Duben 2007

4. březen - den práva na sebeurčení

Povšimněte si, prosím, že téměř 62 let po válce panuje v Česku strach podepsat se pod názor neodpovídající většinovému - poznámka redakce CS-magazínu.

Je 4. březen 1919, osudový den česko-německých vztahů. Den, kdy se zrodí „březnoví padlí“, na jejichž památku bude 4. březen prohlášen památným dnem všech německých vyhnanců – dnem práva na sebeurčení. Do pokojných německy mluvících demonstrantů v několika městech (Kadaň, Šternberk, Karlovy Vary, Cheb,...) střílí české vojsko a na dlažbě zůstává ležet 54 mrtvých, mezi nimiž je 20 žen, 2 mladiství a 3 děti. 104 osob je těžce raněno.

Tak dopadly demonstrace pořádané na protest proti znemožnění voleb do právě zasedajícího parlamentu republiky Deutsch–Österreich, za jejíž součást se německy mluvící občané Československa považovali. Demonstrovali – jak řekl vůdce sociálních demokratů Josef Seliger – „lásku k našemu národu, k naší svobodě a k našim právům“. A pokračoval: „ Neslučuje nás nenávist k českému národu, kterému my jeho osvobození přejeme… Chceme vytrvat v našem boji za právo na sebeurčení…“

Německá menšina v novém „národním“ státě již pochopila, že nebude hrát ani druhé housle, jak by jí podle procentuálního zastoupení (Češi: 49,7%, Němci: 23,8%, Slováci: 15,7%, ostatní: 10,9%) náleželo. Vždyť ani k samotnému jednání o vzniku nového státu nebyli její zástupci přizváni. Nejednalo se snad vedle Čechů a Slováků o další národ obývající území vznikajícího státu? A tento národ se pomalu ale jistě začíná cítit spíše sudetskými Němci, než – jako doposud – Němci českými. Pikantní je i stanovisko T. G. Masaryka, že slovenský národ neexistuje. A pouze díky podobným fíglům bylo možné obhájit požadavek na vznik národního státu československého (!) národa.

Pozemkové reformy a „Záborový zákon“ (16. 4. 1919) se sice teprve plánují, stejně jako jazykový zákon a redukce německého školství, ale po staletí zde žijícím německy mluvícím obyvatelům (Němci přicházejí do českých zemí ve větší míře na pozvání českých panovníků už od 12. století) je jasně dáváno najevo, že nejsou v novém státě, kam rozhodnutím „shůry“ spadá i jejich Heimatland, vítáni. Stát založený na základě dovolávání se práva na sebeurčení národů (obsažené ve slavných 14 bodech prezidenta Wilsona) sám totéž právo jiným odpírá. Beneš sice na mírové konferenci přislíbil „švýcarský model“, ale šlo pouze o účinný přesvědčovací prostředek, na nějž čeští představitelé rychle zapomněli… Trefný komentář zazněl z úst ministra Aloise Rašína: „Právo na sebeurčení je pěkná fráze – ale nyní, když spojenci zvítězili, rozhoduje moc.“ Události, které následovaly o téměř dvě desetiletí později, jsou pak logickým vyústěním bezpráví, jež se těmto lidem hojně dostávalo.

V hodinách dějepisu jsme se otázky tzv. Sudet dotkli jen velmi letmo a to v kontextu 2. světové války. Takže jsem si v té době pod pojmem sudetští Němci (hodně se o nich mluvilo v souvislosti s tzv. Česko-německou deklarací) představoval rok 1938, kdy zlí Němci vtrhli do českého pohraničí, vyhnali zde žijící Čechy, kteří je po válce zase zahnali nazpátek.

Teprve po maturitě jsem se začal o sudetoněmeckou otázku zajímat více. Zjistil jsem, že mnoho mých představ je založeno na mýtech, které jsou bohužel v povědomí lidí hluboce zakořeněné. Počínaje „zlatými českými ručičkami“, které nebyly zase tak české, přes „české“ sklářství, „českou“ bižuterii, „český“ textilní průmysl...

V roce 1918 připadalo 76% celkové produkce Rakousko-Uherska na Československo. Zapomíná se však dodat, že naprostá většina průmyslu ležela na území Sudet. Roku 1930 to byly 3/5 z celkové produkce československého státu. Podívejme se na neúprosnou řeč čísel: Výroba hedvábí: 100%, pletařský průmysl: 95%, sklářství: 92%, textilní strojírenství: 90%, cementárenský průmysl: 80%, papírenství: 80%, bavlnářství: 75%, výroba vagónů: 75%, chemický průmysl, barvy, laky, elektrotechnický průmysl: 70%, atd.

