Březen 2007

Nevelká pravděpodobnost správně se strefovat

Ota Ulč

Proroci nás dost pravidelně zásobují svými nehoráznostmi (jako že například televize nemá budoucnost, však kdo by se doma obtěžoval čučet na malou bednu, že lidstvo se množí a přemnoží takovým tempem, nebude co jíst, pomřeme hlady, a tak dlouze podobně dál). V naší části světa, postižené smůlou zkušenosti napřed s hnědou totalitou (o jejíž dočasnosti ovšem nikdo nepochyboval) a pak s tou rudou, kdy jsme po Vítězném únoru 1948 její pád předvídali do příštích švestek a neztráceli naději, Sir Bruce Lockhart nás na vlnách BBC povzbuzoval, jenže těch čekání na švestky přibývalo a našeho optimismu obývalo. Někteří z nás to vyřešili úprkem z místa beznaděje, kde čas se zastavil, o doma zůstavší většina se se situací venkoncem smířila, že naděleno a naděláno tak zůstává na věky.

A najednou bác – systém se rozkymácel, rozsypal a kdo předpověděl vývin tak mohutné události s historickým dopadem? Vím jen o jednom politologovi ve Francii, jehož jsme ovšem automaticky deklasovali na neškodného optimistického podivína. Štáby vědců, kádry ve výzkumných ústavech, bataliony analytiků ve špionážních službách – a nikdo z nich včas nepostřehl.

Něco teď o kvalitě mých osobních předpovědí. V dávném roce 1964, v měsíci říjnu, kdy v první supervelmoci dělníků a rolníků (a pracující inteligence) zrovna došlo ke svržení Nikity Sergějeviče Chruščova, jsem pohrdl svobodou a vlezl do manželského chomoutu. Má budoucí ujařmitelka chtěla zvolit den 10. 10., výročí čínského (předkomunistického) národního svátku, a s protekcí se nám podařilo získat soudce vyšší instance, který nám požehnal ve své útulně chaotické kanceláři. Tak se stalo v městysu Mineola, Long Island, stát New York. Mým svatebním svědkem byl Vratislav Bušek, bývalý profesor na právnické fakultě v Praze, za války adresou v Mauthausenu, po únoru 1948 spěšně již na Západě, což dobře udělal, neboť Gottwaldova cháska ho odsoudila k trestu smrti oběšením, k němuž se nedostavil. Svědkem nevěstinky nebyl nějaký čínský hodnostář, jak se dalo předpokládat, ale český publicista Gustav Stern, velikán, za války značně činný v kruzích Benešovy exilové vlády v Londýně.

Taková to nóbl sestava a já tehdy předpověděl – jak sobě, tak paní choti, že trvalost našeho manželství odhaduji maximálně na dva roky. Však to nebylo mé manželství první (k němu došlo v Plzni s mou dlouholetou láskou, posléze psychiatryní, která ale v době mé služby v jednotkách Černých baronů ode mně dezertovala), a že čínsko-švýcarské manželství nebude ani to poslední. Nu a jsme spolu dodnes k neutuchající vzájemné spokojenosti.

Stejně trapně bídně jsem předpověděl, že v tom Binghamtonu – městu na půl cesty mezi New Yorkem metropolí a Niagarskými vodopády – rovněž pobydu maximálně dva roky. A já tam na univerzitě strávil všechna ta léta až do penze a dál tam setrvávám, aniž se stěhuji na tolik populární, občasnými hurikány navštěvovanou Floridu.

Některé předpovědi mi ale vyšly a jedna z nich se zdařila přímo fenomenálně. Dne 31. prosince 1970, tedy na Silvestra, jsem byl pozván do místní filiálky televizního kolosu CBS zúčastnit se tzv. round-table - hodnotit, co právě končící rok dal a co ten nový asi přinese. U stolu se nás sešlo šest mudrců, vesměs z naší univerzity a mezi nimi jedna historička, jíž se jejími pokrokovými názory poštěstilo dostat do přízně paní Mao Ce-tungové. První dáma rudé říše se jí dokonce svěřila se svými životními osudy a tak vznikla kniha těšící se značné mediální pozornosti, a mediálně zveličené paní kolegyni přibylo i na důležitosti a výřečnosti. Televizní natáčení proběhlo v odpoledních hodinách. Do studia jsem sice přišel ve stavu téměř ještě střízlivém, ale přece jenom pod vlivem příliš dlouhého monologu pokrokové historičky jsem trošíčku usnul a tak se pokračovalo v průběhu dalšího tématu – předpovědí událostí v onom blížícím se roce 1971 - již jen pár hodin před dveřmi. Když přišla na mne řada, někdo do mne, neslyšně pochrupávajícího, včas strčil a já vychrlil předpověď, že dojde k rozpadu Pákistánu. A tak se přesně stalo – hned tehdy v březnu. Několik lidí mi pak gratulovalo s nevyhnutelnou poznámkou, že mít takový čich na burze, byl by ze mě vbrzku velmož.

