Duben 2007

Pohled na umění se razantně změnil

Karel Hvížďala

S rektorem VŠUP Pavlem Liškou o umělcích, médiích a brutalitě. Pavel Liška se narodil v roce 1941 v Benešově. Vystudoval nejprve Fakultu technické a jaderné fyziky na ČVUT a po emigraci v roce 1967 v Německu filozofii a dějiny umění. V letech 1997–2001 byl ředitelem Domu umění v Brně, poté vědeckým ředitelem Kunstfora Ostdeutsche Galerie v Řezně. Začátkem února ho prezident jmenoval do čela Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

Je to skoro na den čtyřicet let, co jste začal žít v zahraničí. Teď se vracíte do Prahy. Na co se těšíte?

Na to, že zase budu patřit do pražské struktury, že se tady budu moci na něčem podílet. Jako kunsthistorik a šéf umělecké školy mám chuť, sílu a snad i zkušenosti trochu mluvit do české kultury, ovlivňovat ji, usměrňovat z perspektivy výtvarného umění. To je dobrý úkol.

Jak může rektor VŠUP ovlivňovat kulturu?

Tím, že strategicky ovlivňuje zaměření studia na škole. Nemůže je změnit ihned, to je nesmysl, ale dlouhodobě může nastavit výhybky tak, aby vše běželo žádoucím směrem.

Do jakého směru byste chtěl školu pootočit?

Musíme vědět, že od šedesátých let minulého století jsou společnost a její fungování na Západě – a sedmnáct let už i tady – určovány médii, hlavně vizuálními. Chtěl bych přizpůsobit školu potřebám takového světa.

Co podle vás ovládá dnešní mediální svět?

Média vznikla jako prostředek přenosu informace a jako most pro komunikaci mezi lidmi, kteří se nemohli setkávat. V demokratickém světě se stala hlavním zdrojem informovanosti všech občanů. V masově mediálním tržním hospodářství dnešního světa se charakter médií zásadně změnil: nejde o šíření a výměnu informací, nýbrž o jejich prodej, či dokonce o jejich pouhé udání u co největšího publika. Takováto „informace“ ztrácí svůj informativní charakter, její hodnota je měřena pouze její cenou, respektive její popularitou. Tento fakt vysvětluje, proč většina médií sestoupila na úroveň masové senzacechtivé zábavy. Mediální svět je tedy manipulován obchodníky s „informacemi“ a to jsou mocipáni všeho druhu.

Souhlasíte s názorem, že podoba médií dnes diktuje i etiku komunikace ve veřejném prostoru?

Někdy tomu tak bohužel je a je to nebezpečné. Právě v takhle nastaveném provozu, který je navíc u nás poznamenán neexistencí dostatečně silných seriózních a prestižních médií, která jinde určují měřítka, by mohla naše škola sehrát zásadní úlohu.

To zní silně. V čem zásadní?

Máme jiné poslání než Akademie výtvarných umění – ta vychovává volné a svobodné umělce, kteří mají odpovědnost jen za sebe a své umění. Naše škola oproti tomu odpovídá za to, že snažení a tvůrčí drzost absolventů bude vázána na znalost společenských struktur, na potřeby mediálních oblastí. Musíme studenty zorientovat natolik, aby pochopili, co ovládá vizuální mediální svět, jehož producenty se brzy stanou. Ať chtějí nebo ne, budou se do tohoto světa muset zařadit a obstát v něm. Je jedno, zda kriticky nebo ne. To je oblast, ze které budou čerpat, kterou budou rozšiřovat a která je bude živit.

Jak chcete zaplnit mezeru mezi vašimi nároky a „mediální negramotností“ našich studentů?

Mediální negramotnost je problémem skoro celého současného světa. V teoretických disciplínách to budeme muset zásadně zohlednit: zavádíme kurz management umění, budeme všem studentům nabízet jako povinnou část orientaci ve společenských strukturách, to znamená dnes hlavně v mediálním trhu. Budeme muset hledat kantory schopné učit psychologii a analýzu médií, ukázat, co společnost od 60. let ovládá, náš absolvent, jako budoucí vizuální „manipulátor“, musí vědět, v čem se pohybuje.

S čím chcete začít v nové funkci?

První, co budu muset udělat: obnovit řídící struktury, které moji předchůdci zničili, dělali to cílevědomě, ale o tom nechci mluvit, to by byl jiný rozhovor, leccos asi znáte z novin. Pak se mohu soustředit na studium. To všechno se musí dělat pomalu a s pochopením většiny odborných spolupracovníků, které je třeba pro tyto kroky nejprve získat. Na takovéto škole se nedá dělat palácová revoluce, už proto ne, že tu jsou umělci, tedy ustálené osobnosti. A český intelektuál, umělec, to je někdy nedosažitelná pevnost. Opakuji: chci začít rozšiřovat výuku tak, aby informovala studenty o mechanismech fungování společnosti na začátku 21. století, kde rozhodují média a medialita vůbec. V umělecké výuce bych rád podpořil ty tendence, které tuto úlohu nových médií reflektují a zpracovávají.

