Duben 2007

O láhvi pod vodopádem

Luděk Frýbort

Vzpomínám si, jak o tom kdysi hovořil Vladimír Svitáček: láhev si poplavává pod vodopádem, dopadají na ni tuny vody, ale zůstává pořád prázdná. Nějak podobně je tomu s vodopádem informací, co se dnes na nás odevšud hrne. Abych uvedl příklad: čtu obden v novinách o kůrovci, o Šumavě, o smrcích, hubit, nehubit, kácet, nekácet, a jsem z toho jelen. Nejsem přes kůrovce odborník a uvítal bych třeba méně, ale nestranných informací, jenže těch se mi jich v celé té lavině nedostává. Jinak řečeno, nejsou to informace, čím se cítím zavalen, nýbrž indoktrinace. Jako když se proti sobě vyhrnou dva šiky bojovníků, každý řve své válečné heslo, zde táboři, tam jednota panská, jedni na štítech znamení kůrovce a pily, druzí přirozenou obnovu lesa, a nic neleží mezi nimi. Informací bych rozuměl něco jiného: poskytnutí exaktních údajů, z nichž bych už pak mohl své závěry odvozovat sám. Jenže bojovníci obojí strany o to nestojí, chtějí mi nalít do hlavy svou jedinou pravdu, o níž já nemám co přemýšlet, nýbrž v ni svatosvatě věřit. Nemíním-li se stát členem ani jednoho, ani druhého polního bratrstva, co si mám počít? Leda nade vším mávnout rukou, nevím nic a nic se od vás nedozvím, rozkacenci, vlezte mi na hřbet, já si najdu jinou legraci.

Existují ovšem i onačejší hlavolamy, nad nimiž nelze jen tak mávnout rukou. Veškerá planeta - nebo aspoň ta její část, která si z takových věcí něco dělá - je znepokojena přízrakem blížící se klimatické pohromy. Protože bych si na světě ještě rád pár let pobyl, zajímalo by mě, čeho se mám bát a čeho méně, a co si vůbec mám o celém tom pozdvižení myslet. Jenže zase - flaška pod vodopádem. Zasypávají nás laviny informací ze všech koutů a stran, bohužel jednostranných. Buď líčí kvačící katastrofu v nejpříšernějších barvách, nebo nás naopak konejší: nic si z klimatických změn nedělejte, lidičky, ty se dějí na Zemi už od prahor, je pošetilé proti nim vytrhávat do boje. Takže co: mám si začít stloukat Noemovu archu? Nebo se má lidstvo vrátit někam do dob stěhování národů - jen o století nebo dvě nazpět by nestačilo - abychom uvedli přírodu do původní rovnováhy? Jestli ano, je to možné? Jestli je, jaký je návod? Nebo to všechno nebude tak strašné, jen musíme pustit z hlavy představu, že příroda je věc neměnná, stvořená k našemu pohodlí? To kdybych věděl. Láhev pod vodopádem sebou zmítá, bublá to v ní, ale zůstává prázdná. Snad abych nechal informací, o jejichž objektivitě se dá pochybovat, a zkusil si z vlastních znalostí a zkušeností něco uvařit sám.

Dobrá. Známe pravidlo, jímž je v takových případech užitečno se řídit: chceš-li se dobrat aspoň přibližné skutečnosti, odřízni z informační nabídky jak jeden, tak druhý extrém. Tudíž jak představu naprosté neškodnosti, tak i vysoce poplašná proroctví nadcházejícího konce světa. Co zůstává, o tom můžeme uvažovat. Zadruhé: nedejme příliš na jména učených ústavů a vědeckých pracovišť, byť zněla sebeprestižněji. Vím ze své dlouholeté praxe, že nemůže být tvrzení tak praštěného, aby je hned nepodpořilo několik vědeckých institucí, zejména poradenských kanceláří nejrůznějších vědních oborů, které vám za příslušný peníz vyhotoví dobrozdání o tom, že je Země placatá, na jinou objednávku že je šišatá. A jestli přeháním, tedy ne příliš. Dále: vývoj přírodních jevů se nepohybuje po přímce, jako když střelí, nýbrž v nesmírně komplikovaných a nestabilních obrazcích, do nichž vhodíš zrnko nové souvislosti, ony se dají do rejdění a vytvoří obrazec nový a nečekaný. Prognostici však pracují s představou jednoduchého, lineárního vývoje od bodu A k bodu B, takže se jen velmi vzácně, pakli vůbec, strefí. Byli by směšní, nebýt lidské zapomnětlivosti; již J. A. Komenský vyslovil na adresu hvězdopravců - uhodnouti chválu, neuhodnouti zapomenutí má.

