Duben 2007

Co zbývá z KSČ?

Milena Jesenská

Nechť se dělo v minulých letech s komunistickou stranou cokoli, nedělo se to nikdy tiše. Tato strana se vždycky vyznačovala silnými a hlučnými slovy. Silná slova byla jednou ze zbraní, kterých používala, oznamujíc světu svoje úmysly. Komunistické demonstrace, průvody a projevy provázely komunistická usnesení, protesty a přání. Je příznačné pro naše dny, že největší událost komunistické strany - totiž její zastavení a vyloučení z veřejného politického života - udála se tak tiše a dokonale samozřejmě. Přitom je to událost nemalá, neboť komunistická strana československá byla poslední legální sekcí kominterny ve střední Evropě. Zdá se, že tato událost se stala samozřejmým důsledkem mnichovské dohody v myslích všech, kdo uvažují o změněných poměrech nového Československa. Ticho, které zastavení činnosti KSČ doprovází, je tím zvláštnější a podivnější, že v posledních letech nedělala komunistická strana vlastně nic jiného, než se hotovila k obraně Československé republiky. Ve chvíli, kdy události nového evropského vývoje dolehly také na ni, stojí KSČ proti novým událostem bezmocná a snad se ani sama nediví, jaké ticho se kolem ní rozhostilo.

Nad zprávou o zastavení činnosti komunistické strany naskýtá se otázka, co přinesla tato strana kladného lidu. V dnešních dnech všechny bilance dopadají nepříznivě. Lid, pokud byl komunistickou stranou reprezentován, bude se asi dnes tázat, co mu to prospělo. Nebylo nikdy snadné být členem komunistické strany. Za její legitimaci zůstávali lidé bez práce déle než druzí a mnoho lidí ocitlo se pro toto členství v společenském a politickém rozporu se svým okolím. Komunistická strana, přijímajíc oběti svých členů, musila si být vědoma, že oběti se nepřinášejí z pouhé kratochvíle. Dělníci a rolníci, vstupujíce v organizaci komunistické strany, byli pevně přesvědčeni, že vstupují do strany, která chce a dovede hájit jejich politické i hmotné zájmy. Právě proto, že o tom byli pevně přesvědčeni, brali na sebe riziko člena komunistické strany - neboť něco jiného než riziko to věru neznamenalo. Většina členstva komunistické strany nebyla ani vedena touhou po okamžitém hmotném zlepšení své vlastní situace, jako přesvědčením, že je třeba na světě zajistit takový politický a hospodářský stav, který by dělníkům a rolníkům „mohl dát práci, chléb a svobodu". Čekali toto zajištění od komunistické strany, a sice jenom od ní. Skládali v ni důvěru, že má dosti politické prozíravosti a dosti politické síly, aby jim ji mohla poskytnout.

V dřívějších letech byla KSČ nepřímou oporou lidu v mzdových zápasech. Pravíme nepřímou, poněvadž KSČ neměla nikdy v Československu - jako například v posledních letech ve Francii nebo ve Španělsku - přímý vliv na sociální politiku republiky. V posledních pěti letech se pak nesnažila ani o nepřímý vliv. V čele sociálních zápasů lidu stála mnohem spíše sociální demokracie, a také mnohem reálněji. Rudé odbory měly vždycky situaci svízelnou. Jejich členy byli většinou nekvalifikovaní nebo nezaměstnaní dělníci. Rudé odbory byly chudé a mohly svým členům poskytnout vždycky jenom podpory poskrovné. A přece zůstávali nezaměstnaní léta členy rudých odborů o nuzných nebo žádných podporách, vědouce, že rudé odbory mají méně síly než odbory jiné zařadit svoje členstvo znovu do pracovního procesu. Zůstávali proto, že věřili velmi pevně a velmi poctivě, že právě tyto odbory je třeba podporovat politickou i osobní vahou každého jednotlivce, neboť ryto odbory pracují společně se stranou pro „chléb, práci a svobodu dělníků".

