Duben 2007

Co Němci očekávají od Čechů

Dopis redakci Přítomnosti zveřejněný 12. dubna 1939 a odpověď na něj od Mileny Jesenské.

Češi nám nyní velmi často kladou otázku, co vlastně od nich chceme. Už pouhá okolnost, že se nás táží a že nás jejich otázky překvapují, dokazuje, jak jsme se sobě odcizili a jak obtížný je úkol, před kterým - i my Němci, i vy Češi - stojíme: poctivě se dorozumět a především pochopit, v jakém duševním rozpoložení Čech tyto dny prožívá. Už v říjnu a v listopadu jsem často slyšel otázku, co vlastně ještě teď po Češích chceme, a v únoru, když se začaly rýsovat první známky rozladění mezi Berlínem a Prahou, stávaly se otázky naléhavější: co s námi ještě teď zamýšlíte, co od nás čekáte? Bylo nám těžko odpovídat, ačkoliv jsme přesně věděli, co jsme očekávali od Čechů. Ale to je jako v manželství. Člověk očekává od druhého, že se nějak zachová, ale ten druhý to musí sám vycítit a sám musí vědět, jak se zachovat - jakmile se táže a jakmile je nutno mu věci vysvětlovat, stává se jeho výkon, jeho vyjití vstříc, jeho vlídné gesto už bezcenným.

Nyní zase slyšíme otázku: co vlastně od nás očekáváte? Jsme sice toho mínění, že už to dávno musí být známo, a nechápeme ani úzkost Čechů o svou národnost, kterou jim přece Vůdce zaručil, ani nechápeme, co je vlastně v našem očekávání nejasného. Ale přece se chci pokusit - a budiž to jednou zřetelně vysloveno, a to nikoliv politikem nebo důležitým novinářem, nýbrž někým, kdo se domnívá, že myslí a cítí, jako můj celý národ dnes myslí a cítí.

Tedy především: očekávali jsme, že Češi zhodnotí docela jinak události z léta a z podzimu 1938, než se to ve skutečnosti stalo. Proč Češi nechtěli a nechtějí nahlédnout, že se mnichovskou dohodou nestala křivda, nýbrž že se křivda odčinila? V roce 1919 přivtělili jste nás k svému státu, aniž jste se nás ptali. Když jsme proti tomu poprvé protestovali, byl náš protest státní mocí potlačen. Hlásili jsme se ke slovu ústy svých zvolených parlamentních zástupců, ale vy jste naše protesty vzali tak málo na vědomí, jako všechny naše žádosti, přání a stížnosti. Jednali jste tak, dovolávajíce se čtrnácti Wilsonových hodů, dovolávajíce se sebeurčení národů. Nechápete pravě tak, jako to zřejmě nechápou Britové a Francouzi, že v německém národě, že v každém Němci zůstala z let 1918-1919 hluboká rána, „trauma", chceme-li to definovat psychologicky. Použili jste Wilsonových zásad všude, kde se vám hodilo, a nedbali jste jich všude, kde rušily koncept vašeho vítězného míru. Rozdělili jste Maďary podle práva sebeurčení, ale zároveň jste přivtělili tři miliony Maďarů do jiných států podle strategických hledisek. Domnívali jste se, že vypěstíte půjčkami, almužnami a vměšováním státnost. Ještě roku 1931 odvážil se váš Beneš hrozit německé říši válkou, kdyby Rakousko bylo k ní připojeno!

