Duben 2007

Odkaz Vítězného února aneb Varovná připomínka pamětníkova

Luděk Frýbort

Obden vídám v novinách fotografii zchátralého starce v županu a čtu úvahy o tom, jak nevyléčitelně nemocen je Fidél Castro, jak to s ním jde z kopce a jak brzo už, sláva, ten starý mizera zcepení. Statisíce kubánských exulantů se prý na Floridě hotoví oslavit tyranovu smrt velkolepými průvody a ohňostroji, a jen já si říkám - nač se těšíte, bláhoví? Co si myslíte, že se změní? To možná bylo v těch dávných dobách, kdy míra svobody i dobrá funkce státu závisely od osoby panovníka, takže když krutý či neschopný monarcha zemřel, bylo možno se nadít lepších časů. Dnes je to jiné; dnes jsou útlak, zvůle a úpadek nikoli produktem jedné hlavy, nýbrž celého komplikovaného systému, a figury v jeho čele nejsou autory ideologické objednávky, nýbrž jejími vykonavateli. Vývoj může vzít jejich skonem maličko jiný směr, může být o trochu lépe nebo také hůř, ale v zásadě se nezmění nic. Teprve když se systém váhou vlastní absurdity rozsype, lze s určitou dávkou opatrnosti očekávat změnu, a ani pak nebývá démon zkázy zcela zažehnán.

S velkou slávou sjednocené Německo dodnes nesrostlo; o průvodních jevech postkomunismu v jiných zemích někdejšího sovětského impéria škoda hovořit; a vůbec se nedivím Jihokorejcům, že neomdlévají štěstím při pomyšlení na den, kdy zmizí pás smrti z hranice jejich rozštěpené vlasti. Je důvod k obavě, že se zpoza stržených ostnatých drátů okamžitě vyhrnou statisíce otroků s vyprázdněným zrakem a bez lidského citu v hrudi, a budou loupit, přepadat, organizovat se v mafiánských bandách. S kubánskou diktaturou tomu nemusí být zvlášť jinak. Začátkům je třeba bránit, pošetilí, ne se těšit na konec!

Pozorný čtenář možná tuší, k čemu se tím úvodem blížím: k sebevražednému amoku nazývanému kdysi Vítězný únor. Zlé je, když nepřátelská přesila vnutí národu porobu; mnohem horší je, když svůdnými hesly zhlouplý národ do ní vleze sám, a ještě s sebou strhne jiné, prozíravější. Vandroval jsem jako sedmnáctiletý kluk po Slovensku v roce 1950, a ještě jsem na zdech vídal nápisy plné vítězného zadostiučinění: Komunisti, už ste v riti, vyhráli to Demokrati! Jenže to už čtvrtým rokem neboli v riti komunisti, nýbrž slavný a svou proslulou demokratičností se chlubící národ český, jenž si tragickými volbami r. 1946 připravil svůj půlstoletý osud. Divil jsem se tenkrát, že mě Slováci nefackují, no, také že jsem si hubu s češtinou raději moc neotvíral a hútoril som po slovensky, jak to šlo.

Není občas na škodu si tu hanbu připomínat, když se blíží všelijaká slavná i méně slavná výročí. Vítězství nad nacismem, vzápětí odměněné pádem do komunismu. Obnovení samostatnosti prostřednictvím Národní fronty a Košického vládního programu, kterýžto generalissimův dárek přivezl ve svém státnickém zavazadle z Moskvy tatíček národa, prezident Edvard Beneš. Vyhnání třímilionové německé menšiny, o níž se dalo předpokládat, že by komunisty nevolila, takže kdoví, jak by to dopadlo s Vítězným únorem. To vše navzdory Slovákům, odolnějším vůči osvoboditelsko-komunistické propagandě, jichž ale bylo příliš málo na to, aby přehlasovali poblázněné Čechy. Je dnes takový obyčej se kdekomu za kdeco omlouvat; co kdyby česká vládní delegace, oděná v žíněná roucha, bosky a hlavy posypané popelem, se pětadvacátého února vydala do Bratislavy s omluvou za tu úděsnou vinu?