R. 1933 změnila se politika komunistické strany z politiky ofenzivní v politiku defenzivní. Místo „boje pro práci, chléb a svobodu" začal „boj proti fašismu". Pro tento obrat se KSČ rozhodla takřka přes noc. Rozhlížejíc se kolem sebe, oč by se opřela, spatřila, že nemá nic než sloupy, které do té doby bourala: „prohnilou demokracii", „měšťáckou armádu", „imperialistickou vládu československou" a sociálnědemokratickou stranu, včera ještě „sociální oporu fašismu v řadách dělnictva". Shledala, že jediným prostředkem proti fašismu je podporovat „malé ohrožené státy proti expanzivním choutkám fašismu” a tvořit rychle lidovou frontu s každým, kdo by k tomu byl ochoten. To nebyl nijak malý převrat. Znamenalo to doslovně změnit od základu všechnu pojmy, které v dlouhém politickém školení členové KSČ získali. Dělnické hlavy nejsou hlavy vrtkavé. Život československého dělníka nestačil na spletité politické vědomosti, získané studiem. Jeho politické vědomí bylo vyjádřeno vždycky heslovitou zkratkou, která spíše dovede pozřít člověka celého a která se stává často nikoli vědomím, nýbrž vírou. Zaplatí-li pak někdo za světový názor, kterým naplnil celou svou bytost, mnoho obětí, vzdává se ho velmi těžce. Vření, které nastalo po tomto politickém obratu KSČ v jejím členstvu, zaplatila KSČ mnoha věcmi. Především ztrátou jakékoli vnitřní stranické demokracie. Poněvadž neměla pro politickou změnu jiných argumentů než změněnou zahraniční politiku Sovětského svazu - a tento jediný argument se otevřeně nepřiznával - nezbývalo KSČ než žádat na svém členstvu slepou důvěru, železnou disciplínu a naprostou poslušnost. Tyto vlastnosti nebývají obyčejně sloučeny s osobností a samostatným politickým myšlením. Bylo docela přirozené, že KSČ ztratila mnoho lidí politicky školených, vzdělaných a zkušených. Ztratila je různě: buď odešli sami, nebo byli vyloučeni, nebo zůstali, nepřítomni srdcem i duchem, v naději, že politické vedení KSČ je připustí alespoň k mužné diskusi. Staří lidé byli nahrazováni lidmi poslušnými, a poslušnost byla věc, kterou KSČ musila především žádat na svých členech, měla-li přimět kádr svého členstva, aby hájil, co mu bylo dříve uloženo bořit. Znamenalo to zavést tuhý režim, a jak známo, tuhé režimy jsou vždycky v „zájmu lidu". V „zájmu lidu" trvala KSČ na tom, aby všichni její členové začali myslet o věcech jinak, než mysleli dosud. Lidé se dostávali do vážných konfliktů se svým svědomím a charakterem - a právě tento konflikt označila KSČ za zrádcovství, „trockismus", ničemnost, lhářství.

Uvnitř strany a organizačně se tento obrat podařil, i když s určitou výměnou členstva i voličů. Ve skutečnosti však dokonale selhal. Komunistické straně se nikdy nepodařilo přesvědčit, že už není komunistická, nikoho jiného, než vlastní členstvo, které dospělo v poslušnosti takové vyspělosti, že slovo „přesvědčit" je výsměch svobodnému lidskému uvažování. Tragika komunistické strany spočívá v tom, že ve chvíli, kdy skutečně zanechala nadobro ,.revoluční politiky" a dala sebe a členstvo pilně k dispozici zahraniční politice Sovětského svazu, ve chvíli, kdy se vzdala svého původního programu a své původní myšlenky - v té chvíli nebyla už nikým brána vážně. Nikdo nevěděl, je-li to vlk v rouše beránčím, nebo změnil-li se vlk opravdu v ovečku. Poněvadž bylo obecně známo, že KSČ politicky nežije samostatně, nebyla považována ostatními stranami za oporu dosti spolehlivou ani tehdy, když byla „oportunističtější" - abychom užívali komunistické terminologie - než sociální demokraté a „národnější" než národní socialisté. Stokrát nabízené spojenectví se sociální demokracií se neuskutečnilo, sloučení odborů se podařilo jen částečně a jenom za cenu naprosté kapitulace rudých odborů, kulturní váhu ztrácela KSČ spolu s vahou morální, neboť se nedaří umění, kde je naprostá nesvoboda, a nekvetou básně, kde nekvetou myšlenky. Tato nedůvěra - mimo jiné - přispěla asi k tornu, že u nás nevznikl žádný útvar lidové fronty a vláda lidové fronty, která ve Francii tak znamenitě „bděla nad francouzsko--ruskými smlouvami".

