Duben 2007

K výročí česko-německé deklarace

Bohumil Doležal

Jednou z prvních svobod, která se po pádu komunistického režimu v podstatě sama spontánně obnovila, byla svoboda projevu. Začalo se mluvit a psát o tabuizovaných věcech: na prvním místě samozřejmě o povaze a o zločinech komunistického režimu. V českém intelektuálním prostředí však byla poměrně živá i otázka vyhnání třech a čtvrt milionu etnických Němců z Čech a Moravy bezprostředně po skončení druhé světové války. Ta byla tabuizovaná dokonce nadvakrát, nechtěli o ní příliš slyšet lidé zpracovaní nejen komunistickou, ale už předtím národně socialistickou propagandou. Přesto v krátkém období rozkladu komunistického režimu a relativní svobody 1968-9 pronikl problém na veřejnost. Za svým způsobem otevřenou záležitost ho považovali zejména někteří intelektuálové z Havlova okolí a Havel sám – a tak zakrátko po převratu přerostl z intelektuálních diskusí do politiky.

Problém se nepřímo týkal německo-českých vztahů, tedy vztahů s naším nejmocnějším západním sousedem a potenciálním spojencem, který si poté, co ekonomicky, politicky a mravně překonal důsledky nacismu a válečné porážky, vydobyl statut regionální velmoci a významně ovlivňoval evropský politický život.

Němci se v podstatě důstojně vyrovnali se svou válečnou vinou, německá veřejnost ani němečtí politici však nemohli považovat otázku poválečných masových deportací německého obyvatelstva a surových zločinů, které je provázely, za uzavřenou věc. Velmi proto přivítali, že se na české straně začíná o celé záležitosti kriticky uvažovat. Zdá se, že přitom vložili do představitelů první polistopadové politické garnitury příliš velké naděje.

Česká veřejnost nebyla na něco podobného vůbec připravena. K Německu cítila nedůvěru a sudetských Němců se bála jako čerta (přijdou a všechno nám vezmou; projev nepřiznaného špatného svědomí). Mezi „intelektuály“ a „lidem“ se otevřela propast.

Havlova otevřená kritická slova provázel jakýsi naivní idealismus. Nejen že nevzal v úvahu stav smýšlení české veřejnosti (třeba jen jako něco, co je třeba v otevřené politické debatě překonat a lidi získat); neměl vůbec žádnou představu o tom, co s problémem dělat v politické rovině, a nevěděl dokonce, že tu otázka, co s ním v politické rovině dělat, stojí: jak se zdá, počítal s tím, že se postižení spokojí s dobrým slovem.

Období devadesátých let minulého století přineslo pro Evropu i pro Západ v širším slova smyslu nedostatek vnějšího ohrožení. Jak bývá v takových dobách zvykem, soustředily se tyto společnosti na napravování křivd minulosti. Napravovaly se křivdy způsobené nacistickým Německem. Pak u nás křivdy způsobené komunistickým terorem. Bylo naivní předpokládat, že vyhnaní Němci nepocítí stejnou potřebu, pokud jde o křivdy, které se staly jim. Přitom křivdy, související s vyhnáním sudetských Němců, a následné podobné křivdy, které si Češi působili navzájem (tj. křivdy komunistického režimu) se staly zhruba v tomtéž období (konec čtyřicátých a začátek padesátých let). České restituční zákony vycházely z rozumné představy o „zmírnění následků některých majetkových křivd“; zároveň byl jako počátek „rozhodného období“ stanoven 25. únor 1948 hlavně z toho důvodu, aby z restitucí byli vyloučeni všichni vyhnaní. Tím bylo nepřímo požehnáno vše, co se dělo před únorem 1948. Nedalo se očekávat, že se s tím sudetští Němci a jejich organizace smíří. Jejich představy nápravě křivd nebyly přesně a reprezentativně zformulovány, v podstatě šlo však o dvě věci: majetkovou restituci toho, co bylo v době pádu komunistického režimu ve státních rukou, a dvojí občanství pro vyhnané (druhý požadavek představoval problém i pro německou stranu). Nedovedu si ani dnes představit, že by na tohle řešení mohla česká strana přistoupit, měla však s vyhnanými politicky jednat a hledat řešení realistické a schůdné. To jediné by si taky byla přála tehdejší německá vláda.

