Duben 2007

Psychoanalýza jako věrovyznání

Stanislav Komárek

Sigmund Freud patří k nejcitovanějším autorům všech dob a zajisté právem. Za let pobytu ve Vídni mne vždycky fascinovaly jeho postřehy týkající se lidských duší obecně a těch vídeňských zejména. Zároveň je však dobře zdůraznit i řadu specifik “psychoanalytické církve”, které ji spojují s náboženstvími, byť by to sama jistě rozhořčeně popírala. Už Freudova nápadná nenávist k tradičním náboženstvím je nepřehlédnutelným příznakem určité nevědomé “konkurenční zášti” – marxismus se choval právě tak. To, o co u náboženských fenoménů oproti třeba sexuálním jde, jinak nepochybně geniální Freud bizarním způsobem dezinterpretoval, asi jako chirurg, provádějící operaci apendicitidy řekněme lopatou. Není celkem divu, že právě v této oblasti to začalo mezi Freudem a jeho léta věrným učedníkem Jungem nejdříve skřípat. Ani při povrchním pohledu pozorovateli neujde, kolik měl Freud rysů starozákonních proroků: poznané pravdě věrný, odvážný a schopný pro ni i trpět rozmanité ústrky, zároveň ovšem také ochotný obětovat pro ni nejen sebe, ale i kohokoli jiného a jakoukoli mezilidskou vazbu, básnicky a stylisticky obdařený a brilantní, patriarchální, velkorysý i neúprosný, ten, v něhož lze buď zcela uvěřit nebo jej rozhořčeně popírat.

Roubování proroctví na vědu bylo čímsi v 19. století běžným, i činnost Karla Marxe či Ernsta Haeckela bychom z jistého aspektu mohli označit jako spíše náboženskou. V mnohem větší míře než novověká věda operuje psychoanalýza se vztahem učedníka a mistra, který nad ním má naprostou superioritu a v léta trvající zasvěcovací proceduře na něm provede intimní psychickou operaci, přičemž oba zůstávají v podstatě trvale spojeni paraerotickým poutem společně prodělaných mystérií (psychoanalýza připomíná ve svých účincích čímsi i lichvu či útěk poddaného za nebezpečí na feudálův hrad – analyzovanému je sice momentálně pomoženo z vážných obtíží, ale ontologický dluh vůči analytikovi a z něho plynoucí závislost se dá penězi vykompenzovat jen zčásti a Freudovy vysoké honoráře pocházely krom nutnosti se s početnou rodinou něčím uživit i ze snahy tomuto problému čelit). Právě výše zmíněné momenty, typické pro řadu evropských i asijských náboženství, byly později pod přímým Freudovým vlivem “použity” ve scientologii.

Freud sám také neobyčejně dbal na čistotu svého učení a sektáře, zejména Adlera, Stekela a Junga, neváhal pronásledovat ohněm i mečem. Pro učení, které sebe sama chápe jako vědecké, je velmi zvláštním jevem i založení “tajného výboru” v roce 1913, který měl tuto ideologickou čistotu střežit, byl Freudem bohatě finančně dotován a v působivém ceremoniálu zde mistr předal svým nejvěrnějším učedníkům, v této organizaci sjednoceným Ferenczi, Abraham, Sachs, Jones, Rank), zvláštní prsteny jako cenný dárek i znak sounáležitosti. Výbor byl do té míry tajný, že se o jeho existenci až do roku 1944(!) nikdo nedověděl. Díky tomu se freudovské pravověří udrželo až do našich dnů v nekontaminované podobě, byť doby největší slávy jsou už ty tam a heretikům z vlastních řad se sice nepodařilo zabránit založit vlastní odštěpné denominace, ale těm se alespoň podařilo upřít nálepku “psychoanalýza” v užším slova smyslu: “adlerismus” se nazývá psychologií individuální a “jungismus” hlubinnou.

Psychoanalýza rovněž přináší svým adeptům to, co náboženství etablovaná – náhlou změnu optiky pohledu na svět a na vlastní osud, zážitek dramatického sestupu do hlubin i návratu odtud v znovuzrozené a proměněné podobě, získání nových přátel a nového sociálního i mocenského kontextu, možnost šířit nauku dalším adeptům a stát se jejich zasvěcovatelem a na duševní úrovni intimním přítelem a znalcem, někdy za velmi dramatických okolností přenosů a protipřenosů. Pozoruhodný je i obrovský finanční náklad spojený s léty analýzy, představující v i potenciální investici do možnosti se v budoucnu živit jako analytik – z vyprávění zulských šamanů vím, že u nich je tomu také tak, byť prováděná procedura i předávané učení jsou propastně jiné.

Terapeutické úspěchy freudovské psychoanalýzy je v mnoha případech věru těžko popírat, byť jediná správná vědomost o struktuře lidské duše by s sebou měla nést i nicotnost jiných postupů, což pohříchu není ten případ (i mnohému křesťanu či muslimovi přijde občas líto, vidí-li veselého, inteligentního a zdravého pohana, namísto aby byl zkroušen a rozleptán svými bludy, jak by se slušelo). Popperovské kritérium falzifikovatelnosti Freudovo učení (podobně jako třeba darwinismus a marxismus) nesnese, podobně jako ony je ovšem také existenciálně vzrušivé a podmanivé, všeobjímající a schopné nějak inkorporovat a reinterpretovat každou novou jednotlivost. I v jeho fundamenty je třeba věřit (to je ovšem u věd typu fyziky také ten případ: minimálně je to víra, že matematická interpretace experimentování s hmotným světem přináší relevantní informace, relevantnější než např.sen, básnická inspirace, posvátné texty, slova gurua aj., rovněž víru v to, že svět mimo nás je poznatelný a toto poznání je žádoucí atd.).

Vzhledem k tomu, že jen scientističtí fundamentalisté dávají rovnítko pravda = pravda vědecká, Freudovu učení řečené aspekty nijak neubírají na naléhavosti a zajímavosti, byť psychoanalýza představuje neobyčejně svéráznou kombinaci některých aspektů přírodních věd, terapeutických a literárních umění, náboženství i tvorby svérázné mocenské struktury, kořenící v duších hlouběji než většina jiných. Jsem hrdý na to, že jsem hned ze dvou hledisek Freudovým krajanem.