Duben 2007

Pokroucené paragrafy v Česku

James V. Jakoubek

"Oznamujeme Vám, že jméno a příjmení, jako jediné údaje nalezené o Vás v označeném článku na tomto serveru jakož i v mnoha dalších odkazech, nelze v tomto případě považovat za osobní údaj ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Podle § 3 odst. 1 pak není dána působnost zákona a tím ani Úřadu."

Známý kritik sametury české, Ross Hedvíček, se stal terčem mládežníků, wikipedistů českých. Tito bdělí strážcové komunistické demagogie zveřejnili v tzv. české Wikipedii množství výmyslů, urážek a zhovadilostí o osobě pana Hedvíčka. Ostatně, nic jiného od čecháčků očekávati ani nelze. Tvorové tito mají hulvátství, lhaní a podvody zakódované v genech.

Ross proti činnosti mládežníků stížnost podal, třebaže si musel být vědom marnosti svého počínání. Výňatek z odpovědi úřadů českých, ukázka to současného nihilismu českého, je citován v úvodu.

Zde lze jen podotknout, že úřady české svobody slova pečlivě dbající (včetně orgánů justičních) v případech těchto se drží zásady kdy “nezáleží CO kdo píše, ale KDO co píše”. Viz nedávný příběh z análů justice české:

Ve městě Vejprty vydává jistý pan Josef Kadlec místní noviny s názvem Zpravodaj. Jde o lokální tisk, celkem osm listů formátu A4, náklad 400 výtisků. Mezi pravidelné rubriky patří sloupek čtenářů, kteří tak mají možnost reagovat na dění ve městě. A právě tato rubrika jest přímo klasickou ukázkou, kterak si čecháčkové představují “svobodu slova” .

Před časem, před volbami v roce 1998, otiskl pan Kadlec v této rubrice příspěvek jistého Petra Hladkého, který pro úplnost stojí za to citovati celý:

Zajímavých seznamů je víc.

Myslím, že není nezajímavé porovnat seznam kandidátů do komunálních voleb s jinými veřejnými seznamy. Třeba se seznamem dlužníků a nebo se seznamem bývalých spolupracovníků StB, který lze najít na internetové adrese http://stb.promedia.cz/. Zde jsou uvedeni i spolupracovníci označeni jako “Důvěrník”, kteří se, podle vysvětlení ministra vnitra nejspíše jakousi administrativní chybou, dnes mohou prokázat čistým lustračním osvědčením. Pokud by vás tato problematika zajímala, můžete navštívit naši internetovou kavárnu a sami si najít co potřebujete vědět. P. Hladký.

Tolik celý text. Pod ním byla na ilustraci otištěna fotografie obrazovky internetové adresy uvedené v článku a mezi zobrazenými jmény spolupracovníků StB pak bylo možno číst jméno Emanuel Andrš.

Pán shodného jména sídlí též ve Vejprtech a ve zmíněných volbách kandidoval do městského zastupitelstva. Kterak mudrosloví české praví, potrefená husa zakejhá, tak tedy velice hlasitě zakejhal i pan Andrš. Vyzbrojen svým údajným negativním lustračním osvědčením podal na autora článku Petra Hladkého trestní oznámení za pomluvu. Vyšetřovatel případ prozkoumal a dospěl k závěru, že o trestný čin vůbec nejde. Svůj závěr zdůvodnil:

“…jde o otištění veřejně přístupné stránky sítě Internet. Uvedené jméno, příjmení a data narození je bez specifikace rodného čísla a bydliště, tudíž nelze určit, že se konkrétně jedná o osobu oznamovatele. Rovněž v lustračním zákoně č. 451/1991Sb. není uveden název “Důvěrník”, tudíž v podstatě vydané lustrační osvědčení tuto možnost nevylučuje…”

Případ pro normálně uvažující lidstvo zřejmý a uzavřený. Jsme ale v “sametovém” Česku, místě známém pod pojmem Absurdistán. Pan Andrš zřejmě věděl co činí, neb se se závěrem policejního vyšetřovatel nesmířil a případ hnal dál. Protože ale na autora článku již nemohl, podal trestní oznámení na vydavatele Zpravodaje pana Kadlece. Stalo se 16. listopadu 1998. Jestli si někdo myslí, že soudy v Česku pracují pomalu a těžkopádně, kterak mnozí poukazovali kupř. na případ jistého Grebeníčka Aloise jehož bylo prakticky nemožné k soudu dostat, tak jest na omylu velikém. Přesně deset týdnů po podání trestního oznámení, 25. ledna 1999, se se zločincem Kadlecem Josefem konal soud. Tam jistá “samosoudkyně” usoudila, že Josef Kadlec pověst pana Emanuela Andrše značně poškodil, neb:

„...zveřejnil ve svém Zpravodaji článek Petra Hladkého ve kterém je pan Emanuel Andrš přímo(!) označen jako spolupracovník StB v kategorii Důvěrník kterým on nikdy nebyl, o čemž svědčí lustrační osvědčení MV ČR ze dne 25. 3. 1993. Navrhovatel uvádí, že on byl veden ve spisech StB jako osoba nepřátelská. Odpůrce sice uvedl, že on za článek Petra Hladkého nenese odpovědnost, neb dle tiskového zákona má povinnost otisknout názory a připomínky spoluobčanů. Rovněž, že nejde o žádný seznam, ale o foto internetové adresy, při čemž nikde není nikým řečeno, že navrhovatel je spolupracovníkem StB. Soud“ (tedy přesněji samosoudkyně Jana Nováková) „tento názor ale odmítl, neb dle § 10. zákona č. 81/1966 za periodický tisk odpovídá vydavatel a je na poškozené osobě zda podá žalobu proti vydavateli či autorovi článku a nebo oběma... Soud zjistil, že navrhovatel není evidován jako osoba uvedená v zákoně č. 451/1991 Sb. a proto má právo na ochranu své občanské cti a lidské důstojnosti. Závěr – odpůrce je povinen do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit omluvu ve Zpravodaji a navrhovateli uhradit částku 4,869 Kč. JUDr. Jana Nováková, v.r., samosoudkyně.“

Komunistické uvažování soudružky soudkyně se zde nezapře. V zákoně kterým se ohání (č. 451/1991 Sb.) se pojem “důvěrník” vůbec nevyskytuje, což konstatoval již policejní vyšetřovatel, tudíž je logické, že stěžovatel pan Andrš, (1) jako “důvěrník” uveden být nemůže, což jej ale (2) jako “důvěrníka” StB nevylučuje. Jednoduchá úvaha tato byla tak nějak nad chápání vážené soudružky “samosoudkyně”. Zde ještě stojí za to upozornit na zcela absurdní a idiotské zdůvodnění a to především použití zákona z dob hluboké totality, z roku 1966, který měl za účel stíhat kdejakého žurnalistu za zveřejnění čehokoliv, co mohlo cenzorům náhodně utéci. Jinými slovy, “komunistická právní kontinuita” zabedněného bolševika JUDr. Pavla Rychetského, t. č. na Ústavním soudu republiky České, v praxi.

Pan Josef Kadlec proti tomuto, de facto (i když dle byzantských zákonů českých nikoliv de jure) protiprávnímu “rozhodnutí” – viz citovaný již nález policejního vyšetřovatele v téže věci – samosoudkyně JUDr. Jany Novákové podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Opět justice česká zareagovala přímo bleskově. Nečekalo se obvyklá léta, ale jen necelé čtyři měsíce. A nechápavost a zabedněnost soudružky samosoudkyně Novákové Jany se projevila i tam. 27. května 1999 další “samosoudkyně”, JUDr. Naděžda Žáková v plném rozsahu potvrdila rozsudek své kolegyně ze soudu krajského a to dokonce bez možnosti odvolat se dále.Tak na vás, holoubkové!

Odsouzenému zločinci Josefu Kadlecovi nezbylo, než se podvolit sametové spravedlnosti české a za “urážku na cti” panu Emanuelovi Andršovi se jednak veřejně omluvit a navíc, vyplatit částku 4896 Kč. Na tolik je tedy dnes v Česku ceněna “občanská čest osob bývalému režimu nepřátelských”.

Zbývá zde ještě uvést, kdo to ten Emanuel Andrš vůbec je. Dostal se mně do ruky opis vlastnoručně psaného životopisu dotyčného pána. Byl psán nedlouho před Velkou sametovou, když se on ucházel u v životopisu nejmenované organizace o zaměstnání. Nevím, zdali tento životopis četly samosoudkyně Nováková či Žáková kterým si uražený Andrš tolik stěžoval za urážku na cti a sám sebe uváděl pojmem “osoba bývalému režimu nepřátelská”. Povídání životopisné jest dosti dlouhé, převládá v něm chlouba nad množstvím úspěchů ve stranické činnosti a na poli budování socialistické společnosti dosahované soudruhem Andršem a pak trpké rozčarování, údiv a výčitky nad nevděkem rodné Strany, neb mu v roce 1970 při výměně stranických legitimací, nebylo členství v KSČ obnoveno. Dle všeho, snaživý a uvědomělý soudruh Andrš někomu vyššímu příliš šlapal na paty a onen či oni “vyšší” využili příležitosti a neodbytného šplhouna se při této vhodné příležitosti zbavili. On ale i přes tento nevděk nadšeně komunismus v ČSFR budoval dál. Text je zakončen výčtem jeho předsednictví v různých organizacích identifikovaných zkratkami, které jsou ale pro nás “zrádné emigranty” příslovečnou španělskou vesnicí. Zde jest zkrácený výtah:

