ropa prýští na západě, Kanada – a nikoliv Saúdská Arábie – je tím největším dodavatelem do USA. Zejména provincie Alberta kypí prosperitou, v porovnání třeba s relativně chudobným Newfoundlandem.

Kanada je fádnější, monochromatičtější, bez pouští či džunglí. Však proto jezdí Kanaďané do USA za sluncem a koupáním. Obě země sdílejí společný kontinent a společnou historii. Jedni zůstali britské koruně věrní, druzí nikoliv. Kanadu kolonizovali jak Britové, tak Francouzi, teď s výsledkem, že celá země, všech deset provincií, je oficiálně bilingvální, i když většina (80%) francouzsky orientovaného obyvatelstva žije v Quebecu a naprostá většina Kanaďanů nemá o franštině ani ponětí. Nicméně vše musí být bilingvální: dvojí publikace, papírování, dvojnásobné výdaje se vším, vše z kapsy daňového poplatníka.

Z Ottawy pravidelně dostávám všelijaké vládní materiály. Před sebou tu mám sličnou detailní publikaci (dvoujazyčnou ovšem) z federálního úřadu CIC – Citizenship and Immigration Canada a též Citoyenneté et Immigration Canada – se souhrnnou zprávou parlamentu za rok 2006. V tomto období Kanada přijala zhruba čtvrt milionu přistěhovalců (kategorie permanent resident) s právem získat kanadské občanství za pouhé tři roky. Je to přírůstek 0,8% obyvatelstva, ten nejvyšší mezi všemi hospodářsky vyvinutými státy světa. Druhá je Austrálie s přírůstkem 0,6%. Téměř každý pátý Kanaďan (18,2%) se narodil v jiné zemi. Pouze s výjimkou Miami, Toronto má nejvyšší procento jinde narozených. Ve Vancouveru, na opačném konci kontinentu, pro pouhou menšinu (40%) dětí školního věku je angličtina jejich rodným jazykem.

Zpráva CIC předpokládá další vzrůst přistěhovalectví v roce 2007, se stanoveným maximem 265.000. Ale ani tato kvóta nemůže uspokojit všechny uchazeče, jejichž počet již převýšil 800.000. Přistěhovalcům se přisuzuje ekonomická role rostoucí důležitosti, jejich potřeby v některých hospodářských odvětvích a v některých oblastech, zejména v západní části země. Na rozdíl od USA, kde přistěhovalectví je ve výlučné kompetenci federálních úřadů, federální vláda v Kanadě uzavírá s jednotlivými provinciemi dohody o počtu a druhu požadovaných imigrantů.

Z celkového počtu onoho zhruba čtvrt milionu přistěhovalců, většina – téměř 60 procent - připadá do kategorie imigrantů ekonomických. Mezi nimi nejpočetnější jsou tzv. skilled workers, kvalifikované pracovní síly. Jak kvalifikované, se ale ze zprávy nedozvídáme. V dřívějších letech, publikace specifikovaly kýžená povolání (hodně požadovaní byli například vědci, též elektrikáři a nemocniční ošetřovatelky).

Pravděpodobnost kladného vyřízení zvyšuje žadatelovo dosažené vzdělání, předchozí pracovní zkušenost, znalost buď anglického či francouzského jazyka a též předem již zajištěné zaměstnání v novém působišti.

V kategorii „neekonomických“ to jsou zejména rodinní příslušníci osob v Kanadě již usazených. Nepatrný úbytek byl zaznamenán a nadále se s ním počítá pouze v kategorii uprchlíků, dožadujících se azylu, zcela v souladu s pro mne překvapivým trendem celosvětového poklesu již od roku 2001. Kromě vydávání víz k trvalému pobytu, povolení k pobytu dočasnému v roce 2005 obdrželo přes jeden milion žadatelů.

V roce 2005 z celkového počtu 262.236 nejvíc jich přijelo z těchto deseti zemí: v sestupném pořadí to byly Čína (16,13%), Indie (12,64%), Filipíny (6,68%), Pákistán (5,18%), USA (3,53%), Kolumbie (2,30%), Velká Británie (2,24%), Jižní Korea (2,22%), Írán (2,10%) a Francie (2,07%). Tedy všeho všudy jen dvě evropské země. Na celou Evropu připadlo pouhých 15,6 procent, v porovnání s Asií, která získala absolutní většinu (52,65%) všech víz. I Afrika s 18,79 procenty dopadla lépe, než evropský kontinent, jehož někdejší emigranti vytvořili Kanadu jaká teď je.

Vítanou novinkou pro zahraniční studenty a tedy i zájemce z České republiky je nynější možnost současně být zaměstnáván mimo campus a tak si materiálně vypomáhat.

Při srovnávání podmínek a zkušeností s integrací v Evropě a v zámoří se poněkud dopouštíme míchání jablek s pomeranči. S pominutím původního indiánského či eskymáckého obyvatelstva, USA a Kanada jsou přece národy přistěhovalců, vytvořené doslova od nuly, na rozdíl – značný rozdíl – od našeho starého kontinentu, jehož už od dávnověku vytvářené národy vesměs neměly důvod o své identitě pochybovat. Na rozdíl od onoho amerického cíle „tavícího hrnce“ (melting pot), v Evropě se, alespoň donedávna, velké podpoře těšil důraz na jinakosti, zachování původní identity. Diversity, tolerance, toť ony nosné pilíře, postuláty multikulturalismu.

