Duben 2007

Půvab Hellady

Stanislav Komárek

Většina postřehů v tomto článku obsažených pochází od mých přátel Zdeňka Kratochvíla a Vojtěcha Hladkého, s nimiž jsem měl možnost Řecko procestovat – pouze vědomí toho, že sami nemají ambici podobný text napsat, mne vede k tomu, že usedám ke klávesnici sám.

Dojem z dnešního Řecka není prakticky vůbec kontaminován něčím, co by upomínalo na antickou éru, pomineme-li několik vykopávkovišť a skutečnost, že se dnešní Řekové k této době nadšeně hlásí, byť o trochu méně než k byzantskému dědictví – je-li v dnešním Německu jen málo upomínek ne éru Schillera a Goetha, tím spíše jich bude málo v Řecku na tamní přes dva tisíce let staré historie (antické památky, mnohokrát už viděné a v Evropě hojně napodobované, mne nechávají celkem v klidu, ale obludný půvab těch mykénských mne zcela strhuje a vykopávky z mínojské Kréty patří k tomu nejprapodivnějšímu, co jsem kdy viděl – je to jakýsi barevný sen o noblese, eleganci, odlehlé neobvyklosti, cudnosti a bytostné jinakosti ve stylu německého unheimlich).

Svým způsobem byla troufalost „Řecko“ jako stát srovnatelný s ostatními založit – v podstatě je totiž vlastí Řeků úzký pobřežní pás a ostrovy v celém východnějším Středomoří a Černomoří a četné diaspory i v Libanonu, Egyptě a dalších zemích, ne ale kompaktní území, srovnatelné řekněme s pojmem „Čechy“. Ještě tak Peloponés by této představě nejvíc odpovídal. To, co se dnes jako „Řecko“ chápe, tj. nejjižnější část Balkánu, vzniklo z největší částí územní hrabivostí druhé poloviny 19. a samého počátku 20. věku. Celá země, jak spolu dnes administrativně souvisí, má ale nepochybně několik rysů, které ji spojují. Sotva který jiný evropský stát je tak nepříznivě geograficky členěn ve smyslu územní souvislosti a dopravy – pro stavbu železnic či moderních silnic je terén s vysokými horami, členitým pobřežím a nepatrným podílem nížin a dlouhých údolí zlým snem. Celkem nepřekvapí, že pro staré Řecko byl typický regionální partikularismus – většina pěšin byla schůdná jen pěšky, nanejvýš s oslem, a cest, kudy by projel vůz, bylo naprosté minimum. Rozumnější už bylo spojení po moři, ale i to si často žádalo veliké „objížďky“. Zato z většiny ostrovů je možno zahlédnout na obzoru nějakou další zemi a jako rozcvička pro mořeplavbu to musel být ideální terén. Není celkem divu, že Řecko bylo donedávna rájem pro folkloristy – spousta krojů, písní i rozmanitých jiných lidových artefaktů se v obžerné rozmanitosti měnila region od regionu – sbírání folklóru je cosi podobného terénní přírodovědě: když začínají být jevy tohoto typu ohrožené, začínají se sbírat a nakonec zůstanou jen pečlivě nakonzervované v kolekcích či uměle držené při životě v „lidových“ souborech, byť v Řecku jsou dodnes mnohem živější než u nás.

Severní část dnešního Řecka, na plochu převažující díl území, je jakýmsi „pokračováním Balkánu jinými prostředky“ – z větší části zdevastovaná kácením a nemírnou pastvou, původně velmi chudá a tradičně levicově, v minulosti zcela komunisticky, orientovaná (myšlenku usídlit občanskou válkou vyhnané řecké komunisty v našem pohraničí lze hodnotit jako bezděčně geniální – umožnit jim budovat socialismus na dalekém severu, v opuštěných a zplundrovaných oblastech, navíc za stálého podezírání a fízlování ze strany StB – to je trest, který by si žádná pravicová junta ve svém obecném nedostatku fantazie nenechala napadnout a spokojila by se popravou či žalářováním).

