Duben 2007

Mlýny boží i ďáblovy Část 3

Luděk Frýbort

S laskavým svolením autora i nakladatele přetiskujeme román Mlýny boží i dáblovy na pokračování.

II. Čas hořkosti

K slavné budoucnosti naše země vstává.

Gottwaldově straně sláva! Sláva! Sláva!

(Pavel Kohout: Kantáta komunistické straně)

Věčný žalozpěv oklamaných revolucionářů, když doznělo volání slávy a jim se obrátilo naruby všechno, čemu věřili a čemu napomáhali. Tak jsme to nechtěli. Tak jsme si to nepředstavovali. Za to jsme nebojovali. Snad by se měly ty věty velkými literami vytesat v žulu a vystavit na významném místě, k poučení a výstraze všem, kdo se budou kdy hotovit k boji za lepší svět a spravedlivější zítřky.

7. Poklad

(Květen 1975)

Dole u potoka se rozvrčelo auto, jeho zvuk však nezanikl jako obvykle tam, kde se lesní cesta napojuje na okresku. Bylo slyšet, jak řidič dojel k odbočce pod chatou, snížil obrátky, zařadil jedničku a pomalu, opatrně se prohrabává kamenitou příjezdovou stezkou vzhůru.

»Někdo k nám jede,« oznámil Zdeněk do kuchyně. Rád nebyl. Kdo k nim může jet v tuhle roční dobu? Lyžovačka je dávno pryč a z hub začínají růst leda májovky, ale ty sem přece nikdo nepřijede extra sbírat. Že by někdo z podniku? Ale jestli je to někdo z podniku, může přinášet špatnou zvěst. Už i do chaty Hartmanky se roznesla zpráva, že ředitel Pšenička, který až dosud nad ním, kádrovým poskvrněncem, držel ochrannou ruku, je ve špitále. Po podniku se povídá, že to už může být poslední zastávka Pšeničkovy pozemské pouti, jelikož si nakouřil rakovinu plic, ostatně žádný div při tom partajnicko-ředitelském živobytí, samá schůze a samá pijatyka. Tím se může změnit i jeho osud jakožto správce podnikové chaty. Socialismus má své obyčeje, jimž podléhá i režim těchto zařízení; k nim náleží, že dřív nebo později se chaty zmocní parta lepších lidí z kanceláří, jejich kamarádů a příbuzných, takže když běžný zaměstnanec projeví zájem o dovolenou, ukáže se, že je obsazená lidmi, kteří podnik jakživi ani z dálky neviděli. Nerad viděl ty všelijak zaháčkované panáky, co tu chlastali a vyřvávali, ale nemohl na ně ani za Pšeničky, natož bez něho. Jestli je teď se starým konec, může se malér přihrnout jedna dvě; už nejednou se dal jistý chlápek z té party slyšet, že by se mu docela líbilo, být tady správcem. Jak by, pane, všechno zařídil a předělal: tadyhle že by choval norky na kšeft, tamhle by měl dílnu na všelijaké fušky... Auto mezitím vyjelo až k parkovišťátku pod javorem a vypnulo motor. Pln chmurných předtuch šel Zdeněk otevřít dveře.

Ale neuzřel pod javorem škodovku ani moskviče s pražským číslem, jak by býval čekal, nýbrž auto cizozemské výroby - v západních autech se zvlášť nevyznal - a poznávací značka dávala zřetelně najevo, že nebyla udělena na této straně Šumavy. Zčásti se mu ulevilo, tak přece nikdo z podniku, to asi jen někdo zabloudil a chce se vyptat na cestu. Z auta vystoupil postarší pár a jaksi rozpačitě se blížil.

»Dobry jitro,« řekl ten mužský a poněkud toporně se uklonil. »To Giseltraud, moje žena. Já Hartmann. To barák patřila můj opa, also, dědeček. My by rádi podívala. Je možné?«

Tak po těchhle lidech se chata jmenuje, bylo první, co Zdeňka napadlo. »Já jsem Halíř. Pojďte, prosím, dál. Odpusťte, neumím moc německy.« Vida, tak tohle jsou oni. Sudeťáci. Slyšel už častěji, že tudy objíždějí a dívají se, kde kdysi bydleli, občas některý vystoupí u hřbitova a rozhlíží se mezi rozpadlými náhrobky a dávno zarostlými rovy, jindy zůstane stát nad hromádkou sutin, porostlou kopřivami a bzím, a potřásá nevěřícně hlavou. Říká se, že zkoumají, jestli by se nemohli vrátit, kdyby se taková možnost naskytla, a vzít si své majetky zpátky. Zdeňkovi se to nezdálo. Rozpadlých náhrobků a kopřivami zarostlých hromádek kamení bude asi sotvakterý revanšista lačný, leda by byl kromě toho revanšisty i úplný blázen. Taky že ten člověk před ním na předpisového revanšistu nevypadal, neměl na sobě ani bílé podkolenky, ani koženky s padacím mostem a myslivecký klobouk se štětkou, ale džínsy s vybledlými koleny. Taktéž jeho choť nebyla oděna v dirndl s krajkovým čepcem, nýbrž docela civilně, i když jaksi elegantněji, než bývá zvykem u žen téhož věku v této zemi.

»Nic nedělá,« rozhodl revanšista. »Já uměla česky. Můj babička naučila, ona Čech, Veselá, z Pilsen.« Zdeňkovi bylo divné to zatvrzelé používání ženského rodu, teprve později měl zjistit, že se tak poznají cizinci, kteří se učili česky od žen. Ani to nemusejí být vždycky babičky.

»To barák byl ... eh, Sägewerk. Teď vy bydlela?«

Jistě, Zdeněk věděl, že takzvaná Hartmannova bouda kdysi bývala pila, dole u potoka byl ještě znát zanesený náhon, rozvalené zdi a v nich nějaké železné harampádí, snad zbytky strojů. Ale jak má tomu Němci povědět, že je tu teď podniková chata? Mají oni tam vůbec takové věci? Naštěstí pan Hartmann nečekal na objasnění. »Můžu já maličko to barák prohlídla? Verzeihung. Vyrostla tady, šestnáct roky, když musela pryč.«

Provedl ho tedy pokoji, všude postál ve dveřích, dovnitř nešel, pokýval hlavou a občas se trochu usmál. »Schön’ Dank, pan...«

»Halíř.«

»Ach ja, Hališ, já vzpomněla. To jako ... Pfennig, nicht wahr? Pán Hališ, já teď ještě ... jestli já mohla prosit ... vy se mnou ještě do ten sklep?«

Trochu se podivil tomu přání, ale vzal baterku a šel první, dávaje pozor, aby si v nízkém schodišti nenarazil hlavu. Už by měl taky jednou zavést do sklepa proud, ale kdoví, jestli to ještě udělá, když teď...

Pan Hartmann se jaksi zkoumavě rozhlížel. Zdeňkovi to bylo divné; co může v té vlhké díře hledat? Ve sklepě nebylo nic, jen nějaké staré krabice a plesnivá prkénka, ani uhlí ne, páni z firmy mu chtěli fůru přivézt, ale on si nedal vzít, že se na chatě bude topit dřívím nebo přinejhorším pilinami. Měl je složené v přístřešku za domem a byl zajímavý pohled na podnikové hosty, jak vždy ráno vybíhali s válci od piliňáků a nacpávali je. Pan Hartmann zatím soustředil svou pozornost na roh těsně pod stropem, načež vzal z kapsy kamínek, asi jej někde za tím účelem sebral, a začal oťukávat zeď. Vypadal napjatě a tiskl si špičku jazyka mezi rty. Klepání znělo nejdřív ostře, až se najednou zvuk zlomil do duniva. Asi nějaká dutina.

»Hier,« řekl spokojeně. »Vy podívala?«

Zdeňkovi trochu zatrnulo, dovtípil se, že tohle tedy bude to, o čem se mezi usedlíky po hospodách povídá. Že prý Němci porůznu zakopali poklady, zlato a takové věci, než je odsunuli. Slyšel o případech, kdy se dosídlenec ráno probudil a na dvoře byla vykopaná díra ... ale to bylo dřív, hned po válce, teď už se takové věci nedějí. Že by se tenhle Hartmann vrátil taky pro poklad? A co když ho opravdu najde? Má mu dovolit, aby si ho odvezl? Dovolil by, ony ty poklady beztak nebývají slavné a bylo by trapné se s tím člověkem hádat; ale co když ho chytnou na hranici? Vypadalo to na mrzutost, že sem toho Hartmanna čert nosil. V socialismu to není jako v knížce o pirátech, poklady patří státu a šťastný nálezce nebývá vůbec šťastný, ledaže může mluvit o štěstí, když neskončí v base pro utajení nálezu. Nějaký člověk od vojenských lesů prý našel ve zříceném kostele pod dlaždicí starý tolar, chlubil se s ním v hospodě, za chvíli přijeli policajti a měl kvůli tomu stříbrnému plíšku polízanici až hrůza. To ještě byla spíš legrace, ale staly se i věci, o nichž se po hospodách povídá potichu a s děsem. Jistě, poválečné Sudety mají své historky a všechny jsou tak trochu tísnivé, aspoň pro toho, kdo je takové věci citlivý. Vzpomněl si na Jirku, co ten by asi řekl? Ale mohl uhodnout co; znal názory svého přítele a věděl, že jsou strohé a jednoznačné. K čemu se hlásí majitel, není poklad, slyšel by o něho bezpochyby, ale majetek. A nevydat majetek je loupež, i kdyby byl desetkrát zabavený a státu propadlý.

»Počkejte chvíli,« rozhodl se. »Doběhnu pro nářadí.«

Přinesl těžší kladivo a sekáč, nasadil jej na zeď, ještě chvíli zaváhal, budu to pak muset zazdívat, napadlo ho, ale nechal myšlenek a uhodil kladivem. Odloupl se kus provlhlé omítky a pod ní ... sekáč tvrdě narazil do čehosi kovového, odskočil a Zdeňka zabrnělo v prstech. Opatrně sekal dál, až se objevila železná truhlička, už silně rozežraná rzí. Chtěl ji vyjmout, ale měl dojem, že to není jeho věc. »Tady to je,« řekl. »Prosím,« vybídl, když viděl, že host váhá.

Pan Hartmann tedy přistoupil, povyhrnul si rukávy a sáhl dovnitř. Truhlička nebyla zamčená, prorezavělé víko odskočilo a vypadly z ní dva balíčky, jeden větší a druhý menší, plochý, oba pěkně úhledně a dosud neporušeně zabalené v hnědém olejovém papíře. Vzal kapesní nůž a zvolna, skoro nábožně přeřízl motouzek toho menšího. Zdeněk mu svítil přes rameno baterkou, jakpak vypadá opravdický zazděný poklad ... málem se mu všechno vysypalo na nohy. Byly to svazečky jakýchsi starých dopisů, stačil poznat předválečné československé známky se Smetanou a Masarykem, nějaké listiny, štůsek fotografií. Druhý balíček už ani nerozvazovali, naskládali všechno do truhličky a vyšli po strmých schodech ze sklepa. Sabina seděla v obývacím pokoji s paní Hartmannovou, na stole hrnky s kávou, a statečně se pokoušely o anglickou konverzaci. Malý Péťa se batolil kolem a ocucával táfličku čokolády, umazaný až na zádech.

»Das war’s,« pravil pan Hartmann své choti. »Vy podívala, mladá paní,« vybídl Sabinu a rozkládal po stole zahnědlé, polovybledlé fotografie. »To já,« ukázal na obrázek blonďáčka s ulíznutou patkou, stojícího před ... ach Bože, to je přece tenhle dům, takhle tedy to tenkrát tady vypadalo. »A to...« říkal rozechvěně s prstem na podobizně rozesmátého vojáka wehrmachtu s frajersky nasazenou lodičkou... »Wilfried. Moje bratr. Mrtvá ... u Lüttich, Belgien.« Obrátil několik obrázků. »Liese, meine Tante. Mrtvá od partyzán, já dozvěděla za deset let.« Chvíli mlčky prohlížel fotografie, setrval u nich krátce a zase odkládal. »A tohle moje Mami und Papi. Furt chtěla podívat ta barák a ten Friedhof, ale nedočkala se.«

Najednou toho bylo nějak moc, ženské rody pana Hartmanna už vůbec nezněly žertovně. Těch osudů, Bože, těch lidí, padlí, zemřelí, žijící, zabití, vyhnaní z tohohle domu, z těchhle lesů, z téhle země, každý má nějaké jméno, nějaký osud, nějakou tragédii. Jak jinak to všechno vypadá, než když se mluví o jakýchsi Sudeťácích, co se zamotali do mlýnů někdejší politiky, zradili republiku, jak se říkává, takže je oprávněně stihl odsun. Jenže když Sudeťáci najednou dostanou jména a tváře, ti živí i ti na fotografiích, to už je jiné, to už si člověk nevystačí s předtištěným názorem, ale do duše mu velne lítost a soucit, i kdyby nechtěl. Sabina až dosud na takové věci nemyslela, ani jí to nepřišlo. Teď ... a ona tady žije, chodí, má zde stát nábytek, spí v ložnici ... zdálo se jí to, nebo opravdu něco slýchá v té ztichlé chvíli, když bdění přechází v spánek? Jako by se v ní dodnes ozývaly vzdechy těch dávných obyvatel. Něco se jí vedralo do hrdla a vzlykla. »Promiňte.« Položila fotografii, již právě držela v ruce, a odkvapila pryč. Neštěstí a osud, hrůza a utrpení, všechno na ni rázem dolehlo. Nemělo se to stát. Ti lidé neměli přijít a vydolovat ze sklepa ty fotografie. Nebo možná přijít museli, aby si to všechno uvědomila, ale děsné je to, děsné. Zavřela za sebou a rozplakala se.

»Co se stalo?« podivil se pan Hartmann, aniž udělal chybu.

»To nic, to přejde,« řekl Zdeněk a cítil, jak rozpaky kolem rostou. Houby přejde, takovéhle věci nepřecházejí, ty se jednou stanou a jsou tady. Co má ale těm lidem povědět? Že mu je trapně a že se stydí? Ale proč, nebo za koho? Za ty, kteří tady kdysi sháněli lidi z chalup do houfů, hnali je někam k dráze ... za všechny ty poválečné partyzány a hrdiny, co po vesnicích převraceli almárky, překopávali podlahy a hledali ukryté věci ... ale stojí taková banda za stud? Slušní lidé se stydí za nelidskou chamraď a chamradi je to jedno, ještě se svým hovadstvím chlubí ... má to smysl?

»Bylo to asi strašné, pane Hartmanne, já vím. Věřte, je nám toho líto.«

»Ach,« rozhrnul pan Hartmann rukou vzduch, »vy nic líto, vy mladá. A tady Böhmerwald, hranice Bayern, tenkrát die Amerikaner, to jinde die Russen, moc víc strašný, moc víc. Prag strašný, Brno strašný, tady ještě dobrý.« Shrnul ze stolu fotografie a obrátil se ke dveřím ložnice, vyhlédla jimi Sabina a udatně se pokoušela o úsměv. »Já moc děkovala, vy nic zle, mladá paní, moc hodná vy lidi, vielen Dank. My teď budu jít, komm, Giseltraud. Tady moje Visitenkarte, pán Hališ, když vy potšebovala, nic nestyděla a zavolá, der alte Hartmann dělá, co umí.«

»Ještě tu něco máte,« upozornila Sabina, ukazujíc na netknutý balíček.

»Das da? Ach, alter Kram, für uns na nic, pani Hališ, to vaše.«

Teprve když Hartmannovi s mnoha úklonami a trochu neohrabanými úsměvy vyšli před dveře, položila Zdeňkovi paže kolem šíje a rozvzlykala se naplno. Co je s tebou, holka, divil se, normálně přece takhle plačtivá nebýváš. Ale také jemu bylo jaksi těsno v hrtanu, snad se to poddá, protože jinak by se snad museli sebrat a jít pryč, i kdyby je ta parta z podniku nechala na pokoji. Někam, kde by s nimi nebydlely žádné stíny a neslyšné vzdechy.

Ukázalo se pak, že hnědý balíček skrývá pár hrstí stříbrných příborů, celých zčernalých, nějaké jiné stolní náčiní, perličkový náhrdelník, náušnice s červenými kameny a několik jiných drobností. Brali ty kousky do rukou a dívali se po sobě.

»Co s tím, Zdeňku?«

»Zrovna jsem se taky chtěl zeptat. Budeš to nosit?«

Vnitřně se otřásla. Ani sahat se jí na ty věci nechtělo, bylo jí, jako by se dotýkala mrtvého. »Zdeňku ... zase to zabal. Dej to do té truhličky a zazdi ve sklepě, tam, kde to bylo. Tam to patří, nikdy jsme to neměli nosit sem.«

»Nojo. Já vím, já taky... Jenže co když budeme muset odsud? Ještě ty věci někdo najde a bude ... nebo ne, nebude nic, protože nikdo nemůže vědět, že nám je tu nechali Hartmannovi. Ale nechtěl bych, aby se dostaly do rukou těm ožralcům. Co říkáš ... prodat?« Hned věděl, že návrh neprojde, a také že neprošel, Sabina jen němě a prudce zatřásla hlavou. Cosi jako by ho v tu chvíli osvítilo, úplně zřetelně se mu zjevila brána Volfštejna. To bude řešení.

»Něco bych věděl. Tuhle neděli sem ještě nikdo nepřijde, můžeme vzít auto a jet se podívat na Prokešovy. Ty věci vezmeme s sebou a řekneme Jirkovi, jak jsme k nim přišli, on to pochopí. Ať je třeba dá mezi sbírky a napíše k tomu, že je to stolní stříbro ze století osmnáctého, vzácná práce benátská, původu neznámého, Johana se v těch průvodcovských řečech vyzná. Nebo ať to prodá on a peníze dá té své církvi na dobročinné účely. Máš pravdu, ty věci musí odsud, taky to cítím. Straší kolem nich. Na Volfštejně budou na svém místě, tam na jednom strašidle navíc nesejde.«

Umlkl a rozpomněl se na vizitku, ležela na stole stranou všeho. Dipl.-Ing. Gerd Hartmann, stálo na ní, Wangen, nějaká ulice, číslo, telefon. Kde to může být, ten Wangen? Bude se muset podívat. Kdyby vy potšebovala, pán Hališ ... skoro v něm hrklo, najednou si velice dobře uměl představit situaci, že by potšebovala. Vzal vizitku, ještě jednou si ji podrobně přečetl, načež šel a uložil ji do zásuvky ke křestním listům a jiným dokladům, které se nemají ztratit. Měl bych se učit německy, napadlo ho bez velké souvislosti, kdyby babička toho Hartmanna nebyla Veselá z Plzně, ani bych se nedomluvil.

»Johanko, buď tak hodná, vezmi ty věci a odnes je ... no tam, víš, jak jsou ty krámy, co je nevystavujeme. Já už na ně nechci sahat. To je strašný, lidi, bejt to před čtyřma sty lety, snad bych se musel tady na nádvoří sám upálit, jelikož jsem čaroděj. Nejdřív ten Leopold a teď zas tohle ... počkej ještě, dejte na ty vidličky ruku ... cejtíte něco?«

Zdeněk a Johanka pokládali váhavě ruce na obsah Hartmannovic balíčku, ne, necítí nic, říkali. Co by měli cítit?

»Vidíte. Mě to zrovna ... ne, nepálí, ale jako by z těch věcí do mě něco šlo ... smutek, žalost... Proč si je vlastně ten Němec nevzal?«

»Říkal, že jsou to starý krámy a že je nepotřebuje, máme si je prej nechat.«

»Nebylo to jinak?« uvážil Jiří. »Ne že je nepotřeboval, ale nechtěl. Netoužil mít doma smutný věci, zažil si smutnýho dost a nestál o to, aby mu to pořád něco připomínalo. To se dá pochopit. Ale ty vidličky ... koukněte se na mě: blbnu? Jako by si hrozně přály někomu patřit, ale nikdo je nechce. Učil jsem se, že věci nemají duši. Já vám nevím. Možná ji nemají, ale když je člověk sto let bere do rukou, přelévá do nich kus své vlastní. A ony jsou pak zklamaný, když leží na stole a nikdo o ně nestojí.«

»To potom ... a není to stejné s tímhle kusem země?« vyšeptla Sabina. Zase se jí vracel pocit podobný tomu, s nímž musela utéct do ložnice a brečet tam. »Žili na ní nějací lidé, celé věky, proměňovali ji, po maličkých kouscích jí vtiskávali svou duši ... a najednou jsou pryč. Přišli po nich jiní, ale nenaučili se jí důvěřovat a ona jim také ne, pořád jako by byli jednou nohou tady a druhou na odchodu. Litovala jsem usedlíky, že vlastně nikde nejsou doma, ani tam, odkud přišli, ani doopravdy v Sudetech. Nejsou a ještě dlouho nebudou ... snad jsem neměla litovat je, ale tu opuštěnou a zklamanou zemi. Kdyby ji aspoň potřebovali ti, co odtud odešli. Ale ona je pro ně taky už jen jako ty staré fotky, něco, nad čím si člověk zavzpomíná, rozteskní se, ale ve skutečnosti to nepotřebuje. Strejda Wilfried, koukej, co padl v Belgii. Tenhle barák, jak ještě vypadal, než... Ale doma už jsou jinde, víc doma než ti naši usedlíci. Nevrátili by se, leda tak postát na hřbitově a zase pryč ... tady se všichni bojí, že přijdou Němci a seberou jim chalupy, ale oni už o ně nebudou stát. Scházejí se někde v Mnichově u piva, vzpomínají nad fotkami a chodí v koženkách s padacím mostem, samý proslov a samá korouhev, Egerland, Böhmerwald, ale kdyby ta chvíle přišla a oni by se mohli vrátit, už to neudělají. Přijdou, podívají se, řeknou - alter Kram, nechte si to, sednou do mercedesu a ujedou. Kdo by chtěl smutný věci. Kdo by chtěl smutnou zemi, o kterou už jedni nestojí a druzí si s ní nedovedou nic počít.«

Zdeněk hleděl trochu překvapeně, myslel si, že Sabinu zná, taková že je to rozumná, někdy až moc rozumná a praktická ženská, a podívejme se, co v ní taky dovede být.