Oficiální velebení různosti a bezbřehé tolerance úřadů nečinně přihlížejících počínání islámských fundamentalistů, otevřeně se domáhajících prosazování svých postulátů, opovrhujících, zavrhujících demokratické tradice hostitelské země, se ale začalo nevyplácet, jak si ve Velké Británii ověřili za velmi třeskutého léta 2005 v londýnském metru a na autobusech. Nikoliv zanedbatelná část britských muslimů zvolila cestu sebeizolace - „dobrovolného apartheidu,“ paralelního způsobu života, odmítajícího tradiční normy pluralistické demokracie. Legitimita, smysluplnost multikulturalismu se v očích značného množství Britů, Holanďanů, či Dánů, národů těch nejtolerantnějších, důkladně rozkymácela.

Zatímco na americké straně stále větší váhu má onen tavící asimilační hrnec, Kanada zdůrazňovala svoji odlišnost od svého mohutnějšího, desetkrát početnějšího souseda, svým pokračujícím důrazem na multikulturalismu. S někdejší politikou násilné asimilace původního obyvatelstva – nyní v počtu jednoho milionu čili pouhých tří procent nynějšího národa, neměla dobrou zkušenost. Například, po víc než jedno století, až do roku 1986, financovala domorodé školy, v úmyslu docílit asimilaci za každou cenu. A to vše s neblahými výsledky: v současnosti téměř čtvrtina všech pedofilů, krvesmilníků a sexuálních násilníků tvoří tato minimenšina praobyvatel země. (The New York Times, 7. 3. 2004). Ti teď žalují vládu o tučné kompenzace a vláda vyhovuje.

Speciální zákon - Multiculturalism Act of 1988 - oficiálně odmítl dřívější pokusy s asimilací a dal bezpodmínečnou přednost politice oné diversity. Janet Denchová, ředitelka Canadian Council for Refugees, kanadského výboru pro uprchlíky, si pochvaluje (Financial Trimes, 21. 6. 2006) další neochvějné prosazování multikulturalismu a nesměšování imigrační politiky s bezpečností státu.

Pew Research Center zjistilo (FT, 10. 6. 2006), že 94 procent Kanaďanů nepochybuje o popularitě své země ve světě. Náruč otevřená, velkorysý přístup k přistěhovalcům, k žadatelům o azyl – též značný to rozdíl od opatrnějšího postoje a obezřetnosti v současné Austrálii. Jediný závažný akt terorismu se udál v roce 1985, před víc než dvaceti lety, když letadlo společnosti Air India na cestě z Toronta do Londýna explodovalo, se ztrátou všech 329 životů na palubě.

V lednu 2006 zvolený nový předseda federální vlády Stephen Harper opakoval, že Američané, stále poznamenaní zkušeností z 11. září 2001, potenciální nebezpečí přehánějí. Po půl roce v úřadu však takového tvrzení zanechal. Mluvčí bezpečnostní služby informoval parlamentní výbor o existenci zhruba šedesáti důvodně z terorismu podezřelých skupin. Načež v červnu téhož roku se kanadská veřejnost dozvěděla o počínání skupiny sedmnácti mužů, zatčených v jižní části Ontaria při pokusu převzít tři tuny nebezpečného materiálu. Fanatici, vesměs jihoasijského původu – tedy nikoliv Arabové – pod ideologickým vedením immáma, velebníčka z mešity v poklidném středostavovském předměstí Missisauga, měli v úmyslu vyhodit do povětří budovu torontské burzy, přepadnout vysílací stanici, vtrhnout do federálního parlamentu v Ottawě a nikterak inspirováni multikulturní tolerancí, uříznout hlavu novému panu premiérovi.

„Doufám, že nebyli z mého volebního obvodu,“ zavtipkoval dotyčný, o krk nepřipravený předák. Jiní si dělali méně legrace s přiznáním skutečnosti, že muslimové jsou ti první, kteří vážně ohrožují kanadský koncept multikulturalismu a tolerance.

Fundamentalisté neutuchají ve svém plamenném úsilí. V Ontariu rozpoutali kampaň, ve snaze prosadit své právo na zavedení středověkých šária zákonů a soudů s jurisdikcí v oblasti rodinných vztahů. Svůj vztah k ženám v roli dost v podobě tažného dobytka zdůvodňují potřebou tyhle své majetky si ochraňovat, od hlavy k patě je zabalovat, aby nepodněcovaly choutky příslušníků nezvládnutelného mužského pohlaví.

Prozatím to ještě nedošlo tak daleko jako v Iráku, o němž se dočítám, že tuze přísní, puritánští radikálové podnikají razie na trhy s ovocem a zeleninou, ničíce rajská jablíčka a okurky jakožto symboly sexuální zvrhlosti, zdroje nemravných představ, hrozící nebezpečím způsobit hříšnou spoušť.