Únorové události jsem navzdory nezralému věku dost intenzivně prožíval. Chodíval jsem tenkrát do kvinty a chci dnes zdůraznit, že jsme nebývali takové stádo připitoměle rozjásaných svazáčků, jak nám chtějí namluvit někdejší fučíkovci a básníci oslavných ód na velikého Stalina, kteří časem zmoudřeli, za svou zhlouplost se stydí a byli by rádi, kdyby se v té louži ostudy s nimi koupali všichni. Ne. Měli jsme ve třídě jednoho agitačního komunistu, jednoho, o kterém se to vědělo, ale raději se neprojevoval, všem ostatním mohly být pravdy marxismu ukradené. Cestou ze školy jsme přetřásali události těch dnů. »No co,« mával rukou jeden spolužák. »Až zase přijdou volby, komunisti to projedou a bude to.« »Ty troubo!« okřikl ho jiný, »žádné volby už nebudou, nechápeš to?« Musím se dnes divit, co rozumu uměl mít takový kluk patnáctiletý a jak málo jej zbývalo podstatné části národa českého, jeho demokratických vůdců nevyjímaje.

Ostatně, když už byla řeč o tom komunistovi: potkal jsem ho, o dvacet let zestárlého, na jakési třídní schůzce. Když viděl naše ustrnulé obličeje - co nám sem lezeš, bolševiku - všem se omluvil, nebojte se mě, hoši, z komunismu jsem se vyléčil a věnuji se teď už jen svému povolání. To byl, řekl bych, kus poctivosti, třebaže opožděné. Ale pořád lepší než poloviční přiznání těch dnešních věčně chytrých, kteří se svého bolševictví sice také zřekli, ale nestydí se za ně a neomluví, nýbrž kudy chodí, rozdávají své jalové rozumy. Spolupracovali jsme s komunisty tak či onak všichni, přesvědčují nás, aby jejich rudý podolek, když už se nedá vyprat, aspoň tolik nepáchl. Ne, chci říci už potolikáté za všechny, kteří byli proti své vůli zapřaženi do komunistické káry. Byli takoví, kteří ji z donucení vlekli, a byli jiní, kteří nad ní práskali bičem. Kajte se, pobloudilí, a když to neumíte, aspoň nelžete dál! Nejsme téže viny, my a vy, bylo nás dost a možná většina v národě českém, kteří komunistickému vábení nenaletěli!

Jenže, co je platné svědectví minulosti, když není rozumu, který by je následoval. Našinec by čekal, že po tolikeré zkušenosti s volbami, které byly nadlouho poslední, a se všelijakými Únory, které je vzápětí následovaly, by už svět mohl být poučenější. Neskákat na vějičku každému podvodníkovi, jen co pěkně, od podlahy zahovoří, oznámí konec vlády vykořisťovatelů a počátek rajského věku lidstva. Je tomu asi tak, že každý musí prodělat pád na svůj pošetilý nos sám, aby zjistil, jak vypadají rajské věky. Zlé na tom je, že vůz dějin nemá zpátečku, aby se dala zařadit a z následků zase vycouvat, co si kdo vykoledoval, toho mu bude vrchovatě dopřáno. Ovoce skutků svých jísti bude a radami svými nasycen bude, jaká pravda, králi Šalomoune. Asi jsme byli naivní, když jsme se domnívali, že tomu může být jinak, protože to by si dnes jedna země po druhé nenavlékala týž otrocký chomout, z nějž jsme po tak dlouhém trápení a dosud ne úplně vyklouzli my Češi.