Zůstaňme však u klimatických změn. Mám svůj soukromý archiv, z nějž vyjímám několik předpovědí a nabízím je tímto ctěnému čtenáři k posouzení. Významný klimatolog P. Andbert ze Švédského meteorologického institutu například vydal r. 1993 tuto prognózu: Po mimořádně kruté zimě letošního roku budou následovat stejně kruté zimy po příštích deset let (tedy až do r. 2003), to vše následkem zpomalení zemské rotace a zintenzivněním slunečních aktivit. Aby mě kat spral, ale nevzpomenu si ani na tu mimořádně krutou zimu, ani jestli jsem měl rampouch z nosu během desíti následujících. Nic nevypadává člověku z paměti tak rychle jako sny a počasí, což je fenomén, s nímž počítají věštci. O jedenáct let čerstvější je prognóza pánů P. Schwartze a D. Randalla z institutu Global Business Network v Kalifornii: Již roku 2007 se stanou velké části Nizozemska neobyvatelnými a města se začnou vylidňovat... No, byl jsem nedávno u našich přátel v Alkmaaru a nepozoroval jsem, že by se jim vlny mořské přelévaly do baráku. Ale do silvestra je ještě čas, takže to třeba teprve přijde. O něco lépe se strefil tuzemský psychotronik (na opravdické druidy může být lepší spolehnutí než na vědátory), jistý pan Brázda: Rok 2007 bude rokem hrůzy. Vítr bude tak silný, že nad Letnou budou létat střechy domů... Tak nevím; byl někdo při té vichřici na Letné, aby mě zpravil o létajících střechách? Pravda je, že fukéř to byl náramný, i u nás v Hannoveru se kácely stromy a v Berlíně uletělo málem celé nádraží. Ale jestli se z toho dá soudit na klimatickou katastrofu ... i v tomto případě si počkejme do silvestra. Možná že toho bůh vichrů Aiolos stihne letos víc, takže bych si začal dělat starosti. Nebo zůstane u jednoho nadělení, jež bude možno přičíst jeho obvyklým šprťouchlatům, jak dokládá už Kosmas k r. 1119: Prudký vichr, ba sám satan v podobě víru udeřil na knížecí palác na Vyšehradě a rychleji, než bys přelomil klas, polámal trámy i dům a rozházel je... Neboli historicky doložené tornádo v zemích českých, jak vidno, také nic nového. Nová není ani letošní teplá zima; jiná kronika hlásí k r. 1520: Toho roku nebyla žádná zima, nebyl žádný sníh ani mráz. Počasí bylo celou zimu jako na svatého Václava a bylo sucho, až se na cestách prášilo. Až na to prášení, řekl bych, jak vystřižené z letoška.

Nicméně nelze popřít, že ledovce až na výjimky tají, průměrné teploty rostou a mořská hladina stoupá. Stoupne-li v následujících desítiletích tak, že vlny oceánu pohltí i souostroví Fidži, jak předpověděl jeden odborník na ty věci, o tom bych si dovolil zapochybovat; byl jsem předloni na řečených ostrovech, dobře jsem si je prohlédl a vím, že přesahují výšku 1300 metrů, na což by, tuším, nestačily všechny ledovce světa. Patrně si učenec popletl Fidži s atoly Tuvalu, které sahajíce metr nad hladinu by pod ní opravdu mohly časem zmizet. To budiž dokladem povrchnosti, jíž občas propadne i badatel, natož od něj opisující, po trhácích bažící žurnalista. Pro nás ostatní pak upozorněním, že nemáme věřit hned všemu, co kdo plácne, a k obzvláště drastickým údajům přistupovat se zdravou nedůvěrou. Jinak uznejme, že naměřené hodnoty jsou reálné a závěry z nich vyvozené - s výjimkou panikářských extrémů - nelze házet za hlavu.