»Nedostali jsme se už krapet daleko?« ošil se Jiří. »Smutný věci, smutná země. Možná taky smutnej hrad?«

»Smutnej ne, ale trochu divnej,« uvážila Johanka. »A ne proto, že se mi tu děti bojí a nevědí čeho. Ale možná že se mu taky stejská. Měli by tu ... chodit komorníci v parukách, sluhové a podkoní, na dvoře psinec se smečkou chrtů, tady v tom baráku panský lovčí, nějaký druhorozený šlechtický synek, otrávený, že se z něho nestalo nic lepšího ... občas by přijelo panstvo z Vídně a on by pro ně uspořádal hon, lesní rohy, koně, dámy v lodenových kostýmech ... to by bylo, řekla bych, jeho přirozené prostředí, pro to ten hrad když ne stavěli, tak aspoň tím po staletí žil a vtisklo se to do něj. A najednou nějaký rozkulačený farář, který tu je, protože mu nic jiného nezbývalo. Cínové talířky ve vitrínách a v neděli výletníci, co si na nádvoří kupujou limonádu a píšou pohlednice. Sabina má pravdu, moc se toho v téhle zemi opustilo a nic kloudného nepřišlo náhradou, moc se toho najednou začalo dělat jinak a nic líp.«

Na zdi tikaly hodiny, nikdo se neměl k další řeči. »Nechtěli jsme zavolat Leopolda?« rozpomněl se ještě Zdeněk a otáčel skleničkou proti světlu, byla už prázdná. Všechno bylo najednou jaksi prázdné a čekalo na naplnění, jenže nikdo nevěděl na jaké. »Ale ne, už je pozdě. A třeba bych taky neměl náladu. Rozpovídali jsme se a radši jsme měli být zticha. Pojďme do pelechu.«

»Sabino ... spíš?«

»Hmmm,« udělalo to čtyřicet centimetrů od něj. Byla tma, že neviděl ani obrys okna, natož Sabinu na vedlejší posteli. Tady v té divočině teprve člověk vidí, jak vypadá opravdická tma.

»Sabino ... už dlouho na něco myslím. Nechtěl jsem s tím začínat, ale ono mi to dneska tak přišlo, s tím stříbrem a se vším ... nebudu to už v sobě dál dusit.«

»Co?« Sabinin hlas ve tmě zostražitěl.

Rozhodl se jít na to oklikou, aby ji nevyplašil. »Znáš Balážovy? Jsou pryč. Poslali pohlednici ze Švýcarska.«

»To se ví, že je znám, a jak. Stará Balážka prej vyváděla ... oni jí nic neřekli ... a ta mladší, Pavlína, vyvádí ještě víc, ale potichu. Dělá v nějakým Strojexportu, to se ví, moc nóbl podnik zahraničního obchodu, pochopitelně tam každej musí mít kádrovej profil jako křišťál, kdepak někdo, komu utek bratr na Západ. A jestli teď ještě přijdou o ten byt...«

»Ať je vezme čert i s jejich bytem, ale co my? Kam jít, jestli to na Hartmance opravdu skončí? Zase k vašim do pokojíku? Teď, s Péťou?«

»Říkali ti něco na podniku?«

»Ne přímo. Ale že se někdo na to místo cpe, to už vím z více stran. Je to mocnější pán než já, takže ... Sabino ... už toho mám pomalu akorát. Dělat zase na vrtu, běhat s tyčkama blátem ... už se mi nechce. A nic jiného mi nekyne, leda jít někam na montáže nebo za závozníka. Ať to řeknu rovnou, ale nechce se mi a nechce. Sama jsi říkala ... smutná země. Kdekdo odsud utíká, a já nejsem hrdinnej kapitán, abych čekal, až se pode mnou potopí loď. Seberme se a utečme taky.« Chvíli čekal, co to s ní udělá. Měl na jazyku ještě něco, ale uvážil moudře, že si to nechá pro sebe. Vypadalo by možná sobecky, začít Sabině vyprávět o tom, jak moc, zrovna úpěnlivě se mu chce do světa. Ne do toho mrňavého, upoceného, co se rozprostírá mezi Endéer a Bulharskem, ale do toho opravdovského, od pólu k pólu. Měl tu touhu už vždycky, ale dosud si ji radši nepřipouštěl, co nejde, to nejde, darmo si zadělávat na vztek. Teď jako by něco puklo. Byla to škvíra do světa a tím hovorem se začínala rozvírat, už tak docela neplatilo, že nejde, co nejde. Býval by rád zvěděl, jestli Sabina sdílí aspoň kousek tohohle pocitu, ale netroufal si.

»Že bych na tý chatě tak visela, to ani ne. Bydlet takhle někde, aby tam tekla voda z kohoutku, třeba dokonce teplá, a já bych nemusela vždycky v šest ráno nacpávat piliňáky ... můžeš vědět, že bych se ani moc nebouřila. A mít něco pěknýho na sebe a nechodit v teplákách kolem chalupy a sem tam na koncert ... divadlo už ani nevím, jak zevnitř vypadá ... taky něco lepšího pod zadečkem než ten rozvrzanej wartburg... Jo, hochu, nejseš sám, kdo má něčeho akorát, a já, abych se přiznala, toho správcování. S tou smutnou zemí jsem to řekla a stojím si za tím. Taky že bys měl až do důchodu běhat kolem těch svých vrtů nebo po montážích a vracet se domů jen na neděli... Ale vy chlapi rychle vyletíte z hnízda, to nám ženským to trvá dýl. Že bych už třeba nikdy neviděla naše ... to se nedá tak honem překousnout. A co Péťa? Jak by ses s ním chtěl harcovat někde po světě?«

Dnes je divný den, napadlo ho, už tam v kuchyni se Sabina projevila, jak ji neznal. Nebo možná trochu znal, ale nevšímal si toho. Teď ... něco pěknýho na sebe, vida, a něco lepšího pod zadečkem. Snad je to normální a on je podivín, že mu nevadí nacpávat piliňáky. Jinak s jistým zadostiučiněním zaznamenal, že její námitky nejsou úplně kategorické.

»Co bys neviděla vaše? Bolševik by byl jedině rád, kdyby zůstali v cizině, aspoň by ušetřil důchod. Uděláš to, jako to dělají jiní, napíšeš pozvání a záruku, že za ně všechno budeš platit, a přijedou.« Krátce se zamyslel, ale honem dopověděl, aby Sabina neodvedla hovor jinam. »A Péťa ... právě proto, holka, právě proto. Já ... do důchodu mám čtvrt století, ale nějak bych to překlepal. Sakra nerad, ale překlepal. Ale tomu klukovi bych přál, aby nemusel život jen tak překlepávat. Jenže tady z toho nic jiného nekouká.«

»Auto. Lednička, televize. Je skoro nová a dali jsme za ni hrůzu peněz.«

»Krámy. Kvůli krámům si nezabetonujeme život. Za týden nebudeš vědět, že nějaká lednička byla.«

»Zaplatili jsme zálohu na družstevní byt. Propadla by.«

»Pár tisícovek. Napíšeme na družstvo, ať je propijou na naše zdraví.«

»Knížky.«

Zkouší mě, napadlo ho. Ví, že nad knížkami se zamyslím, i kdybych všechny ledničky a televize pustil po vodě. »To se dá zařídit. Z knížek se vyberou ty, co máme nejradši, beztoho je v poličkách všelijaký šunt, že to podruhé nikdo nevezme do ruky, kdoví, jestli jich nakonec bude bedýnka. Naložíme bedýnku do wartburgu a přivezeme sem. Jirka knížky někam schová a třeba se časem najde příležitost něco z toho převézt tam ... tam, kde budeme.«

»Helemese. A mně se nic... Ty už víš kam?«

To byla otázka. Zdeněk měl všelijaké představy, takhle třeba někde v Kanadě, jezera, lesy, hory, divočina tisíc mil na všechny strany, to by on měl rád. Ale pravda, asi by se tam špatně dopravovaly knížky, i kdyby za nimi někdo přijel. Nebo někde blíž? Na hranici to od Hartmanky není daleko, hned pod svahem u potoka už stojí tabule zakázaného pásma. Ale něco se mu na tom nezdálo, vlastně nikdy o Německu nepřemýšlel, poprvé až když přišli Hartmannovi a nechali po sobě ty příbory. A vizitku. Bude možná užitečné ji vzít a zkusit se adresu naučit nazpaměť, co má člověk v hlavě, nikdo mu z rance nevyšťourá.

»To si asi budeme těžko vybírat předem. Nejdřív se budeme muset dostat na druhou stranu, pak už se ukáže.«

»Po břiše pod drátama? Tomu bych moc naděje nedávala. Králové Šumavy už vymřeli.«

»Naštěstí místo nich vymysleli výjezdní doložky.«

»Jenže není legrace ji dostat. A celým rodinám ji nedávají, vždycky někdo musí zůstat tady.« Chvíli mlčela. »A ty, kádrovej poskvrněnec ... může být složitý dostat od podniku razítko.«

»Muselo by to jít rychle, dokud tam ještě jsou Pšeničkovi lidi. Jinak ... jistě, chtít pro celou rodinu výjezdní doložku někam do Ameriky, no, ne že by to vůbec nešlo. Musel by se do toho ovšem vložit nějakej velikej a mocnej soudruh. Je otázka, kde takového najít a kolik by za to chtěl. Ale jsou i jiný cestičky.«

»Můžeš o nich vyprávět.«

»Přes kopečky z Jugoslávie do Korutan. Něco o tom vím. Vyptával jsem se, opatrně, to se ví, nemusíš se bát, nejsem blázen. Taky mám mapu.«

»Jakou mapu?«

»Turistickou. Planinska karta Julijske Alpe. Jak vidíš, něco už jsem zařídil.«

»Zatím z toho nejsem chytrá. Povídej.«

»Tak poslouchej. Předestřu ti plán, jak jsem ho vymyslel. Nejjednodušší bude koupit si zájezd do Jugoslávie, někam na sever, aby to nebylo daleko, a nenápadně zmizet přes Alpy do Rakouska nebo do Itálie ... ne, do Itálie ne, slyšel jsem, že tam lidi tvrdnou v lágru celá léta a nic se neděje. Ale ještě lepší by bylo dostat povolení k soukromý cestě. Kvůli dítěti, pořád kašle, doktor Tuček napíše doporučení, že Péťa potřebuje mořský vzduch, to on pro nás udělá. Dojedeme wartburgem pod kopce, necháme ho tam stát a půjdeme. Vím už kudy. Jugoši moc hranici nehlídají, nebo aspoň tam nejsou žádný zakázaný pásma jako tady. Ty vezmeš ruksak, já Péťu na záda, dají se sehnat takový dětský krosničky...«

»To toho s sebou moc nepobereme. A když se to nepodaří...?«

»Pak na tom budeme stejně, jako kdybychom se o nic nepokusili. Nepodaří se, nepodaří, jakáž pomoc. Ale nebudu si nic vyčítat. Nebudu si ještě za dvacet let drbat hlavu a říkat, já vůl, že jsem to tenkrát nezkusil.«

Dál nebylo co vysvětlovat. Zdeněk pomalu přelezl do Sabininy postele, nejsa si jist, jestli teď nebude samá ruka, ale neblázni, ale jdi, pořád, lehni si a spi, já na to teď nemám hlavu... Neříkala nic, jen se trochu posunula stranou a udělala mu místo. Tím byla smlouva stvrzená.

8. Manželský život funkcionářův

(Srpen 1956)

Ještě za předsedování soudruha Gruncla, druhdy čeledína Lojzka z chlíva od Macků, otřásla obcí Újezdcem novina. Běžela jako oheň od chalupy k chalupě, od předzahrádek se slunečnicemi a bazalkou až k staré pazderně, byla přetřásána nad půllitry v hospodě U Vandasů, nesoucí nyní štít s nápisem Pohostinství, a kdo ji slyšel, ten se divil. »Ten vůl Gruncl se má ženit!«

Nikdo se nedivil víc než jmenovaný sám. Byly úkazy, před nimiž měl respekt, a jiné, jimž se podřizoval, strach však měl jen z dvojího: z hospodáře Macka a z holek. Hospodáře Macka ho zbavili soudruzi, avšak od holek a jejich posměchu, jak se zdálo, pomoci nebylo. Nosily se před ním vyzývavě a prsatě a na čele měly napsané, nač si ho cení. Jelikož míval na starosti býky, nebylo mu tajno, jak jisté procesy probíhají; zíral na ty věci s očima dokořán a s dlaní vpředu na kalhotách, ale to bylo také všechno. Pokusů oslovit některé z újezdeckých děvčat se vzdal už dávno, jelikož všechny selhaly a zanechaly ho v tím větším zmatku; i chodíval si ulevovat do stlaní, když se dalo čekat, že do chléva nikdo nepřijde.

Ale to ovšem byl ještě čeledín, osoba jen o málo hodnotnější než Mackův pes Ferda. Ty časy minuly a Lojzek začal nahlížet, že když ho teď všichni berou vážně, dokonce i soudruzi na okrese, proč ne holky? Že by si ještě nevšimly, že už není Lojzek od krav? Někdo by jim to měl povědět. Nebo rovnou nařídit, usoudil. Soudruzi mohou nařídit všechno, tak proč ne, aby si ho některá vzala. Byla jistá Vaňkátová Andula, holka tělnatá, ruměná a hubatá, přiběhla občas do jézédé na kancelář vyzvědět, kdo má jít do řípy a kdo na sena, a jen se pořád tak čiperně na každého smála, dokonce i na Lojzka. Moc se mu líbila. Nechal si všechno nějaký čas vrtat hlavou, střídavě ho polévaly vlny naděje i hrůzy, až se nakonec vzchopil, zvedl telefon - dost dlouho se té černé potvory taky bál, ale mladý Jirsa ho s ní naučil zacházet - a po nějakém zápolení se dovolal.

»Haló?« zachrastilo to v sluchátku. »Tady Studený, kdo prosím ... a to jsi ty, soudruhu předsedo? Co můžu ... jistě ... jistě ... přijedeme, hodí se zejtra v deset? Výborně, čest!«

Podporučík Státní bezpečnosti Bohuslav Kadavý, nepřátelům socialistického zřízení spíš známý pod jménem Hladký, zrovna s posupným výrazem ve tváři čistil služební zbraň, na hlavě maje zarolovanou rádiovku. Služební zbraň čistil často a se zaujetím, neboť z mnoha stran slýchal, že reakce zvedá hlavu, z čehož čerpal naději, že by z toho mohlo zase koukat povyražení jako tenkrát v pětačtyřicátém u Pohořelic. Docela by se těšil, už dlouho si do nikoho nebouchl, ve službě to dneska jsou samé ohledy, obviněný má svoje práva, soudruhu, slyšel už párkrát. Já bych jim dal práva, pomyslel si. Srolovanou rádiovku hnědé barvy téměř neodkládal, snad že mu připomínala ty blahé časy, takže šla řeč, že v ní i spí. Ustal ale v těch představách i ve své činnosti, zaslechnuv jaksi podivně rozrušený hlas svého šéfa. Nechal všeho a chvátal za představeným. Zastal ho stojícího s pípajícím sluchátkem v ruce a s výrazem ve tváři, jako by se mu právě zjevila Panenka Maria Svatohorská.

»Pocem, čéče, a žasni. Volal ten vůl Gruncl. Chce, abysme nařídili nějaký Andule Vaňkátový, aby si ho vzala.«

»Vidíš? Já jsem ti hned říkal, že to není jen tak vobyčejnej blb. Ale co. Tak mu slib, že to zařídíš, a vyser se na něj. Přece nebudeme hned skákat, jak si on vymyslí nějakou volovinu.«

Soudruh Studený přetáhl vrchní ret přes své veverčí zuby a vypadal zadumaně. »Slíbit a vysrat. To je osvědčená zásada jednání i ve vyšších stranických kruzích. Ale v zájmu pracujícího lidu, soudruhu ... mejlíš se, to vůbec není blbej nápad. Nevíš náhodou, která ona je, ta Andula?«

»Ale vím. Vaňkát Jaroslav, Újezdec, číslo devatenáct.«

»Hektarů?«

»Středňák, třiadvacet. Do družstva ale vstoupil. Ne zvlášť rád, dá se říct.«

»Tak, tak.« Studený položil sluchátko a jal se kroužit po místnosti. »Předseda družstva a dcera kulakova. Úplnej román dojemnej. A my ty dvě něžný, po lásce toužící srdéčka svedeme dohromady. Co říkáš?«

»Zatím jen čumím. Ještě řekneš, že za toho vola budeme i šoustat.«

»To není tak úplně ... ale nepředcházejme vývoji. Jednak, soudruhu: jsme straníci a musíme bejt solidární. Když nařídit Andule, tak nařídit Andule. Soudruh Gruncl brzy povejší a my si ho musíme držet při dobrý náladě, páč člověk nikdy neví, kdy může toho vola potřebovat. Ale hlavně: co je pro nás lepší - svobodnej funkcionář Gruncl, nebo ženatej funkcionář Gruncl?«

»Není to putna?«

»Ach jo. Tebe taky... Ženatej je lepší, chlapče, dycinky ženatej! Každej funkcionář by měl bejt ženatej, to by se snad mělo nařídit zákonem. S dětičkama, s tchyní, se švagrem Karlem, švagrovou Boženou... Víš proč? Nevíš. Tak teda: někdy je i funkcionáře potřeba vzít do presu, od toho jsme tady. Každýho to čeká, i ty nejvyšší. Jenže bejvá potíž s tím, kam až se kdo dá zmáčknout. Když to přeženeš se svobodným, nafoukne se, začne řvát, sežerte si to, sekne s funkcí a jde třeba ... krmit bejky. Ženatej se nenafoukne, a když, hned mu to rozmluvěj, žena, tchyně i ty švagři ... nebuď blázen, nedá se nic dělat, hlavou zeď neprorazíš, nechceš přece, aby rodina přišla do neštěstí, pamatuj na děti. Po břiše se poplazí a bude dělat i co na něm nechcem, jen aby rodinka kvetla. Už rozumíš? Vidím že jo, zaplať pámbu. Zejtra v deset zajedeš pro toho vola a přivezeš ho sem. Pak si tamhle sedni, koukej a do ničeho mi nemluv. Budeš se bavit.«

Je nutno uvést, že se Lojzek styděl, hned jak položil telefon, a nadával si do jelit. Ale už byla kočka z pytle venku, druhý den ve čtvrt na jedenáct předjelo černé auto, všichni mizeli v chalupách jako myši a Lojzek by se býval nejradši ztratil taky, ale přišel soudruh Hladký v zarolované rádiovce, tak už jsem tady, soudruhu, mrkal chlípně na předsedu Lojzka a strkal ho do auta prackou, jíž nebylo možno se vzepřít. Lojzek seděl v autě jako oukropeček a ulevilo se mu, až když spatřil soudruha Studeného, jak na něj dělá svůj veverčí úsměv.

»Co to slyším, předsedo? Inu, zdravá rodina, základ socialistický společnosti. Gratuluju. Co?«

»Když já...« soukal ze sebe Lojzek klopotně a červenal se až za ušima, »když já jsem na holky hloupej. Já nevím, co se jim má říkat, aby ... voni se mi pokaždý vysmějou.«

»Soudruhu,« začal Studený jemně. »Nejsi už čeledín, ale předseda. To je jinačí vážnost. Ještě by každá mohla bejt ráda. Nic se nerozmejšlej, hlavu nahoru, jdi k Vaňkátom a jenom řekni, Andulko, já bych si tě chtěl vzít za ženu. Uvidíš.«

Co Lojzek uviděl, o tom si ještě dlouho vyprávěl celý Újezdec i přespolní obce, ale on sám se pamatoval jen na nějaké polínko, co ho zasáhlo do hrudního koše, a na starého Vaňkáta, který dělal, že chce odvázat psa. Výsledek námluv se nedal definovat jinak než jako neúspěšný, což Lojzek značně nespokojen referoval svému dobrodinci, zapochybovav poprvé o dokonalosti jeho rad. »Jen klid, předsedo, jen klid, pracuje se na tom, všechno půjde,« zaznělo mu ze sluchátka. Nevěděl, co si z toho má vybrat.

