Duben 2007

Vojenské tajné službě i po vstupu do NATO šéfovali důstojníci StB

Jan Gazdík

Píše se rok 2003, Česko je již čtyři roky v NATO a vedení bývalého Vojenského obranného zpravodajství je téměř úplně obsazeno bývalými důstojníky komunistické tajné policie (StB). Důstojníkem StB byl dokonce zástupce ředitele této tajné služby, kterou i spojenci z NATO považují za jednu z klíčových, protože se podílí na prověrkách lidí, kteří pracují s tajnými dokumenty aliance.

Vedení armádní rozvědky o tom veřejně promluvilo vůbec poprvé poté, co se před čtyřmi lety zkompromitovaných lidí zbavilo. „Dostat je odtud byl tvrdý boj. Využívali všech kontaktů: Úřadem vlády počínaje a některými poslanci konče. Nám pomohli poslanci výboru pro kontrolu zpravodajských služeb, které jsme detailně informovali o každém našem kroku. Bez jejich podpory bychom se neobešli,“ říká šéf Vojenského zpravodajství ČR Miroslav Krejčík. O škodách mluví nerad, ale nakonec říká: „Řídili se heslem - čím hůře, tím lépe. Službu v očekávání politických změn sabotovali.“

Před reformou rozvědky měl prý Krejčík vždy silný pocit, že i když je Česko v NATO, tak si s aliančními kolegy sice dobře popovídá o sportu, ale jinak mu příliš nedůvěřují. Obrazně řečeno: když se jednalo o důležitých zpravodajských operacích, spojenci nechávali Čechy často za dveřmi. Až když se Krejčík s důstojníky StB rozloučil, byl do Bruselu pozván tým českých zpravodajců a jeden z Čechů vede dokonce vůbec nejutajovanější odbor kontrarozvědného vyšetřování NATO.

Kdo vlastně může za to, že v době, kdy Česká republika vstupovala v roce 1999 do NATO, byla vojenská kontrarozvědka v rukou důstojníků komunistické tajné policie? A kdy navíc ve vojenské zahraniční rozvědce pracovaly desítky jejích agentů z dob totality?

Na tyto otázky neexistuje podle politiků jednoznačná odpověď. Předseda sněmovního výboru pro obranu Jan Vidím (ODS) říká, že nešlo o neochotu ministrů obrany se s komunistickými špiony či jejich agenty rozloučit. „Scházel k tomu jen silný impuls, jakým bylo například zmasakrování studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989. A ten impuls přišel v osobě Karla Srby, který měl jako agent vojenské rozvědky naplánovat vraždu novinářky Sabiny Slonkové. Nebýt tohoto skandálu a mimořádné odvahy ředitele Krejčíka, tak tam ti estébáci byli snad dodnes,“ soudí Vidím. A dodává, že například vnitro začíná s podobnou očistou až nyní.

S poslancovým vysvětlením souhlasí i exministr obrany Jaroslav Tvrdík, jenž až po skandálu se Srbou prý s hrůzou zjistil, že v klíčových pozicích Vojenského obranného zpravodajství působí důstojníci StB: „Již dříve mi ale opakovaně předkládali lživé informace. Vrcholem všeho pak bylo, že si do svých trezorů ,ulili‘ kopie tajných dokumentů, ty alianční nevyjímaje.“

Odlišný úhel pohledu nabízí Tvrdíkův předchůdce Miloslav Výborný: „Dnes se to jeví jako velká chyba. Všechny síly jsme ale soustředili na vstup do NATO. Hanebný stav části personálu mohl počkat.“

(MFDNES)