Březen 2007

Do Kosova stejně nejezdíme

Matyáš Zrno

V Srbsku vyhráli radikálové, ale vládu sestaví demokraté. Může za to Kosovo? Tato otázka jako by interpretovala výsledek srbských voleb. Vyhrála totiž Srbská radikální strana, jejíž předák Vojislav Šešelj se zodpovídá z válečných zločinů v Haagu, strana, která nabízí Velké Srbsko, orientaci na Rusko i Čínu a boj za Kosovo do posledního muže. Skutečnost není tak černobílá.

Až přijde střet s realitou

Kosovo jistě hraje svoji roli, ale ne takovou, jak by se mohlo zdát. Radikálové získali stejně hlasů jako při minulých volbách. A dokonce i trochu proměnili rétoriku, jež zamířila k heslům o sociální spravedlnosti, boji proti korupci a „zemědělství jako základu národní ekonomiky“.

Průměrný volič radikálů není člověk, který spí doma s kalašnikovem a na rozkaz podřezává Chorvaty, Bosňáky či Albánce. Radikály volí ti, kdo ztratili ekonomickou a společenskou transformací: chudí, méně vzdělaní, lidé z venkova a malých měst i srbští uprchlíci z ostatních částí bývalé Jugoslávie – tedy ti, kteří právě Šešeljově politice vděčí za to, že přišli o střechu nad hlavou.

Naproti tomu urbánní Srbsko reprezentují voliči demokratického bloku, který získal v úhrnu většinu. Jsou to mladí, vzdělaní lidé, pro něž je evropská perspektiva přece jen důležitější než to, komu bude patřit Kosovo – chudý kus země, kde stejně v životě nebyli a kde žijí skoro dva miliony Albánců, kteří už za žádných okolností součástí Srbska být nechtějí.

„Evropská perspektiva Srbska“ není zdaleka takové klišé, jak by se mohlo zdát. Srbsko je přibližně v takové pozici, jako bylo Československo počátkem 90. let s heslem „Chceme zpátky do Evropy“. Také pro Srbsko je Evropa symbolem: buď EU, nebo návrat duchů minulosti.

Bohužel to je také „buď Evropa, nebo Kosovo“. Už měsíce se jedná o statusu této jihosrbské provincie pod správou OSN. Bývalý finský prezident Martti Ahtisaari má najít kompromis mezi dvěma neslučitelnými požadavky – „Kosovo musí zůstat součástí Srbska!“ a „Kosovo musí být nezávislé!“. Jako šéf týmu OSN dostal rok na to, aby dospěl k nějakému výsledku. Měl by sjednotit představy členů Kontaktní skupiny pro bývalou Jugoslávii (Německo, Francie, Velká Británie, USA, Rusko, Itálie) s představami Srbů a Albánců. Je jasné, že ti poslední dva jmenovaní tu hrají až druhé housle.

S publikací svého plánu Ahtisaari čekal, až bude po srbských volbách, ale bylo jasné, že bude větším vítězstvím pro Albánce než pro Srby. I když se v něm neobjeví slovo „nezávislost“, rozhodně nepřipustí návrat Kosova pod správu Bělehradu. Střet s realitou bude pro Srby tvrdý a nová vláda se s ním bude muset vyrovnat.

Nebude mít moc šancí, jak tlaku EU čelit. Rusko sice za Bělehradem stojí, ale netřeba si dělat iluze, že je pro něj Srbsko něčím víc než jednou z karet v globálním soutěžení se Západem. Co tedy Srbsku zbývá? Podle realistů už jen snaha o vyjednání co nejlepších podmínek pro zbylé Srby s Kosovem a nějaké formy exteritoriality pro nejvýznamnější srbské památky.

S Koštunicou do Evropy

Vládu sestaví demokraté prezidenta Borise Tadiče (Demokratická strana) a demokraté premiéra Vojislava Koštunici (Demokratická strana Srbska). U Tadiče se jaksi předpokládá, že ohledně Kosova bude vstřícný. S Koštunicou to bude složitější.

Podle jeho názoru má každá srbská vláda dodržovat rozhodnutí bránit Kosovo, které vydal v roce 1389 kníže Lazar, lídr křesťanského vojska v bitvě na Kosově poli. Koštunica vůbec vnitřně inklinuje spíše k radikálům. Jako součást Srbska by rád viděl nejen Kosovo, ale i srbské části Bosny (nad obléhaným Sarajevem řekl v roce 1994 „takhle by měla vypadat hranice Srbska“). Má slabost pro Miloševičovy struktury z armády a tajných služeb, je proti vydávání obviněných do Haagu a stál za centralistickou novou ústavou.

Koštunica tedy není ten pravý člověk pro cestu do Evropy, jenže bez něj to nepůjde. Navíc za svou účast v koalici si zřejmě opět vyjedná premiérské křeslo. Navzdory tomu, že jeho strana skončila až třetí (17 %) za radikály (28 %) a i Tadičovými demokraty (22 %).

Nová vláda se okamžitě ocitne pod tlakem EU. Evropská diplomacie pracuje plnou parou na tom, aby se Srbové se ztrátou Kosova nějak smířili. Proto slibuje vstup do EU. Jenže Unie už dávno dala jako podmínku spolupráci s Haagem. Přitom generál Ratko Mladić, obviněný z vraždy 8000 muslimských zajatců ve Srebrenici, je stále na svobodě. A Koštunica, který s takovou vervou podporoval jeho boj v Bosně, se nezdá být příliš nakloněn jeho stíhání.

Ostatně sama EU má své problémy s ústavní smlouvou, takže výměnou za eventuální vstřícný přístup mají Srbové zaručenu pouze perspektivu členství. I když i ta je lepší než jistota, že žádná perspektiva není.

Čistě racionálně je Kosovo pro Srby jen koulí na noze. Je chudé, osídlené nepřátelským obyvatelstvem, které navíc prožívá populační boom (na rozdíl od Srbska, jehož porodnost je jedna z nejnižších v Evropě). Jistě, v případě národního území lidé málokdy uvažují racionálně. Přesto je překvapivé, jak málo Srbů si klade otázku, co by Kosovo pod jejich správou znamenalo. Že by přišly velké sociální a institucionální změny. Že Albánci by museli získat 20 % (brzy 30 %) míst v parlamentu a vládě. Že by tvořili třetinu všech odvedenců do armády. Že by se Srbové vzdali Srbska jako svého národního státu. Albánci by totiž za 50 let tvořili polovinu jeho obyvatel.

Jenže srbští voliči nerozhodovali jen o Kosovu, ale o dilematu mezi Evropou a Balkánem, mezi budoucností a minulostí, mezi modernitou a tradicí. Voliči Borise Tadiče a radikálů se prostě liší ve všech směrech. Jedni jsou spíše mladší a vzdělanější, druzí starší a méně vzdělaní. Jedni poslouchají rock, druzí dechovku. Pro jedny je možnost snáze cestovat na Západ důležitější než Kosovo. Těm druhým je to jedno. Stejně by nikam nejezdili.

(Respekt, www.respekt.cz)