V úterý se ta věc stala a ve čtvrtek, zcela náhodou, přijela k Vaňkátovic stavení komise z okresu, vykázala se povolením k prohlídce a jala se šmejdit po chlévech, po půdách a ve stodole. Netrvalo dlouho a rozlehl se výkřik: »Tady to máme!« Na prázdné sýpce - k čemu je taky družstevnímu rolníkovi sýpka - stála v rohu truhla moučnice, a když ji otevřeli, ukázalo se, že je přes polovičku plná pšeničného zrna.

To se ovšem nedalo přejít jen napomenutím. Bylo zjevno, že střední rolník Vaňkát, ačkoliv dobrovolně vstoupil do družstva, počítá s kontrarevolučním zvratem a shromažďuje potají zrno na osev pro případ, že buržoazie zvítězí a on se opět zmocní svých polí. Bylo vyšetřování, při němž se hojně mluvilo o Jáchymově a počítala se léta případného trestu, ale nakonec všechno skončilo skoro dobře. Skoro proto, že starému Vaňkátovi napařili pár stovek pokuty, pak se mohl sebrat a jít domů. Pěšky, zpátky už ho černé auto nevezlo.

Po neděli nato se ženich Lojzek objevil u Vaňkátů znovu, tentokrát doprovázen svatebním tlampačem s vyceněnými řezáky. »Slečno Andulko,« začal veverčí chrup vemlouvavě. »Nerozmyslela jste si to? Tadyhle pan Gruncl by vás chtěl za ženu. Je to takový tichý, slušný člověk s dobrým postavením, měl by vás rád a vy byste se s ním měla dobře.«

Pokrok oproti prvnímu pokusu záležel v tom, že nelétala polínka a pantáta Vaňkát se vzdálil ze sednice, mávnuv v beznaději rukou. Avšak slečna Andulka ani tentokrát neprojevila vdavekchtivost, nýbrž naduvši tvář, plivla předsedovi jednotného zemědělského družstva rovnou mezi oči, načež hudrujíc neslušná slova vyšla na dvůr sypat slepicím. Soudruha Studeného však ten nezdar nezarmoutil, ba zdál se být jaksi spokojen.

Opět po dvou dnech přijela komise, avšak už v doprovodu čtyř ozbrojených a uniformovaných mužů. Hledali déle a důkladněji, vyházeli prádlo z almárek a po stavení poletovalo peří z roztrhaných duchen, až jeden z ozbrojenců vystoupil na půdu, sáhl do dutiny pod podlahou a vyňal z ní podlouhlý balíček. Zbaven obalu vydal černě se lesknoucí pistoli značky Parabellum, ráže 9,0. To už starému Vaňkátovi, který dělal udiveného a křičel, že to tam musel někdo dát naschvál, zkroutili ruce za zády, sepjali mu je želízky a značně nevybíravě ho hnali k autu.

Dalo se čekat, že to tentokrát nespraví pár stovek, a taky nespravilo. Byly řeči o soudním procesu v krajském městě jakož i o tom, že je to se starým Vaňkátem nahnuté, neboť bylo v dobré paměti, co může očekávat kulak, u nějž se na půdě najde pistole. Za takového stavu věcí se již nevydal ani předseda Lojzek, ani jeho veverkovitý podpůrce na námluvy, nýbrž Andulka Vaňkátová obdržela obsílku strohého obsahu, přikazující, aby se dostavila v příslušnou hodinu na příslušné místo.

Jelikož je další průběh aféry předvídatelný, chceme jej zkrátit: Andulku přivítal týž muž s týmž jemným úsměvem na líci a děl:

»Vidíte, slečno, vidíte. Váš pan otec ... nedovolené držení zbraně, příprava ozbrojeného povstání za účelem svržení socialistického zřízení, zatajování zásob ... moc špatně to může dopadnout, moc špatně. Slečno Andulko, neposlechnete nás aspoň teď? Nevezmete si pana Gruncla? Neuděláte to aspoň pro vašeho pana otce? Velice by mu to pomohlo, je skoro jisté, že by v takovém případě mohl doufat v mírný rozsudek. Tvrdohlavost ovšem...«

Praví se, že slečna Andulka, vyslechnuvši ta slova, se nejdřív rozeřvala jako tur, vypadajíc, že se chce na mluvčího vrhnout a upravit mu jeho vyvstávající chrup. Poté se její nářek ztišil, pohlédla nenávistně na Lojzka, který v tu chvíli vykoukl z vedlejší místnosti a budil dojem, jako když očekává pár facek, načež vyhrkla v slzách: »Tak teda jo. Búúú...«

Což bylo pochopeno jako příslib sňatku. Nevěstu galantně odvezli až před barák, rychle proběhnuvší soud shledal v případu středního rolníka Vaňkáta řadu polehčujících okolností a propustil ho s podmínečným trestem. Přípravy k svatbě proběhly rovněž rychle a o trochu škorpení se postaral pouze ženich, který si najednou postavil hlavu, že chce mít doopravdickou svatbu v kostele s panem farářem, družičkami, kočáry a nevěstou v bílém, jak to už párkrát viděl a líbilo se mu to. Bylo třeba značného diplomatického nátlaku, než si dal vysvětlit, že takové svatby jsou přežitek kapitalismu a že s faráři i s družičkami již pracující lid skoncoval. Novomanželský pár se nastěhoval do předsedova bytu v sídle družstva, někdy Mackovic statku. Občas z něj bylo slyšet nevěstino kvílení, že takovej chlív v životě neviděla a ať jí ten její vůl radši neleze pod ruku, ale i to časem pominulo a nebylo znát viditelných rozbrojů, ledaže se mladá paní po nějakém čase otřepala z ostudy, začala vycházet mezi ženské a zapřádala hovory, začínající obvykle slovy: »To moje hovado...« Tak se aspoň Újezdec dočkal nějaké změny.

(1965)

Soudruh Gruncl, vysoký funkcionář Ústředního výboru strany, nositel Řádu práce i dalších vyznamenání, si musel přiznat, že se mu ten mladý, ten Jindra Švach, čím dál víc líbí. Vlastně mu nikdo tak nepřirostl k srdci od té doby, co musel na Mackovic statku zanechat své dva býky, dokonce ani vlastní žena, jak začal postupně zjišťovat. Dokud ještě pobýval v Újezdci, zajíždíval za soudruhem Studeným, aby si od něho dal poradit, a nikdy toho nelitoval, ale byl mu nepříjemný ten jeho zubatě shovívavý úsměv a domlouvavá řeč. Jako by před sebou neměl předsedu družstva, ale malé děcko, s nímž je třeba mít svatou trpělivost. Pak soudruha Studeného kamsi přeložili a vídal ho už jen zřídka, skoro jako by jeho příznivec o něj nestál. Také on povýšil do Prahy, což bylo skvělé, ale postrádal někoho, s kým by mohl mluvit o svých těžkostech a neměl přitom dojem, že si také pro sebe myslí »ten vůl Gruncl«. Že to nemohla být jeho žena Andula, v tom už nabyl jistoty; jeho funkcionářské starosti ji nezajímaly, spíš se pokaždé rozběsnila nad nějakou maličkostí v domácnosti a už mu taky párkrát vlepila facku, takže jí nechodil na oči, když toho nutnost nevyžadovala.

Soudruh Švach byl ale skvělý. Nejlepší z lidí, jež kdy potkal, lepší než soudruh Studený, o ženě Andule ani nemluvě, které se v pražském bytě nelíbilo a byla tím zlostnější. Mladý sice, ale pozorný a uctivý, věděl, koho má před sebou, a vážil si jeho postavení a zásluh, jak to má být. A všechno věděl, každého znal, všechno zařídil. Nebylo třeba za ním chodit o radu, protože se objevoval jako zázrakem všude, kde zrovna stranický činovník Gruncl stál v rozpacích a nevěděl jak dál, což bylo poměrně často. Přitom se shovívaně neusmíval, jako by ho pokládal za troubu, nýbrž ho pozorně vyslechl, v tváři ostře napjatý výraz, načež zvolal: »Výborně, soudruhu!« A třebaže mnohdy mohlo být nejasné, co je na Grunclově nesouvislém výkladu výborného, chopil se některého slova, rozvedl je, výbornost v něm našel a z ní pak vyplynulo, co by se mělo dělat dál, a obvykle to vyšlo. Byl k nezaplacení a činovník Gruncl si vymohl, aby mu ho dali k ruce. Ostatně to nebylo zvlášť obtížné vymáhání, zařídilo se prostě, aby byl Jindřich Švach uvolněn z aparátu Svazu mládeže, v němž dosud působil, a přidělen jako osobní sekretář na referát kultury Ústředního výboru strany. I v tom jako by mu všechno hrálo do ruky.

Jest tudíž v logice tohoto vyprávění, že v něm nebudeme nadále hovořit o Lojzkovi, neboť Lojzek, osoba sice povznesená do funkce předsedy družstva, přesto však nepříliš vážená a často vysmívaná, zůstala v historii vsi Újezdce. Na chodbách Ústředního výboru bylo nyní možno potkat činovníka Gruncla, vedoucího pracovníka jednoho z četných oddělení té instituce, v níž bylo soustředěno víc moci a vlivu než v samotné vládě. Byl přiměřeně vážen a pověřován významnými úkoly; tvrdilo se o něm, že za řečníka by se sice zrovna nehodil, zato že mu to výborně třídně myslí. V patách mu spěchával jeho sekretář Švach, bystrý a pozorný, a doplňoval svého šéfa vždy, když se zapletl do příze své nevalné výřečnosti, aniž by budil dojem, že se chce vyvýšit na jeho účet. I nezdálo se být vyloučené, že tato dvojice vystoupí ještě výš po příčlích stranických hodností, až se nakonec soudruh Gruncl ozdobí kloboukem a bude kynout z tribuny pochodujícím davům. Že k tomu nedošlo, nebylo zaviněno nedokonalou souhrou funkcionáře Gruncla s jeho sekretářem, nýbrž skutečností, že se dějiny v tom čase opět začaly, poznenáhlu a téměř lstivě, připravovat ke skopičině, v níž málokterý klobouk zůstal na původní hlavě.

(Léto 1967)

Mělo by být zlatým pravidlem všech budovatelů spravedlivějších světů, vynálezců lepších zítřků, tvůrců revolučních doktrín, spasitelů, ideologů a jiných toho druhu podivínů, že jakmile dosáhnou svého a zmocní se vlády, už nemají za žádnou cenu na nic sahat a nic měnit. Mají vyhlásit každého vně i uvnitř hranic za nepřítele a aspoň potenciálního nepřítele vidět i v komkoliv, s nímž se podílejí na moci. Mají se obklopit dokonalým represivním aparátem a tvrdě stíhat každý odchylný názor, nebo ještě lépe vůbec nějaký názor. Mají nastavět šibenic a koncentračních táborů, aby se v případě potřeby na každého dostalo; z odsudků okolního světa si nemají nic dělat, ba naopak k nim dle možností přispívat, jelikož jen tak se dočkají nesčíslných vyjednávání, konferencí, summitů a kulatých stolů, z nich plynoucích ústupků, kompromisů a finančních podpor. A především, především se mají držet ideových receptů, jimiž se dobyli k moci, a nepodlehnout pokušení na nich něco revidovat nebo modernizovat, i kdyby ještě byly vyryty klínovým písmem do hliněné tabulky. Uplynulé století potvrdilo pravdivost těchto řádek dostatečně. Která ideologická samovláda se jich držela a drží, setrvává u moci a setrvá u ní i nadále, i kdyby měli začít mřít hladem sami generální tajemníci. Která se však zalekla své vlastní brutality a hospodářské neschopnosti, začala pátrat po možnostech zlepšení a napravovat své chyby a nesmysly, každá se zhroutila a není jí více.

První generace držitelů komunistické moci v českých zemích popsané pravidlo dobře znala a úspěšně se jím řídila. Kdyby se jím dokázali řídit i jejich nástupci, mohli vládnout poušti mezi bývalou Šumavou a zplundrovanými Krkonošemi ještě po dlouhá staletí a nikdo by je nedokázal ohrozit, tím méně odstranit. Ale oni to nevydrželi. Jejich vůle k moci začala dostávat trhliny: odchýlili se od cesty šibenic, začali se stydět za svou revolučně tvrdou pěst, zachtělo se jim lepší pověsti v zahraničí a snad i souhlasu či přízně obyvatelstva. Jali se shánět po hospodářských metodách, jimiž by byl zastaven pohyb od deseti k pěti, a patrně inspirováni dekadentním světem kapitalismu začali stydlivě, ale přece, žvástat i cosi demokratického. Tím sobě neodvratně vykopali hrob.

Jindra Švachů zachytil náznaky toho pohybu mezi prvními, snad už tehdy, když se v roce třiapadesátém objevily v kinech první západní filmy a dokonce i jugoslávský vládce Tito přestal být krvavým psem. Bylo mu tou dobou teprve patnáct, ale politický rozum už bral. O pět let později se známky trhlin už nedaly přehlédnout: propouštěli se političtí vězni, v basách byli pomalu jen samí zloději a neplatiči alimentů, rušily se pracovní tábory a Jindra se instinktivně ulekl: kam tohle povede? Neobrátí se ta náhlá tolerance nakonec proti režimu samotnému, a tedy i proti němu, který si v něm dokázal vyhloubit skromný, ale stabilní důlek? Neměl přece jen radši něco studovat, jak mu plačtivě domlouvala máma?

Hned ale tu obavu odvrhl a zopakoval si své vyznání víry. Komu patří svět? Sviním. Oč se musím snažit já? Být ze všech sviní ta největší. Jak si počíná správná svině? Hledá, z které strany jí kyne výhoda, a kouká, aby předběhla ostatní svině, které by se k výhodě chtěly taky nacpat. Co je svini do principů a jiných keců? Hovno. Co učiní svině, až to reformátoři svým dětinstvím dovedou ke krachu? Poohlédne se po nějakém jiném, nenápadném, ale pohodlném a výhodném důlku. Neboť dokonalá svině je prosta přehnané ctižádosti. Nedere se k vrcholným funkcím, v nichž každý časem šlápne vedle a je zavržen, nýbrž zůstává tam, kde se z ničeho nemusí zodpovídat. Dokonalé svini se nemůže nic stát. Stalo-li se, je to znamením toho, že nebyla sviní dokonalou.

Proces polevování v leninských zásadách značně pokročil už tehdy, když Jindra našel zalíbení u funkcionáře Gruncla a stal se jeho pobočníkem a rádcem. Nedospěl ještě do své rozhodující fáze, ale Jindřich nezatížen ideologickými sentimenty jej zaznamenal, zanalyzoval a usoudil, že je čas si připravit novou strategii. Vývoj pokračoval dál a o tři léta později už bylo téměř jisté, že mu dal za pravdu. Vytváření dvou křídel ještě nedospělo k definitivnímu rozštěpení, ale on viděl, co viděl, a s rozhodnutím byl rychle hotov. Starodávní zastánci třídních pořádků a dělničtí kádrové, třebaže dosud zaujímali většinu rozhodujících funkcí, byli stále víc zatlačováni do defenzivy těmi výřečnějšími a obratnějšími, kteří si vsadili na reformy. Prosté ženy z lidu a majitelé neotřesitelných třídních původů do pátého kolena ustupovali postavám třídně pochybnějším, avšak studovaným a nikterak prostým, tím méně prostomyslným. Chytřejší svině vytlačují hloupé, ohodnotil ten proces bez zaváhání. Že by v tom mohlo být něco jiného, o tom odmítal byť i na vteřinu uvažovat, neboť nějakými ideálními vzněty pohrdal. Třeba jsou takoví naivkové, že na ně věří, ale ti se nestávají partajními činovníky vyšších kategorií. Nevěděl ještě, že se trochu mýlí; že mesiášství, vlastní bratr samolibosti, bývá obsaženo na dně i nejkoženější funkcionářské duše. Nemělo trvat dlouho a Jindřich se poučil i v tomto směru, třebaže poněkud pozdě.

Zatím bylo otázkou času, kdy staří zasloužilci pustí kormidlo z ruky úplně. Jindra by se býval zvlášť nerozmýšlel, už kvůli tomu, že noví lidé tolik nekoukali na jeho nepříliš skvělý třídní původ. Ale byla tady jedna překážka. Bez toho starého blba to zatím nepůjde, to věděl. Ještě pořád může on, bezvýznamný svazáček, na sebe upoutat pozornost těch vlivných a užitečných jen v jeho stínu, bylo by pošetilé chtít se roztáčet a rozkřikovat sám. Jenže ten jeho blb nebyl svým nejvlastnějším založením stvořen k tomu, aby třímal prapor reformy. Co by si také počal mezi těmi všemi sociology, ekonomy a spisovateli, kteří se teď začínali dostávat do popředí. Činovník Gruncl měl vycvičený čich pro skrytý posměch, a když ze zvyku někde začal o svém tátovi, co do něj stříleli Masarykovi četníci, nebo vznesl svou obligátní otázku, co tomu řekne dělnická třída, nemohl si nevšimnout, že sklízí pohledy, na jaké býval zvyklý jakožto Lojzek z chlíva. Jindra s nevolí pozoroval příklon svého šéfa ke konzervativnímu křídlu strany a rozhodl se jej zvrátit. Ještě musel přijít na to, jak. Po nějakém přemýšlení, během nějž chodil dokolečka a chvílemi si pro sebe bručel, chvílemi rozjařeně povýskával, stanovil dvouetapový postup.

Mohl použít Grunclova služebního vozu s šoférem Břeťou, ale nerozhodl se tentokrát pro tu možnost, nýbrž raději podstoupil pouť do vsi Újezdce systémem vlaků a autobusů. Bylo to únavné, ale člověk si aspoň hned neuděloval vizitku panáka z města a kdoví čeho ještě; také Břeťa, jako všichni služební řidiči pochopitelně informant StB, nemusel o všem vědět. Nalezl hospodu U Vandasů hojně obsazenou, a jelikož mu nikdy nečinilo potíže navazovat známosti s kýmkoli, nedopil ještě ani čtvrté pivo a věděl, co potřeboval.

Druhý krok už byl složitější a Jindřich se k němu neodhodlal hned, usoudiv, že je to věc delikátní, v níž není radno se ukvapovat.

Funkcionářské paničky mezi sebe vzaly Annu Grunclovou jen napůl, protože se v ní nevyznaly. Byla dosud mladá a navzdory jisté baculatosti dost pěkná, ale nic na sebe nedbala, aspoň ne v tom smyslu, jak se mu rozumí v lepších vrstvách socialistické společnosti. Vyskytla-li se v nich vůbec, byla nemožně oblečená do sukní a jupek, které vypadaly na to, že si je spíchla sama; hovorů o předních kadeřnících a famózních švadlenách se nezúčastňovala, takže si vysloužila pověst venkovské nány. Co konečně je možno očekávat od holky, která se vdala za takového mrťafu, usoudily činovnické dámy.

Jindříšek byl bystřejší pozorovatel a neušlo mu, že by paní Andulce lepší společnost nebyla proti mysli, ale stěží se dalo doufat, že ji ten její někam vyvede. O exkluzivnějším oblečení a předních kadeřnících rovněž mohlo těžko být řeči, jelikož její třídně prominentní manžel žil dosud duchem v poměrech, kdy pro něj byla stovka závratný peníz, a popanštělá pejcha ho jednak popouzela, jednak se děsil představy, nač by ho přišla. Na Jindrovu radu ukládal výnos svého nemalého platu i jiných požitků na spořitelní knížku, již pečlivě ukrýval na neznámém místě. Zbytek hotovosti choval v šupleti svého nočního stolku a uděloval z ní jen skrovně na nejnutnější potřeby domácnosti. Z toho se dalo vyvodit, že paní Andulka nemůže na famózní švadleny ani pomyslet.

Do domácnosti funkcionáře Gruncla byl těžký přístup, jelikož do ní nikoho nezval. Nicméně se nedalo zabránit tomu, aby sekretář Švach občas zazvonil u vrátek vily s nějakým spisem nebo vzkazem, který spěchal a nebylo možno jej předat v kanceláři; v tom případě mu otvírala paní Andulka osobně, a to s ledově odmítavým pohledem, sotva odseknuvši na pozdrav. Jindra o tom jevu pouvažoval, srovnav jej s informacemi z obce Újezdec, které hovořily o veselé, švitorné holce. Kombinací obojího dospěl k jedinému možnému vysvětlení: city, jimiž ho paní Andulka častuje, jsou tytéž, jež chová k svému politicky prominentnímu choti, předpokládajíc automaticky, že sekretář bude stejný blb a křivák jako jeho pán. Nepovažoval to za neodstranitelnou překážku. Šlo nyní o to, jak ozřejmit paní Andulce, že sekretář Jindřich není křivák, nýbrž je jakýmsi způsobem - ještě bude muset popřemýšlet jakým - svým nadřízeným ujařmen. Byl si téměř jist, že zdaří-li se to, půjde už pak všechno svým přirozeným způsobem, jak za daného stavu věcí ani jinak jít nemůže.