Narodil jsem se v dělnické rodině dne 24. 3. 1940. Po vyučení v roce 1959 jsem nastoupil zákl. voj. službu u Pohraniční stráže a po základním výcviku a službě na hranici v roce 1959 nastoupil do Vojenského učiliště Pohraniční a Vnitřní stráže v Bruntále. V roce 1961 jsem byl vyřazen jako poručík a nastoupil na Karlovarské brigádě PS jako zástupce velitele roty pro věci politické. V roce 1960 jsem se stal členem KSČ, před tím v ČSM kde mně byl udělen za aktivní činnost Čestný diplom ČSM. V roce 1961 mně byl za dosavadní práci udělen snímek u rozvinuté zástavy jako nejvyšší vojenská odměna. Mimo to jsem též pracoval od r. 1962 v MNV Loučná, nejprve jako člen komise, pak člen rady MNV, pak tajemník MNV Loučná. Po celou tuto dobu jsem pracoval i ve stranických funkcích a jako člen celoútvarového výboru KSČ a předseda ZO KSČ. Za krizového období roku 1968 jsem sloužil na OSH-SNB v Loučné kde jsem nadále vykonával funkce jak stranické, tak MNV. Při výměně stranických legitimací po r. 1970 mně nebylo obnoveno členství, údajně proto, že jsem jako zkušený člen KSČ málo působil na mladé členy KSČ. Bylo mně tehdy 28 let a na útvaru byli členové i o 10 let a více starší. Ke zrušení došlo přes to, že mně krátce před tím byla udělena Pamětní medaile vlády ČSR za moji aktivní práci. Na mé odvolání k revizní komisi ÚV KSČ mě bylo sděleno, že zrušení členství není stranickým trestem, pročež jej komise nemůže řešit. K odvolání k OV KSČ v Chomutově mě pak bylo sděleno, že prověrky jsou skončeny. K období roku 1968 mohu jen uvést, že mně samotnému není dodnes jasný důvod zrušení mého členství v KSČ. V roce 1970 jsem byl přeložen na OO VB do Vejprt odkud jsem na vlastní žádost odešel do n.p. AMATI a odtamtud v r. 1982 do OÚSS Vejprty kde jsem dosud. V r. 1986 jsem získal průkaz Zvláštní způsobilosti. V současné době pracuji jako člen ZV ROH, předseda iniciativní komise která řídí soc. soutěž BPS, předseda racionalizační komise OÚSS a předseda PTK.

Emanuel Andrš

Toto jest tedy výtah z životopisu “osoby komunistickému režimu nepřátelské”. Zdali tomu tak jest, nechť posoudí domorodé obyvatelstvo české, ku příkladu mládežníci z Wikipedie, protože my, zrádní emigranti, máme na věci typu tohoto názory naprosto jiné a z pročež čecháčkům zásadně nerozumíme. Zde mohu podotknout podobný životopisný příběh jiného výtečníka, někdejšího ministra zahraničí Jana Kavana, ČSSD, který za svých “studií” v Londýně chodil na čs. ambasádu udávat tamějším tzv. “diplomatům” své spolužáky spolupracující se Svobodnou Evropou. Jak známo, Kavan se později hájil, že “nevěděl”(?!?) že tito tzv. diplomaté spolupracují s StB, naopak, prý je považoval za “ideové spojence proti Husákovu režimu”. A tento, pro nás “zrádné emigranty” kolosální nesmysl a lež, jiný “samosoudce” český spolkl i s navijákem a Kavana od nařčení z udavačství zprostil. Chudák dobračisko Kavan si dodnes stěžuje, že se mu nikdo za “křivé nařčení” neomluvil, natož aby navalil standardní částku 4896 Kč. jak se urážku tuto sluší a patří. Oh, ta nespravedlnost!

Zde je na výsost zřejmý princip sametové czech-made spravedlnosti. Ať jde o ministra české vlády a nebo nějakého obyčejného šplhouna v zapadlém koutě Čech, kreatury typu tohoto je nutno proti “křivému nařčení” všemožně chránit. A všechny darebáky novinářské kteří se odvažují rušit budování sametové demokracie české, jak doma, tak v nepřátelské cizině, stíhat pokud to jde. V Česku je to lehké, různí Kadlecové či jak se tito lumpové jmenují, se k soudu naženou a soudruzi samosoudci si s nepohodlnou čeládkou touto snadno poradí. S darebáky v nepřátelské cizině se nalézajícími, s těmi je to trochu horší. Těm se alespoň psí hlava nasadí a vymyslí se na ně spousta sprosťáren, drbů a hovadin. Jen ať si pak zkusí u našich nezávislých soudů stěžovat. Kdepak, na nás nějací Hedvíčkové či jak se ta pakáž jedna ze zrádné emigrace jmenuje, zdaleka nestačí. Že jo, soudruzi!