Březen 2007

Čekání na třetí světovou válku

Tomáš Vlach

Banderovci, nejvytrvalejší bojovníci za národní ideu, vydrželi jen s lehkými zbraněmi vzdorovat nacistům i Rudé armádě skoro dvacet let. Jejich jméno přesto nemá dobrý zvuk. Ukrajina dosud v hodnocení historické role banderovců tápe.

Veterán povstaleckých bojů v Karpatech Michailo Zelenčuk (82) tráví většinu času v bytě panelového domu v západoukrajinském Ivano-Frankovsku. Neslouží mu nohy, v domě není výtah a vyjít tři patra do schodů je nad jeho síly. Novináře obvykle vítá v povstalecké uniformě a dobré náladě. Je dlouholetým velitelem takzvané Ukrajinské povstalecké armády (UPA), dnes už jen nevládní organizace.

UPA sdružuje asi deset tisíc bývalých bojovníků, kterým se na Ukrajině a v Rusku říká - spíše s odporem - „banderovci“. Jde o poslední z příslušníků rozsáhlého odbojového hnutí, jež vydrželo na západní Ukrajině ještě mnoho let po druhé světové válce a znemožňovalo tam Sovětům naplno převzít moc.

Hrdinové, nebo zrádci?

Dnes má ukrajinská veřejnost k banderovcům rozporuplný vztah. Oblastní administrativy na západní Ukrajině je podporují a všemožně jim pomáhají. Ve městě Dolina pro ně postavily penzion a některým invalidům dokonce darovaly automobily. Na celostátní úrovni ale žádný veteránský status nemají a pro obyvatele rusifikované východní Ukrajiny jsou stále nacistickými kolaboranty. Role ukrajinských nacionalistů za války totiž není zcela jasná: část s nacisty skutečně spolupracovala, na německé straně působily ukrajinské bataliony Rolland a Nachtigall. Samotná UPA ale naopak vznikla za účelem boje proti Němcům a bojovala jak proti nim, tak proti bolševickým partyzánům. Dosud si však na Ukrajině nikdo netroufl zásluhy UPA veřejně uznat. Až současný prezident Viktor Juščenko vydal dekret, nařizující vládě, parlamentu i akademii věd počínání banderovců důkladně prozkoumat a posoudit možnost uznání jako síly, která bojovala za ukrajinskou státnost.

Než vězení, raději kulku

„Na konci září 1939 přišli osvoboditelé poprvé. Dva tanky s rudými hvězdami, vylézá důstojník a hned - co že to tam visí za prapor. Když se dověděl, že ukrajinský, tak ho pokropil kulometem. Pro ty, kdo vlajku vyvěsili, si hned v noci přišli,“ říká Zelenčuk. Narodil se v roce 1924 ve vesnici Zelená na území dnešní Ivano-frankovské oblasti, tehdy ovšem území patřilo Polsku.

V patnácti letech vstoupil do mládežnické organizace Junák a v březnu 1944 už bojoval spolu s banderovci proti Němcům. Na podzim přišli Sověti. Zelenčuk, člen jednoho z mnoha formujících se oddílů UPA, tehdy přijal přezdívku Děrgač a začal se připravovat na partyzánskou válku proti Rudé armádě.

Problémy v Karpatech měla sovětská státní moc až do padesátých let. „Na jedné straně ohromná armáda s tanky a dělostřelectvem, proti nim my, maximálně s kulomety. Oni se snažili vládnout ve dne, my jsme komandovali v noci,“ vzpomíná Zelenčuk. Povstalci byli odkázáni sami na sebe. Vše si museli opatřit sami. Zbraně u sovětských vojáků, potraviny u místních lidí, úkryt v lesních skrýších. „Větší starosti nám dělali falešní povstalci, ve skutečnosti čekisté. Terorizovali místní obyvatelstvo s úmyslem zkompromitovat nás, aby se k nám obrátilo zády a přestalo nás podporovat.“ „Zpočátku jsme doufali, že bude třetí světová válka. Postupně nám ale bylo všechno jedno, snažili jsme se prostě nějak přežít. Většina z nás si místo zajetí vpálila kulku do hlavy. I já jsem ke konci přemýšlel, že se vším skoncuji někde na polonině. Ale dříve, než jsem se k tomu odhodlal, nás chytli. Léčkou, zradila nás sousední skupina.“ To bylo na podzim 1955, v lesích strávil Michailo Zelenčuk celkem jedenáct let.

On a tři další z devítičlenné skupiny dostali trest smrti. Nakonec zastřelili jen velitele, ostatním změnili trest na pětadvacet let vězení. „Nejstrašnější byly tři měsíce v cele smrti, pak jsem se dostal do lágru v Mordovii a to už šlo,“ vypráví Zelenčuk. Absolvoval střední školu, vyučil se truhlářem a v roce 1971 mu svobodu přineslo zkrácení trestů pro všechny, kdo si odseděli alespoň patnáct let. Po celkem šestnácti letech a sedmi měsících se vrátil zpět na Ukrajinu.

Vzpomínky na Banderu

„Dokonce i Che Guevara nabádal své revolucionáře, aby si brali příklad z bojovníků UPA. Ti lidé věděli, že proti sovětské armádě nemají šanci, přesto bojovali za ukrajinskou ideu,“ říká historik Mykola Vorobec. Mladý vědec působí v malé vesnici Staryj Uhriniv poblíž okresního města Kaluš v karpatském podhůří, kde se narodil nejznámější vůdce ukrajinských povstalců Stěpan Bandera.

Politikovi a intelektuálovi, kterého na východě Ukrajiny nenávidí, tu obyvatelé a představitelé ukrajinského exilu postavili muzeum. Vorobec ochotně provází zájemce po pozemku bývalého Banderova statku i expozicí muzea, v níž nechybí ani mobiliář z jeho rodného domu.

Staryj Uhriniv je odlehlé a nepříliš známé místo. V návštěvní knize jsou přesto záznamy návštěvníků z asi dvaceti zemí světa, posledním cizincem tu byl prý jakýsi Čečenec. „Před šesti lety nás navštívil i současný prezident Juščenko, tehdy ještě jako ředitel národní banky,“ říká Vorobec. „Jiní lidé z vysoké politiky se nám ale vyhýbají. Přijel třeba poslanec z východní Ukrajiny a prohlédl si muzeum. Když jsem po něm chtěl, aby nám něco napsal do knihy, řekl nám, že není blázen a nechce přijít o své voliče,“ dodává.

(Týden)