Na pomoc mu přišlo jedno z obřadně slavených výročí, na něž si režim těch časů velmi potrpěl. Jest tomu tak, že ve výročích se revoluce vracejí k svému počátku, stejně jako se dle slov Písma pes navracuje k vývratku svému. Připomínka někdejšího triumfu je nakonec jediný spolehlivý úspěch, jejž socialističtí mocnáři mohou nabídnout veřejnosti i sami sobě, když se nedostavil žádný z těch, jež byly ohlášeny do budoucna. Výročí, o němž je řeč, bylo významné a Jindřichovým úmyslům příhodné tím, že se týkalo Slovenska a vyžadovalo si bezpodmínečné účasti velkého počtu funkcionářů Ústředního výboru vyšší a střední úrovně. Jindřich už tou dobou byl ve všech úřadovnách zmíněného orgánu znám jako mrštný a celkem oblíbený poslíček a nestálo ho mnoho námahy zapůsobit na vhodných místech v tom smyslu, aby byl do delegace, pověřené vedením oslav v Banské Bystrici, zařazen navzdory své nechuti k veškerému cestování i významný činovník Gruncl Alois.

Vzápětí nato se sekretáři Jindřichovi stala ta nehoda, že ho postihly silné, celkovou tělesnou ochablostí a křečemi provázené průjmy, takže bylo zjevné, že se banskobystrické oslavy musí obejít bez něj. To byla pro činovníka Gruncla těžká rána, jež ho uvrhla do bezradnosti, protože neměl ani potuchy, jak si bude bez svého fámula počínat. I cloumala jím obava, zda zase nevyvede něco, zač by se mu všichni chechtali a podtatranskými dolinami by se rozléhalo modifikované rčení »ten somár Gruncel«. Jelikož však veškeré naléhání na vyškrtnutí z delegace bylo s jistou potměšilostí zamítnuto, umínil si aspoň nevydat na tom Slovensku ze sebe hlásku, ani kdyby se ho chystali rozčtvrtit.

Je nutno na tomto místě přiznat, že příběh se dál rozvíjel dosti banálně, protože scénář, kdy mladý záletník získá volné pole tím, že starý paroháč dlí na služební cestě, je tak obehraný a nevynalézavý, že to vyžaduje omluvy. Stejně nesporné však je, že lepší příležitost k mimomanželským rejdům dosud žádný záletník nevymyslel. I vyčkal sekretář Švach okamžiku, v němž se dle všeho odhadu pražská delegace již měla nacházet mezi karpatskými vrchy, nazdařbůh vybral ze šuplete něco lejster a vložil je do červené mapy s razítkem »Tajné«. Poté, přenechav své neduhy zapomnění, se odebral k nástupišti autobusu směřujícího k pražské čtvrti Bubeneč, oblíbenému to sídlu mnoha významných, a zbylo-li pro ně místo, i méně významných činitelů.

»Mám něco pro soudruha Gruncla,« sdělil paní domu, když mu přišla otevřít s výrazem v tváři, který byl s to zmrazit Niagaru.

»Není tady,« pravila stručně, vzala obálku s tajnými spisy a chystala se mu přibouchnout vrátka před nosem. Předešel jí v tom, vsunuv se dovnitř a opřev se ležérně o sloupek plotu.

»A co že vás soudruh Gruncl nevzal s sebou?« podivil se. »Skoro všichni soudruzi s sebou mají manželky. Může to být pěkné, v té Banské Bystrici, výlety a živáňská, a vůbec, sám bych ... ale nešlo to. Vám by se nechtělo?«

»Chtělo nechtělo,« děla ponuře, ale již o něco méně ledově. »Na tom houby sejde, co se mně chce. Drží mě tady jako v kriminále.« Vzápětí se lekla, neměla to tomu chlapovi říkat, bude to stejný hajzl jako ten její, jinak by se ho nedržel. Ale co, zatvrdila se. Aťsi se Lojza dozví, co tomu jeho poskokovi řekla. Co ještě horšího se jí může stát, než se už stalo.

»Ale jděte,« užasl Jindřich. »To bych jakživ ... takový jemný, oduševnělý člověk, pravý džentlmen, ten že by vás...« Maličko zapřemýšlel, jestli to s tím džentlmenem drobet nepřehnal, ale nezdálo se.

»Jó, hovno oduševnělej džentlmen. Pěknej kretén je to. Já bych vám, pane, mohla vyprávět.«

Byl na ledacos připraven, ale přece jen ho ten výrok zarazil. No, tím líp. Chápavě pokýval hlavou. »Tak to vidíte. A já jsem si myslel...« Prohlížel si se zalíbením její poněkud buclatou, přesto však vábivou postavu, stála by za trochu řečí, i kdyby nesledoval ještě jiný cíl. »Vy, paní Grunclová ... taková mladá, hezká, neuražte se, prosím, pro tu upřímnost ... ale vy byste mohla do plesů, do společnosti, do divadla ... maličko oblíknout a všem těm bábám by vypadly oči závistí. Já se opravdu divím.«

Trochu strnule, ale už bez odporu, ba i s téměř neznatelným úsměvem po něm pomalu přejela zrakem. Vlastně docela obstojný mužský, kdyby nebylo toho, že dělá pucfleka jejímu starému. Kdoví, jak k tomu přišel. On ten její mizera vypadá, jako by neuměl počítat do pěti, ale dovede člověka přinutit. Ještě chviličku přemýšlela, nekouká-li někdo, třeba sousedka, všichni, co tady bydlí, jsou od té stejné sorty, ale pak si znovu řekla, no co. Co se ještě může stát. Ať se ten blbec dozví, že tady stála ve vrátkách s panem Jindřichem, nevídáno. Když bude vyvádět, v nejhorším mu může dát po hubě, to pomáhá. Úvaha se jí rychle rozvinula dál, trochu se jí polekala, ale pak ji přijala. Jen kdyby se s ní chtěl Lojza dát rozvést, hned by... Představa se jí objevila v luzných barvách, ale zase pohasla, kdepak by se chtěl dát rozvést, podruhé by mu už asi tajní nepomohli a sám by si ženskou nesehnal. Vlny temného odhodlání v ní narůstaly a v pozadí za nimi i cosi jiného, co si zatím příliš neuvědomovala.

»Nechcete na chvíli dovnitř?« pustila definitivně osud z řetězu. »Takový horko dneska ... třeba se budete chtít něčeho napít. Udělám vám limunádu.«

Následoval ji po schodech do patra a s rostoucím zájmem přihlížel, jak se před ním vnadně kroutí její zadeček v těsných letních šatech. »Máte to tady pěkné,« vyslovil obligátní poklonu, když mu otevřela dveře rozlehlého obývacího pokoje. Jelikož mu neviděla do tváře, mohl si dovolit lehké ušklíbnutí; bylo mu známo, že straničtí funkcionáři staršího typu obvykle nepřekypují nejvybranějším vkusem, ale to, co se rozprostřelo před jeho zrakem, přece jen vybočovalo z obvyklých mezí. Nábytek připomínal zařízení četnické stanice, jistě jej šetrný Gruncl sestavil z vyřazených kusů ve skladu svého úřadu, výzdoba pak prozrazovala klopotné úsilí primitiva o panskou pompu. Jen vázička na stole s pečlivě sestavenými květinami byla pěkná a svědčila o péči ženské ruky. Panička je na kytičky, zaznamenal Jindřich a vštípil si tu užitečnou vědomost pro všechny případy do paměti. Ještě víc ho upoutal barvotiskový obraz na stěně nad pohovkou, z nějž nezíral do místnosti nikdo jiný než sám Josef Vissarionovič Stalin.

»Jenom tuhletoho byste snad mohla sundat,« ukázal prstem. »Nevypadá to dneska už dobře.«

»Copak dneska vypadá dobře, pane Jindro,« děla s povzdechem. »Kdybych mohla...« Nedokončila větu, protože se jí zatřásl hlas, koukejme, pomyslel si Jindřich, za chvíli se tady ještě rozbrečí. Přisunul se blíž a vzal ji lehce za ruku.

»Vám se tady nelíbí, Andulko? Takový pěkný byt.«

Schovala honem ruku za záda, ale jinak se nezdálo, že by jí trocha důvěrnosti byla proti mysli. Zahlédla skoro nenávistně. »Jako v hrobě se mi tady líbí, v tomhle blbým baráku! Jen se koukněte oknem ... ta ulice, kamenný domy jako škatule jeden za druhým, uchcíplej stromeček u chodníku, já vím, vy jste městskej člověk, vám to třeba nic ... ale já jsem holka z vesnice, mám kolem sebe ráda pole, les, rybník...« Neudržela se už a rozeštkala se.

Položil jí ruku kolem ramen a už se nevyvinula. »Ale no tak, Andulko, ale no tak. Neplačte, takovej dřevák vám nestojí za to, co si myslíte, já jsem si s ním už taky něco zkusil, mně nikdo nemusí nic říkat. Co mě napadá ... teď tu pár dní nebude, můžeme si někam spolu vyjet, na venkov, do lesa, vykoupat se, vím o pěkným jezírku v jednom lomu...« Sevřel ji úžeji a políbil ji letmo na tvář, dala si to líbit, teprve když jí zkusil dosáhnout výstřihem na prsa, sekla ho po ruce. »Jsem vdaná žena, pane Jindro.«

»Promiňte, Andulko, zapomínám se.« Vzdychl. »Kdybyste věděla ... člověk vedle sebe potřebuje někoho blízkýho, ale pořád jen všude ty ksichty...« Odhadl, že by těch úvodů mohlo být tak zrovna dost, vzal její tváře do obou dlaní a dlouze, soustředěně ji políbil. Setkali se špičkami jazyka a chvíli si tak hráli. Poté ji odvedl k pohovce, zvolna ji položil a pomalu začal rozpínat knoflíčky. Dýchala rychle a dychtivě, ale zahleděl se jí do očí, a co v nich viděl, nebyla pozdní roztouženost nešťastně vdané ženské ani obvyklá chlípnost nedomilovaných paniček, ale tvrdá, odhodlaná nenávist. Ta ženská udělá všechno, aby se pomstila, pomyslel si. Tím líp.

Barvotiskový Vissarionovič shlížel z rámu na jejich počínání a zdálo se, že se mu knír zachvěl nesouhlasem. Snad že už takové podívané odvykl.

Pozdě večer vyklouzl sekretář Jindřich, obezřetně se rozhlédnuv, z vrátek funkcionářské vily a spěchal k autobusu. Byl s výsledkem akce zatím vcelku spokojen, i když k tomu hlavnímu dosud nepřikročil; mrouskání pod Vissarionovičovou podobiznou pokládal pouze za příjemný detail, ne však za cíl svých snah. Poněkud ho také zneklidňovala okolnost, že jak se zdálo, ztratila kyprá Andulka nejen veškerý ostych, nýbrž i opatrnost, jako by si ničeho nepřála víc, než aby všechno hodně rychle prasklo. Když se jí nepodařilo ho vším něžným nátlakem přimět, aby ve funkcionářské vile a podle všeho i posteli strávil noc, chtěla ho mermomocí vyprovodit k autobusu, a jen s velkým diplomatickým úsilím se mu podařilo ji od toho odvrátit. Odhadoval, že hlavního cíle akce by mohlo být dosaženo v následujících dnech, kdy Andulce přislíbil koupání v opuštěném lomu. To ale neznamená, předvídal, že za ní nebude muset docházet ještě dál a vymýšlet pro ta setkání všelijaké kličky, což může být složité a časem i únavné. Kdy by tak mohl toho špásování nechat ... odhad byl nejistý, ale všechno nasvědčovalo tomu, že do půl roku budou na politickém stole karty vyloženy a vítěz stanoven. Pak ... uvidí se. Uvidí se, nakolik ještě bude třeba Grunclova stínu, aby v něm postupoval k vyšším metám.

(Jaro 1968)

Přešla pak zima a nastalo jaro, v historii označované jako pražské, a události se hrnuly jedna za druhou. Kdo by přišel do bytu činovníka Gruncla, všiml by si, že z rámu nad pohovkou již nezírá papírový Vissarionovič, i mnohé jiné se začínalo měnit. Ložnice, do toho času spíš zatrpkle ztichlá, se ozývala intenzivním šepotem a stalo se, že soudruhu Aloisovi bylo povoleno i jisté tělesné sblížení. Nebylo zadarmo.

»Podívej se, jen se podívej, ty starej mezku,« zněl temnotou naléhavě plačtivý Andulčin hlas.

»Každej se teď chytá toho Dubčeka, z kdekoho je najednou velkej pán, jen ty s tím tvým pitomým Stalinem...«

»Kontalevoruce se rozlejzá,« připouštěl huhlavě funkcionářský manžel, mající svou potíž s výslovností cizozemských termínů o větším počtu slabik. »Ale pracující lid nepřipustí, aby...«

»Ty bejku jedna. Pracující lid. Pracující lid vám komoušům na všechno sere, leda by vás ještě začal věšet, jestli to takhle půjde dál. Jakej lid, jde o koryta. Neviděl’s, kdo je teď na koni? Blbni jenom takhle dál, a vyhoděj tě z toho tvýho ústředního vejboru, jen to fikne. Co pak chceš dělat, když nic jinýho neumíš než ty svoje kecy?«

Musel mlčky uznat, že Andula může mít kus pravdy. Sám už ledacos zaslechl o jézedáckých jelitech, co zabírají místo schopnějším lidem, slyšel i mnohé jiné řeči, jaké se dřív nevedly, o ekonomických teoriích, o soudobých literárních trendech, o svobodě a lidské důstojnosti, nevěděl za nehet, co všechny ty věci znamenají, ale dovtípil se, že doba není příhodná zásadovému setrvávání na leninských principech. Jak si má ale v tom zmatku počínat, také nevěděl; a jeho pravá ruka Jindřich Švach mu mnoho neporadil. Byl najednou jakýsi uhýbavý a říkal něco o nových proudech a o moderním pojetí socialismu, který prý má dostat lidskou tvář. Nedovedl si z toho nic vybrat a poddanský pud, zarostlý do jeho prosté duše mnohem pevněji než funkcionářské důstojenství, mu našeptával, že to asi dopadne špatně. Páni. To páni zase někde něco upekli. Nenapadalo ho v takových chvílích, že by se k pánům mohl počítat i sám. Po dlouhém čase si zase vzpomněl na soudruha Studeného, ten že by mu snad poradil líp, jenže soudruh Studený byl pryč, prý někde na kraji, a jestli se u něj za celou tu dobu ukázal dvakrát, bylo to moc. A tady mu v noci do uší hučí Andula, ve dne zas Jindra s těmi jejich pojetími a proudy...

Celý ten zmatek se mu smotal do klubka, a když je chtěl rozplést, ukázalo se, co v něm sedí nejhlouběji. Nebyl už stranický funkcionář s bezchybným třídním profilem, nýbrž čeledín od Macků, který měl všelijaká hnutí ducha, ale především se bál, a ještě víc než kdysi. Bál se hospodáře, že mu dá po hubě, bál se soudruhů v černých autech, co ho kudysi postrkují, a on neví k čemu a kam, bál se ženy Anduly, která nejen že umí taky dát po hubě, když jí moc šlape po nervech, ale teď v posledním čase hlavně mluví a mluví a mluví, až mu ze všeho hučí v hlavě a nevidí jak z toho kola ven, leda po čeledínsku, podvolit se. Když se podvolí, má pokoj, pravila mu jeho zkušenost.

Tak se stalo, že když v důležitém zasedání a za přítomnosti mnoha soudruhů z centra i z krajů došlo k hlasování k zásadnímu problému doby, zvedl Alois Gruncl, vedoucí pracovník významného oddělení Ústředního výboru strany, ruku pro reformní směr, mektaje při tom cosi o tátovi, co do něj stříleli četníci. Vyvolalo to údiv, protože byl až dosud počítán mezi skalní. Avšak nejeden skalní soudruh za těch dnů obrátil kabát, takže se začalo po koutech šeptat, že ten Gruncl má čich, že odněkud musel dostat vítr a že kdoví, třeba ze sebe takovýho vola jenom dělá. Jaro se nachylovalo k létu a brzká budoucnost měla ukázat, nakolik byl ten odhad správný.

9. Mlátička

(Duben 1958)

Podporučík Státní bezpečnosti Bohuslav Kadavý rozebíral svou služební zbraň a zase ji skládal, olejoval a leštil, ale to pravé potěšení z toho neměl. Něco se dělo a on nevěděl co. Kdyby tu aspoň byl Rudla. Občas ho sice štval tím svým povzneseným úsměvem i tím, jako ho, cucák aspoň o deset let mladší, okázale poučoval, ale nedalo se popřít, že ledačemu rozuměl a dovedl poradit i vysvětlit. Jenže Rudlu povýšili někam na kraj a místo něho přišel jiný opačným směrem, z kraje dolů. Dokonce velký pán to byl, major. To si Bohouš dovedl dát dohromady i bez Rudly: když takovou šarži pošlou do téhle díry, je to za trest. Buď že chlastá, nebo ještě spíš že kradl. Alkoholický opar kolem nového šéfa nezjistil, takže zbývalo to druhé. To se ví, bude teď sekat dobrotu, aby mu odpustili a zase ho vzali zpátky; a když šéfové sekají dobrotu, vstávají z toho kmánům hrůzou chlupy na zádech.

Z kraje odsunutý major se jmenoval Metoděj Miler a byl to starší hubený muž se zašedlým obličejem, složeným z mnoha převislých záhybů a laloků, což mu dodávalo výrazu zakyslé nepřístupnosti. Ať v uniformě nebo v civilu, byl vždy velmi pečlivě a korektně ustrojen, což bylo Bohoušovi předzvěstí konfliktů, a taky že jo: jen jak prvně vstoupil do služebny, hned ho sjel, ještě než se představil: »Zapněte se, člověče. Co to máte na hlavě? Dejte to dolů.« Tím proti sobě Bohouše nevýslovně popudil, protože na svou starou zarolovanou rádiovku si on nedal sáhnout. A dalo se tušit, že je to teprve začátek.

Nějaký čas probíhal život na služebně chladně a nesdílně, přesto však v poměrném klidu. Nový šéf jevil občasné sklony svého podřízeného sekýrovat, ale nebylo příliš čím. Třídní nepřítel všeho druhu byl tou dobou už rozdrcen, kulaci se nevzpouzeli a mnoho intelektuálů, spisovatelů a takové pakáže tady na hlubokém venkově nebylo, takže zbývalo jen sledovat nějakého toho faráře, a i to bylo snadné. Šéf si ostatně zvykl přijít, něco pokárat a brzy zase zmizet za nějakou údajně služební záležitostí, načež býval obvykle k spatření, kterak stojí na nástupišti místní zastávky a očekává příjezd vlaku. Jelikož se údaj na tabuli odjezdů shodoval s místem majorova bydliště, bylo možno si myslet o služebním jednání své. Bohouš si vzdáleně připomněl poučení kamaráda Rudly o nutnosti na každého něco vědět, ale pro tu chvíli byl spíš rád, že má od šéfa převážně pokoj. Už si skoro zvykl, byla to nuda, ale co je služba jiného než buď nuda, nebo hon. Přišel však den, kdy se major Miler ze služební pochůzky proti očekávání vrátil, hodil plášť a klobouk na věšák, načež se otočil jako čamrda a vystřelil: »Kadavý?«

Bohouš se vymrštil ze židle a málem že se nepostavil do pozoru jako bažant, tak ho to náhlé zaštěknutí přivedlo z míry.

»Chystejte se, Kadavý, pojedete na kraj. Zítra. Chtějí tam s vámi mluvit kvůli ... vy jste z Brna?«

»Ze Židlochovic. Ale v Brně jsem ... proč?«

»Něco na vás přišlo. Nějaké nesrovnalosti. Vy jste byl v Revolučních gardách?«

Bohoušovi letmo proběhla hlavou blahá vzpomínka, jo, pane, v Revolučních gardách, to byly časy. Když ho pak vzali k StB, už to nikdy takové nebylo. Musel poslouchat a jednat jen na příkaz, kdepak ta svoboda, když chodil s červenou páskou na rukávě, s flintou na řemeni, a kdo se mu připletl pod ruce, ten...