Na velikých plochách je také patrná takzvaná „submediteránní“ vegetace, mající už některé proti občasným mrazům odolné druhy středomořské flóry, ale mezi tím i spoustu zcela středoevropsky působících stromů a květin. Stejně jako ve starověku, kdy v této oblasti sídlili Thrákové a některé polobarbarské severořecké kmeny, bylo i v době připojení k novořeckému státu v tomto regionu řecké obyvatelstvo rozšířeno jen mozaikovitě a podle téže logiky by bylo lze s trochou dobré vůle natáhnou novou Helladu až k Dněstru. Zejména slovanské obyvatelstvo v řecké Makedonii a slovanská vlna osídlení většiny Řecka včetně Peloponésu v minulosti je předmětem ne-li křečovitého tajení, tedy alespoň rozpačitého mlčení. Pro rozmanité podivíny operující se slovanskou světovostí a světodějností by řecká místní jména slovanského původu – je jich hodně – byla jistě úživnou pastvinou (ještě u Théry jsou ostrůvky Palea Kameni a Nea Kameni). I nová řečtina má několik slavismů – např. oděv se řekne rúcho (psáno dokonce roucho). S vlivem nové řečtiny asi souvisí další podivný jev, tzv. balkánský jazykový svaz: řada zcela nepříbuzných jazyků – balkánskoslovanské, rumunština, albánština a samozřejmě novořečtina mají krom jazykových výpůjček i řadu podobností gramatických – vymření infinitivu, analytické futurum se slovesem „chtít“, redukce pádových koncovek, krom novořečtiny i postpozitivní členy atd. Řečený fenomén se sice v literatuře pravidelně konstatuje, ale filologové jinak mnoho nevědí, co si s ním počít – snad vznikl „průsakem“ novořeckých gramatických figur do jazyků ostatních, alespoň částečně pravoslavných národů v rámci „duchovní konkvisty“.

Z chromozómů doby Periklovy sotva který v Řecku zůstal a vidíme-li, byť asi poněkud zidealizované, antické postavy, někdy i s plavými či ryšavými plnovousy na starořeckých vyobrazeních, je zřejmé, že kontinuita osídlení asi bude jen slabá. Současní Řekové jsou poměrně typově nejednotní, celá řada jich připomíná Turky, jižní Italy i krajně neoblíbené, ale do země dnes masově se plížící Albánce. Joannina, krásné turecké město s mnoha osmanskými památkami a sídlo albánského uzurpátora Ali Paši Tepelenliho, je dnes Turků zcela zbavená či tito po zralé úvaze alespoň na veřejnosti mlčí – kuchyně se tam ovšem drží dále původní a město samo patřilo, podobně jako Sarajevo (Bosna-Saray), Skoplje (Üsküp) či Soluň (Selaniki) k základním osmanským centrům na Balkáně a s Řeckem v užším slova smyslu nemá nic společného.

Je neobyčejně zajímavé sledovat, pokud je z předchozích návštěv známe, pokračování Albánie, Vardarské Makedonie, Bulharska a turecké Thrákie na řecké straně. Řecká krajina je obecně chudší na lesy nežli naše, spíše je s podivem, že tu po osmi tisících let pasení koz ještě vůbec nějaké zbyly. Nicméně krásné porosty řeckých jedlí, které jsem viděl na Parnassu, ukazují netěžený prales se spoustou padlých starých stromů a jednotlivé obrovské borovice Heldreichovy v peloponéských horách připomínají nade všechny meze zvětšené bonsaje. Omezování kozopastvy na severu, zčásti z důvodů ochranářských, zčásti proto, že počin se v bohatnoucím státě už ani úplným chudákům nevyplatí, nechává zase leckterou stráň bujně zazelenat – jinak musí dub, buk či jedle řekněme padesát let vegetovat v podobě okousaného polokulovitého keříku (při obecné kozí těkavosti nebývá sežrán zcela), než se mu podaří v nestřeženém okamžiku vyhnat svislý výhon tak vysoko, kam už satiricky se šklebící kozel nedosáhne.

Roli našich kulturních lesů do značné míry přejímají olivové háje, rafinovaný a relativně snadný způsob, jak z kamenité stráně těžit kvalitní olej. Velkých divokých zvířat je v Řecku naprosté minimum, snad v nějakých odlehlých roklích na severu země, lépe to vypadá s ptáky, byť množství prázdných patron všude v horách ukazuje, že na růžích ustláno nemají ani oni.

