Březen 2007

Demokracie podle Izera

Milan Vidlák

Nejúspěšnější polistopadový komik využil všechno, co mu doba nabídla: jako první začal s politickou satirou, ale stal se také jedním ze symbolů pokleslé zábavy. S mužem, který sází spíš na kvantitu, o hranicích humoru, tvrdé práci a komunistech.

Dvacátého listopadu 1989 si v kulturním domě v Chomutově Zdeněk Izer nasazuje víčka od antiperlí namísto brýlí a coby Gustav Husák mlaská „Súdružky a súdruhovia". Nikdo se nesměje, v sále to jen tak podivně hučí. Jeden svazák mu předpovídá, že „se to zase otočí a Izer půjde k matraci". Rozuměj ke zdi na odstřel.

Od té doby už ale Izerovi nikdo nikdy nevyhrožoval a plné sály se jeho vtipům smějí jako na povel. Jako například jedna asi šedesátiletá dáma, která navštívila komikovo zářijové představení Dnes vás baví holohlaví v Národním domě v Ústí nad Labem. Izer zrovna nastoupil s dlouhými prošedivělými vlasy a vousy jako Petr Hapka a za klátivé chůze zpívá „kocour se schoulil na tvůj klín...", s plyšovým dalmatinem zakousnutým do nohy. Paní se zalyká, až dostala škytavku. Moc si ale nevydechne, vzápětí komik uvádí v přestrojení za Václava Moravce Otázky SuperSpeciál. S moderátorovou typickou dikcí s širokými samohláskami klade otázky Václavu Havlovi či Miloši Zemanovi, aby si na ně vzápětí díky spojení „telemostem" s Hrádečkem a Vysočinou sám odpověděl. Jeho imitace politiků je brilantní, ovšem největší nadšení vzbuzuje napodobování zpěváků Michaela Stipea z R. E. M. nebo Joža Ráže z Elánu. S přehledem ale zvládne i pěvce Petera Dvorského. Během bezmála dvouhodinové show předvede komik asi dvacítku vybroušených travestií, nechybí ani Přemek Podlaha, Aneta Langerová či Freddie Mercury. Na konci představení ho plný sál s diváky ve věkovém rozpětí 15-65 let vytleská třikrát zpátky. „Musím ale říct, že i když lidi vidí, že kolega Petr Freund hraje na klávesy a já mám mikrofon u huby, tak se velmi často stane, že na konci někdo přijde a říká: ,Vždyť to byl playback.' Prostě nevěří tomu, že to vykrákám," usmívá se při našem rozhovoru v kavárně stále dobře naladěný Zdeněk Izer, jenž nechodil ani do lidové školy umění a poprvé zpíval až na vojně.

Zdeněk Izer je vlastně nejúspěšnějším polistopadovým komikem. Na kontě má už pět samostatných televizních pořadů: Na palmě v ČT, Telebazar, Kinobazar, Pípšoubazar a konečně současné Jen blbni na Primě. Po republice neúnavně vyprodává sály se svými zájezdovými představeními, vystupuje v reklamě a moderuje nejrůznější akce. Stále vydává nová cédéčka, například první díl jeho parodie Nemocnice na kraji vesnice získal multiplatinovou desku. Neobešel se bez něj snad jediný televizní Silvestr. Jako vůbec první po listopadu '89 začal dělat politickou satiru a kromě dua Šimek-Bubílková v ní v 90. letech neměl konkurenci. Dotýkal se všech důležitých politických a společenských témat jako rozdělení Československa nebo církevních restitucí. Kazety Ve dne zataženo, v noci roztaženo, nebo Co týden dal se staly bestsellery a jeho hlasově vybroušené parodie Oty Černého, Klause, Zemana, Kalvody a ostatní představitelů česko-slovenské polistopadové elity zlidověly. Nic podobného tu totiž předtím nebylo.