»Měl jsem možnost vidět vaše papíry,« pokračoval neúprosně chladný hlas. »Je v nich něco o nějakých zabitých. Zvěrstva, stojí tam, abych byl přesnější. K tomu nějaké loupeže, zatajení konfiskovaných předmětů ... budete mít co vysvětlovat.«

Bohouš až málem vyjekl překvapením. »Ale to přece ... dyť to byli Němci! To už dávno...« Údiv se mu začal měnit v rozhořčení: co mu tak najednou chtějí věšet na krk? Asi ho někdo prásknul, ale kdo? A proč? Mlátit Němce po palicích a sem tam jim něco sebrat byla přece věc záslužná, vlastenecká, a teď... Zatím si to neuměl srovnat.

»Trestné činy toho druhu byly amnestovány dekretem prezidenta republiky,« souhlasil šéf Miler.

»To ovšem neznamená, že se na ně zapomnělo. Jestli jste si nevšiml, přešli jsme od té doby, ééé ... k jiným metodám. Ono i později ... nějaké mlácení tam máte, prý brutalita hraničící se sadismem, někoho jste měl připravit k výslechu a místo toho jste ho přizabil ... to už nikdo neamnestoval, Kadavý.«

Bohouš se už ale vážně dožral. Řekne to tomu panákovi, aťsi je třeba major. »To je blbost! Já jsem jenom ... já jenom, co mi rozkázali ... je to nepřítel, řekli mi, a ty z něj dostaneš přiznání, to se přece muselo, to...« Nenacházel slov.

Major s jistým pochopením přikývl. »Po svém máte pravdu, Kadavý. Vykonával jste příkazy, ovšem. Jenomže někdo takové příkazy dostával a někdo ne. Vy jste byl vyhlášená mlátička, takže se na vás obraceli. Ale na tom už nezáleží. Kdo tu byl náčelník přede mnou? Kapitán Týrle? Řekl vám někdy, že období donucování už skončilo? Státní bezpečnost je teď zákonný vyšetřovací orgán a nerada vidí ve svých řadách lidi s ... řekněme, s nekorektní minulostí. Pakujte se, Kadavý, dneska máte volno a zítra pojedete, tady je příkaz. Kdybychom se už neměli vidět, přeji vám dobré pořízení.«

Bohouš si narazil rádiovku až za dveřmi a ubíral se domů. Užíral ho pocit křivdy. Málem patnáct let už slouží, pořád ve stejné hodnosti, nikomu nestál ani za povýšení, a teď najednou... Pravdu má ten náfuka v tom, že se za tu dobu něco změnilo. Nebral to příliš na vědomí, nebyla to jeho starost, ale už dlouho za ním nepřišli, Kadavý, máme tam nějakýho kulaka, je tam nějakej kluk, co ho chytli na hranici, uděláš ho. Od kamaráda Rudly slyšel i jiné věci, v Praze i jinde prý hromadu starých vyšetřovatelů vyházeli, některé i zavřeli a o jednom nebo o dvou se říká, že je ve vší tichosti dali oddělat, nejspíš aby něco nevykecali na vyšší šarže. Přijímal ty zvěsti s jistým rozladěním, ale nepomyslel si, že by mohlo dojít i na něj. Vyhlídka na příští den ho plnila obavami a černou zlobou. Dostat tak do pazourů toho, kdo...

Major Miler vytáhl zásuvku psacího stolu až nadoraz a zkoumal, nenajde-li ještě nějaké papíry, které by mu vysvětlily jistou záhadu. Nemusel se Kadavého ptát, kdo byl na téhle služebně před ním náčelníkem, věděl to: jistý Týrle Rudolf, nedávno povýšený na kapitána. Prý schopný, inteligentní člověk. Se svým podřízeným se dobře snášel, dokonce byli kamarádi, jak mu ten Kadavý naznačil, zřejmě jako narážku na to, že on sám vůbec necítil potřebu být s každým jelitem kamarád. Přitom... Služební upozornění, poukazující na pochybení některého z příslušníků, se obvykle neukazují, ale on měl své možnosti. Na tom, které přišlo a vypovídalo nepěkné věci na podporučíka Kadavého, stálo jméno ... Týrle. Co se tu dělo? Jak to opravdu bylo s tím kamarádstvím? Báli se jeden druhého? Nebo spíš, bál se Týrle Kadavého? Chtěl se ho zbavit, protože měl strach, že na něj něco ví, takže napsal udání? Chvíli si ty možnosti promítal, kombinoval, poté zastrčil šuple a zvedl se. Proč by ho to vlastně mělo zajímat. Dalo se předvídat, že Kadavého přeřadí, možná i vyhodí, v každém případě se s ním už asi stěží shledá. Tím tajemství služebny pozbylo zajímavosti, měl ostatně vlastních starostí dost.

(Květen 1945)

Bohouš Kadavý pracoval v brněnské zbrojovce, pokud sloveso pracovat není v tomto případě přehnané. Spíš tak popocházel, něco přinesl, něco odnesl, a když se v hale objevil jednoruký Němec Negenborn, honem se chytil koštěte a dělal, že zametá špony. Němec Negenborn byl válečný invalida, přišel o pravačku někde u Rostova a po vykurýrování ho strčili sem, aby chodil a dával pozor, jestli se v dílnách neděje nějaká sabotáž nebo jiná neplecha. Ale nedělo se nic, takže měl snadnou službu. »Gut, Bohús, gut,« zastavil se někdy a potřásl Kadavému ramenem, protože byl sám a potřeboval trochu lidské blízkosti. Bohouš byl z proslulého ročníku jedenadvacet, jehož ostatní příslušníci trávili válečná léta v různých fabrikách daleko v Německu, ale kdo dělal v Brně ve zbrojovce, toho nebylo třeba posílat do Německa, protože i tak pracoval pro vítězství říšských zbraní. Byl to takhle docela fajnový život, leda by si Američani vzpomněli bombardovat i Brno, ale neměli se k tomu. Nechtějí prý osvobozenému Československu, až ten den přijde, zničit průmysl, poučil ho frézař Hanzl. Německé dělnice - v Brně byl Němec každý čtvrtý - ho k sobě pod všelijakými záminkami volaly, pocem, Bohus, a kdyby býval chtěl, mohl střídat jednu za druhou, jejich chlapi byli na frontě a ony byly na mužského celé žhavé. A Bohouš by býval třebas i chtěl, ale styděl se, byl stydlín k pohledání, už mu bylo málem čtyřiadvacet a ještě s ženskými nic neměl, ani s žádnou z těch Němek, a že se snažily. Mládenec to takhle byl spíš hromotlucký než pohledný, s hrubým tělem a opičíma rukama, a ani jeho bochníkovitě plochý obličej nesliboval nijak vynikající inteligenci, ale po té nebyla zvláštní poptávka. Frézař Hanzl a mnozí jiní mluvili s nadějí o tom, že Rusové jsou prý na Odře, v Ostravě už je slyšet střelba a co nevidět že bude konec války, ale on příliš nechápal, nač se všichni těší. Co se jeho týkalo, dalo se to takhle vydržet, i potravinové lístky pro těžce pracující fasoval, sám se až divil za co.

Předpověď frézaře Hanzla, ostatně snadno předvídatelná, se pak jednoho dne naplnila, ale pro Bohouše se toho zpočátku moc nezměnilo. Místo šedavé zeleně německých uniforem zaplavila město hnědší zeleň ruská, po ulicích se všelijak hlomozilo, mávalo prapory a provolávala se sláva, ale ve fabrice šlo všechno svým pořádkem, ledaže se ještě víc postávalo a klábosilo, než pracovalo. Také jednoruký Němec Negenborn se někam poděl, takže Bohouš nemusel ani dělat, že zametá špony. Jen Němky ještě stály u svých strojů a volaly za ním košilatosti, jichž se styděl. Očekávaný konec války nastal, ale nebyl nijak zvlášť znát. Skutečný obrat přišel až koncem května a bylo to, jako když udeří hrom.

Do haly vletěla figura vystrojená jako na šibřinky, v holínkách a rajtkách, v pravici flintu. Bohouš se mimoděk chopil koštěte, ale hned zjistil, že toho nebude třeba, neboť se ukázalo, že figura s flintou je pomocný dělník Jouza. Volnou rukou tahal Bohouše za rukáv a volal vzrušeně: »Poď honem! Poď hnedka, bude se to řezat!« Znali se trochu, protože se někdy setkávali v šalině cestou do práce.

»Co ... řezat?«

»No co. Němci! Že se tak blbě ptáš.«

»Proč?« Bohouš ještě stále nechápal dějinný význam nastavšího okamžiku. Pojem Němce mu splýval s postavou jednorukého Negenborna, nestydatých ženských u strojů ... ano, a také staré paní Schenckové, co bydlela u nich v baráku přes chodbu a těšívala ho - když se jako malý kluk přistěhoval s rodiči z Židlochovic, nemohl si zvyknout a brečel. Říkala mu Mäusle a dávala mu cukrátka.

»Proč, proč,« opičil se Jouza. »Si ty ale kus blbóna. Za šecko přece, co nám udělali!«

»Co nám udělali?« Bohouš ještě pořád nic nechápal.

»Válku přece, a šecko. Nekecé a poběž, bude sranda!«

Upustil tedy koště, narazil si pevněji rádiovku a šel, protože postávat v hale s koštětem byla celkem otrava a vyhlídka na srandu ho potěšila. Kvapem dorazili na dvůr, kde se už v jednom koutě za vzrušeného hlaholu tlačilo asi padesát chlapů a rozebírali si pušky, jež jim někdo podával z nákladního auta. »Vem si také jedno to flinto,« pobízel ho Jouza, a Bohouš tedy šel a poněkud váhavě si tu věc vzal, nevěda přesně, co si s ní má počít. »Só k tomu patróny?« otázal se toho, který stál na korbě a podával z ní zbraně.

»Pár jich tam máš a ostatní si sežeň,« zněla strohá odpověď a Bohouš se vzdálil, marně přemítaje, kde se shánějí náboje a k čemu mu bude flinta, jestli žádné nesežene. Jouza z něj tu starost sejmul, ukázav mu, jak se s tím krámem zachází, jak se repetýruje a kde je zásobník. Byly v něm tři náboje, takže pro začátek nebylo třeba nic shánět, přesto však Bohouš vyjádřil obavu, není-li to málo. »Ty tróbo,« sdělil mu Jouza. »Šak nédeš do války. Enem řezat Němce.« To už byly zbraně rozdány a celý houf se pohnul k bráně. Ještě jednou se zastavili, protože jim nějaký chlap vrazil do ruky po červené pásce s písmeny RG s vybídkou, aby si ji navlékli na rukáv. Poté se kamsi šlo a z úryvků hovoru kolem sebe se Bohouš postupně dozvídal podrobnosti toho dění. Zejména byla řeč o komunistech, o nichž už slýchal tu a tam i předtím, ale nevěnoval tomu pozornost. Nyní se o nich hovořilo v první osobě množného i jednotného čísla, z čehož vyplývalo, že ti chlapi kolem něho tedy komunisti jsou, nebo aspoň z velké části. Býval by rád věděl, stává-li se člověk komunistou tím, že si vezme z náklaďáku flintu. Ještě víc vzrušených i jaksi nadějných řečí se vedlo o Němcích. »Nandáme jim, že si to neodnesó,« hlaholil takový připoskrčený mladík vedle něj.

Bohouš šel středem houfu a vyptával se tu toho, tu onoho na věci, jimž zcela nerozuměl, a než prošli městem, věděl zhruba všechno. Jsou to Němci, kteří způsobili nám Čechům strašlivá příkoří; a teď nastal okamžik se jich jednak zbavit, jednak jim vrchovatě oplatit všechno, čeho se na nás dopustili. Bohoušovi se kmitla hlavou vzpomínka na starou paní Schenckovou s jejími cukrátky, ale jen kmitla, protože už byl poučen. Žádný Němec není dobrý nebo hodný, nejvýš se tak tváří. Není nutno se ptát na jeho provinění, protože se dostatečně provinil tím, že je Němec. A basta, víc se s ním na to téma nikdo nebyl ochoten bavit, dokonce se mu zazdálo, že svými otázkami vzbuzuje jakési podezření: nemáš ty náhodou rád Němce? Rozhodl se tedy, že je rád mít nebude, a cukrátka paní Schenckové se mu rozplynula v bezvýznamnosti.

Dorazili k jakési velké zahradě nebo dvoru, v němž stálo v hustém stísnění nesmírné množství lidí. »Tady só,« zašumělo to kolem něho. »Němčóři.« Bohouš se povytáhl a pozorně se zadíval na ten dav. Viděl vesměs samé ženské a větší i menší děti, tu a tam kočárek, kde přečnívala mužská hlava, byla buď šedivá, nebo náležela nějakému mrzákovi, což bylo pochopitelné i jemu; to se ví, němečtí chlapi museli na frontu, poslední dobou odváděli i šestnáctileté kluky. I z jeho ulice odvedli jistého Gustla a jistého Williho, jež oba od pohledu znal. U nohou měli všichni různé rance, krabice a kufry, z čehož vyplývalo, že se chystají na cestu. Další úvahy mu přerušil ozbrojenec v uniformě neznámého původu, s pistolí u pasu a policajtským pendrekem v ruce. Vybíral z mužů označených červenými páskami tu a tam některého a odváděl je stranou. Posléze ukázal i na Bohouše. »Ty se postav semka. Budeš mět hlídko.«

»Dokdy?« chtěl vědět Bohouš.

»Než tě vystřídajó,« zněla informace. »A kdyby někeré ten Skopčák chtěl přelézt plot nebo vyváděl, hned to řež,« ukázal pistolník srozumitelně na pažbu Bohoušovy zbraně. Poté se vzdálil a největší část ozbrojeného houfu s ním, jen několik strážných se jako on potloukalo kolem plotu a občas vnikli i dovnitř. Také Jouza byl pryč a Bohouš si připadal osiřele. Setmělo se, ulice se vyprázdnila, ani ze dvora se neozývalo víc než tichý šepot a občas zasténání, zatím se Jouzova slibovaná sranda jevila být spíš otravou. »Zétra,« těšili ho ostatní. »Zétra je poženem.« Dál se s nimi ale do hovorů nedával, ježto se zpravidla ukázalo, že se z něj vzápětí pokusili vymámit cigaretu slovy: »Dé sem retko.« Neměl retek nazbyt a mimořádnou rozdávačností rovněž netrpěl, i zůstával stranou a čekal na vystřídání. Zřejmě se ale něco popletlo nebo ten chlap s pistolí žvanil, protože se vystřídání nedostavilo a Bohouš se s rostoucí nevolí dočkal rána. Pokusil se sice natáhnout u zdi a spát, ale pokaždé někdo přišel a špičkou boty ho upomněl na jeho povinnost. »Vstávé,« slyšel. »Nechrápé tady, nebo tě potrestajó.« S nechutí tedy vstal a kdesi kolem žaludku mu bobtnal chomáč hněvu. Nevěděl nejdřív, jestli na chlapa s pistolí, který ho sem postavil a pak se na něj vykašlal, nebo spíš na Jouzu, který ho do celé té hovadiny uvrtal, ale pak se rozpomněl a jeho hněv našel pravý cíl. To Němci. Ti za plotem především, i tak vcelku a povšechně. Kvůli nim tady teď musí tvrdnout. Kdyby jich nebylo, byl by doma v posteli a chrněl. Za všechno můžou Němci, teď teprve zplna pochopil platnost té poučky. Ukáže jim to, jen co vylezou z toho dvora.

Krátce po svítání se chlapi s flintami vrátili a s nimi i ten s pistolí. Bohouš chtěl jít a zeptat se ho, jak to myslel s tím vystřídáním, ale než se k němu stačil protlačit, někdo otevřel bránu a už se s ustrašeným nářkem ze dvora hrnul proud ženských, všelijakých harantů a dědků. »Los, los,« běhali kolem nich ti, kteří se zřejmě doma dobře vyspali a měli teď plno roupů. »Mach schnell!« Nějaké ženské se rozsypal kufr, zastavila se a začala ty věci sbírat, ale jeden z těch s flintou pln rozhorlení přiskočil a vlepil jí facku, až se zapotácela. »Nesbíré a utíké, sviňo německá!«

To byl signál. Už i jinde padaly facky, po nich kopance, kdo měl pendrek, šel si ho ozkoušet. Bohouš se chvíli ostýchal, ale vzpomněl si na pronuděnou noc a šel taky. Nějaký chlap s rukou v pásce a ve vojenské blůze bez odznaků se tam motal, připomněl Bohoušovi Němce Negenborna a chomáč hněvu se mu odpoutal od žaludku. »Utíké, hajzle,« vykřikl, sbalil ruku v pěst a chtěl ho udeřit do brady, jak to viděl v bio- grafu, ale nestrefil se a rána vyšla někam za ucho. I tak byla pořádná, Bohouš měl pěsti jako palice, jenomže jich až dosud nikdy nepoužil, jelikož byl mládenec spíš ostýchavý a různic se stranil. Nová zkušenost se mu zalíbila. Jak ten Němčour zavrávoral, schýlil se a trochu zakňučel, pane, na něj si nikdo nepřijde! Běhal dál kolem průvodu a dostával se do ráže, rozdával kopance, ale ještě častěji rány pěstí, ty ho uspokojovaly nejvíc.

Ledaže to bylo dost namáhavé. Už prošli městem a zahnuli kolem hřbitova po silnici k Rajhradu, na velké chození Bohouš nebyl a takhle daleko šel vůbec poprvé. A to se říkalo, že mají ty Skopčáky hnát až někam k Mikulovu! Teď teprve mu zplna došlo, na co se to dal. Nejraději by flintu postavil u krchova za zeď a ztratil se domů, ale zase si uvědomil, že by tak přišel o příležitost zkoušet na někom své pěsti, kdoví, jestli takovou ještě někdy dostane. Dlouhý, mnohatisícový zástup - slyšel něco o třiceti tisících - se začal rozvlékat, mnoho Němců už nemohlo dál, hlavně ti starší a také ti, kteří si naložili nešikovná zavazadla jako všelijaké krabice a kufry, nedokázali je vléct a zahodit je také ještě nechtěli. Velitelé s pistolemi běhali a křičeli rozkazy - ať žádné nezóstává pozadu! Dozor se tak soustředil hlavně na závěr průvodu. Děly se tam věci. Bohouš bil a bil, už si také ozkoušel ránu pažbou - pane, ta seděla! U kraje silnice ležela stará ženská v podivné poloze, s hlavou do příkopu, Bohouš k ní přiběhl a kopl. »Vstávé, bábo! Los, los,« křičel, jak to slyšel od ostatních. Někdo k němu přistoupil a podíval se blíž. »Do té už nekopé. Už je po ní.«

Opravdu, když se Bohouš rozhlédl, viděl tu a tam těla jakoby rozházená po příkopech a po krajích polí. Hned ho ale zaujalo něco jiného: za zlostného pokřiku rvali nějací gardisté - to už věděl, co znamenají ta písmena na jeho rukávu - Němcům z rukou jejich rance a rozhrabávali je. Že si taky nevzpomněl! Určitě s sebou mají peníze, zlato nebo takové věci, nebo aspoň cigarety. Kouřil by, až by brečel. Vyhlédl si jednoho takového staršího mužského, který s sebou vlekl kufr, každou chvíli si jej přendával z rukou na ramena a pak zase zpátky. Cigarety budou mít spíš mužští, uvažoval. Doběhl ho, ze strany mu dal pěstí a strhl mu kufr z ramene. Čekal, že bude svůj majetek bránit, býval by mu rád ještě nějakou vrazil, ale nedočkal se, dědek všechno pustil a pobelhával dál, neozval se a ani se neohlédl. Jak málo vlastně bylo křiku a protestů při tom všem bití! Jako by se tudy valil nějaký proud, temný, chmurný, mlčenlivý.

Bohouš hodil kufr na zem a rozkopl jej, práce to moc nedalo, byl z lepenky a už silně potrhaný. Vyvalil se obsah ... a nic. Jenom nějaké hadry, uválený sáček s chlebem, zasklená fotografie nějaké ženské. Cigarety žádné a něco cennějšího už teprve ne, jen ten obrázek. Bohouš na něj záštiplně dupl, až sklo zaskřípělo. I jiní se činili, ale výsledek byl hubený; kdo si nepotrpěl na hadry, nepopadl skoro nic. Nakonec se neudržel, běhal a křičel - »Zigaretten, Zigaretten!« Jeden z šedivců sáhl do kapsy a hrst mu jich podal, protože Bohouš kolem sebe tloukl pěstmi jako parní mlátička a on zřejmě nechtěl nějakou dostat. Sedl si na kraj příkopu a s úlevou si zapálil.