Pokaždé, když projíždím územím, kde dříve žili naši němečtí spoluobčané, mám velice smíšené pocity. Vnímám krásu krajiny společně s ponurým a smutným duchem, který umocňuje to, co v ní bylo za desetiletí komunismu „vybudováno“. Stejně jako pohledy některých obyvatel, jejichž oči jakoby odrážely období poválečného drancování a dědičný permanentní strach o uloupenou kořist. Místo nádherné krajiny s pečlivě obdělávanými políčky sedláků, rozlehlými pastvinami s dobytkem, čistými lesy plnými zvěře, ale i měst s malými podniky a továrnami, jež neměly zdaleka tak obludný dopad na okolní krajinu jako v letech následujících, vyrostly po válce páchnoucí chemičky, povrchové doly připomínající měsíční krajinu a ošklivá šedivá sídliště. Kolem silnic permanentně postávají odpudivé prostitutky, na asijských tržnicích je možné koupit kopie téměř čehokoli. Jako němí svědci zašlé slávy zůstávají polorozpadlé zemědělské usedlosti, osiřelé statky, zničené hřbitovy, rozpadající se kostely a kulturní památky, průmyslové zříceniny, umírající lesy… Je to smutný pohled, když si člověk představí kvetoucí zemi, jaká zde byla po staletí. A jak to mohlo vypadat dnes…

Četbou pamětí těch, kteří vyhnání (většinou jako děti) přežili, jsem také začal pomalu vidět obrysy temné skvrny v naší – české – minulosti. Skvrny, jejíž rozměr dodnes nedokáži pochopit. Vyhnání z domovů, znásilňování, mučení a vraždění se nestane lepším, nazveme-li jej odsunem, stejně jako loupež nazvaná vyvlastněním. Později požadovaná omluva (snad i vyřčená ústy exprezidenta Havla) je alibistickým gestem. Je sice jasně vymezený objekt nic neřešící omluvy (3,5 milionu vyhnaných, z toho 261 000 povražděných), ale subjektem nemůže být český národ jako celek. Stejně jako nelze ruský národ obviňovat z bolševické revoluce, není možné Čechy vinit z vyhnání svých německy mluvících spoluobčanů.

Viníci jsou ti, kteří ono bezbřehé bezpráví zosnovali. A samozřejmě i bolševiky hnaná kriminální lůza, často právě propuštěná z pracovních táborů, kde si odpykávala spravedlivé tresty za své zločiny. Jedno je však nesporné – došlo k aktu, který mezinárodní právo pojmenovává slovem GENOCIDA. A v těchto případech je jediným možným řešením návrat do původního stavu – dnes již těžko představitelný – nebo nesymbolické odškodnění.

Žádný žalobce, žádný soud, pouze trest

Citát samozvaného prezidenta Beneše, že „Němcům nesmí zůstat nic než kapesník pro pláč,“ je poměrně známý. Ve stejném duchu došlo k amnestii zločinů, ke kterým během vyhánění docházelo, zvláštním dekretem. Připomeňme si tuto dobu slovy Martina Bartoše z článku Odsun Němců 1945 – 1946: „Potřebu vykonávali na místě do oděvu. Teprve třetí den jim hlídka přinesla kbelík, který vždy jeden ze zadržených vynášel. Jedna z patrol se bavila tím, že mučila uvězněné pomocí malých kleští, kterými jim pod nehty vrážela jemné třísky. Jindy je zavěšovali ke stropu hlavou dolů a mlátili je gumovými obušky. Nahoře probíhaly výslechy, ze kterých se vyšetřovaní vraceli jako beztvará, krví zalitá hmota. Jednomu ze zadržených podávala hlídka pravidelně pít větší množství jódu. Tři vězně si opilá česká hlídka vytáhla ven, mučila je a posléze zastřelila. Výslechy zadržených probíhaly následovně: vyslýchaný si lehl na dřevěný stůl a vyšetřovatelé ho mlátili gumovými obušky. Celá místnost byla zkrvavená, v koutě se válely lidské prsty. Černodolští až na jednoho byli ubiti nebo popraveni.“

Roman Elmar Skružný k tomuto tématu ve svých pamětech píše: „Mnozí z nich byli po válce členy takzvaných Revolučních gard – ale už tehdy se jim začalo říkat Rabovací gardy (členové měli na rukávech pásky s písmeny RG). A oni nejen rabovali. Na vlastní oči jsem viděl, jak uvazovali za auta a traktory lidi a usmýkali je k smrti. Jak je stříleli, věšeli a házeli z mostů do vody. Důvod? Byli to Němci nebo třeba lidé ze smíšeného německo–českého manželství. Pohled, který se mi asi nejvíce vryl do paměti se mi naskytl jen několik dní po onom pražském povstání. V Praze Na Můstku pověsili tito „hrdinové“ hlavou dolů několik německých občanů – byli to staří lidé, ženy a dvě děti – a rozdělali pod nimi oheň. Když jsem to viděl, byli všichni ještě živí a při vědomí. Byl jsem tehdy chlapec, ale kdybych žil sto let, nikdy na to nezapomenu.“ K těmto slovům je velmi těžké cokoli dodat.