Podaří se vám otevřít školu profesorům ze zahraničí?

Narážíme tu na jazykové, organizační a samozřejmě finanční problémy. Západní svět nemůžeme zaplatit, ale na východní svět peníze máme a toho bych rád využil. Pokusím se nejdřív domluvit s renomovanými umělci z Východu, jako je Polák Jaroslaw Kozlowski, Rumun Dan Perjovschi či Maďarka Róza El Hassan, kteří by mohli pracovat tady za podobných podmínek jako doma a zprostředkovávat studentům zkušenosti ze světa, kde se často pohybují. Jsou tu také Češi jako Jan Kaplický, Magdalena Jetelová nebo Georg Jiří Dokoupil, kteří by možná byli ochotní tady někdy taky učit.

Už víme, na co se po návratu těšíte. Čeho se obáváte?

Skutečný strach mám z brutality mezilidských vztahů, kterou jsem v Brně i tady občas zažil. Z brutality, s níž se tu prosazují některé zájmy, z nekulturnosti politiky a vůbec veřejného života. To hraničí s bezohledností, na kterou nejsem zvyklý. Chtěl bych na škole vytvořit takové prostředí, aby se stala v tomto smyslu něčím jako oázou. Zní to možná naivně, ale musím se o to pokusit.

Co vám tady nejvíc vadí?

Nejvíc mě zaráží suverenita, s kterou se tu manipuluje s veřejným míněním a s občany a s níž se tu mluví i ošklivým a sprostým jazykem. Podívejte se na titulní stránky novin a nestačíte se divit, co se tam může ocitnout. Najdete jen aktuální senzace: ten podrazil tomu nohy, na toho je žaloba, tenhle ukradl miliony, zabil tamtoho. Televizní noviny fungují stejně. To je transparentní ukázka nekulturnosti veřejného života. Takovéhle věci patří někam na konec novin či zpráv nebo do zpravodajství nepatří vůbec. Do popředí se tu staví senzace, tedy události napůl privátní, napůl vylhané či uměle vykonstruované. Mám z toho trochu strach, ale jako jsem se v Německu rychle dostal do okruhu lidí, kde jsem nemusel mít strach z revanšismu nebo neonacismu, věřím, že tady to bude obdobné.

Jak vidíte se svou čtyřicetiletou zahraniční zkušeností zdejší umělecký provoz?

Mám trochu obavy z české umělecké intelektuálštiny. Z extrémního přesvědčení o tom, že umělec je ta největší a nejvyšší a nejdůležitější osoba na světě po Pánubohu. To je nejen naivní, ale i nebezpečné.

V čem je to naivní?

Protože se svět bez českého umělce docela dobře obejde.

Není to jen ozvuk faktu, že česká společnost díky umělcům přežila?

Jenže v současném světě nás to diskvalifikuje a zabraňuje českému umělci se domluvit s jinými a konkurovat jim, protože tohle už nikdo nemůže brát vážně.

A v čem je české elitářství nebezpečné?

V tom, že nás odřezává od ostatního světa. V Evropě, která se spojuje, a v umění, které se globalizovalo již před dvěma sty lety přes Paříž a pak New York, je to ještě zřetelnější. Problém je v tom, že čeští umělci v požadavku otevřít se světu vidí útok na svou suverenitu, všemocnost.

Kam se podle vás umění v posledních 50 letech pohnulo, jak se proměnila jeho role ve společnosti?

Především se tím, co přišlo po moderně, razantně změnil pohled na umění: nejde už o žádné poslání, žádnou misi něčeho „pravdivého“, „absolutního“, něčeho „božského“.

To se dá ale tvrdit už od osvícenství.