»Sme blbé,« přidružil se k němu ten, co ho prve odrazoval od kopání do mrtvé stařeny. »Tyhlety majó hovno. Kdo byl chytré, ten je prošacoval už v tom dvoře. Měl’s vidět, co si toho odnášeli, prsténků a náramků a všeho... A ty ešče chytřéší teď chodijó v Brně po německých kvartýrech a pakujó se. Až se vrátíme, bude už šecko pryč a kvartýry obsazené. Semka holt poslali ty největší blbóny, aby to za ně oddřeli. Tak je to, hochu. Pome dál, v Rajhradě nám pré dajó žrádlo, aspoň to.« Zvedl se a šel. Bohouš odhodil nedopalek, zvedal se také a v mysli mu zabouřilo cosi temného. Ten chlap ... nezkazil mu svými řečmi náladu, to ne. Ale zase to bylo jako vždycky, ostatní byli chytřejší a na něj zůstalo ... koště a špony. Roztrhané rance a staré hadry. Ale na rozdíl od dílny měl teď zbraň. Prohlížel si ji pozorně, tady je magacín, tohle je závěr, leskl se černě a hrozivě, líbilo se mu to.

Najednou uviděl cosi, co odvedlo jeho pozornost jinam. Nějaká babka s šedivým drdůlkem se tam choulila nad příkopem, u ní stál kluk asi patnáctiletý a pokoušel se ji přimět k chůzi. Nedařilo se mu to a Bohouš už běžel, aby jim pomohl na nohy. »Marsch frisch,« křičel, když ho upoutala odřená kabelka, jejíž řemínek měla babka omotaný kolem zápěstí, jako by se o ni bála. To bude ono, napadlo ho. Tam bude ta bába mít své lepší věci, šperky a tak. Pak se najednou všechno rychle semlelo, Bohouš popadl za taštičku, ženská ji nechtěla pustit, kluk něco křičel, až se řemínek přetrhl. Na Bohouše přišel vztek, možná by býval za taštičku něco dostal a takhle je pokažená. Ani nevěděl jak, rozpřáhl se puškou, udeřil do šedivého drdůlku a úplně zřetelně slyšel, jak pod pažbou něco křuplo. Chtěl se ohnat ještě po klukovi, ale ten vytřeštil oči a prosmýkl se davem, už ho neviděl. Bral se tedy dál a v chůzi se přehraboval v kabelce, opravdu, byla v ní nějaká brož, svazeček protektorátních i říšských peněz a dva zlaté prstýnky. Tak to přece jen stálo za to. Vykročil bystřeji, k Rajhradu to byl ještě kus cesty a on už začal dostávat hlad.

K rakouské hranici už Bohouš s vyhnanci nedošel, měl dokrvava sedřené paty a kulhal, takže byl dalšího pochodu zproštěn a pověřen dohledem nad nemocnými Němci. Nechali je zatím v Pohořelicích ležet ve stodolách, pak se ukáže, co s nimi. Bohoušovi to bylo na jednu stranu protivné, protože musel s jinými kopat jámy, tahat do nich mrtvé a zahazovat hlínou. Jinak zase ... byly podivně opojné, ty dny a hlavně noci v Pohořelicích. Vzduch byl těžký různými pachy, kdesi hořelo a tmou se ozývaly výkřiky, to když mládenci s červenými páskami chodili po stodolách a vybírali si k nočním zábavám vzhlednější ženské. Bohouš na to nebyl, ale zato už mu v kapse utěšeně vzrostla hromádka prstýnků. Naučil se je zručně stahovat z prstů, kolikrát i s kusem kůže, a která cekla, ta ji dostala. I v tom se už velmi zdokonalil a zjistil, jak velice ho vzrušuje, když se po ráně objeví krev. Bil pak už vždycky tak, aby byla krev, a to šlo nejlépe pěstmi. Chtěli mu dát gumový obušek, ale on odmítl. »To já umím pazórama,« řekl na tu nabídku.

Legrace v Pohořelicích jednoho dne skončila a Bohouš přemýšlel, co bude dál, nemusel však přemýšlet dlouho. Revoluční gardy sice zrušili, ale kdo se v nich osvědčil, toho přeřadili k Státní bezpečnosti, jejíž centra se začínala tvořit kolem ministerstva vnitra. Že se Bohouš osvědčil, o tom nebylo pochyb; účinnosti jeho pěstí i obzvláštního zanícení, s nímž jich užíval, si stačil všimnout nejeden z těch, kdo byli pověřeni organizací československé Čeky. Leda že se musel rozloučit s Brnem, protože ho odveleli do Čech, do okresního města poblíž rakouských hranic. Němci z něj už sice byli pryč, ale bylo mu řečeno, že to nevadí. Ještě tu byli všelijací zrádci a kolaboranti, z nichž bylo třeba dostat přiznání i různá nekalá spojení, a když byl okres očištěn i od nich, trvalo už jen krátce a černá auta začala svážet z okolí sedláky, pijavice. Byli mnohem vzpurnější než Němci i než kolaboranti a bylo obtížnější z nich vytlouci zrádná spojení, takže Bohoušovy pěsti měly stále co dělat a někdy to i nestačil. Podle obyčeje se mu dostalo krycího jména, ale málokdo mluvil o pomocném vyšetřovateli Hladkém, protože krajem se roznesla pověst muže s pádnou pěstí a zarolovanou hnědou rádiovkou, a s ní jméno jiné: Mlátička. Dělal, co mohl, aby jej byl hoden, a dělal to se zalíbením. Hnětlo ho, když za čas zřejmě došly zásoby nejen Němců, nýbrž i zrádců a kulaků, takže mu nezbývalo než stále dokola čistit služební zbraň a hloubat s mizící nadějí o tom, dostane-li se mu ještě někdy možnosti užít pěstí a vidět krev, své největší potěšení.

(1958)

Na kraji nakonec nedopadl Bohuslav Kadavý tak zle, jak se obával a jak mu ten náfuka Miler zřejmě přál. Jeho působení při brněnském pochodu i později při různých výsleších mu sice připomněli, i o hromádce prstýnků byla řeč, aby si nemyslel, že o tom Strana neví, ale soudruzi o tom mluvili s jistým pochopením, jejž si nemohl nevšimnout.

»Mezi námi, Kadavý,« sdělil mu důvěrně muž s podplukovnickými výložkami, »my bysme proti vám ani tak moc neměli. Taková byla doba, strana se musela zbavit nepřátel, a to nešlo v rukavičkách. Jenže teď...« udělal obličej, z nějž bylo možno vyčíst nesouhlas s těmi pořádky, »se berou všelijaký ohledy, žejo. U Bezpečnosti zůstat nemůžete, s tím nic nenaděláme. Ale najde se něco jinšího. Byla by tady ... například celní správa. Máme tam svoje lidi. Co?«

S tím musel být Bohouš volky nevolky spokojen, lepší celní správa než zametat špony, a stěhovat se také nemusel daleko, hraniční přechod byl poblíž a byt, který mu tam přidělili, byl dokonce lepší, než jaký měl v okresním městě. Jen dát do něj nebylo příliš co, mnoho majetku Bohouš neměl. Kam se vlastně poděly ty prstýnky, co jich měl v Pohořelicích plnou kapsu? Jako by se vypařily. Nerad si vzpomínal, že se nevypařily, nýbrž je prodal jednomu chlápkovi, co obcházel v Brně po hospodách a takové věci skupoval. Dostal od něho, jak se mu tenkrát zdálo, hromadu peněz, a až později se dozvěděl, že ta hromada nebyla tak náramná, jak mu ten šejdíř napovídal. Navíc to byly poválečné peníze, a když přišla měnová reforma, nezůstalo z nich skoro nic. Byl jsem vůl, řekl si chmurně, měl jsem si prstýnky nechat, peníze se tisknou každou chvíli nový, a kdo má starý, může si s nima vycpat boty, ale zlato je zlato. Zase ho podvedli, dumal nevrle, vždycky ho všichni podvedou. Ostatní se kapsují a na něj nezbyde nikdy nic. Z různých hovorů vyrozuměl, že si šikovný celník může přijít na pěkné prachy ... jen jestli. Měl tušení, že pěstmi se to nejspíš nedělá, a jinými způsoby ... nevěřil si. Byl stále ten nesmělý mládenec s koštětem a opičíma rukama, který se červenal, když na něj ženské od strojů volaly - pocem, Bohus.

(Leden 1960)

Kapitán Týrle zkoumal nějaké listiny a trvalo mu dost dlouho, než si uvědomil, že vlastně neví, co čte. Různé myšlenky se mu honily hlavou a nedaly se zapudit. Mohl by vlastně být spokojen; povýšil v hodnosti i ve funkci a už se vědělo, že ani u toho nemá zůstat, protože ho chtějí v Praze, aby tam dával pozor na vysoké školy, na studenty a podobnou nespolehlivou svoloč. Ne zrovna vděčný úkol, pomyslel si, no, snad je to jen pro začátek. Nešlo mu ale z mysli jeho staré působiště. Poslali tam prý nějakého majora, protože na něho prasklo, že vozil rodinu na chalupu služebním vozem. To samozřejmě dělá každý, ale vydává se tím tak trochu do rukou těm, kteří to o něm vědí. Někdo asi chtěl milého majora sejmout a použil toho. Stará hra. Rudolf Týrle si byl jist, že jemu by se to nemohlo stát. Ne že by jím tak lomcovaly morální zásady nebo že by nepotřeboval tu a tam něco přivézt na chalupu, ale dovedl si to zařídit jinak. Když už riskovat, tak pro něco, aby to stálo za to. Černá jízda za to nestojí, a kdo kvůli ní riskuje, je hovado.

Ze sesazeného majora mu sklouzla myšlenka na kamaráda Bohouše, hlavičku dubovou. Vylili mu perka od Státní bezpečnosti, což ukazuje na to, že upozornění na vyšších místech o řádění muže s přízviskem Mlátička v období kultu osobnosti padlo na úrodnou půdu. Ne však na tolik úrodnou, aby ho nechalo klesnout až na úplné dno, někam do hutí nebo do dolů, kam tak klesávají zhřešilí příslušníci. Z toho se dalo vyvodit, že Bohouš našel ohleduplné soudce. Možná někoho, kdo taky běhal s bejkovcem kolem průvodu Němců a řval los, los, takže si rozuměli, není takových u vnitra málo. Všechno se tedy povedlo jen napůl, protože ... no, od celníků snad valné nebezpečí kynout nemůže, soudruzi nahoře by asi neposkytli velkého sluchu zvěstem pocházejícím z té strany, mezi jednotlivými složkami ministerstva vnitra nepanuje zvláštní láska. Přesto si umínil, že to bylo naposledy, tenkrát, když uváděli vola Gruncla do jeho předsedovství a on se dal vlídnou náladou svést k žvanění. Na každého musím něco vědět, nikdo nesmí nic vědět na mě, to bylo pravidlo, jejž se neměl pouštět. Už to neudělá. Nikomu, zvlášť žádnému jelitu se zarolovanou rádiovkou, už nesmí zavdat podnět k tomu, aby ho pokládalo za kamaráda.

(Zima 1959)

Začátkem zimy se na hraničním přechodu do Rakouska se objevila nová tvář. Byl to muž kolem čtyřicítky, hřmotné, neforemné postavy s dlouhými pažemi, nemluvný a jakoby nedůvěřivě nasupený. Nestál v uniformě u hraniční závory, ale potloukal se v montérkách opodál, kouřil a zjevně se nudil. Ožil teprve, když celníci nařídili odstavit něčí automobil k prohlídce; tu si narazil pevněji hnědou, silně promaštěnou rádiovku a dal se do práce. Rozebíral určené vozy ani ne tak svědomitě jako spíš s jakousi zarputilou ničivostí, trhal a křivil, jako by mu padl do rukou nepřítel, jejž je třeba zdeptat a pokořit. Na jeho počínání chodilo mnoho stížností, ale posílaly se pokaždé tam a nazpátek mezi celní správou a bezpečnostními orgány, takže se nikdy ani nezačalo nic vyšetřovat.

Stálejší cestující, obchodníci, řidiči kamionů a jiní takoví lidé to nebezpečí znali a hleděli se mu vyhnout. Zprvu zkoušeli nevlídnému hromotlukovi přistrčit stokorunu nebo ještě lépe její ekvivalent v šilincích, což byla taxa, za niž celníci obvykle polevovali v úřední horlivosti. Hromotluk v rádiovce však zpravidla strčil stovku beze slova do kapsy a pokračoval ve svém zhoubném díle dál. I zanechali nešťastní cestující těch pokusů zjistivše, že je to houby platné, a snažili se preventivně uplácet celníky, aby je neodstavovali k prohlídkám; to se však prodražilo, jelikož celníků bylo mnoho.

Až se jednou přihodilo, že jistý zástupce obchodní společnosti, nemající dostatek hotovosti, se zase ocitl se svým vozem na odstavišti. Obávaje se nejhoršího vzal malý tenký prstýnek, jejž ve Vídni koupil dcerce k narozeninám, a položil jej na sedadlo. Muž v rádiovce prstýnek vzal, pozorně si jej prohlédl a zasunul do kapsy. »Jeďte,« zavelel a odklátil se, kývaje pažemi kolem těla jako opičák.

Od té doby se vědělo, že muž v rádiovce je na zlato. Bóža Prstýnek, přezdívali mu kolegové, když u toho nebyl. I mezi stálými uživateli přechodu se roznesla ta zvěst a nebylo týdne, aby v hromotlukově kapse nezmizela jedna nebo dvě zlaté cetky. Bylo jen záhadné, co s nimi dělá, protože prodávat nebo jinak je uvádět do oběhu ho nikdo neviděl. Teprve po letech, když došlo k jisté nepředvídané události, k níž tento příběh na svém místě dospěje, našla se v nepořádku jeho mládeneckého bytu plechová krabice. Když do ní pohlédli, zastavil se přítomným dech. Zdálo se jim, že se před nimi otevřela jeskyně Alibabova.

10. Nebýt šnek

(Květen 1964)

Setkání v hostinci Na Klamovce, nutno hned říci, se nevyvedlo. Vlasta tam spěchal s jistými nadějemi; v jeho plánech zely mnohé mezery a on doufal, že rozhovor s Honzovými přáteli mu může pomoci zbavit se různých nejistot a nejasností. Bylo ale všechno jinak. Hned jak přestoupil práh, spatřil svého přítele ve společnosti asi sedmi jiných mužských různého stáří, což ho trochu překvapilo; nebývá obvyklé, aby se v takových partách setkávali lidé od sotva dospělých až k šedivcům velmi zralého věku. Nicméně všichni vstali, pozdravili ho a představili se, způsoby tedy mají, uznal v duchu, jistě žádní prosťáčci. Jinak ale jako by panovaly jakési rozpaky, jež nedokázal rozptýlit ani Honza, třebaže se snažil, seč byl, zapřádat hovory a vyprávět hornické i jiné historky. Jako by se nikomu nechtělo tu nit zachytit a rozvinout, jak bývá pravidlem přátelských schůzek. Místo toho se vedly hovory jiné, plné jakýchsi Vlastovi nedosti srozumitelných náznaků. Výjimku v nich tvořilo hojně frekventované příslovce tam, označující zřejmě jakési místo, jež nechtěli přímo jmenovat, ale jehož lokalizace nebylo nesnadné se dovtípit.

»A za co ty jsi seděl?« obrátil se na něj polohlasnou otázkou postarší muž, jejž ostatní oslovovali »profesore«, položiv na ubrus dotvrda upracované ruce. Šly špatně dohromady s tím profesorem, ale Vlasta konečně pochopil ty rozpaky a odstup. Došlo mu, že se Na Klamovce schází parta bývalých muklů, což mu Honza mohl povědět rovnou a nedošlo by k té trapnosti, protože by sem vůbec nechodil; tu zkušenost už měl. Ne že by opovrhoval veterány lágrů a kriminálů. Ale nebyl z nich, nepatřil mezi ně, toho osudu naštěstí zůstal ušetřen a zaplaťpámbu za to. Honza se ho zastával, je to dobrej kluk, byl u černejch, to už je skoro jako kriminál, ale srdečnosti tím nepřibylo, hovor se vlekl na půl huby a mluvilo se o bezvýznamnostech, jak se tak mluvívá, když si lidé dávají pozor na jazyk. Pochopil, že jen překáží, takže se za půl hodiny zvedl, omluvil se, že musí brzy vstávat na vlak, a měl se k odchodu. Honza s ním šel přede dveře.

»Promiň,« řekl. »Já jsem si myslel ... no, nepovedlo se to. Mládenci jsou nesví, ne kvůli tobě, ale protože tam sedí fízl, všim sis? Takovej ... sedí sám u piva a kouká. Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit, ale to se takhle nedá. Počkej na mě po šichtě před šachtou.«

Vlasta přikývl a podával Honzovi ruku, když ho něco neodbytně napadlo. »Poslyš ... ono to nebylo jen tím fízlem. Spíš že mi tvoji kamarádi nevěřili. Proč jste vy muklové takhle nedůvěřiví? Ty možná ne, ale poznal jsem už víc takových, co za sebou měli nějaký rok lágru, a všichni jako by pořád čekali podraz. Většinou jsou nedůtkliví a člověk nesmí povědět slovo, aby ho na sebe nevztáhli a neurazili se.«

»Jo,« přisvědčil po malém zamyšlení Honza. »Máš pravdu. Muklové bejvají urážliví a nikomu nevěří. Jen bych ještě ... všichni muklové? Vidíš jich kolem sebe na šachtě dost. I zloději? Somráci? Podvodníci a defraudanti?«

Vlastovi proběhly před vnitřním zrakem některé postavy. »Ne. Jen vy političtí. A drží se vás to, i když už jste z basy léta venku. Člověk neví, jak s váma má mluvit, pořád mám pocit, jako bych na něco narážel. Je to škoda, protože...« maličko se zastyděl, bylo mu, jako by sám v sobě slyšel mluvit svého vlasteneckého tátu. »Protože vy jste to nejlepší, co národ má. Kdyby se to jednou...«

Honza vážně a truchlivě zakýval hlavou. »Kdyby se to jednou mělo posrat, chceš říct. Nevěř na to. Může se něco trochu zamíchat, místo jedněch panáků se můžou dostat navrch jiný, můžou třeba i nechat keců o socialismu a začít o něčem jiným, třeba o demokracii, ale v zásadě se nic nezmění. Nemůže. Nevšim sis? Všim, jak jsem viděl. Nás mukly se bolševikovi podařilo zlomit a zkurvit. Tak, aby z nás už nikdy nebyli opravdoví lidi, abychom se nikde necítili dobře a jistí, abychom nevěřili nikomu a v nikom nehledali nic poctivýho, jen sami mezi sebou v takovýhle maličký partě. Ale rozhlídni se líp. Všímej si dál. Není tahle celá země jeden velkej kriminál? Nechováte se i vy, co vás zatím nezavřeli, už taky dost muklovsky? Nikomu nevěříte, ve všem hledáte podraz, od nikoho nečekáte nic dobrýho, koho neznáte, ten je podezřelej. Všude jsou maličký party a do nich zalejzají lidi jako šneci do domečků, protože venku všechno ovládaj ... jako v kriminále. Zloději, hajzlové, šmejdi, co kvůli knedlíku podrazej i toho, komu říkají kamarád. A kdyby aspoň pro knedlík; většinou jen tak, ze zásady. Vy ostatní jste poctiví, přátelští, ochotní, ale už jen sami mezi sebou. A neradi mezi sebe někoho pouštíte. Milion partiček je v týhle zemi a každá si myslí, že v ní jsou slušný lidi, ale všichni ostatní že jsou svině. Zloděj, hochu, je ten, kdo převzal zlodějský pravidla. A zlodějský pravidla se tvořej v kriminále. V tom malým, zamřížovaným, to jde rychleji, v tom velkým pomalu a nenápadnějc, ale trvale. Proto nečekám, že by se tady něco mohlo doopravdy změnit, i kdyby všechny soudruhy jednou vzal čert. Leda až za dlouhej čas, tak dlouhej, že se toho nedožijou ani naši vnuci.«

Chvíli mlčel, okny hospody pronikalo světlo a Vlasta v něm viděl Honzovu tvář s nahořklým, rozpačitým úsměvem. »Já nechci žít v kriminále, Vlasto,« dodal tišeji. »Ani v šnečím domečku. Nejsem šnek, já ne. Dělám, co můžu, aby ze mě šnek nebyl, možná žes to poznal, ale povím ti, že to dá práci. Každýmu se to zažere pod kůži. Ty kluci tam ... seděli po deseti, po patnácti letech. Já jen rok a půl, takže možná ještě nejsem takovej mukl jako oni, ale... Kdoví, co by to se mnou udělalo, kdyby mě sbalili ještě jednou. Chtěl bych se tomu vyhnout. Chtěl bych žít někde, abych kolem sebe neměl všude jen šneky a jejich domečky. Myslel jsem si, že si s tebou o tom promluvím, ale byla blbost tě zvát sem. Uvidíme se na šichtě, když ne v pondělí, tak jindy. Ahoj.«

»Ahoj,« opáčil Vlasta s pocitem, že něco zůstalo nevypovězeno. »Honzo ... proč se svěřuješ zrovna mně? Myslíš si, že já nejsem ... mukl z velkýho kriminálu? Sám bych nevěděl.«

»Myslím. V base se člověk naučí znát lidi. Ale nesmí ze sebe nechat udělat šneka. Nejsme šneci, ty a já, to nás spojuje.«

Zdálo se, jako by pondělní šichta jen čekala na to, aby potvrdila Honzovy vývody. Těžba neběžela ještě ani hodinu a najednou jako by něco někde prasklo, udělalo se ticho. Takové ticho, až člověk slyší ozvěnu vlastních myšlenek. Kdo jakživ nebyl na šachtě, neví, jaké může být ticho, když ustane práce, umlkne hluk žlabů a vozů, bouchání, skřípání a vůbec všechen ten netrpělivý a popudlivý shon hornické šichty. Chvíli se nedělo nic; pak se zakmitalo světélko u jedné z rozrážek a ozval se svárlivý hlas:

»Tak co jééé?«

»Nejsou vozy,« odpověděl mu kdosi z hloubi temnot. »Něco se prej stalo u náraziště. Nějakej průser.«

Havíř rozmrzele zažbrblal cosi o tom, že je to furt nějakej vejpadek a jak potom má vypadat ta vejplata, načež zmizel ve své díře. Opačný konec chodby se rozkomíhal rejem jiných světélek, světla se sbíhala a zase rozbíhala, až se rej usadil a všechno se shromáždilo v rozšířeném místě, sloužícím za skladiště dřeva. V naději na čtvrthodinku úlevy posedal po prknech nižší hornický lid: nosiči a fedráci, dřeviči a elektrikáři, zejména pak početný dav hornictva nedobrovolného, muklové třetí nápravné skupiny. Poznat je bylo podle červeného kruhu na svítilnách, rovněž potlučené muklovské přílby byly opatřeny flekancem červené barvy. Vlastně bylo civilním zaměstnancům přísně zakázáno dávat se do hovorů s trestanci, ale nikdo ten zákaz nebral vážně. Ostatně jej neměl kdo kontrolovat; vězně dopravily z lágru na šichtu zamřížované autobusy a ještě k těžní kleci běželi jako lvi v cirkuse tunelem z drátěného pletiva, ale do díry s nimi dozorci nefárali. Nebylo proč, utéct se odtud nikam nedalo.

