Březen 2007

Stav dámských oblin v Brazílii

Ota Ulč

Před víc než dvěma roky jsem v miniseriálu o Brazílii napsal: „Kult pláže neznamená kult plavání. Do dost značných a ne zrovna nejteplejších vln se vrhá jen pár atletů a v mělčině po sobě cákají dětičky. Desetitisícové davy vyznavačů kultu si hoví na písku nebo pochodují podél břehu – toť korzo, promenáda jako za starých časů na malém českém městě, být viděn a vidět, laškovat a lovit. A v průběhu činnosti si hlavu téměř ukroutit. Rio přece obdarovalo lidstvo vynálezem bikinek. Ukazují se v nich ženy nejen nejmladší a nejštíhlejší. Všechny však jsou kouzelnice, náznak chloupečku z nich nečouhá. Tvárné pánve, hýždě téměř rubensovské, ale kde jsou ňadra? táži se. Tady nerostou? Vždyť to nejsou houby! Bobouš vysvětloval, že na rozdíl od USA, kde panuje přesvědčení, že nikdy nelze mít dost velká ňadra jako nelze být dost bohatý, v Brazílii plastičtí chirurgové mamální kontury zmenšují. Ano, brazilská móda je doslova potlačuje. Kdepak podprsenka s podpůrnými hroty, prosím vás! Naopak, pevné tričko na tělo, rozplácnout, odmocnit, znehodnotit. (Posléze jsem se v USA dočetl: Zatímco zvětšování ňader je druhým nejčastějším zákrokem amerických chirurgů, pro jejich kolegy v Brazílii zmenšování téhož je činnost nejčastější a nejvýnosnější. V Brazílii je největší per capita počet plastických chirurgů na světě.)“

Kromě různých lichotek komentátorů (že jsem primitiv, negramot, grafoman, senilní stařík, oportunista, komunista, fašista, zločinec, rasista, antisemita a též židomil) se mi tentokrát dostalo zatracení, že si nehorázně vymýšlím, že čtenáře mám za blázny.

Teď se zpožděním se domáhám rehabilitace, podávám důkaz o správnosti svého původního tvrzení, že mohutná dámská hruď vskutku nebyla národní ideál a oku vůbec nelahodila. V The New York Times, jehož nedělní vydání dosahuje rozsahu až tisíce stran, vždy začínám sekcí o přehledu událostí, co týden právě dal. Je to solidní, autoritativní zdroj, obsahující komentáře renomovaných publicistů. První strana vydání (14. 1. 2007) byla věnována Brazílii - „the most body-conscious society in the world“, nikde jinde si víc nepotrpí na stav a vzhled těla. Plastičtí chirurgové mají stále plno práce, vylepšují ženy i osmdesátileté a starší. Muži též neotálejí, kosmetické vylepšení volil nynější prezident da Silva ba dokonce i náčelník indiánského kmene z amazonského pralesa s docela rozumným zdůvodněním „Zjistil jsem, že jsem ošklivý a chtěl bych znovu dobře vypadat.“

Tradičně převládal ideál ženy ve tvaru kytary (um corpo de violao) a nikoliv přesýpacích hodin. Kypré, baculaté tvary, zejména v bocích a na zadečku, muži láskyplně obdařeného příhodným slovem popozuda. Takové bývaly preference, že, cituji doslova: „ Některé ženy se rozhodly pro chirurgický zákrok svá ňadra zmenšovat a hýždě zmohutnit, někdy dokonce přemístěním tkáně z horní do dolní části těla.“ Tady to máte ze solidního pramene, černé na bílém: transfer nadbytečného mamálního materiálu, ke zveličování sedacích částí.

V chudších částech Brazílie jako je deštný prales Amazonie a vyprahlý severovýchodní cíp země, ideálem byla kyprost – fartura, tlouštka jako důkaz prosperity, osobního úspěchu někoho, kdo si může dovolit pořádně se najíst. Za mé první návštěvy Číny, na pláži mi pochlebníci kazili náladu pochvalou, jakže pěkně jsem vypasený. Nevím, zda v Tunisku stále přetrvává zvyk zejména sladkostmi vykrmovat budoucí nevěstinky, dcery na vdávání, aby dosáhly kýžené váhy a tvaru kytovců.

Tradiční přednost pro kypré tvary v různých kulturách ale ohrožují opačné módní vlivy, pronikající ze zahraničí - i takový je dosah globalizace. Příkladem nám poslouží transformace nazírání na nejednom jihopacifickém ostrově. V Polynésii, na ostrovech Fidži, příliš korpulentní postavy již nejsou žádoucí, včerejší mohutné macaté krásky hubnou a s pozbýváním tělesné váhy přibývá na kvalitě národního zdraví – poklesu výskytu cukrovky a srdečních chorob.

Globalizovaný standard, kritéria krásy, formulované zejména v severoamerickém a evropském prostředí, již teď zasáhly i Brazílii. V Rio de Janeiru, Rei Momo, korpuletní král světoznámého karnevalu, symbol poživačnosti, smyslnosti, náramných bakchanálií, podstoupil operaci (gastric bypass surgery) a zbavil se 150 liber čili víc než 70 kilogramů své váhy a zmenšené tělo teď trýzní náročnými cviky. Pominul ideál předchozí generace, charakterizovaný někdejšími důkladnými proporcemi, s nimiž se Martha Rocha umístnila na druhém místě v soutěži Miss Universe. Nepominutelnou součástí půvabu Ria jsou pláže Copacabana a Ipanema. Slavná bossa nova píseň o dívce z Ipanemy ji prezentuje vůbec ne jako něco příliš vychrtlého.

Brazílie se stala světovým šampiónem v polykání dietních, chuť k jídlu potlačujících (appetite-suppressants) pilulek. Objevila se anorexie, dřív nevídaný fenomén. Během posledních pár týdnů šest mladých dívek místo ideálu štíhlosti dosáhly věčného spánku. Začíná se psát o „tyranii kultury krásy“. Historička Mary del Priore, spoluautorka knihy „Dějiny soukromého života v Brazílii“ píše, že země opustila své tradiční přesvědčení, že „kyprost je známkou krásy a hubenosti se třeba děsit. To teď vede k paradoxu, že bohatí jsou hubení a chudí jsou tlustí.“

Profesor Dr. Elisando de Araújo Carlini píše o svých spoluobčankách, že jsou teď podrobeny krutému kulturnímu nátlaku právě pod vlivem, přicházejícím ze severu z opačné strany rovníku. Na rozdíl od Ameriky, Evropy či Japonska, Brazílie je země tropická, lidé tráví víc času na volném vzduchu, v lehkém oblečení, snáze prozrazujícím tělesné půvaby – nebo nedostatky.

Závěr: ať už tyranie jakkoliv zhoubná, dámskému poprsí zřejmě začíná svědčit, po ideálu kytary se do popředí sune ideál přesýpacích hodin, již přestalo krájení mamalií a transplantace tkáně, považované za nadbytečnou, směrem k zadku. V Riu jsem byl naposled v prosinci 2006, tuze krátkou dobu, ale přece jen s nějakou příležitostí se kochat pohledem na tvary, kde již nyní jsou a donedávna ještě nebývaly.