V 90. letech však postupně politickou satiru opouštěl. „Politici si z nás dělají větší prdel než já z nich. Už je to smutek," vysvětluje svůj posun. Antonín Vomáčka, který režíroval Šimkův pořad S politiky netančím, Izera přemlouvá, aby se k satiře vrátil. Televize by mu nepochybně dala prostor, o satiriky je totiž v Česku velká nouze. Izer se tomu ale brání, satiru prý dělal v době, kdy ještě panovala značná euforie z revoluce a společnost politikou žila. Dnes mu vadí, kam se kteří lidi „rozlezli" a kde „dřepěj". A navíc si myslí, že by třeba ani neuspěl: lidé jsou podle něj z politiků čím dál víc otrávení a spíš je pobaví obyčejná parodie televizního pořadu. „Myslím si, že u nás by na politiky fungovalo buď udělat televizní pořad Defenestrace, kde by se v každým díle jeden vyhodil z okna na nějaký kopí, nebo by nebylo špatný nakazit jednoho BSE a pak vymlátit celý stádo," dodává s neúnavnou snahou být vtipný.

Veřejně poprvé vystupoval na vojně, když byli šikovnější vojíni vysláni do Armádní soutěže umělecké tvořivosti, aby útvar vykázal nějakou kulturní činnost. Krátce poté se objevil v pořadu pro vojáky Kompas, kde si ho všiml Petr Hannig a nabídl mu, že může jezdit s jeho estrádním programem. „Hannig, předseda Strany zdravého rozumu, což nevím, kde vzal ten název. Když jsme po revoluci podepisovali petici za odstoupení komunistů, tak chodil a řval ,nepodepisujte to, ono se to otočí, já to zažil v osmašedesátým'. Ale dneska je hrdina a dneska je sekáč."

Po listopadu '89 ovšem Zdeňka Izera čekaly těžké chvilky. Nevědělo se totiž, kdo bude vlastnit kulturní domy, a jejich aktivity se podstatně omezily, takže nebylo kam jezdit. „Tenkrát mě zachránil kulturák v Plzni, kde se dělaly výchovné pořady pro školy na téma drogy a sex s Ivanem Doudou a já jsem to jeho povídání odlehčoval právě maňáskama, aby to puberťáci brali." Bylo to sotva k uživení. Dostával stovku hrubého za představení, ale k tomu alespoň „lano", což znamenalo, že po pořadu následovalo pozvání na oběd. „Byla to těžká doba, a nebýt toho, že táta, který bydlel na vesnici, mi dal na zimu pytel brambor, neměl jsem co jíst. Měl jsem i kamarádku, která dělala v sámošce a dávala mi cigarety na dluh, nebo jsem tam chodil vracet flašky."

Tak zlé to ale asi přece jen nebylo, neboť se živil také jako automechanik. „Přijeli jsme třeba ve tři ráno z představení na Moravě, ostatní šli chrápat, a já letěl na šestou do práce. Dorazil jsem tam, lehnul si vedle soustruhu, tak do devíti něco naspal a pak jsem dělal." Řemeslo později pověsil na hřebík a od té doby se věnuje jen humoru. Ale i když měl zpočátku hluboko do kapsy, konečně dělal to, co ho bavilo.

Dnes je komik s neobvyklým jménem (pradědeček jeho dědečka byl francouzský důstojník, který bojoval s Napoleonem u Slavkova a už tady zůstal) úspěšný a spokojený a je to na něm znát. Na rozhovor přijel ve svém obrovském Chevroletu Avalanche. Na tváři téměř bez ustání široký úsměv, popíjí kolu a svá slova doprovází grimasami, až má člověk pocit, že stále sedí na představení. Někteří komici jsou introverti, a poté, co slezou z pódia, utápějí v alkoholu deprese či vysedávají u psychoterapeuta. Zdeněk Izer humorem žije, pořád vymýšlí nějaké vtípky a neotřelá slovní spojení. Po dvouhodinovém představení v Ústí si zapálí cigaretu a spustí západočeským nářečím, protože ví, že autor tohoto textu pochází z Domažlicka. „Nejsem člověk, kterej trpí depresema třeba z blbýho počasí nebo že vykvete řepka." Pokud už má špatnou náladu, dlouho mu stejně nevydrží. „Když třeba vidím účet za mobil mojí ženy, tak přijde taková pětiminutová smršť, a pak je zas chvilku klid."

Přestože se od doby, kdy začínal, hodně změnilo, o něm se to říci nedá. Stále jezdí po všech koutech Čech i Moravy, v některých kulturácích a kulturáčcích vystupuje už popáté. Takových štací objede měsíčně i patnáct. Do toho vymýšlení a natáčení, za měsíc vyšetří tak tři dny volna. To se pak věnuje hlavně „kytičkám na zahradě". Času moc nemá, ale rád se podívá na Discovery Channel („jsou tam úžasný dokumenty, díky tomu pak machruju o Egyptě") nebo na nějaký film na HBO. Z konkurence sleduje občas Uvolněte se, prosím, protože se mu líbí Krausova jízlivost.

