Duben 2007

Národní zájem podle srbského příkladu

Luděk Frýbort

Abych tak pravdu děl, nevím příliš, co si mám počít s termínem národní zájem. Připadá mi jednak nadneseně velkohubý - dlužno zpozornět vždy, když si někdo nabírá ústa plná vznešených slov - jednak rozplizle neurčitý. Národní zájem = zájem národa? Dejme tomu; ale kterého? Pochopitelně českého, řekli by asi ti, jimž ta slova splývají ze rtů. Beru na vědomí; ale žijí přece v zemích Koruny české menšiny, polská například, znamená to, že je z národního zájmu vyňata? Nemluvě už o zbytcích menšiny německé, která by možná také mohla mít nějaké zájmy, ale ty jsou v této zemi už od šedesáti let pokládány za druhotné, ne-li zavrženíhodné a národu českému nepřátelské. A jak začne být jeden národní zájem nadřazen druhému ... ale o tom za chvíli.

Máme to holt potíž s naším českým slovníkem. Jiní jazykové, angličtina například, nerozlišující mezi pojmy národnost a státní příslušnost, jsou té patálie prosti. Národní zájem je jim totéž co zájem státní, a vyřízeno.

Vyřízeno? Leda tak napůl. Prostý, ve vyšších sférách politiky se nepohybující občan, slyše o státním zájmu, nepropukne v jásot, nýbrž zneklidní. Co zase na nás ti nahoře pečou? Ještě vyšší daně? Nové a ještě nesmyslnější byrokratické předpisy k dalšímu zúžení prostoru, v němž až dosud platila moje svobodná vůle? Další vylepšení rozkošného živobytíčka pro ty, jež poddaný lid označuje souhrnným názvem oni? Nenechme se šálit frází; občan žije z velké míry v opozici proti svému státu. Jeho zájem nepokládá za svůj a vymýšlí důmyslné kličky, aby se vyhnul jeho pastem, ne, dejte mi pokoj se státním zájmem. Jiným způsobem je suspektní dříve tolik frekventovaný zájem lidu: vzbuzuje oprávněné podezření, že někdo lid je a někdo není, a kdo není, zle si to vypije. Ostatně to už tady bylo. Takže zájem veřejnosti? Také vedle; snadno zjistíme, že veřejností zmítá tolik a tak protichůdných zájmů, že... Snad tedy zájem, na němž se shodnou všichni příslušníci občanské veřejnosti s výjimkou zločinců? Nejspíš. Ale to je pak společný jmenovatel tak nizoučký, že by snad bylo moudřejší, kdyby si politici, žurnalisté a jiní takoví raději nechali všechny řeči o takových či onakých zájmech pro sebe. Čímž se konečně dostávám k jádru této úvahy.

Ocitá se totiž zase jeden veliký, slavný a odvěký národní zájem v pěkné rejži. Už se zdálo, že se tahanice o Kosovo snad dožijí příštího vrásnění zemského, avšak pan Martti Ahtisaari, zmocněnec OSN pro tento nepokojný kout světa, vyřkl své definitivní basta fidli. Aby nepopudil Srby přespříliš, diplomaticky se ve svém plánu o budoucnosti Kosova vyhnul termínu nezávislost, ale vyšlo to celkem nastejno. Kosovo, praví se, má získat všechny atributy samostatného státu, ústavu, vládu, armádu, státní hymnu, prapor a znak ... je silně nejisté, z čeho by ještě měla pozůstávat příslušnost k Srbsku, bez níž, jak známo, nedá srbský národní zájem ránu. Ba, bez rozpaků můžeme říci, že není v celé Evropě druhého lidu, s nímž dějiny v posledních dvou desítiletích tak nemilosrdně zatočily jako se Srby; rovněž tak nelze být na pochybách, že příčinou úpadku jsou a ještě asi bohužel budou příliš rozmáchlé, se zájmy jiných se nesnášející národní zájmy. Chce-li někdo v zemích českých vidět příklad toho, jak může národní zájem přivést národ do katastrofy, tady je.