Tážeme se vás: copak to nevíte? Nikdy jste o tom nepřemýšleli? A pakliže jste přemýšleli, nikdy vám nenapadlo, že je třeba odčinit křivdu a že se to v Mnichově stalo? Na podzim jste říkali, že vám ukrajujeme kusy země jako údy živoucího masa. Co jste vy udělali r. 1919, vy s maďarskou hranicí? Podle toho systému, jak jste tehdy vy kladli hranice Maďarsku, byla by německo-česká hranice v Mnichově, musila být stanovena ještě o 30 km hlouběji do země. Vaše noviny byly plny nářku nad osudem Poličky (která byla vrácena); r. 1919 ztratili jsme my celé stovky Poliček a bylo nám řečeno, že se to děje ve jménu spravedlnosti a dorozumění národů. Cožpak to nevíte? Či jste to tak rychle zapomněli nebo o tom nikdy nepřemýšleli? V říjnu jsme se domnívali, že se vzpamatujete a uznáte pravdu. Místo toho musili jsme číst v novinách, musili jsme chápat mezi řádky, musili jsme naslouchat šepotu a konečně slyšet nahlas z řečí vašich státníků, že se domníváte, že se vám stala ohromná křivda. Křivdu na vás snad spáchali vaši spojenci, nikoliv Adolf Hitler, který zřídil pořádek, odpovídající přesně zásadám, které jste vy sami 1918 předkládali nám jako vzor spravedlivého míru. Naříkali jste nad milionem Čechů, kteří se dostali pod německou svrchovanou moc. Že polovička z toho byli kolonisté, kteří byli v posledních dvaceti letech posláni do německého území, to jste zamlčeli. Vaši státníci vykládali, že váš stát zchudl, že není více výnosným statkem, nýbrž pouhou chaloupkou. Neleží v tom současně přiznání, že náš sudetský domov byl dvacet let koloniálním územím, do kterého jste posílali své lidi jako úředníky, důstojníky, obchodníky, průmyslníky, železničáře, listonoše, hostinské atd., na jehož útraty jste krášlili a rozšiřovali svá česká města? Očekáváme od Čechů, že i toto uznají. Slovem i písmem dostávali jsme nezávazné krasořečnění, dostávali jsme demokratická spásná poselství, ale čtyři sta - pět set tisíc Němců hladovělo, ztrácelo naději, a našim mladým lidem nezbývalo nic než útěk z domova, neboť tři čtvrtiny normálních životních existencí byly jim uzavřeny. Naše vesnice a městečka, dříve kvetoucí, stala se průmyslovými hřbitovy a v ryze německých krajích rostl rok od roku počet českých kolonistů. Ovšem zřítí-li se národ ze snění o moci a panování do poznaní bezmocnosti, )e to asi neštěstí, ale proto to ještě nemusí být bezpráví. Kdyby Češi tuto skutečnost uznali, měli by cestu do nových dnů snazší.

My Němci ze starého Rakouska pochopili jsme r. 1918 chyby své předválečné politiky. V celé naší zemi nebylo německého politika, který by byl po 1918 neprohlásil, že jsme si své neštěstí zasloužili, poněvadž jsme nebyli schopni špinit svoji dějinnou úlohu. Celá mladá generace sudetských Němců, které SdP shromáždila, když byla smetla všechny ostatní strany, byla v opozici proti staré předválečné politice, proti politice malicherného národnostního handrkování, proti potlačování cizí národnosti, a vyhnala staré politiky především proto, poněvadž rozpoznala, že jsou vinni a neschopni. Očekáváme, že se v českém národě uskuteční konečně podobný proces vystřízlivění a snaha po myšlenkovém obratu.

Kritické likvidování minulosti: to je, co očekáváme od Čechů od podzimu 1938. Žasli jsme a žasneme ještě dnes, že Češi zřejmě necítí potřebu zaujmout konečně kritické stanovisko k postavě, jako byl Masaryk. Zakladatel státu? Ovšem! Ale základ jeho státu neděl se v zájmu Čechů, nýbrž pro ideologickou doktrinu. Žádný Němec vás nebude nutit, abyste vyrvali ze svých myslí jméno a vzpomínku na tohoto muže. Ale očekávali jsme, že sami pochopíte, že to nebyl Hitler, nýbrž Masaryk, který vložil na bedra vašeho národa nejtěžší existenční zkoušku v posledních tři sta letech. Čekali jsme, že se zahloubáte do četbu Pekaře, tohoto vášnivého patriota, skutečného realisty, tohoto historika velkého rozhledu a úsudku, a že změříte Masaryka s formátem jeho zneuznaného kritika.

Nikoli, nežádáme od vás, abyste se navzájem udávali. Neučinilo na nás dobrý dojem, že tolik Čechů začalo od 15. března přicházet a pokřikovat po zatčení toho či onoho, který prý je komunista, benešovec či to nebo ono. Německá policie nepotřebuje soukromých rad. Nepotřebuje udavačů. Nebylo nám příjemné, že se někteří Češi, jejichž včerejší pocity předobře známe, stali přes noc horlivými obdivovateli nového Německa. Z rozhodujícího německého místa bylo prohlášeno, že neočekáváme žádné nadšení. Všeobecně se o nás ví, že si udavačů nevážíme, a není třeba, abychom podotýkali, že nepotřebujeme politické podnájemníky, kteří se vynořují, když byla práce vykonána, a hodlají s námi zasednout za prostřený stůl. Česká pravice měla v letech 1933 až 1938 velkou úlohu. Nevyplnila ji. Nedovedla včas si zjednat moc a s touto mocí rozumně zacházet. Němci neočekávají a ani si nepřejí, aby nyní pod jejich ochranou vyrůstalo hnutí, které by špatně napodobilo nacionální socialismus. Lidem, kteří pro tato slova přicházejí v úvahu, bylo to povolanými činiteli zřetelně řečeno.