Kritici ostatně na Izerovi vyzdvihují právě krausovskou ironii a kousavost a oceňují jeho velký komediantský talent. Také mu ale vytýkají, že je jeho humor nevyrovnaný a od inteligentních parodií a narážek sklouzává k laciným vtipům a vulgaritám. Největší síla Zdeňka Izera nicméně nespočívá v tom, co říká, ale jak to říká. I nepříliš povedený vtip dokáže osobitě podat, a i když zrovna nevysype z rukávu nějaký výstižný postřeh či originální přirovnání, svými skeči rozesměje i kritičtější diváky. Dokáže perfektně napodobit kohokoliv od Václava Moravce až po Eltona Johna, protože vystihne jejich výrazné rysy od charakteristické chůze až po způsob mluvy, respektive zpěvu. „Já jsem normální člověk, automechanik, pohyboval jsem se mezi normálníma lidma a mluvím tak, jak jsem odjakživa mluvil. Humor dělám tak, jak ho cítím, jak uznám za vhodný, že by to mohlo bejt dobrý. A pokud to někomu přijde hrubý... Každej máme jinej názor a vkus a zaplať -pánbůh za to," myslí si. „Nepotřebuju mít doma Elsu a Oscara. Je to tak jako na začátku: prostě chci dělat, co mě baví."

Má ale hranice, kam až by nešel? Na některých jeho nahrávkách slyšíme politicky nepříliš korektní narážky typu „koupil jsem to na tržnici od rákosky", často si dělá legraci z Rómů a poté, co vtipkoval na účet Slováků, napsala mu jedna dotčená paní, že znevážil práci horské služby a že mu přeje, aby ho zasypala lavina a „aby ho ti kokoti nenašli". „Myslím si, že by si měl člověk udělat srandu úplně ze všeho. Třeba židovský anekdoty považuju za nejchytřejší a dají se udělat jakkoliv. Podle mě se sranda musí udělat i z krematoria. Jednou jsem zažil úžasný pohřeb, dokonce jsem podle toho udělal i scénku. Do kremace přišel kněz po tmě v kristuskách, delší vlasy, bradku, vypadal fakt jak Ježíš. A už od dveří se na ty lidi smál. Lidi koukali, co bude, a on měl takovou řeč, že všichni seděli s hubou dokořán. Měl z toho srandu a furt se smál. Lidi se pak sebrali a bez jedinýho slova, bez jediný slzy odešli do první hospody a zlili si tam huby. Takhle by to mělo bejt."

Co se týče zmíněných židovských anekdot, loni v únoru představoval v reklamním spotu ortodoxního žida, který se snažil pořídit levně sekačku, a ne všem se to líbilo. Izraelský velvyslanec se vyjádřil v tom smyslu, že by u nás mohly nastat antisemitské nálady. „Docela mě to zarazilo. S firmou se bez problémů domluvili, že se reklama stáhne. Jenže pak v tom začal šlapat někdo z židovské obce a vznikla aféra, byla dokonce ve zprávách. Takže nakonec se reklama stáhla, ale firma byla v hlavním vysílacím čase."

Ať už ale dělá Zdeněk Izer jakoukoliv scénku, nikdy nezaváhá, když se naskytne příležitost otřít se o jednu (dnes už) menšinu: komunisty. Averzi k nim má od dětství. Vzpomíná, jak s ním babička probírala osmašedesátý rok, a když jely okolo Lidové milice, tatínek ukazoval „hele, vyžírky". Na vysněnou grafickou školu (dodnes maluje olejovými barvami na překližku) se nedostal kvůli špatnému kádrovému posudku. „Doma mi odmala vštěpovali, že bolševik je špatnej, a historici jim dnes dávají za pravdu," ušklíbne se komik a při pohledu na stále sebejistější vystupování dnešních komunistů dodá: „Třeba se ty bolševici opravdu dostanou do vlády a vymíní si, že vystoupíme z Evropský unie a z NATO. Pak možná dostanu politický azyl a uteču do Zimbabwe."

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)