Jak stoupne mořská hladina do konce tohoto století, o tom se odhady různí, řeč je o dvou až šestačtyřiceti centimetrech. Jest otázka, máme-li se i v nejkrajnějším případě zbláznit. Holandsko by se asi nevylidnilo, jak slibovali svrchu citovaní odborníci, spíš by o kousek nastavilo své hráze, už takhle leží na mnoha místech tři metry pod mořem, dalšího půl metru by na tom moc nezměnilo. Aniž by došlo k zaplavení celé severoněmecké nížiny, jak zněla jiná předpověď, žiji v ní a vím, že se můj kvartýr nalézá v nadmořské výši 50 metrů, takže si zatím chůdy pořizovat nebudu. Jak by na tom byly Benátky nebo Bangladéš, už takhle každou chvíli pod vodou, o tom se tak dobře laškovat nedá, byl by to malér jak vymalovaný. Jestli dosud v dějinách světa nevídaný, je jiná věc. V každé učebnici geologie najdeme fotografii Serapidova chrámu v Pozzuoli, jehož sloupy jsou ožrané mořskými plži do výše tří metrů. Postaven byl na břehu mořském před dvěma tisíci lety - pouhý zlomek vteřiny na geologických hodinách - poté se vzestupem hladiny ocitl tři metry pod ní, načež si to moře rozmyslelo a dnes trčí chrámové sloupoví z takové zelené loužičky. Tedy dosti značné výkyvy i ve srovnání s těmi, před nimiž je varováno dnes. Lze z nich něco vyvozovat?

Asi ano, třebaže ne v duchu, jímž se nesou současná proroctví. My, lidé moderní doby, se neumíme srovnat s tím, čemu musel čelit nejen chrám v Pozzuoli, ale i naši předchůdci ve starší době kamenné. Docházelo tehdy v Evropě k radikálním změnám teplot: během jednoho či dvou století o osm i více stupňů. Co jsou proti tomu ty desetinky, jichž se bojíme nyní! Paleolitičtí lidé ale nezmrzli, nýbrž se sebrali a odešli jinam, kde bylo tepleji. Když trvale špatné počasí a záplavy vyhnaly Cimbry a Teutony z jejich domoviny v dnešním Dánsku, vydali se za lepším živobytím na jih. Prali se tam nějaký čas vydatně s Římany, takže o nich víme. Kdyby nebylo římských análů, věděli bychom o tehdejší klimatické anomálii houby, stejně jako nevíme ani zbla o přemnoha jiných, žádným historikem nikde nezaznamenaných, a náš spánek to neruší. Země je neposedné zařízení, jakáž pomoc.

Jenže měli tehdejší lidé před námi výhodu. Takový Teuton neznal zeměpis a o politice neměl ponětí. Když mu začalo téct do postele, zvedl se a šel jinam, aniž by potřeboval vízum, povolení k trvalému pobytu a jiné krámy, jimiž si svobodu pohybu sešněrovává dnešní člověk. Když někde našel dobrou půdu a vlídné podnebí, popral se o ně s usedlíky, někdy je vyhnal a usadil se, jindy dostal nařezáno a musel utíkat. Když se přemnožilo obyvatelstvo na polynéském ostrově Rarotonga, nasedli lidé do kánoí a pádlovali tři tisíce kilometrů (!) do země Aotearoa (dnes Nový Zéland), nedbajíce toho, že narušili její územní integritu. Tahle možnost operativního přemísťování podle nálad klimatu a populačního růstu dnešním lidem chybí. Není problém v tom, že o metr nastoupavší moře zaplavuje ostrovy Tuvalu; problém je, že je to samostatný stát s prezidentem, vlajkou a jinými krásnými věcmi, jejž však nelze sbalit jako Teuton svůj meč a rohatou přílbu a jít. Neumíme si představit, že by zanikl stát; dokázali bychom, ač neradi, prosit něčí vládu o usídlení v tamní zemi, ne však tam jít a prát se o kus půdy k bydlení. Neumíme nebo nechceme se vydávat do neznáma, nechce se nám riskovat. Vytvořili jsme si krásný, rozčtverečkovaný svět, na němž má každý své určené místo, svět, v němž je pravidlem mír a blahobyt, ale když udeří Hospodin s jednou ze svých periodických potop, jsme namydlení. Ostatně by ani nebylo kam jít, i bez vlád a hranic. Je nás příliš mnoho. Ale o tom jindy.