Očekáváme, že si Češi na svém území sami zjednají pořádek. Pořádek v hospodářství, které se konečně musí vyzout z liberálních tradic, pořádek ve správě, pořádek v kulturní oblasti. Říšský zákon o Protektorátu vyhýbá se, jako všechny nové německé zákony, které nevyplývají z římskoprávního formálně právnického myšlení, nýbrž přímo ze života a chtějí sloužit životu, stanovit strnulé formy pro spolužití česko-německého území s Říší. Zákon ponechává volné pole na obě strany. Umožňuje velmi hluboce zasáhnout do svébytnosti Čechů a dává jim téměř neomezenou samosprávu ve všech otázkách národních. Němci očekávají, že Češi sami najdou cestu, která by vedla ke klidnému spolužití. I v maličkostech, i v důležitých věcech musili už Češi zpozorovat, že si prozatím nikdo nepřeje vměšovat se do jejich záležitostí. Myslíte však, že jsou nám reminiscence na Wilsona a Denise, ať už jde o jména nádraží nebo o pomníky, zvlášť příjemné? Víme, že česká mládež dvacet let byla vychovávána v duchu Masarykově a že představy, které má o světě, odpovídají skutečnému životu velmi málo. Ale očekáváme od Čechů, že sami naleznou cestu, jak se vrátit od iluzí a ideologie ke skutečnosti, a prozatím přenecháváme Čechům, aby přizpůsobili svůj tisk, svůj film, svou literaturu, své školy a své národní vzdělání potřebám nového života. Protektorátní statut dává zde Čechům možnost, aby se rozhodli: bud' z vlastního vystavěli nové, anebo dále dávali přednost starému.

Vždycky jsme obdivovali vitalitu, houževnatost a národně politickou výkonnost Čechů a obdivujeme ji i dnes. Kázeň, se kterou národ přestál těžkou krizi, klid, se kterým likvidoval státně-politický experiment páně Benešův, nám imponují, jako nám imponoval němý smutek lidí, kteří kladli květiny na hrob Neznámého vojína. Gesto našeho německého generála dokázalo, že my Němci chápeme takové důstojné chování. Nemáme v úmyslu nutit vás, abyste se nadchli pro něco, co nad vámi vypuklo jako bouře ze zdánlivě bezmračného nebe. My Němci nacházíme se uprostřed revoluce, uprostřed přehodnocování všech hodnot. Vy Češi nemáte na této revoluci podíl. Máte právě za sebou zážitek své vlastní revoluce, připřažené do zákonitostí revoluce francouzské. Mezi národy s tak různě starým vývojem není možno docílit naprostý souzvuk pocitů. Žádáme však po vás, abyste nehleděli jenom na to, co vaše dnešní dny naplňuje bolestí a smutkem, nýbrž abyste střízlivě a poctivě zhodnotili výhody, které pro vás nastaly vstupem do rámce velkoněmecké Říše.

Jste zařaděni do velkého organického hospodářského prostoru, budete požívat všech výhod, které docilují Němci růstem své země. Jste lépe chráněni proti nebezpečí války, než jste byli dříve, a v případě války je poloha Čech a Moravy v srdci střední Evropy zárukou, že budete válkou trpět méně než druzí. Nebudete mít armádu a nebudete mít vlastní zahraniční politiku, pro ctižádostivý národ je to jistě těžké. Ale síla českého národa nespočívala nikdy v jeho státotvornosti, nýbrž vždycky v politice, která dovedla národ uchovat. Čechové dovedli podržet svoji národnost po staletí a ve všech krizích, budou ji hájit jistě i dnes ve své nové státní formě. Státotvorná politika není věc národa, který nikdy nemyslel státně, nýbrž pouze národně. Vaše velké státní experimenty končily vždycky nešťastně. Řídili jste zdatně své osudy pod ochranou německých císařů, budete je řídit i pod ochranou Vůdcovou. Abyste to pochopili a zařídili svůj život podle toho - to od vás čekáme.

Němec

II.