Ale postmoderna od 60. let odebrala definitivně umění „svatost“. Hlavně díky Warholovi a ostatním pop-artistům. Beuys sice do umění přinesl mystickou dimenzi, ale ta je jen individuální mytologií, nemá ambice být posláním, které zachraňuje společnost. V Čechách však zachraňovací pozice přežívá: umění je svaté a umělec je stále ještě zástupcem Boha. Tento vztah k umění se během posledních čtyřiceti let radikálně změnil. Taky proto dnes ve světě z takových osmdesáti procent vystavují mladí a neznámí umělci, kteří neprezentují svou starou slávu, nacházejí jen nové pozice, jsou hraví, objevní a svým způsobem nezávazní. Člověk se podle nich nemusí řídit. Dřív existoval jeden styl, jedna metoda, třeba abstrakce, a kdo to nedělal, byl staromilec a škarohlíd. Dnes si může dělat každý, co chce. Na druhou stranu ale tenkrát byli umělci zapamatovatelní, normální člověk se lépe orientoval. To nové v umění buď přijal, nebo ne, a nebyl stresován tím, že se v umění nemůže vyznat. Dneska se stalo umění skoro anonymním zbožím. Ale pozor, přesto stále je a zůstane zbožím zvláštním. Lze s ním vést dialog a tím se liší od ostatního zboží. Před léty byl ten, kdo neznal Maleviče, Kleea a Kandinského, považovaný za hlupáka. Dneska nikdo nemůže znát všechny umělce a neznalost nikoho nedegraduje. Člověk se může identifikovat s úplně neznámými tvůrci, má dotyk s uměním a nemusí se ho bát. Suma vědomostí, kterou musí mít, aby umění „pochopil“, není tak veliká jako dřív a díky tomu je umění přístupnější. Dnes se může uměním zabývat každý a nemusí být vystudovaný kunsthistorik. Může se mu jen líbit, hledá v něm nějaké korelace s tím, co třeba viděl v televizi. Umění je mnohem demokratičtější.

Neztrácí se tím jeho společenský význam? Znalost umění už není vstupenkou do elitářské společnosti, lidé ztrácejí stimul. Jak je lze dnes trochu přivést k zájmu o umění?

To je věc médií, která by ho měla zprostředkovávat. Jenže média nastavená tak jako třeba u nás, populární, ale ani veřejnoprávní média, která v nich vidí konkurenci, nejsou schopna plnit takový závazek. Na rozdíl od umění si ani naše specializovaná média neuvědomila, že nesmí sloužit: nejen stranám a ideologiím, ale ani vydělávání peněz. Zřejmě proto nejsou ochotná se o nové výtvarné umění vůbec zajímat. A ta specializovaná s tím neumějí zacházet: pro ně existují jen velikáni nebo známí, chybí vědomí o tom, že existuje umělecká činnost, která je sice „jen hrou“, a přesto o ní stojí za to referovat. Na Západě navíc existuje spousta soukromých galerií, které umění zprostředkovávají. Jde většinou o hodnotné věci, lidé si je kupují – a když už mám doma něco hodnotného, mám k tomu vztah. I přes galerijní trh se dá vypěstovat zájem o umění.

Proč tohle u nás ještě neexistuje?

Taky proto, že je tu hrozně málo galerií, které by pokrývaly celou škálu možností. Buď nabízejí šunt, někdy i falzifikáty, nebo je jejich zboží silně předražené. Chybí tu běžné galerie, jakých jsou všude ve světě stovky. Angažují se pro mladé umělce a nabízejí korektní a dobré umění v ceně od několika stovek až do statisíců eur.

Co může existenci takových korektních galerií nastartovat?

Rozhodují dvě věci: sběratelé a peníze ve správných rukách. Současné bohaté elity u nás jsou obecně vzato kulturně nevzdělané a nemají potřebu se novým uměním zabývat. Už se to ale začíná měnit. Pomalu se rozrůstá okruh lidí, kteří mají velký zájem o českou modernu. Ta je už skoro vyprodaná a není ke koupi. Vede se o ně boj a ten vytváří přirozený zájem. Takových sběratelů je ale zatím málo, a navíc se zajímají jen o české věci. O současné umění je nesrovnatelně menší zájem.

Proč je to na Západě jinak?

Protože trh s uměním tam má více než stoletou tradici, je tam lepší výběr. Navíc se současné umění dostává rychleji do muzeí, kde návštěvník snadněji pochopí, proč jsme se dostali tak daleko: názorně předvádějí vývoj výtvarného umění, pořádají přednášky, promítají filmy atd. Nic takového u nás nikde není, nemáme žádnou takovou sbírku současného umění. Opakuji vůbec žádnou. U nás není z čeho odečíst vývoj umění od 60. let. Národní galerie se této úloze vyhýbá. Jsme stále hodně odříznutí od současného uměleckého provozu a změna bude záviset na tom, nakolik bude možno bohaté lidi kultivovat, aby se u nich vzbudil zájem o nové umění.

V čem je smysl dnešního umění?

V tom, že v člověku aktivuje to, co je v něm nejlidštější – schopnost hravého myšlení. Naše intelektuální schopnosti jsou to jediné, co nás odlišuje od ostatních bytostí. Využívá je i technik nebo doktor, ale dělá to v rámci racionálního zadání. V umění jde o činnost zcela volnou, člověk je dokonce vyzýván k tomu, aby to racionální a známé zpochybňoval, aby překračoval hranice, otevíral nové prostory, zapomenuté nebo ještě neobjevené. Nedovedu si představit nic krásnějšího. Jen se přitom umělec nesmí tvářit, že plní božské poslání a zachraňuje svět. Pak je směšný.

(Respekt, www.respekt.cz)