V české společnosti se záhy vyhranila dvě stanoviska: jedno zaujímali krajní nacionalisté (na politické úrovni především komunisté a republikáni, byli však zastoupeni i v ostatních stranách). Druhé hájily skupinky intelektuálů, kteří tehdy ještě měli přístup k médiím a jisté pozice v akademickém světě. Výsledkem byla společná česko-sudetoněmecká iniciativa Smíření 95, požadující politické jednání mezi českou vládou a představiteli vyhnaných.

Havel a pak i Klausova vláda lavírovali mezi těmito krajními pozicemi (a hlavně ovšem snahou aspoň trochu vyhovět německým sousedům), ale i Klaus byl zpočátku připraven k jakýmsi politickým kontaktům s vyhnanými a couvl teprve když narazil na odpor ve vládní koalici (vzepřela se především ODA). Podobně i Havel opustil své původně kritické a otevřené stanovisko nejpozději projevem v Karolinu v roce 1995. Posléze se vykrystalizovala jakási ideologie, postavená na těchto zásadách:

- to, co se po válce stalo, není nic, čím bychom se nějak zvlášť pyšnili,

- ale bylo to tehdy běžné v celé Evropě a normy, které by to zakazovaly, ještě neexistovaly,

- a konečně to byl pouze nevyhnutelný důsledek příčiny, jíž byl německý teror za okupace; příčina legitimuje důsledek.

Ideologie má zjevně alibistický charakter (nic jiného nám nezbylo, dělal to tenkrát každý) a obsahuje zjevné nepravdy (mravní normy, které takové řešení zakazují, existovaly v evropském prostředí už dávno v minulosti).

Nicméně i mlhavé formulace z preambule Smlouvy mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, uzavřené v roce 1992, svědčí o tom, že tu bylo cosi znepokojivého, co dosud nebylo na poltické rovině uspokojivě probráno. Smluvní strany jsou si vědomy, říká se v preambuli, „četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnohým nevinným lidem“.

Němci by byli rádi viděli, aby česká strana v nějakém závazném prohlášení dala najevo, že vyhnání sudetských Němců odsuzuje. To byl minimalistický požadavek, s nímž by se Bonn byl zjevně smířil. Česká vláda usilovala o to, aby si udržela s Německem dobré styky a přitom neposkytla vyhnaným ani hmotnou, ani morální satisfakci za vyhnání jako takové. Obě stanoviska byla, jak je vidět, těžko smiřitelná. V této situaci se zrodila představa o společném politickém prohlášení, které definitivně uzavře bolestné problémy minulosti a umožní, aby se Česká republika i Spolková republika Německo mohly věnovat společné lepší budoucnosti.

Česko-německá deklarace měla zjevně umožnit budoucí spolupráci obou zemí, aniž by bylo napříště nutné se na politické rovině vracet k problémům vyplývajícím ze společné nepříliš dávné minulosti. „Obě strany … prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“ České straně šlo navíc o to, aby touto cestou dosáhla odškodnění pro české oběti nacismu. V deklaraci se konstatuje, že „společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti“ a zároveň obě strany uznávají, že „spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit“. Tomu všemu se v podstatě nedá nic vytknout. Pokud jde o minulost, obsahuje deklarace z německé strany „přiznání odpovědnosti“ za rozbití ČSR a nacistický teror, z české strany „politování“ nad tím, že poválečnými deportacemi německého obyvatelstva bylo způsobeno utrpení a křivdy nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. V souvislosti s tím je řeč o „excesech (hromadných zločinech na vyháněných) a o zákona č. 115/1946 Sb., který jejich pachatele vyvinil. Je tu jakási lehká asymetrie mezi německým „přiznáním odpovědnosti“ a českým „politováním“. Nicméně na základě obojího dospívají česká a německá strana k závěru, že spáchané křivdy patří minulosti a že nyní zaměří své vztahy do budoucna. Přitom každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Tím zůstaly Benešovy dekrety jaksi mimo hru.