Připusťme, že myšlenka na odtržení Kosova může být pro vlastenecky smýšlejícího Srba krutá. Tam, na území někdy zvaném Raška, se začal vyvíjet pozdější srbský stát; tam, v Prizrenu, v Peči, v děčanském klášteře, bylo jeho duchovní centrum, tam padl roku 1389 kníže Lazar v zoufalém pokusu zabránit rozlití turecké záplavy, dílo to, jež naplnil až princ Eugen Savojský o tři sta let později. Lze pochopit, že pojem Kosovsko polje zní Srbovi stejně dojímavě a snad dojímavěji než nám Bílá hora. Jenže co je to platné, dnes žijí na tom kusu země jiní. Udělali se Srbskem špatnou zkušenost a jeho národní zájem se jim nezdá tak důležitý, aby mu podřídili svůj. Lze-li ze současného střetu vyvodit další poučení, tedy že historický nárok ustupuje do pozadí před nároky živých lidí. To ovšem je pro vlastenecké Srbstvo oříšek těžko k rozkousnutí. Nepodřídíme se diktátu, nedáme Kosovo! - vyslali světu signál Srbové výsledkem nedávných voleb, v nichž největší podíl hlasů získala radikálně nacionalistická, velkosrbská strana. Vládu sice utvořily umírněnější síly, ale v kosovské otázce neprojevily velkou ústupnost ani ony, naopak, ještě nahonem dal premiér Koštunica odsouhlasit novou ústavu, stvořenou výhradně k tomu, aby navěky ukotvila a zposvátnila příslušnost Kosova k srbskému státu. A kdo by toho chtěl ve zbytku světa nedbat - Srbsko přeruší diplomatické styky s každou zemí, jejíž představitelé připojí svůj podpis k dokumentu o nezávislosti Kosova. Tak, a máš to, neužilý světe.

Je otázka, uškodí-li takový postoj spíš světu, nebo Srbům samým. Možná jim dopomůže k hrdému pocitu kraleviče Marka, jenž sám se svou šavlí čelí úlisnosti nepřátel, ale ještě spíš jim dopomůže k dlouhotrvající mezinárodní izolaci s velmi truchlivými následky. Mají, co chtěli, řeknou si patrně evropští politici, výjimečně v tom zajedno se svým obyvatelstvem. Evropský občánek totiž není tak optimistický jako jeho volení zástupci, a nepokládá začleňování dalších a dalších států nevalné kvality do EU za vítězství evropské myšlenky, ale za katastrofu. Takže když ti Srbové otevřeně oznamují, že s námi nechtějí nic mít, nu, sláva Bohu. Aspoň se na nás ještě i z té končiny nevyhrnou zločinci organizovaní i neorganizovaní, prostitutky, žebráci, podvod, nepořádek a špína. Jest třeba vědět, že občanstvo starých unijních zemí je silně euroskeptické, ale v jiném smyslu, než mu rozumí náš moudrý pan prezident. Na druhou stranu by bylo zajímavé sledovat, jakým květem by vypučel srbský národní zájem, kdyby mu bylo dáno zapravdu. Považme: území přívěsek, obydlený extrémně nepřátelským etnikem, jehož národním zájmem je nepřijmout začlenění do srbského státu, ani kdyby hrom na koze jezdil. Rozplozovací zdatnost Kosovanů ve srovnání s populační ochablostí Srbů. Postupně se zvyšující podíl muslimských Albánců v armádě a ve státní správě (bylo by asi dost nesnadné je trvale držet v podřízeném postavení), až by někdy v druhé polovině tohoto století početně převládli ... to by mohl být konec srbské státnosti definitivnější než po bitvě na Kosovském poli. Ony ty národní zájmy mohou dopadat všelijak, když se jim včas nenasadí uzda.