Kubánský tyran se blíží svému konci a obraz zkázy, k němuž dovedl kdysi nejvyspělejší zemi Latinské Ameriky, není k přehlédnutí. Přesto si, toho nedbajíce, zvolili týž osud další. Venezuelský Gottwald Chávez si dokázal koupit naivní dušičky rozhazováním z bohatství, o něž se nezasloužil, nu, však i naši komunisté rozhazovali, přidělovali a zlevňovali, dokud nebyl nakradenému bohatství konec. Není ani velký kumšt naslibovat chudákům, jak krásně se budou mít, když se zabaví majetek zahraničním společnostem a rozdá mezi lid, kteroužto metodou se dočkal svého triumfu bolívijský Morales, inu, i u nás se volalo ejchuchú, než přišlo to ouvej. Cosi dost podobného se povedlo v Ekvádoru a první cenu dostihu o pohár bláznů si vysloužil lid Nikaraguy, když si po dlouhé a strastiplné zkušenosti na sebe zvolil téhož Gottwalda podruhé. Nevím, proč zrovna Jihoameričané jeví takový sklon uvěřit velkohubým spasitelům. Snad je to v jejich revoluční tradici, nabízející jednoduché, jako nůž ostré recepty: tady rozhněvaný lid zbourá nějaký palác, tamhle postaví ke zdi nějakého zrádce, a blažený věk lidstva jest započat. Ne nadarmo se venezuelský vůdce Chávez připodobňuje k Simónu Bolívarovi, otci jihoamerických revolucí, zavdávajících ve většině případů důvod k otázce, co dobrého vlastně kromě sbírky pestrých praporů přinesly.

A jsou ještě jiní, stojící ve frontě na touž socialistickou nadílku. Mexičané ne tak dávno jen velmi hubenou většinou odmítli námluvy muže zvaného Obrador (slovo to značí ve španělštině dělník, z čehož lze vyvodit, že jde nejspíš o revoluční pseudonym, jaký si dávali i Lenin, Stalin, Trockij a jiní dobrodinci lidstva). Malebné rámusy po jeho nezvolení dávají tušit, čemu asi Mexiko o chlup uniklo. Mám svou pochybnost, jestli natrvalo; příště může stejně hubená většina vložit vládu do rukou lenince Obradora. A pak ... nu, jako vždy. Těšte se, Mexičané! A jiní pravděpodobně také, protože Latinská Amerika je veliká. Stačí tak málo. Jednou uvěřit slibovačnému spasiteli. Jedny zvrzané volby. Pak už záleží jen na na spasitelově vůli, nechá-li dojít k druhým. Nechá, když si vypočítá, že se mu rozhazování dárků mezi hlupáčky vyplatí i tentokrát. Ne-li, je tak snadné vyhlásit nějakou Národní frontu. Vládu národní jednoty. Nebo jiný švindl téhož druhu, jehož účelem je utvrzení marxistického panování na věky věkův, a když ne na ně, tedy na tak dlouho, až se samotíží zhroutí.

Vraťme se však do vlastí českých, o nichž také nelze tvrdit, že by byly vyhlídek na rajské zítřky zcela prosty. Pozorně jsem sledoval nedávné volební divadlo i jeho půlleté pokračování, a jisté tušení mi doteď jezdí po hřbetě. Nepobíhal po jeho jevišti také jakýsi Obrador, který se mohl pominout z toho, že mu o chlup uniklo vítězství? Nebyla v jeho zkamenělé tváři vepsána křivda a přesvědčení, že neúspěch nenastal prostým sběhem příčin, nýbrž výhradně lstí nepřátel a zrádců? Člověk neschopný přijmout výsledek, jaký je, zato však schopný naslibovat kdeco a kdekomu, jen když si tak pojistí moc? Jestli pro jednou nebo navěky ... no, věřme, že za současných podmínek a v rámci Evropské unie by to s tím navěky nešlo tak honem. Ale z Evropské unie se dá i vystoupit, beztak je ledakomu vidět na nose, jak rád by se zbavil obtížného dohledu. I jiné věci by se daly udělat, kdyby na to přišlo, protože co drží pohromadě teď, může se rozlepit zítra. Ne ne, ještě nejsme ze smyčky tak úplně venku, stačí si jednou zabláznit a máme ji kolem krku zase.

Snad by se měl postavit pomník na Staroměstském náměstí, víte, tam, kde 25. února 1948 řečnil Gottwald. Stát by na něm mohlo zlatými písmeny ... třeba toto: »Pozor, Čechové! Nezapomeňte: stačí jednou!« Protože ono to nejde tak snadno, jak se domnívá jiný pomník o pár kroků dál - vláda věcí tvých se do rukou tvých opět navrátí, ó lide. Možná navrátí, ale sakramentsky pomuchlaná. A také ne tobě, ó lide, ale všelijakým pacholkům s velkou žízní po moci a s nestydatou hubou. Ještě jednou jísti ovoce skutků svých ... to bychom si zasloužili titul bláznů už bez pardonu.