Až potud by se mohlo přes dílčí výhrady zdát, že text odstraňuje politické problémy, které v souvislosti s minulostí ležely mezi českým a německým státem. Problémy tím nemizí, ale ztrácí se z obzoru česko-německé politiky. Prohlášení však obsahuje z německé strany taky významný a velmi problematický ústupek, který se dotkl vnitřních poměrů ČR, totiž veřejné diskuse o českých zločinech poválečného období.

V deklaraci se v článku 2 říká: „Německá strana si je vědoma, že nacionálně socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytváření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“ Této formulaci je těžké něco vytknout, tak tomu opravdu bylo. Bez nacistické okupace, teroru a hromadných zločinů by sotva kdo z českých politiků na myšlenku vyhnání přišel, a pokud ano, nepodařilo by se mu pro ni získat souhlas ve společnosti i souhlas mezinárodní a prosadit ji. Jenže článek 1 jde ještě dál: „příčina a následek ve vztahu k minulosti nesmějí být opomíjeny“.

Teorie „příčiny“ a následku“ je jakýmsi průnikem fyzikálních zákonitostí do lidských dějin. Následek neodvratně plyne z příčiny. Tlak lisu vede k tomu, že předmět, který je do něho vložen, se deformuje. Nemůže se nedeformovat, je-li tlak dostatečně silný, aby překonal pevnost materiálu. Dějiny se od fyzických procesů liší tím, že je vytvářejí lidé, vybavení svobodnou vůlí a rozhodující se podle důvodů, které mohou být rozumné a nerozumné, mravné i nemravné. Proto v dějinách není nikdy předem dáno, co se stane, a zároveň to, co se stane, podléhá soudu: bylo to rozumné? Bylo to správné? Což by nebylo možné v tom případě, kdyby z toho co se stalo, osudově a jednoznačně vyplývalo to, co se stane potom. Uveďme příklad, který je pro Čechy méně stresující než vyhnání Němců: na sarajevský atentát reagovalo Rakousko-Uhersko rozpoutáním první světové války. Tím na sebe vzalo spoluzodpovědnost za několikaleté krvavé kataklysma, během něhož zahynuly miliony lidí. Rakousko-Uhersko si ze spousty možností, jak reagovat, vybralo právě tuto jednu, a vybralo si špatně. Teorii příčiny a následku zformuloval pro tento případ pregnantně Josef Švejk: „zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku“.

Stejně je třeba ptát se „bylo to správné“, „bylo to rozumné“ v případě vyhnání sudetských Němců. Šlo o odvetu za německý teror, která ovšem nepostihla ty, co jej přímo způsobili. A zároveň – příjemná stránka věci – se podařilo etnicky vyčistit oblasti, na něž si Češi podle historického práva dělali nárok, ačkoli už je z velké části dávno fakticky neobývali.

Německá strana v deklaraci požehnala takový výklad dějin, který je zároveň absurdní a slouží v tomto případě jako vytáčka a alibi. Už proto se deklarace nemohla stát „jasným slovem o minulosti“, otvírajícím „společnou cestu do budoucnosti“.

Zároveň se otevřela cesta k dezinterpretaci textu deklarace českou stranou. Deklarace byla v Poslanecké sněmovně parlamentu odsouhlasena s uvozující větou, odkazující na projevy premiéra Klause a ministra zahraničí Zeleniece. Oba projevy a také důvodová zpráva přišly s výkladem textu, jenž se nekryje s tím, jak si ho vykládá a jak mu rozumí německá strana.