Závěrem bych namátkou zmínil několik slavných jmen českých (sudetských) Němců: Ferdinand Porsche – konstruktér Volkswagenu, Josef Ressel – vynálezce lodního šroubu, Gregor Mendel – objevitel dědičnosti a zakladatel praktické genetiky, Adalbert Stifter – prozaik a romanopisec, Julius Ritter von Payer – polární badatel, Rainer Maria Rilke – básník, Vinzenz Prießnitz – zakladatel přírodní léčby, Franz Schubert – hudební skladatel a mnoho dalších.

Sudetoněmecké téma je velmi rozsáhlé a jsem si plně vědom, že tento krátký článek je jen malým výkřikem na téma velkých křivd. Po jejich řešení „přirozenou cestou“ či „tlusté čáře za minulostí“ volají především ti, kteří jsou v majetkových otázkách nějak osobně zainteresováni, stejně jako ti, kteří slepě nenávidí cokoli německé následkem mnohaleté nenávistné kampaně. Jenomže německý kostlivec z české skříně nezmizí. Dříve či později se budeme muset s neradostným dědictvím nějakým způsobem vyrovnat.

Jednoduše nelze na hodinu vyhnat 3 miliony lidí z domovů, určitou část z nich zmasakrovat a tvářit se, že se nic nestalo, či šlo o „spravedlivou odplatu“. Odplata dětem, ženám a bezbranným civilistům? Proč je beztrestné popírání „holocaustu“, vyhnání a bezpráví způsobeného německé menšině, která svědomitě spravovala Sudety po celá staletí? Je kolektivní vina někdy v pořádku a jindy je nepřípustná?

Vyvstává otázka, co bylo horší: Ponechat území sudetským Němcům, kde byla každá druhá rodina příbuzensky smíšená s Čechy, nebo tyto obyvatele vyhnat barbarským způsobem ze země a dosídlit toto území lapky, kriminálníky a cikány ze Slovenska, jak se většinou dělo?

Legalizace, přehlížení či bagatelizování násilností z roku 1945 jsou neslučitelné s lidskými právy, kterými se ohání každý „demokratický“ stát. Pokud čeští politici mluví jedním dechem o utrpení jedné skupiny obyvatel během války a na druhé straně nepřímo schvalují zvěrstva spáchané na skupině mnohem větší, ztrácí pohádka o demokracii a lidských právech zbytky věrohodnosti.

Zdroje:

Franz Chocholatý Gröger: 4. III. 1919 – První obětí za právo sebeurčovací, http://bruntal.net/view.php?cisloclanku=2005021401

Ladislav Josef Beran: Soužití se „státotvorným národem“?, http://www.cs-magazin.com/2004-01/view.php?article=articles/cs040125.htm

K německé menšině a českému státu, http://bruntal.net/view.php?cisloclanku=2005020405 Martin Bartoš: Odsun Němců 1945 – 1946, http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=7360&Itemid=3 František Rozhoň: Češi a Němci - Střelba do Němců 4. března 1919, http://www.svedomi.cz/aktuality/a2004/rof_040413_cesianemci.htm

Emanuel Mandler: Hodně tlustá čára, http://www.virtually.cz/?art=13051

Britské listy: BBC: Vyhnání Němců je tématem minulosti, http://www.blisty.cz/art/12216.html Sudeten German Inferno, http://www.gnosticliberationfront.com/sudeten_german_inferno_the_hushe.htm

Literatura:

STANĚK, Tomáš. Perzekuce 1945. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1996, ISBN 80-85241-99-4.

LUDVÍK, Zbyněk, BUREŠ, Václav. Černá kniha minulosti. Zbyněk Ludvík, 2001

Brožura Sudetští Němci – etnická čistka – vyhnání. Open Education & Sciences, Krnov, 1999, ISBN 80-901974-5-0

JEDERMANN, František. Ztracené dějiny. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1991. ISBN 80-85241-09-9

SCHWELLA, Eleonora. 50 let po vyhnání. Eleonora Schwella, 1996

WOJACZEKOVÁ-STEFFKEOVÁ, Elfriede. Ze země milované do země zaslíbené. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1995. ISBN 80-85241-98-6

SKRUŽNÝ, Roman Elmar. Vzkaz. Elmar, 2006