Dostalo se mi přetěžké úlohy odpovídat na Váš dopis. My dva - Vy a já - nestojíme však jenom na rozličné myšlenkové půdě, ale jsme oba i v různé situaci. Vy můžete všelicos vyřknout z plna hrdla. A proto dobrovolně skládám pero všude, kde hovoříte o minulosti. Tím nechci říci, že po mém názoru vyslovujete naprostou nepravdu. Ale prožili jsme to každý jinak. Zažili jsme tutéž věc a tutéž historii na různých březích myšlenkového toku. Jaký však má smysl teď hovořit o tom, že kdesi v minulosti leží nějaké viny, křivdy a jejich odčinění? I kdyby vskutku rána, která zasáhla české lidi 1938, byla pouhým odčiněním křivdy spáchané na německých lidech 1918 - jsou to jiní lidé, kteří ji zasadili, a jiní lidé, kteří ji dostali do čela. Lidé, kteří žili 1939, málo zavinili na tom, co se dělo 1914 a 1918. Byli to lidé, kteří se tu narodili, vyrostli, začali chodit do svých škol a s obrovskou pílí a houževnatostí hnali celou velikou vrstvu svého národa ke světlu vzdělání, které jim bylo staletí předtím odpíráno. Pěstili svou mladou - starou řeč, jako se pěstují květiny na záhonech, a nosili své myšlenky, jako jinde nosí lidé šperky. Stavěli jsme, budovali jsme, milovali jsme svůj kus země a honosili jsme se jím. I kdybyste měl doslova pravdu, nemohli jsme přesto cítit jinak.

Naproti tornu s Vámi naprosto souhlasím, tvrdíte-li, že naši bývalí spojenci měli na našem osudu větší vinu než Němci sami. Němci uplatnili vůči nám pouze svoji moc. Celé roky a celé měsíce nám otevřeně říkali, co hodlají učinit. Myslím, že není v Čechách člověka, který by nevěděl, že zákeřně se chovali jenom naši spojenci. Právě toto vědomí dolehlo na národ bolestněji než věci ostatní.

Opakuji: dnes není hlavní, jak se to stalo a kdo nese vinu - hlavní je skutečnost, že tu dnes stojíme vedle sebe a snažíme se vypořádat se s touto skutečností tak, abychom mohli dále žít. Hlavní je, abychom pochopili: jak dál?

Dovolte, abych opakovala několik Vašich vět, které mi připadají důležité:

„Nebylo nám příjemné, že se někteří Češi, jejichž včerejší pocity známe, stali přes noc horlivými obdivovateli nového Německa..."

„Nepřejeme si, aby pod naší ochranou vyrostlo hnutí, které by špatně napodobilo národní socialismus..."

ale:

„očekáváme, že si Češi na svém území sami zjednají pořádek. Pořádek v hospodářství, které se konečně musí vyzout z liberálních tradic, pořádek ve správě, pořádek v kulturní oblasti...“

„prozatím přenecháváme Čechům, aby přizpůsobili svůj tisk, svůj film, svou literaturu, své školy a své národní vzdělání potřebám nového života..."

Myslíte, že to je náhoda, že jsme, jací jsme? Sám pravíte větu, která však, jak se zdá, neproniká nijak hlouběji k Vašemu vědomí: My, Němci, nacházíme se uprostřed revoluce, uprostřed přehodnocování všech hodnot; vy, Češi, nemáte na této revoluci podíl. Nuže, sám říkáte jasně, kde je podstata věci. Když před rokem přišli nacionální socialisté do Vídně, bylo pochopitelné, že žádali na rakouských občanech rychlé přizpůsobení. Rakouští občané byli totiž Němci. Měli přístup k myšlence německé revoluce, jak to sám nazýváte. Nejenže k ní měli přístup, ale měli v sobě zárodku nadšení a předpoklad pro stržení. Tato vichřice, která je německá, musí ovšem nadchnout každého Němce, protože mu dává účast na prudkém pohybu v dějinách. Máme svoji povahu a říkáte sám, že odolnou. Tato povaha vyrostla z jiných kořenů, živily ji jiné prameny a udržovala ji jiná modlitba. Nic z toho, co prodělal německý národ v posledních dvaceti letech, se nepodobá tomu, co prodělali Češi v posledních dvaceti letech.

Neobáváme se, že ztratíme svoji národnost.

Jedno slovo ve Vašem článku je ovšem trpčí všeho ostatního. Slovo prozatím... Prozatím přenecháváme Čechům... Prozatím očekáváme od Čechů. Prosím Vás, pochopte jednu věc: že už nesneseme žádné prozatím. Zkuste se na chvíli zamyslet na tím, co jsme prodělali: Jednou to bylo tak. Pak zase jinak. A potom onak. Vždycky, když už jsme mysleli, že jsme u konce, shledali jsme, že bylo všechno zbytečné. Představte si zástupy dělníků, kteří jdou denně po práci. Zástupy rolníků, kteří dnes pracují na svém poli. Představte si národ osmi milionů, který chce konečně s pokojem a poklidně pracovat, aby udržel svou věc. Představte si, kolika otřesům byl vydán každý z nás: a neříkejte už nikdy slovo prozatím. Máte-li skutečně úctu k českému lidu a národu, jak píšete, projevte to tím, že ze svého myšlení vyškrtnete jakékoli provizorium a jakékoli překvapení, obsažené ve slově prozatím.

Milena Jesenská