Sněmovna nakonec deklaraci velkou většinou schválila. Sociální demokraty oblomilo teprve to, že se tak stalo touto „uvozující větou“: „Poslanecké sněmovna Parlamentu České republiky po vyslechnutí předsedy vlády České republiky a ministra zahraničních věcí a na základě tohoto vládního zdůvodnění souhlasí s česko-německou deklarací o vzájemných vztazích a jejím budoucím rozvoji, podepsanou vládami obou zemí dne 21. ledna 1997, která vyjadřuje vůli obou států zabránit tomu, aby byla minulost zátěží evropské budoucnosti.“ (Cituji dle parlamentního zápisu, v textu je zjevně chyba, má tam být „jejich“, ne „jejím“). „Uvozující věta“ je nenápadnou a přitom jednostrannou interpretací textu deklarace. V té se mluví o tom, že obě strany „zaměří své vztahy do budoucnosti“, ale zároveň i o tom, že „společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti“. Zároveň výslovný odkaz na Klausovo a Zieleniecovo vystoupení a na to, že Sněmovna souhlasila „na základě tohoto zdůvodnění“ dělá z Klausova a Zieleniecova projevu jakousi pro českou stranu závaznou interpretaci. To znamená nekorektní posun; není divu, že při hlasování poslanci (a ministři) Ruml a Vodička byli proti.

Jak vypadalo „vládní zdůvodnění“, na jehož základě Sněmovna s deklarací souhlasila?

Tehdejší premiér Václav Klaus zdůraznil politický závazek, „že budoucí vztahy nebudou zatěžovány politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“ (citát z deklarace), což prý znamená, že „tyto otázky patří minulosti“. O tom se ale v deklaraci nemluví, říká se tam, že „spáchané křivdy náležejí minulosti“.

Klaus se zároveň přihlásil k teorii příčiny a následku ještě radikálnější formulací (v deklaraci se „jednoznačně říká, kdo tyto věci způsobil“) s tím, že řeč je i „o našem vlastním příspěvku k pocitům křivdy mezi oběma národy“. Způsobili si to Němci sami, my jsme k tomu jen trošku přispěli. Vykutálené.

Klaus upozorňuje, že „deklarace respektuje kontinuitu českého právního řádu i platnost příslušných dekretů prezidenta republiky. Ve skutečnosti se ovšem v Deklaraci jen konstatuje, že každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor (tedy nerespektuje ten právní názor sám o sobě, ale pouze skutečnost, že je jiný). V této souvislosti zároveň vyzdvihl, že vzájemným uznáním závaznosti právních řádů obou zemí se německá strana zavázala nezatěžovat vzájemné vztahy majetkoprávními otázkami. U toho je třeba se zastavit. Německý stát žádné majetkoprávní nároky na Českou republiku nevznášel (to se konstatuje i v důvodové zprávě k deklaraci, o níž bude ještě řeč). Majetkoprávní nároky mohou vznášet, a taky vznášeli, jednotlivci zastoupení sudetoněmeckými organizacemi. Přesněji řečeno dávali najevo, že takové nároky mají. Vláda žádného demokratického státu v tom svým občanům nemůže bránit. V tom smyslu kancléř Kohl na následné tiskové konferenci prohlásil, že deklarace se otázkou majetkových nároků nezabývá a nepovažuje je za vyřízené. Schröderova vláda pak udělala další vstřícný krok a prohlásila, že německá vláda a německý stát majetkové nároky sudetských Němců nepodporují. To pak českou stranu poněkud uklidnilo.

A konečně Klaus mluví o tom, že deklarace obsahuje „vyjádření lítosti nad utrpením a křivdami, které se staly nevinným lidem v důsledku poválečného vyhnání“ a nad „excesy, které provázely tzv. divoký odsun“. V deklaraci se ovšem říká, že utrpení a křivdy se staly „vyhnáním a nuceným vysídlením“ jako takovým. Co znamená tento malý stylistický posun, to „v důsledku“, lze pak vyčíst ze Zieleniecova projevu a z důvodové zprávy. O „tzv. divokém odsunu“ není naopak v deklaraci ani slovo.