Raziči se mezi tu holotu nepletli, nýbrž setrvali na svých předcích a nevrle počítali ušlý zisk, neboť jim zkušenost říkala, že se výpadek protáhne. Jejich ctižádostí bylo vydělat dnes víc než včera a zítra víc než dnes, s čímž se pak po hospodách i mimo ně do úpadu chlubili. Fedráky a jiné pomocné hornictvo pokládali za bandu potměšilců, nemajících jiného potěšení, než je liknavou prací připravit o jmění. Doma je po šichtě čekala péče o prase, záhumenek a jiné zdroje dodatečného příjmu; pokud je neměli, pracovali zhusta dvě šichty denně, využivše dvouhodinové přestávky mezi těžbou k tomu, aby se natáhli na prknech a trochu si zdřímli, když předtím zkonzumovali své chleby a vypili čaj z plastikové láhve. Čaj to byl jen podle jména, stál ve velkých nádobách nahoře před lampárnou a každý si mohl nabrat dle libosti. Vypadal i chutnal jako rozvařený špenát a v láhvi se po něm dělal černý sliz, ale co bylo rozhodující, byl zadarmo. Ti vysokých výplat nejchtivější fárali navrch ještě jednou o sobotě, takže dosahovali jedenácti šichet týdně místo zákonných pěti; i nebylo divu, že rychle stárli a po deseti patnácti letech dřiny se stávali vrátnými nebo odcházeli do předčasného důchodu. Nicméně zavdávali ve veřejnosti podnět k pověstem o báchorečných hornických platech.

Vlastova předtucha se nemýlila, štajgr ho už neposlal s Honzou na probírku, nýbrž ho přidělil za fedráka obzvlášť přičinlivému raziči Hůlovi. »Jdu se podívat, co se stalo,« oznámil, když utichl hlomoz třepacích žlabů, a spěšně odcházel, nevyčkav Hůlova souhlasu. Viděl shromáždění kolem prken, zapátral po Honzovi a hned ho taky viděl. Dali si zlehka znamení, nemusí každý vidět, že spolu kamarádí. Z druhé strany k nim přilnula povědomá figura v přílbě s červenou skvrnou, jistý Vodáček alias Henk, šlachovité chlapisko s odstávajícíma ušima, v jehož vrásčitou tvář se vryl uhelný prach a množství nepodmíněných trestů. Henk se nazýval podle velkého a křivého nosu, připomínajícího závěsné zařízení důlního vozíku.

»Hele, civil,« oslovil Vlastu, když po chvíli opatrných okolků přešel k jádru věci. Hlas se mu zlomil do prosebnické pokory. »Kdybys mi takhlenc přines litr lihu. Nebo radši dva, copak ti to udělá. My máme na lágru lihovej vařič, víš,« drmolil a koukal šejdrem, »a vohřejváme si na něm čaj. Ale nemáme čím topit. Přines mi ty dva litry a já ti za ně dám nový gumovky.«

Gumovky byly oblíbený směnný artikl, jehož prostřednictvím muklové uzavírali většinu svých obchodů s civily. Jako protihodnotu vyžadovali někdy pilulky a prášky, jimiž se uváděli do krátkodobě slastných stavů. Ještě mnohem chtivější však byli lihu na pálení. Jelikož civilní horníci gumovky nefasovali, nýbrž si je kupovali ze svého, a denaturovaný líh neboli brenclák byl k mání za pár korun, vypadalo to na dobrý kšeftík, ale jen vypadalo. Vlasta nebyl na šachtě dlouho, ale už byl prost iluzí; věděl velmi přesně, že kdyby byl tak ochotný nebo spíš takový trouba a trestancům požadovanou tekutinu přinesl, byla by okamžitě, na místě a bez ohledů na následky zkonzumována a on sám obratem udán za účelem šplhnutí u bachařů. »Pane velitel, ten civil Hirsch- mann nosí na šachtu brenclák,« žalovali by obdarovaní, komentujíce jeho ochotu i následný průšvih slovy: »Je to vůl. Neměl nic nosit.«

»Ale,« vysvobodil ho z rozpaků Honza, »toho nech, ten ti to nesežere.«

»Beztak se vám divím, kluci,« přiměl se k debatě Vlasta, aby mezi mukly nevypadal jako náfuka. »Jak můžete ten sajrajt chlastat? Vždyť je to jed.«

»Jednou na třetím patře vychlastali dva muklové flašku lihu,« informoval obecenstvo fedrák od vedlejší party. »Došli akorát na překop a tam sebou sekli na koleje. Jednomu přejel vláček nohy u samý prdele, takže za tejden umřel. Toho druhýho převezli do vězeňskýho špitálu, protože voslep.« Nezdálo se, že by na shromážděné udělal slepcův osud zvláštní dojem. Válení ve vězeňské nemocnici dá ostřílený kriminálník vždy přednost před prací na šachtě, třeba i za cenu bílé hole. Neboť mužové zločinu se nikdy neptají na následky. Kdyby se na ně ptali, nebyli by muži zločinu.

»Lebo boli somári,« posoudil počínání těch dvou cikán Talajka. »To já som néni hlúpy, bo viem, čo je treba piť. Počuj, civil: sú dve sorty liehu. Jeden je drevený, z pilín, ten neslopem. Ale ten druhý ... dobrúčký, bramborový, áááh...« Jiskrné oči se zamžily představou té nebeské slasti. Cikán Talajka byl vrah a jinak duše dobrá a poctivá, z celé té podraznické chamradi jediný, na jehož slovo se dalo spolehnout. Mezi mukly nepatří k dobrému tónu se vyptávat, zač kdo sedí, ale Talajka vyprávěl o svém případu sám s patosem člověka spravedlivého, jemuž se stalo příkoří.

»A čoby! Neni som vinovatý! Nič som neporobil, akurát takto idem po dedine a zrazu zbadám, ako pred krčmú rúbajú mojho švagra. Tak idem a hovorím, nahajte teho, chalani ... a pak už si neviem spomenúť. Zatvorili ma ako zlodeja, a za nič. Len preto, že som cigán.«

Vězeň Tondl se potměšile zachechtal. »Hele ho. Von není vinovatej. Nikoho před tou krčmou nepropích křivákem, kdepak, to jen na něj ušili, aby měli koho zavřít. Jo, nikde není tolik nevinnejch jako v kriminále. Každej takovej vůl, když sedí ve vyšetřovačce, tak dlouho přemejšlí, co řekne advokátovi a co soudcovi, až těm blbostem sám uvěří. To já se za nic nestydím. Já jsem starej čórák.«

Vězeň Tondl mohl od minuty hrát hlavní roli ve filmu o loupežníku Babinském. Měl typickou zločineckou vizáž s šuplíkovitou bradou a přeraženým nosem, jak se kreslí zlosynové, co číhají za rohem s maskou přes oči a kyjem přes rameno. Byl už postarší a neduživý, pročež byl určen k obsluze hlavního dopravního pásu. Počet svých trestů přesně neznal, jen to věděl, že jich zdaleka není konec. Jinak to byl zlosyn ještě staromódní, z toho vymírajícího druhu, co míval svou čest a ctil kamarádství. Vyprávělo se o něm, že býval za mlada kasař, což je dneska už skoro vyhynulé řemeslo, protože v kasách beztak nejsou poctivé peníze, jen samé faktury; a když prý jednou o výplatě našel na překopu sáček s penězi, jak jej tam ztratil nějaký horník, tak dlouho ho sháněl, až ho našel a mohl mu peníze odevzdat. Těm mladým ten úkol svěřit nemohl, ani civilům; jistě by ty prachy ukradli, banda jedna zlodějská.

»Když čóro, vole, tak už musí stát za to,« chystal se dát k lepšímu svůj životní příběh mládenec, kterého tu Vlasta ještě před týdnem neviděl. Červený flekanec na přílbě mu svítil novotou, a když ji sejmul, objevila se čerstvě oholená lebka. Rovnou od soudu, odhadl Vlasta. »To my jsme, vole, s kámošem udělali ránu, vole, šedesát klacků to hodilo, vole. To je, vole, co?«

»To je,« pravil uznale Tondl. »A kde je máš?«

»No...« zaváhal s odpovědí oholený, »padesát klacků nám fízlové vyčuchali. Ale deset jsme zatloukli. To už de, vole, co? To už stálo za to, vole, no ne?«

»A kolik jako...«

»Tři roky.« Rozhlédl se, očekávaje obdiv; tři roky, pane, to hned každý nemá, spíš tak do dvou, za všelijaké rvačky, za příživnictví, rozkrádání socialistického vlastnictví a neplacení alimentů.

»Tak si je vem, blbouny,« potichu zahovořil Honza. »Zlodějský pravidla, jestlipak jsme si zrovna předevčírem o tomhle nepovídali. Tak ono mu to stálo za to, krávovi. Deset tisíc... Jsou na ně dva, a to ještě kdoví, jestli se s prachama shledají, až vylezou z báně. Obyčejně je schovají u nějaký děvky, ta si mezitím najde jinýho frajera a prachy jim zapře, ještě na ně pošle policajty. Dře tady ty tři roky jak barevnej, blbec, kdyby se někde úplně vobyčejně flákal ve fabrice, vydělá si dvacetkrát tolik. Víš,« obrátil se polohlasem k Vlastovi, »on ten kriminál není tak zlej, jak si vy civilové myslíte. Makat umím a na žrádlo si člověk zvykne, když to nechce bejt lepší. Ale co je hrozný, bejt pohromadě s těmahle hovadama. Perou se, řežou, udávaj se, choděj na sebe žalovat ... a v jednom kuse nekecaj o ničem jiným, než co kde ukradli nebo co ukradnou, až je pustěj. A kdyby aspoň ukradli něco pořádnýho! Ale to je furt nějakej kabát z věšáku, kufr na nádraží, k ničemu to není, tak s tím choděj po čekárnách, hele, šéfe, ujel mi vlak, za padesát... Až je první šťára sbalí a mažou zas do lochu.«

Jelikož již mravy reálného socialismu pomalu upadají v zapomnění, je Honzovu výkladu třeba upřesnění. Řečený socialismus neposkytoval podpory v nezaměstnanosti, ba žádnou nezaměstnanost neznal a ani neuznával. Ne že by jí naprosto nebylo; ale byla zvána příživnictvím a neodměňována podporami, nýbrž kriminálem. Kdo byl polapen bez razítka zaměstnavatele v osobním průkazu, putoval k soudu a odtud krátkým procesem do lapáku. Dva roky byla obvyklá taxa za takový zločin. V base pak polapeného čekal nejen ideál sociálního státu v podobě plné zaměstnanosti, nýbrž otročina tak hrůzná, že v dějinách srovnatelnou poznali snad jen k veslům připoutaní odsouzenci benátských galér. To však vyznavače toho životního stylu nepřimělo k vyhledání práce, jak by si prostoduchý idealista mohl představovat, nýbrž se k němu po propuštění okamžitě vracívali. I lze zapochybovat o proveditelnosti projektů davších si do štítu právo na práci, jelikož nejednoho příslušníka lidského rodu by k takovému právu bylo nutno ukovat na řetěz.

»Tri ročky,« pokýval uvážlivě hlavou vrah Talajka. »To já som mal desať. Ale o dva týždne už idem domov.«

»Co budeš dělat v civilu,« vyzvídal Vlasta.

»Ej čo, vol’aká robota sa nájde. Azda kúpim dáke koníky a budem furberčiť.« K prosté Talajkově mysli nedospěly zprávy o tom, že se svět za těch deset let drahně změnil a že pracující třída již rázně skoncovala s možnostmi soukromého furberčení, ba i s koupěmi koníků.

»Ňáký hovno,« ohrnul opovržlivě pysk vězeň Karmazín. »To já se na celou práci vyseru. Koukej, civil,« obracel Vlastovi marnivě pod nosem učerněné a mozolnaté havířské pracky, »tyhle ručičky ještě nikdá nemakaly. Až pustěj mě, budu si žít dva nebo tři měsíce jako baron, a pak mě tady máte zase. To se mnou nehne, páč v tom umím chodit. Jak mě přivezou, hned řeknu, pane velitel, kdybyste mě dal na patnáctku, já tam mám kamarádi...«

A mluvil ještě všelicos dál, chlubně se rozhlížeje, což přimělo Honzu, aby kamaráda rýpl do boku a zašeptal: »Poslouchej ho, vola. Tohle je lepší než každá univerzita. Sem by měli poslat ty učence, co si myslej, že práce polidštila vopici. Až ho pustěj, bude sedět na nádraží u hajzlu s flaškou vyčichlýho piva, sem tam něco čórne, až půjdou kolem chlupatý a zase ho sbalej. Tomu se mezi takovejma říká žít jako baron. Pak bude dřít jako votrok... Co se směješ? Není tam nahoře taky čím dál víc takovejch votroků? Těch, co dělaj, ne aby to k něčemu přivedli a aby za nima byl vidět kus práce, ale jen že musej? Jen když maj strach, aby je za flákárnu nestrčili do krimu? I ta vopice umí dělat pro sebe, jenom... Vlasto, už jsem ti toho řek dost. Máme ranní šichtu, na sobotu se vyspíš, přijď ve dvě na ten most, co jsou schody dolů na Střelák. Něco si povíme, co jsme nestačili v tý hospodě.«

Vlasta se chtěl zeptat, proč zrovna u schodů na Střelák, ale hned vedle se ozval skřehotavý hlas.

»A-a co a-amina?« Hlas náležel muklovi, zvanému U-užovka. »Neslyšel’s, civil,

o a-amnestii?«

Pozornost zlosynů se rázem obrátila udaným směrem. »To by mohlo bejt,« uvažovali sborem. »Když ne dřív, tak za čtvrt roku máme výročí slovenskýho povstání. Na pátým baráku se říká, že je to tutovka. Jeden tam má švagra u novin.«

Vlasta už věděl, jak neodlučně patří k muklovskému folkloru úpěnlivá naděje v brzkou amnestii. Zloději, taškáři a somráci se nechávali zavírat bez mrknutí okem, aby pak v base neustále a v pevné víře doufali v amnestii k nejrůznějším slavným výročím, co jimi oplýval socialistický kalendář. Stalo se prý, že jeden mukl vyhlašoval tutovou aminu i k výročí Mongolské lidové republiky.

»O štvrt roku, hovoríš,« pravil hlas z temnot, »o štvrt roku už bude všetko jedno. Nebude kriminálov ani súdcov, iba jeden súdca, Pán Kristus. Lebo neskoro príde vojna armagedónska a napokon súd. Dotial vládne svetom diabol, ale diabol...«

»Jéžiš, di už do hajzlu s tím tvým ďáblem,« zakvílel vězeň Kvasnica, úpící v žaláři, jelikož se zařekl, že tý svini ne a ne a nebude platit alimenty, kdyby měl sedět sto let. »Tohle já na baráku poslouchám furt. Kterýho vola napadlo mě strčit na cimru s jehovistama?«

Kazatel se nenechal zmýlit. »Lebo Pán stvoril svet pred šestimi tisiacmi rokmi a teraz už, ako biblia hovorí, tento systém vecí...«

»Šest tisíc let, povídáš,« vmísil se do hovoru dřevič Blažek, havíř snad starší než šachta sama a kladenský rodák, ale z jakýchsi důvodů nepovýšený k šlechtickému postavení raziče. »Dyť voni ňáký učencí vykopali kosti těchhlenc ... těch dinosaurůch. Prej že jsou starý hromadu milionůch let. Tak japa to teda je.«

»To je fígel,« pozvedl hlas svědek Jehovův. »Ty kosti urobili komunisti a zakopali je pod zem, aby pomýlili veriacich.«

Vlastovi už toho bylo moc. Nedbal, že ho Honza tahá za rukáv, nech ho kecat a radši poslouchej, je to poučný... Byl sečtělý a věděl, z kterého stáří země zhruba pocházejí otisky krásných, velikých karbonských kapradin, zářících matným uhelným leskem ve fleci. »Tohle taky zakopali komunisti?« ukázal si palcem nad hlavu. »Jsme tu nějakých čtyři sta metrů pod zemí. Šest tisíc let podle tebe ... jakpak se mohly za tak krátkou dobu usadit takový vrstvy?«

Svatý muž pohlédl zpytavě na otisky a krátce zauvažoval. »To urobil ten štyricaťdenný dážď pri potope sveta,« vyhlásil s jistotou, jakou dává jen víra.

Několik hlasů teď začalo naráz vzrušeně mluvit, až se zdálo, že dojde k náboženským nepokojům. »Vidíš?« šeptal Honza. »A seš v hajzlu s celou tvojí vědou. Neříkal jsem ti, že máš jen poslouchat? S jehovistama ještě nikdo nic nevyhádal, ty můžeš jen poslat do háje, když se dají.« Svědkové Jehovovi byli mezi mukly hojně zastoupeni, a třebaže diskuse s nimi byly únavné a marné, přesto se těšili jisté oblibě. Říkalo se o nich, že jsou sice blázni, ale aspoň že nikomu neškodí, a kdo má za parťáka jehovistu, jako by měl půl odděláno, protože pracovali svědomitě a neflákali se. Do kriminálu se dostávali pro svou víru v život věčný, již brali moc doslova. Už brzy nastane den soudu a oni, spravedliví, budou žít věčně ... co znamená nějakých deset, dvacet let, jež si musí s nevelkými přestávkami odsedět, protože odmítají nastoupit na vojnu!

»Copak o to,« ozval se honem muž zvaný Inženýr, v zjevné snaze odvést hovor na světštější kolej. Čeho a kde byl inženýr, nebylo přesně známo, ale říkalo se, že mu spadla nějaká stavba, kterou špatně spočítal, za což nyní musí pykat, naštěstí ještě ne s červeným flekem na přílbě. »Já bych potřeboval vědět něco jinýho, kluci, poslouchejte. V mým rodným městečku byla taková parta, řezníci, šenkýři, i pár soudruhů z radnice ... dali se dohromady s kafilerií, co se spalujou chcíplotiny. Jenže oni je nespalovali. Řezníci prasata rozdělali, dali dál hostinským, navařilo se guláše ... velký peníze z toho šly. Až pak všechno prasklo. Vezli ty chcíplotiny řeznickou dodávkou a na silnici byla kontrola. Blbí policajti by nic nepoznali, ale řidič se splašil, chtěl ujet, a už se v tom koupali. Teď má bejt soud ... jak to s nima může dopadnout?«

Zločinci dali hlavy dohromady a polohlasem se domlouvali. Čísla paragrafů jen tak lítala, odstavce trestního zákoníku, okolnosti polehčující i přitěžující, až nakonec vynesli ortel.

»Hoděj jim na krk ohrožení...«

»Re-republiky,« vyhrkl U-užovka.

