Duben 2007

Václav s rakouským komplexem

Kamila Klausová

O televizním dokumentu Lídy Rakušanové. Kdo by očekával v den výročí smrti svatého Václava vzpruhu českého národní sebevědomí, na ČT 2 ji tak úplně nenajde. V dokumentu Lídy Rakušanové o česko-rakouských vztazích, který „dvojka“ ve 20.00 odvysílá, bude řeč o jiných věcech. O českém komplexu méněcennosti či o tom že odsun Němců prý byla chyba. Rakušanová film Past příbuznosti natočila v druhé polovině loňského roku s podporou ministerstva zahraničních věcí a dalších dvou česko-rakousko-německých organizací. Jde o druhý díl jejího cyklu o vztazích se sousedními zeměmi.

Název filmu evokuje dojem, že česko-rakouské vztahy jsou v pasti. V jaké?

Té pasti jsme si snad všichni všimli. Jestli se někde odehrávaly nějaké viditelné projevy nesouladu, tak to byly právě česko-rakouské hranice v souvislosti s Temelínem. Bylo s podivem, jak se to nepodařilo vyřešit. Češi jedoucí do Alp dodnes projíždějí uličkou hanby s transparenty proti Temelínu. Na česko-bavorské hranici nic takového není.

Ani na rakousko-německé hranici, přičemž v Bavorsku jsou tři jaderné elektrárny. Proč si Rakušané tak hlasitě dovolují na Čechy?

Oni v minulosti halasili i proti Němcům, když se ještě za dob komunismu měla v Bavorsku stavět úpravna vyhořelého paliva. Rakouská nedůvěra vůči Čechům podle mě spočívá v tom, že česká strana má sklon zametat problémy pod koberec. Léta letoucí tvrdila, že v Temelíně je vše v nejlepším pořádku. Pak se v Melku dohodlo, že se závady budou hlásit do Vídně. Už jich brzy bude sto.

Ale přizvaní odborníci se shodli, že Temelín je bezpečný. Vy tedy obhajujete rakouská stanoviska.

Neobhajuji je, ale rozumím jim. Byla v tom i určitá porce české arogance. „Co nám budou ti sedláci a úředníci vykládat? My jsme technici a inženýři.“ Víra v technický pokrok je u nás neuvěřitelná. V tomhle jsme pozadu za západní Evropou.

Nejde spíš o aroganci rakouské strany, že se na materiálně chudší Čechy dívají z nadhledu a mají nedůvěru v „české inženýry“?

Oni mají spíš nedůvěru v český šlendrián, a to celkem právem. Ale jinak je pravda, že se zde zrcadlí něco z minulosti. Rakušané vnímali vídeňské Čechy jako národ cihlářských dělníků a kuchařek. Českou národní emancipaci mají zapsanou jako něco podezřelého.

Ve filmu také zaznívá, že česko-rakouská hranice je nejhůře fungující, není zájem o spolupráci. Je tomu skutečně tak?

Na česko-rakouské hranici žijí dva národy, které si nemají co říci. Přes veškeré snahy jejich různých představitelů tam nedochází k žádné velké komunikaci, a když tak výjimečně na individuální bázi. Na česko-bavorské hranici je to podobné. Porevoluční euforii vystřídala stagnace. Dokonce v posledních letech kolem rozšíření Evropské unie došlo k zvýšení ostražitosti. Je obava, že je to připraví o práci.

Copak na rakousko-slovinské či rakousko-maďarské hranici je ten styk jiný?

Ano, protože tam nebylo tak rozsáhle vyměňováno obyvatelstvo.

Vy si myslíte, že německé obyvatelstvo nemělo být po válce odsunuto?

Hlavně si myslím, že neměli být odsunováni děti a starci a lidi, co za to nemohli. Měla jim být prokázána jejich individuální vina.

Proč jste tak „Rakušanová“?

Myslíte nomen omen? Když jsem žila v Mnichově a seznámila se se sudetskými Němci, byla jsem šokovaná, jaký obraz země si sebou nesli a pěstovali, protože se vůbec nekryl s tím mým. Bylo to jak v hororu. V Českých Budějovicích, kde jsem se v roce 1947 narodila, zmizel v té době každý třetí obyvatel. Vyrůstala jsem tam a nikdo tam nechyběl. Vůbec se o tom nemluvilo, což nebyla normální situace.

Co myslel T. G. Masaryk, když říkal, že se musíme „odrakouštit“?

Že musíme přestat chodit v předklonu, přestat se hrbit před pány. Jednat s nimi z očí do očí. Že jsme teď už taky svými vlastními pány. Když sem přijedou Rakušané, oceňují zde takový demokratický duch, plebejství v dobrém slova smyslu. Že třeba v hospodě může vedle sebe sedět ředitel s domovníkem - a nikdo se tomu nediví, když si mají co říci. Rakouská společnost je více hierarchizovaná.

Když máme být vlastními pány, neposiluje váš film zmiňovaný pocit méněcennosti? Když ukazujete Rakousko, je to nablýskaná kavárna, když Čechy, je to špinavá hospoda a zanedbané pohraničí.

Doufám, že ne. My jsme tam na české straně také ukázali například nádherně opravené České Budějovice. Oceňují to i hlasy z rakouské strany, že by se město mohlo stát přirozeným kulturním centrem.

(Týden)