Klausův projev je (jak je tomu u autora zvykem) šikovně zformulovaný a všechna šídla v pytli jsou dobře utajená. Ministr zahraničí Zieleniec byl o hodně bezelstnější: zdůrazňoval rovněž, že obě strany nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami, pocházejícími z minulosti, že křivdy náleží minulosti, že ČR i SRN zaměří své vztahy do budoucnosti a při jejich utváření budou dávat přednost dorozumění a vzájemné shodě. Mluvil o příčině a následku, stejně jako Klaus o německém respektu k právnímu řádu ČR včetně Benešových dekretů. Navíc ještě zdůraznil, že ČR považuje „majetkoprávní otázky“ za „definitivně uzavřené“ a že pro českou vládu nejsou partnerem k jednání sudetoněmecké organizace. V několika věcech pak jaksi doformuloval to, co Klaus jenom nakousl. Podle Klause patří minulosti „politické a právní otázky“, podle Zieleniece rovnou i „případné rozdílné pohledy“, které nebudou v budoucnosti zatěžovat vztah České republiky a Německa. A hlavně: Zieleniec považuje za důležité zdůraznit, že „smyslem deklarace není hodnotit samotné akty transferu, konfiskací či odnímání občanství ani právní normy nebo akty, na jejichž základě se to stalo, nýbrž vyjádřit lítost nad utrpením a křivdami, které se přitom staly mnoha nevinným lidem.“ Tím je rozvinuto a vysvětleno to, co Klaus myslil slovy „v důsledku vyhánění, nuceného vysídlení atd.“ Samo to vyhánění bylo v pořádku, jen se při tom staly jakési křivdy, které s podstatou věci nesouvisí, stát se nemusely a neměly, a proto jich dodatečně litujeme. Podobně podle Zieleniece česká strana v deklaraci nelituje zákona č. 115/1946 Sb. jako takového, nýbrž jen toho, že na jeho základě bylo možno pohlížet na „excesy“ jako na „bezprávné“ (autor chtěl zjevně říci něco jako „beztrestné“). Zákon byl v pořádku, bohužel na jeho základě bylo možno ospravedlnit zločiny. Nad tím zůstává rozum stát.

A konečně důvodová zpráva k deklaraci. Ta v podstatě jen opakuje a rozvíjí to, co řekl v rozpravě Zieleniec: strany uznávají, že jsou vázány svým právním řádem, rozdílné pohledy náležejí minulosti, když o tom nebude oboustranná dohoda, nebudou již v budoucnosti diskutovány na mezistátní a mezivládní úrovni (to je taky v podstatě domyšlení deklarace). A pokud jde o bod III. Deklarace (české vyjádření lítosti), praví se tu (v souladu se Zieleniecovým expozé):

„Smyslem tohoto bodu není hodnotit samotné akty nuceného vysídlení (transferu), konfiskací či odnětí občanství, ani právní normy nebo akty, na jejichž základě se to dělo. Základní rozhodnutí o těchto opatřeních byla totiž součástí komplexu opatření přijatých na mnohostranné bázi z titulu odpovědnosti Německa za rozpoutání války. Jejich platnost… zůstává nedotčena. Smyslem těchto ustanovení deklarace je vyjádřit lítost nad křivdami, které se staly nevinným lidem v důsledku poválečného vyhánění, nuceného vysídlení, vyvlastňování a odnímání občanství.“

To je podstata českého výkladu textu deklarace. Tento výklad je zavádějící a falešný. Není pravda, že konfiskace majetku a vyhnání bylo součástí nějakého komplexu přijatého na mnohostranné bázi: bylo to suverénní rozhodnutí české politické reprezentace, které velmoci v Postupimi jen dodatečně požehnaly s pokryteckým dodatkem, že se to vše má dít lidsky. A hlavně: samotné akty nuceného vysídlení, konfiskací, odnětí občanství i právní normy a akty, na jejichž základě se to dělo, je třeba hodnotit a odsoudit. Samozřejmě s tím, že, jak ostatně praví deklarace, křivdy nelze odčinit, nanejvýš zmírnit.

Česká a německá strana si vykládají deklaraci každá podle svého. Česká strana si ji domýšlí nepřípustným způsobem, německá strana o tom dobře ví, smířila se s tím a předstírá, že to nevidí. Deklarace je shnilý plod nemravné a alibistické politiky, nemůže být natrvalo k ničemu dobrá a aniž bych chtěl českou stranu vyviňovat, německý podíl na tomto smutném stavu nelze přehlédnout.

(www.bohumildolezal.cz)