»Prdlajs. Ohrožení veřejnýho zdraví. Pak taky vytváření zločinnýho spolčení a nezákonný obohacování. Pět až osm natvrdo. A ten, kterýmu přišijou, že tu partu ved, dvanáct.«

Blízká budoucnost měla ukázat, že se zločinecký tribunál téměř nemýlil. Paragrafy měli v malíčku. Nebýt chmatáky a somráky, všichni mohli být od té chvíle soudci a advokáty.

Chodbou se blížil mihotavý svit benzinové lampy. »Co co,« rozčiloval se štajgr, »těžba už dávno běží a vy tu kafráte!«

»Hned to bude, pane naddůlní,« přiskočil úslužně vězeň Tondl a stiskl červený knoflík. Dopravní pás se rozjel.

»V sobotu ve čtyři,« obrátil se Honza už na odchodu. »Ve čtyři,« potvrdil Vlasta a také spěchal k svému fedráckému místu. Byl nejvyšší čas, ve vyústění rozrážky už poskakovaly dvě netrpělivé postavy a nevlídně hulákaly.

»Jde se na lodičky,« oznámil Honza kuse a vedl překvapeného Vlastu k půjčovně, nereaguje na jeho otázky, co ho to najednou chytlo s lodičkami. Místo toho hodil několik pohledů za sebe i vzhůru na most, jako by tam někoho vyhlížel nebo se spíš něčeho obával, ale na mostě chodili nevšímavě lidé a nezastavovali se, což ho zjevně upokojilo.

»Protože fízlové a bonzáci jsou všude,« sdělil konečně důvod svého nepokoje, když se nalézali uprostřed řeky, a položil vesla. »Byla to blbost s tou hospodou. Seděl tam taky jeden, ne že by byl zvlášť nebezpečnej, on ví, že o něm víme, a my víme, že ví, že o něm víme, takže je to spíš taková šaškárna. Napíše do hlášení, že se nepřátelský živly zase setkaly... Bejvalejm muklům jsou takový hlášení pro srandu. Jim se nemůže nic doopravdy stát, protože se jim už všechno stalo. V posledním čase párkrát nepřišel, takže jsme si říkali, že ho snad poslali čuchat někam jinam, ale hovno. Nevadí. Tady je to lepší. Řeka nemá uši.«

Odmlčel se. »Možná uhodneš, o čem s tebou potřebuju mluvit.«

Vlasta přikývl. »Trochu tuším. Ale povídej.«

»Chci to zase zkusit.«

Neodpověděl hned. Zadíval se po proudu, v hladině se tam zrcadlil Karlův most, nalevo, vysoko nad řekou, se tměla silueta Pražského hradu, důstojně, královsky. Rozum Vlastovi potvrzoval: ano, je dost důvodů, proč odejít z téhle země. Ale v jiné komůrce duše sídlí cit. Napovídal mu, že jsou i věci jako závazek a věrnost. Od nich se neodchází.

»Můj táta říká, že emigrant dělá sobě dobře a svojí zemi zle,« připomněl váhavě.

Byl v tom kus výtky a Honza si ji poctivě rozebral. »Sobě dobře a zemi zle,« opakoval zadumaně. »To vypadá jako moudrá řeč. Ale jen vypadá. I kdyby se člověk rozkrájel, co si má v tomhle všivým socialismu počít, aby dělal zemi dobře? Ani minutu bych nepřemejšlel o zdrhání, kdyby taková možnost byla. Ale není. Můžeš držet hubu a trpět, a pak nejsi zemi nic platnej. Nebo se můžeš vzbouřit a nejsi platnej o nic víc, protože s tebou bolševik zamete a nikdo se o tvojí vzpouře ani nedozví. Tam, na té druhé straně ... vzkaž ode mě svýmu tátovi, že má pravdu tak napůl. Emigrant tam může dělat dobře. Sobě taky, a proč by ne. Může prospět zemi, do který přijde. A snad může trochu prospět i tomu, čemu říká vlast. Ale jen oklikou. Tím, že si udrží schopnost něčemu prospívat, kdyby přišel ten čas a tahle země by ji zase mohla potřebovat. Měla ji, ale přišla o ni. Ne vinou těch, co zdrhli...« zaváhal, »nebo se chystaj zdrhat.«

Vlasta uznal, že to byl filozofický výkon, jaký od Honzy nečekal. Nedalo se mu odporovat. »Takže to zase zkusíš,« vytrhl se z rozpaků. »A máš tutový spojení. Přes Šumavu?«

»Nedělej si srandu. Ne, už žádná Šumava, nechci zase sedět. Půjde to jinudy, přes moře do Švédska, sám moc nevím jak. Ale bude to stát nějaký prachy. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by ses třeba nepřipojil.«

»Sami dva?«

»Sami dva. Nebo máš někoho třetího?«

Třetího ... vyhnul se odpovědi. »Trochu se divím,« řekl místo toho. »Známe se pár týdnů ... že se nezeptáš někoho z té tvojí party?«

»Nediv se. Jsou to dobrý kluci, ale zlomený. Už nic neudělaj, protože si zvykli jen trpět. A nikomu nevěřej, sám’s to viděl. To dělá s lidma kriminál. Mě nezlomili, ale kdybych dostal další flastr ... nikdo se nesmí přeceňovat. Ty taky ne. Rozdíl je v tom, že v kriminále tě zloměj rychle, a tady v tom, čemu se omylem říká svoboda, pomalejc. Ale nezlomených lidí začíná být málo. Proto se ptám tebe, i když se známe krátce. Prohlíd jsem si tě. Půjdeš?«

Vlasta nevěděl úplně proč, ale pojal ho pocit důvěry. Honza se svou zarputilou selskou náturou byl jako strom, těžko k zlomení, ale dobrý jako opora. Býval by se ho rád vyptal přesněji, jak je to s tím Švédskem, proč by to stálo prachy, kolik a hlavně komu, a když tedy prachy, že asi je ještě někdo další, kdo o věci ví. Vypadalo to na víc než na podnik osamělého zoufalce, což by při vší opatrnosti nemuselo být beznadějné. Ale hned se upamatoval a zavrtěl hlavou.

»Mám holku.«

»Holku,« opáčil Honza poněkud zklamaně. »Ale možná ... zeptal bych se. Třeba by se o tom dalo mluvit.«

»Radši ne. Leda bys chtěl s náma. My už totiž taky něco plánujeme. Měl jsem ti to možná povědět rovnou. Chtěli jsme se vzít, ale uděláme to ... až tam. Oni by nás spolu nepustili.«

»Až tam? Kde? A kudy to chceš brát?«

»Jsou takový zájezdy. Heidi zájezd nepotřebuje, je Němka. Dneska už Němce pouštějí za příbuznýma. Já si musím něco sehnat u Čedoku.«

»Tak to není nic pro mě. Kdo seděl, toho na zájezd nepustěj. Jestli tebe ... ale ty už sis asi něco zařídil, ne?«

Mlčky přikývl. Vlastně si zatím nezařídil nic, ale starý pan Hirschmann mu proti svému vlasteneckému převědčení a se značným sebezapřením slíbil, že se po něčem poohlédne. Jeho staří přátelé už sice mnoho neznamenali, ale snad mu pomohou najít někoho, kdo rozhoduje o zájezdech a nechá si přistrčit obálku s pár stovkami. Ten orientální obyčej se v socialismu usídlil, jako by se v něm vylíhl.

»Škoda,« řekl Honza. »Myslel jsem si ... ale nic. Dobrý pořízení. Už brzo?«

»Ještě nevím, teprve jsem začal shánět. A ty?«

Honzovi trochu ztvrdl pohled. »Příští neděli. Proto jsem tě sem tak narychlo volal, protože se na šachtě už možná neuvidíme, jestli nás štajgr spolu nepošle na probírku.«

»Říkal’s, že chceš nejdřív někomu dát do držky.«

Honza se maličko zasnil. »Jo, ten,« vzdychl posléze. »Já ti, kamaráde, už ani nevím. Šel bych ještě teď a rozbil bych mu ciferník, kdyby to byl zlej chlap. Ale on není zlej, jenom blbej. Takový hovado boží. Komunisti z něj udělali pána, a tak dělá zlý věci, ale aby někdo byl opravdu zlej, na to musí bejt aspoň trochu chytrej.«

»Komunisti, říkáš. Ti nejsou blbí?«

»Nejsou, jenom dělají blbosti. Ale sami pro sebe jsou chytrý dost. Proto si myslím, že když toho pitomu udělali pánem, je v tom nějaká jejich chytrost. A on to odsere. Nemusím mu ani dávat do držky, Pánbůh si ho podá sám. Snad se někdy dozvím, jak to s ním dopadlo.« Chvíli mlčel, jako by si něco rozmýšlel. »Kromě toho ... nechci si tím teď zacpávat hlavu, až jestli se mi podaří zdrhnout. Ale dávat do tlamy jednomu bolševikovi, k tomu ještě nejblbějšímu ze všech, nemá velkou cenu. Je potřeba bojovat proti systému, Vlasto, a ne jenom řečma. Proti bolševismu. Já zvlášť, protože mi komunisti zabili tátu.« Jako namalovaný se mu vynořil obraz, jak ho pronásledoval už přes deset let - táta, ruce spoutané želízky, a tři chlapi ho strkají a kopou dolů cestou k černému autu. Obraz léty nevyblédal, spíš se měnil v tvrdé předsevzetí. Nenechat si to líbit. Kdo si nechává líbit zlovůli, zaslouží si ji. Pomstít se za tátu, kdekoliv, jakkoliv. Holýma rukama, sílou ducha? Blbost, rozhodl se s opovržením. Síla ducha je výmluva těch, kterým se doopravdy nechce nic udělat. Něco v něm v té chvíli dozrálo.

Vlastovi se trochu ulehčilo, když Honza skončil. Bojovat, a ne jen řečmi ... jak? Měl pocit, že mu přítel uniká někam, kam za ním jeho rozum ani vůle nemůže.

»Máš pravdu, jsou věci, na který je dost času. Zatím ti dám jednu adresu. Jestli se ti to povede, napiš na ni, a jestli se to povede nám, odepíšu ti. Byla by škoda, takhle se ... hele, dej pozor, jedeme k jezu.«

Honza rychle otočil loďku zpátky k ostrovu, mohli už ji odevzdat a jít, téma bylo vyčerpané. Přesto ho ještě něco napadlo. »Napiš. Vy dva ... napořád, Vlasto, nebo než se to obrátí?«

»Ty věříš na obrácení? Před tou hospodou jsi říkal, že už nevěříš.«

»Nevím. Jsou lidi, že věřej. Ale asi to bude složitější. Třeba se jednou něco obrátí; ale změní se to taky?«

»Jaký je v tom rozdíl?«

»Takovej: můžeš obracet košili narub i nalíc, ale ona je to pořád ta stejná špinavá košile. Když už se nedá nosit ani vyprat, nestačí ji obracet, ale musíš ji vyhodit a vzít si jinou. V téhle zemi ... třeba se jednou obrátí košile naruby a kdekdo se bude radovat. Pak se zas obrátí nalíc, a taky se kdekdo bude radovat. Ale bude to pořád ten stejnej drek, jenže obrácenej. Aby zase stálo za to tady žít, muselo by se všechno vyhodit a začít s něčím čistým a nenačichlým. Teprve pak nebude potřeba se rozhodovat mezi velkým a malým kriminálem.«

Vlasta se zamyslel. Ano, jsou události, které vypadají jako náramné změny, ale až na tu slávu po nich zůstává všechno, jak bylo. A jsou i znamení skutečné změny. Má Honza na mysli tohle?

»Dejme tomu, že se ti to podaří. Budeš si pak někde venku hledět svýho a bude ti jedno, co se tady děje? Oddychneš si, beztak jsem si tam nic dobrýho neužil. Co?«

Honza se zadíval někam přes domy na nábřeží do dálky. »Ne,« řekl po delší úvaze. »Nebudu si hledět svýho. Je to moje země. Už jsem ti řek: chci bojovat a najdu, kde a jak. A jen co se to obrátí, hned se vrátím.«

»Jak to poznáš? Jak poznáš, že se to nejenom obrátilo, ale i změnilo? Opravdu, ne naoko? Že ... že stojí za to se vrátit?« To byla otázka, jíž se sám mučivě zabýval. Tátovo vlastenecké dědictví se nedalo tak snadno potlačit.

Honzovi se slavnostně zablesklo v očích. »Poznám to. Poznám to podle toho, že sedlák bude v týhle zemi zase pán na svý půdě. Že tu bude selskej stav, jako bejval. Pak přijdu a začnu tam, kde jsme s tátou přestali. Jestli ne ... každá jiná změna bude jen nějakej novej švindl. Obracení špinavejch košil.«

Vlastovi to přišlo jako volání z neskutečné dálky. »Selský stav ... nejsou na světě věci, které běží, ale když se přeruší, už nikdo je nedá dohromady? A není selství jedna z nich? Nevím. Já jsem kluk z města.«

»Taky nevím.« Honzův hlas najednou zazněl otupěle. »Byl jsem se podívat v Újezdci, to je tam, co jsme měli statek, víš. Nějak mi přišlo, že bych se měl rozloučit. Mluvil jsem s lidma ... ještě by se našli sedláci. Tak dva nebo tři. Ostatní už jsou jézedáci, už se je komunistům podařilo ohnout, i když na ně nadávají. Zvykli si, choděj dělat, kam se jim ukáže, nepřetrhnou se, mají padla jako zedníci, pak se rejou na záhumenku, kradou zrní pro slepice a krmení pro prase, a kdyby se měli zase začít starat o svoje, už by o to možná ani nestáli. Dá se to vydržet, říkaj. To znám z kriminálu. Jak jednou člověk začne říkat, že se to dá vydržet, už se ohnul, už do sebe nechá kopat. Máš možná pravdu, sedlačina není na pokračování. Asi se nevrátíme, Vlasto, asi se už nevrátíme.«

»Leda by nás chytili. Povídáme si tady, jako bychom už koukali na dráty z druhé strany.« Zaveslovali k půjčovně, od Petřína se sunuly mraky a dál mluvit už nebylo o čem.

(Červen 1964)

Pomalu a nerad si starý pan Hirschmann zvykl na pomyšlení, že dokud bude tahle mizerie trvat, nemá smysl se mrzet nad Vlastíkovým nevalným postavením, protože o moc lepší už stěží bude, ledaže by si snad mohl časem najít něco rozumnějšího než tu šachtu, v nějakém skladě nebo tak. Díval se na něj, jak ho ten život na šichty stravuje, byl bledý a měl černé kruhy zažraného uhlí pod očima. Snad by se v tom něco dalo dělat, ne že by páně Hirschmannovi známí ze starých sokolských časů seděli na kdovíjak vlivných místech, ale mohli by znát někoho dalšího. Tak to jde, od jedné známosti k druhé, až se přijde na tu pravou. O něco hůř si zvykal na tu jeho holku z Liberce. Heidemarie ... to jméno mu nechtělo jít přes zuby. Jestlipak není dost českých děvčat ... i když, pravda, která slušnější holka bude zvědavá na nádeníka ze šachty. Tak už je to nespravedlivě uděláno, že pro přímost a poctivost se člověk octne na dně, načež nad ním ti, kteří si mnohem méně upřímnými kličkami zajistili lepší postavení, ohrnou nos. Důvod k starosti mu ale přibyl zrovna nedávno; jen tak mezi řečí, po sobotní večeři, se Vlasta zmínil, jestli by některý z tatínkových známých nevěděl... Chtěl by si taky jednou trochu užít, vysvětloval s jaksi uhýbavým pohledem, jejž pan Hirschmann nemohl nepostřehnout. Vyjet si někam do světa. Peníze by nějaké našetřené měl, jen...

Byl to dost srozumitelný náznak. Vyjet si do světa ... a už v něm zůstat. Jak strašlivě pořád stejné je to v téhle zemi, už půlčtvrta století z ní odcházejí lidé do světa a zůstávají v něm, pro víru, pro svobodu, i jen tak za lepším, protože doma nemohou rozvinout své schopnosti, někdy pro malost poměrů, jindy kvůli panstvu. A uchytí se v tom světě, což o to, dosáhnou svého, čeští lidé se vždycky všude uchytí, pan Hirsch- mann si byl téměř jist, že i Vlasta by se uchytil. Jenom ta země tady zůstává, každým tím uchycením chudší, a národ čím dál ochablejší, jako strom, jemuž se pořád uřezávají nejplodnější výhonky. Před lety, když se dávala na cestu první uprchlická vlna, by mu býval řekl ... neutíkej odsud, země tě potřebuje. Ale čas šel a jeho přesvědčení se nalomilo. Co má země z někoho, komu nezbývá než otročit na šachtě? Jak nebo čím jí může prospět? Leda potichu, zpoza dlaně nadávat, škodolibě se radovat, když bolševik zase vyvede některou ze svých pitomostí ... stojí to za to?

Jistě, čestný člověk se umí obětovat. Umí se vzbouřit proti zlu, i když ví, že jeho oběť je marná ... ale je to vůbec oběť, jen se tak proživořovat? Dá se tomu říkat vzpoura? Jde-li o zemi: není možné pro ni vykonat něco podstatnějšího spíš z té druhé strany? A jsou ti, kteří v ní navzdory všemu vytrvávají, opravdu rozhodní a čestní, nebo spíš nerozhodní a poddajní? To byly otázky nesnadno k zodpovězení. Je povinnost člověka k společnosti, jistě. Ale společnost má i svou povinnost k člověku. Za normálních okolností si ty dvě povinnosti neodporují, doplňují se. Jenže teď nejsou normální okolnosti, a ať se člověk rozhodne jakkoliv, vždycky se rozhodne napůl špatně. Ještě že on sám se nikdy nemusel takhle rozhodovat.

Mohl by se poradit se ženou, je praktická takovým svým ženským způsobem, že nedá na velká slova a velké ideje. To v některých případech může být rozumné. Cítil ale, že jestli už se Vlastík rozhodl, pořádně by mu to rozhodnutí ztížil, ne, jen nic neříkat ženě, matka podávající dramatickým gestem synovi pušku a říkající »jdi« je velmi dekorativní literární motiv, ale v praxi vždy spíš přijde ke slovu pud samičky spěchající poschovávat mláďata pod křídla. Bylo by křiku a nářku... Spíš ... ještě se v něm cosi zadrhlo a vzpříčilo, ale přemohl se, všechno se obrací naruby v těchhle dobách, snad už je jinak i tahle věc, dosud nepředstavitelná.

»Pozeptám se. Ale co jsem ještě chtěl ... jak jsi říkal, že se jmenuje ta ... ta tvoje dívka?«

»Heidi,« vyhrkl Vlasta, překvapen tím náhlým zájmem.

»Heidi...,« převracel pan Hirschmann na jazyku chuť toho jména. Najednou se rozhodl. »Mohl bys jí někdy povědět, aby se ukázala u nás. Abyste se nemuseli pořád scházet někde...«

Svět se boří, pomyslel si Vlasta. Ještě si nakonec táta sedne za stůl s panem Freitagem a budou si povídat o starých časech. Proč vlastně ne. Na něco společného by jistě přišli. »Děkuju, tatínku. Řeknu jí to.« Chvíli zaváhal. »A nepovídej nikomu, komu nemusíš, o čem jsme teď mluvili. Lidi jsou...«

»Bestie, chceš říct.«

»Ano.« Vlasta si vzpomněl na postavy s červeným flekem na přílbách a jejich mravy. Snad až na cikána Talajku a ty bláznivé jehovisty by se většinou daly nazvat ještě hůř, protože bestie není nic jiného než zvíře, a i to nejdivočejší zvíře je hotová studna nevinnosti proti těm prevítům zlým, zrádným, záludným. Zjistil ale, že se pan Hirschmann nějak divně, přitrpkle umívá.

»Ne, Vlasto, nejsou. Já vím, zní to moudře, citovat ... teď nevím koho. Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata, napsal ten člověk. Ale neměl pravdu. Naprostá většina lidí je poctivých a slušných, těch, kterým můžeš důvěřovat, bestie jsou jen slaboučká vrstva u dna společnosti, sedlina, odpad, kal. Kdyby to tak nebylo, dávno už by se tenhle svět rozsypal. Jsou to oni, ti poctiví a slušní, kteří drží svět pohromadě navzdory bláznovství všech politiků a reformátorů, co pořád chtějí svět napravovat, až ho přivedou do katastrofy. Občas se jim při tom podaří kalem zamíchat, takže vypluje na povrch, roztáhne se a potlačí všechno slušné a poctivé. Pak se dostávají ke slovu gilotiny, gestapáci...«

»... a Revoluční gardy,« doplnil ho Vlasta. Pan Hirschmann se na něj strnule zadíval; jak ten kluk uhodl, že mu právě vytanula vzpomínka na mlékaře Vitáska a lebky pomazané hákovými kříži?

(pokračování příště)

Luděk Frýbort: Mlýny boží a ďáblovy, ANNONCE, k. s., Praha 2006, ISBN 80-900125-9-0, stran 488, doporučená cena 349 Kč

Zpátky