Duben 2007

Příběhy české justice (28). Třídním nepřítelem ještě po 55 letech

Milan Hulík

Výrok Ondřeje Neffa: „…pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost“, kterým již tři roky uvozuji Příběhy české justice, tímto příběhem dostává historickou patinu – ano, česká justice dokáže mít obviněného za třídního nepřítele ještě po 55 letech !

Okresní soud v Břeclavi – soud pro mládež, vynesl dne 14. 11. 2006 rozsudek, že u mladistvého C. M. nar.7. 12. 1933, bytem tam a tam, se upouští od potrestání. To vše ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 1. 1951 a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2006.

Nejdříve vysvětleme, že vzdor datu narození obviněného musela být jeho kauza dnes projednávána jako trestní věc mladistvého, neboť se jednalo o její nové projednání po zrušení prvního rozsudku z r. 1951 NS ČR loňského roku na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti. Tedy i v novém řízení, ač obviněný je dnes důchodce, musela být zachována ustanovení trestního zákona o mladistvém pachateli jako zvláštní kategorii pachatele.

Třídním nepřítelem se nezl. C. M. stal, když se rozhodl psychologicky podpořit rolníky ve své obci na jižní Moravě, kde je KSČ brutálním způsobem naháněla do JZD. Jako syn „kulaka“ spolu s jiným synem téhož „třídního nepřítele“ zapálil stoh slámy patřící JZD. Učinil tak poté, co jeho otce jako kulaka „seniora“ zavřeli a jemu samému znemožnili studovat na církevní škole. Obviněnému přitížilo, že „stoh zapálil z nepřátelství k lidově demokratickému státu“. Obviněný byl totiž natolik zatvrzelý, že nenásledoval příklad hrdiny sovětské mládeže Pavlíka Morozova, který udal oba své rodiče, taky kulaky, že schovávali obilí, aby rodina v době Stalinovy hrůzovlády nezemřela hlady. Zatímco Pavlíkovi rodiče byli popraveni, tak náš kulak junior ve své třídní nenávisti sledoval svého otce a proto jej muset následovat i do kriminálu. Soud v odůvodnění tehdejšího rozsudku konstatoval i zprávu o pověsti obviněného, která jej označila za sebevědomého, drzého a sobeckého s tím, že jak doma, tak na církevní škole na Velehradě, byl vychováván v duchu nepřátelství k dnešnímu lidově demokratickému zřízení.

Proces s mladistvým třídním nepřítelem byl veřejný, to znamená, že na něj byla nahnána celá ves; naštěstí se tehdejší orgány bezpečnosti nedozvěděli, že pomohl dvěma kamarádům k útěku z republiky na Západ a tak byl odsouzen jen pro trestný čin obecného ohrožení k trestu odnětí svobody na tři roky. Unikl tak přísnější kvalifikaci pro sabotáž, nebo dokonce pro pomoc k trestnému činu špionáže, protože ti kdo odešli ze své vlasti, byli automaticky považováni za příští špiony. Ve výkonu trestu se choval vzorně, pracoval jako nejlepší učeň v zámečnické dílně s vynikající snahou po sebevzdělání (jak konstatoval posudek z věznice), byl ukázněný, kamarádský a stal se velitelem ložnice. Mohl být tedy podmíněně propuštěn. Nebyl, protože vesnický výbor jeho propuštění nedoporučil, „…jelikož rodina odsouzeného je silně reakčně zaměřena proti lidově demokratickému zřízení a je hlavní brzdou pro budování socialismu ve vsi.“

Po výkonu trestu nečekalo mladistvého nepřítele lidodemo-zřízení nic příjemného. Šikana pokračovala, mimo jiné proto, že odmítl odebírat Rudé právo, což vedlo k jeho propuštění ze Státního rybnikářství v Hlohovci.