Zůstal jsem kantorem a také písmákem. V roce 1973 jsem se pustil do jakéhosi polorománu (Špatně časovaný běženec), jehož hlavní postavou byl český oportunistický vykuk Pravoslav Komenda, tvor s většími ambicemi než talentem, jenž se po internacionální obrněné pomoci v roce 1968 zamotá do jakýchsi machinací, zpanikaří a uteče na Západ za svobodou, jejíž nedostatek mu dřív nevadil. Předpokládá, že se uživí hlásáním antikomunismu - to v době války ve Vietnamu, nálad antiamerických, horování o výhodách sovětského systému – čili přišel do Ameriky v nesprávnou dobu. Proto takový titul knihy.

Při psaní a předení příběhu se mi Komenda začal protivit, vymknul se mi a tak jsem se mu musel nějak pomstít. Což jsem učinil. V Praze měl kdysi milenku, posléze snoubenku, dceru mocné veličiny v politickém pozadí, v roli jakéhosi československého Beriji. Dal jsem mu jméno Vavřinec Síla a postavu k nerozpoznání od střízlíka Františka Filipovského.

Nyní k té mé pomstě: Komendu, vysedávajícího v nenáročně si počínajícím výzkumném ústavu, z československého oddělení jsem ho přeložil na filipínské. Však vlajky obou států jsou téméř totožné, kompjútr se spletl a Komendu tam přesunul. Musel se obtížně přeškolovat a dokonce byl poslán na služební cestu na ostrov Mindanao, ten největší a nejjižnější. Tam 21. srpna 1978 jsem ho vrhl do zajetí mohamedánských povstalců, jimž velel a jeho trýznil islámský revolucionář Ahmed, někdejší student na pražské estébácké Univerzitě 17. listopadu. Komendu odsoudil k trestu deseti let potupných zemědělských prací.

Tehdy jsem ovšem neměl tušení – snad nikdo neměl tušení – že na Mindanau teď v dobách jednadvacátého století nepříjemně aktivně si budou počínat islámští fundametalisté. Zdárně jsem se strefil, skoro jako kdysi s tím Pákistánem.

Kniha vyšla v Torontu u Škvoreckých v roce 1986 a dva měsíce po jejím vydání filipínský prezident Ferdinand Marcos padl po podvodných volbách (k jejichž výsledku mu ze všech států telegramem gratuloval toliko Gustáv Husák), Corazon Aquinová („buržoazní prezidentka“ v terminologii nakvašeného pražského tisku) ale hodlala vyjednávat s povstalci, nabídla jim neleninský třídní smír – takže Komenda by mohl být propuštěn. Však už si odseděl téměř osm roků.

A tak došlo ke zrodu pokračování v Komendově osudu. V prvním díle se potýkal s ošidnostmi asimilace v západním světě, kde ho trápilo ono myšlení - nemyšlení, iluze o světě vědeckých socialistů. Teď v druhém díle s příhodným titulem Šťastně navrácený běženec zejména zápolí s ošidnostmi svobody obohacující či krušící, lahodným darem či notným břemenem, tedy s univerzálním dilematem všude na světě. Komenda si ve svém filipínském koncentráku na jistoty života, jakkoliv mizerné, natolik zvykl, že po návratu do kapitalismu a vážení plusů a minusů svobody a odpovědnosti za vlastní osud, raději zvolil návrat do znormalizované vlasti, do klece s jistotami, kde ho estébáci zaměstnali v oddělení vyhodnocující zaprodance v exilu.

Rukopis jsem dopsal přesně 21. srpna 1988, k dvacátému výročí velké události, čili jen jeden rok a pár měsíců před koncem historicky tak náramného a nákladného, nepovedeného experimentu, jehož rozpad jsem ovšem vůbec nepředpokládal - jako úplně všichni, které jsem znal.

Kniha vyšla v Torontu v roce 1992 jako jeden z posledních titulů nakladatelství. V Čechách se ale nenašel nakladatel, který by se byl zajímal o domácí vydání - rukopis odmítali jako prý výsměch české národní povaze. Teprve po dalších čtrnácti letech pražský nakladatel Pavel Primus rozhodl jinak a kniha vyšla koncem roku 2006.. Takže mu salutuji.