30. září zastihlo komunistickou stranu dokonale bezmocnou. Pak se ještě na titulních stránkách komunistických novin objevila proklamace jedenácti „bratrských" sekcí proti mnichovské dohodě a dne 20. října byla činnost komunistické strany z moci zákona zastavena. To však už bylo zasaženo pouhé organizační těleso. Strana, jako výraz určitého a velmi vyhraněného světového a politického názoru, byla od základu podlomena už dávno.

Komunistická strana nechala však lidu velké dědictví. Domnívám se, že neblahé, neboť je zkřiveno propagandistickými rozměry: slepou důvěru v Sovětský svaz. Tato důvěra není založena na úvaze a rozvaze, nýbrž na víře. Sovětský svaz stal se některým vrstvám pracujícího lidu legendou, podobající se legendě o Blaníku. Až bude českému lidu nejhůře, přijede rudá armáda a český lid spasí. V takový nebo podobný sen proměnila se víra v Sovětský svaz. Nemajíc jiného politického úkolu než chválit sovětské Rusko, vylíčila je komunistická strana svým členům v různých údobích své politiky různě: jednou jako zemi gigantického podnikání, kterému vládne dělník. Podruhé jako vlast všech dělníků na světě, pravou otčinu pracujících. Potřetí jako nezdolnou hráz proti fašismu. Nakonec vlastně jako jediného spojence, kterého jsme měli a který byl ochoten jít s námi i proti celé Evropě, ačkoli o tom není žádných dokumentů a ačkoli skutečné chování Sovětského svazu nenasvědčuje, že Sovětský svaz byl odhodlán jít sám a dokonce riskovat preventivní válku. Kdyby byl Sovětský svaz mohl - a chtěl - vystupovat ve světě jako „otčina všech pracujících", měl k tomu před 30. zářím příležitosti věru dost. Kdyby byl býval odhodlán jít do světové války sám pouze po boku Československa, nalezl jistě ústa, kterými by to byl prohlásil. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl uvažoval o něčem jiném než o svých vlastních státních zájmech. Rusko se ukázalo jako velmoc, která do poslední chvíle byla čestně ochotna splnit závazky plynoucí z podepsaných smluv. Tyto závazky plnit bylo právě za určitých okolností skutečně státním zájmem Sovětského svazu. Ale právě tyto okolnosti nenastaly.

Dělníku československý, nad 30. zářím, nad rozpuštěním komunistické strany, nad mesiášskou propagandou s úmysly Sovětského svazu, možno ti říci, příteli, pouze jediné: přestaň věřit. Odnikud nepřijde Spasitel. Není Blaníků. Jsi sám - a sám sobě pomůžeš. Komunistické strany vyrůstají a mizí. Myšlenka práva a svobody je myšlenka stará a věčná. Nemůže nikdy zahynout. Vždycky se znovu vynoří, jako se pokaždé vynořila v temnotách.

Druhý odkaz komunistické strany je její členstvo. Poznali jsme je v posledních dnech všichni dobře. Stáli všude, kde bylo třeba čelit fašismu, s tvrdým a opravdovým odhodláním. Jsou to pevní a nebojácní lidé. Jsou zvyklí strádání a disciplíně a pohrdají změkčilostí. Jsou bojovného srdce a nejsou váhaví. Ani špetka přepychu nezměkčila je neúměrnou láskou k pohodlí. Tam, kde bude národ bojovat o svou spravedlivou existenci, o svou budoucnost - budou mnozí z nich na místě. To je ovšem odkaz nedobrovolný, odkaz, za který komunistická strana nemůže. Ale přesto je to odkaz pozitivní, a národ, který potřebuje muže, dovede jej umístit.

(Přítomnost 26. 10. 1938)