Teprve v r. 1968 se C. M. dočkal částečné satisfakce, vstoupil do Lidové strany, ale k jeho soudní rehabilitaci již kvůli další změně režimu nedošlo. Teprve v r. 1989 se mohl podílet na založení Občanského fóra a ještě později, v r. 2005 se odvážil podat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, kterému, jak uvedeno shora, ministr spravedlnosti vyhověl. Zdá se tedy, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Byla to však ta rovná právní spravedlnost, o které se výrokem Ondřeje Neffa zmiňujeme v záhlaví každého našeho příběhu? U soudu prvního stupně nikoliv; ten sice upustil od potrestání, ale při uznání viny! Projevil sice shovívavost, ale odsouzený CM. nepodával svůj podnět, aby byl znovu uznán vinným, protože se domníval, že jeho protikomunistický odpor nebude již hodnocen jako trestný čin.

Tuto jeho naději již zklamal ministr spravedlnosti, když došel k názoru, že pokud jde o zjištění objektivní i subjektivní stránky trestného činu a z toho vycházejícího výroku o vině, rozhodl soud v r. 1951 správně, avšak pochybil jen tím, že uložil nepatřičný trest. Proto také nový rozsudek Okresního soudu v Břeclavi konstatoval, že při uznání viny se u mladistvého C. M. upouští od potrestání. Odsouzenému to ale nestačilo, trest si stejně dávno odseděl; dožadoval se přece politické rehabilitace !

Proto na radu obhájce podal následující odvolání:

Napadený rozsudek by mohl být považován za správný, ale… Odvolatel může sice uvítat, že mu nebyl uložen trest, avšak musí brojit proti výroku o vině, neboť soud stále vychází ze stejných motivů jeho jednání, jako to učinil Okresní soud v Břeclavi dne 25. 1. 1951 – tj., že jednání obviněného bylo posuzováno jako projev nepřátelství k lidově demokratickému státu. Z uvedeného tedy vyplývá , že šlo o odsouzení z politických důvodů a že mladistvý C. M. byl postaven před soud pro své antikomunistické smýšlení. V takovém případě neměl však soud se spokojit s úpravou rozsudku jen z hlediska úměrnosti či neúměrnosti trestu, ale měl ve změněných politických podmínkách v demokratickém režimu vycházet ze zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu vůči němu. Tento zákon stanovil v § 3, že „odpor občanů proti totalitnímu režimu, který ať již jednotlivě nebo ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s demokratickou mocností, byl legitimní , spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.“ Není pochyb o tom, že zapálení stohu JZD bylo z pohledu dvou nedospělých osob vychovávaných v antikomunistických rodinách, odbojovou protikomunistickou činností, neboť i lidé dospělí a starší se uchylovali k zapalování stohů, volili tedy stejný nebo podobný způsob boje, jako například legendární bratři Mašínové. Z tohoto pohledu však nelze považovat jednání odvolatele za trestné, ale naopak, jak uvádí shora citovaný zákon o protiprávnosti komunistického režimu, za jednání hodné úcty. Proto samozřejmě není možné, aby soud shledal v jednání obviněného naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 190 tr. zák. Z tohoto pohledu tedy je úvaha o trestu úplně nadbytečnou, a to i ve formě pro obžalovaného příznivé, jako je upuštění od potrestání a je na odvolacím soudu, aby toto pochybení soudu prvého stupě odvolací soud napravil a to tak, že bude konstatovat, že obviněný C. M. je rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., popřípadě že se zprošťuje obžaloby a to s přihlédnutím k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu, neboť jednání obviněného bylo motivováno odporem vůči komunistickému režimu a projevem uznaného a oprávněného boje proti němu. V opačném případě by na něj odvolací soud hleděl stejně jako soud prvního stupně, tedy již soud demokratického státu – i po uplynutí 55 let jako na třídního nepřítele.

Jak to dopadlo? To ještě nikdo neví. Veřejné zasedání o odvolání bylo odročeno. Čtenáře budu informova