Ještě aktuálnější může být otázka, jak dopadnou se svým národním zájmem Kosovci a co jim bude platná jejich nezávislost. Zatím to vypadá na další pranice. Srbská menšina, zkoncentrovaná v okolí Kosovské Mitrovice, má sice podle plánů pana Ahtisaariho požívat dalekosáhlých práv, sice mají na jejich dodržování dozírat jednotky NATO jako ostatně na celé svobodné Kosovo ... jenže mohu-li se vyjádřit tak nectně: co je to za stát, jehož obyvatele musí věčně věkův hlídat zahraniční vojsko, aby se okamžitě nedali do vzájemného mordování? Zač stojí taková suverenita? A jestli by odchod dozorčích jednotek měl znamenat - nic si nemalujme - rozpad horko těžko udržovaného příměří, vytvoření znepřátelených frakcí a jejich ozbrojených milic, na něž je celý slavný stát krátký, jako je tomu v Libanonu či v Palestině, kdyby mělo samostatné Kosovo sloužit za další semeniště militantního islámu a základnu terorismu, a neříkejte mi, že k tomu v žádném případě nemůže dojít ... co s tím? Zase postavit na každý roh vojáčky v modrých přílbách, vyjednávat s šéfy frakcí a říkat sláva, už se s námi posadili za kulatý stůl, nabízet kompromisy, případně vyznamenat některého vybraného lotra Nobelovou cenou míru ... nebylo na světě už takových legrací dost?

Jsem dalek toho, abych některé ze stran toho sporu fandil, třebaže jsem chovával k Srbům pro jejich neohrožené udatenství romantickou náklonnost. Jenže i udatnost, z níž bychom si my Češi ostatně mohli kousíček ukrojit, je zhoubná, stane-li se předmětem sebeobdivné pýchy. Teď ... dostane-li zapravdu srbský národní zájem, bude zle, a to především pro Srby samotné. Dostane-li zapravdu kosovský národní zájem, bude pravděpodobně ještě hůř. Poleví-li mezinárodní vojenský dozor, začne se to vydatně a mnohostranně mydlit s předem neodhadnutelnými následky. Nepoleví-li, bude mnoho řečí o útisku, nespravedlnosti a takových věcech, rovněž s jakýmisi následky. Říkám si, jestli by nebylo nejlepší některá etnika jejich národních zájmů zbavit. Uznat, že suverenita není hračka a nepatří do rukou každému; že jsou země a společnosti, které jsou jí hodny, jiné, které jí zatím nedorostly, a ještě jiné, jejichž suverenita znamená obtíž a nebezpečí pro okolní svět a je samotné vede do záhuby. Ať je mi třeba nasazena hlava politicky nekorektního psa, ale na základě všech zkušeností svého dosti už dlouhého života pravím, že pro nemalou část zemí tohoto kropenatého světa by nejrozumnější formou vlády byl osvícený protektorát, jakkoli vím, že to slovo zní v zemích českých podivně.

Co se národních zájmů týče, vedou ponejvíc k malérům, takže se odvažuji soudit, že je lepší snad ani žádné nemít. A musí-li už nějaké být, tedy takové, které se snesou s národními zájmy jiných. Porozhlédněme se po světě: jsou v něm státy, na jejichž území spolu pokojně žijí dva či více národů, aniž by se samým vlastenectvím navzájem sežraly. V některých takové móresy donedávna panovaly (a byly zvány národním zájmem), ale bylo od nich upuštěno. Jsou naopak jiné, v nichž dodnes platí zásada, podle níž kde žije jeden, není místa pro druhého. Zaostřeme svůj zrak a jmenujme si pár příkladů: Libanon. Irák. Palestina (Izrael ne, kdyby někdo chtěl ten výčet takto doplňovat, žije tam plnoprávná dvacetiprocentní arabská menšina v podmínkách, které jí může zbytek muslimského světa jen závidět). Bosna a Kosovo. A abychom nezapomněli, v nedávné minulosti i naše milá země česká, v níž bylo rovněž vyhlášeno a prezidentským dekretem uzákoněno, že v ní je místa jen pro jeden kmen zemský, kdežto druhý musí být vypovězen, z následků kteréhožto národního zájmu jsme dodnes nevybředli. Dodnes také existují země s vypjatě nacionalistickým myšlením, pro něž národní zájem znamená ovládnutí co největšího počtu území a cizorodých etnik, ať se jim to líbí nebo ne, protože jen tak může být učiněno zadost slávě drahé vlasti. Za příklad může sloužit ... no, třeba Srbsko. A ještě jedna strana samaja magučaja, na niž její osud, tuším, teprve čeká, jelikož není možné, aby někdo natrvalo vzdoroval zákonitostem dějin.