Zcela jiný je řecký jih, ztělesňující představy o noblesní krajinné kráse, třeba v okolí Delf, či o středomořském prázdninovém ráji v podobě Peloponésu. Nikdy předtím jsem nevěřil svítivě modrým plakátům, lákajícím západní turisty do těchto končin, ale kombinace křídově bílých staveb (na ostrovech se někdy bíle obtahují i spáry mezi kameny chodníků), smaragdově zelených lesů z alepských borovic, teplého a za běžných okolností velmi klidného azurového moře a neméně azurové oblohy není produktem reklamních manipulací. Peloponés splňuje všechna kritéria velkého ostrova ( paradoxně lze vidět „ostrovní“ svět i na ostrůvku a jeho klášteřících na jezeře na okraji Joanniny), ostatně Korintská šíje je dnes prokopaná a přímo k tomuto počinu láká (sám původní název ostatně značí „Pelopův ostrov“). V teplém peloponéském klimatu se daří i všem teplomilným užitkovým a okrasným rostlinám, co jich Středomoří zná a na první pohled je zřejmo, že v takovéto krajině je i v nejneúrodnějších letech hladomor vyloučen (to u nás byly až do zavedení brambor v r. 1775 pravidelně) a pohled antických autorů na přírodu jakožto laskavou matku je mnohem věrohodnější než v naší sibérii s dlouhou mrazivou a sněžnou zimou.

V pravém mediteránu je i zima veselá a zelená, s kvetoucími pestrými sasankami, lupínami, pozemními orchidejkami, asfodely a mandloněmi a skýtající možnost k jakési řecké analogii našeho houbaření, hledání a sbírání pampelišek na oblíbené jídlo chorta (jak asi na Řeky působí naše louky s převahou této rostliny – jako na nás řekněme pole plné pravých hříbků?).

Spousta levných surovin stojí i u zrodu tradiční řecké kuchyně, typické tím, že z výchozích snadno dostupných substancí se vyrábí procedurou trvající dlouhé hodiny až desítky hodin pochoutka dosahující až pod nebeskou klenbu. Řada těchto národních jídel se velmi podobá tureckým a spor o prioritu je po letech v zásadě nerozpletitelný – liší-li se řecká kuchyně od turecké vůbec v něčem, pak tedy v ještě větší rafinovanosti oproti určité mastně-kvantitavní přímočarosti uchvatitelů.

Se zavedením eura, s nímž přišlo velké všeobecné zdražení, a s přechodem od rustikálního způsobu života k západně-podnikatelskému se jeví tato kulinární idyla být už na ústupu – prý se začíná zkracovat i průměrná délka života, díky zdravému podnebí i jídlu a moudré neuspěchanosti doposud neobyčejně dlouhá. Starci a stařeny se ostatně v Řecku dosud těší velké úctě a mají jako hlavy rodinných klanů, dosud po jižanském způsobu velmi vlivných, i velkou reálnou moc. Na polovylidněném venkově, odkud se mladší stáhli do Athén či jiných velkých měst, tvoří koloritní starci v kavárnách jakousi dominantu osad (stařeny sedí po dávném způsobu doma) a kdyby byli na prodej, jistě by zámožní němečtí turisté houfně nakupovali dětem řecké dědečky. Společnost je ostatně podnes dosti silně machistická, stejně jako bývalo Řecko staré, způsobem, za Alpami už neobvyklým – ne nadarmo je ostatně nejhorší řeckou urážkou slovo malakas, cosi jako „měkkant“, jako opozitum k „tvrďákovi“ (chápe se jaksi doslova a fyzicky).

Do značné míry totéž co pro řecký jih by platilo i pro jiné historicky řecké území, iónské pobřeží Malé Asie (nikoli darmo je nejvíce antických památek tam a na Sicílii, ne v pevninském Řecku samém). Selanka však vzala rázný konec poté, co v roce 1922 řecká vojska v záchvatu megalomanie zkusila obsadit většinu maloasijského území s tím výsledkem, že namísto pobřežní autonomie byli obyvatelé tohoto pásu rádi, když zachránili holé životy. Ve Smyrně jsou zpustlé přepychové vily, pokud přežily požár a drancování, vidět podnes. Právě v této oblasti se těsně před katastrofou odehrává Kazantzakisův román Kristus znovu ukřižovaný, zcela geniální sonda do náboženského i světského života řecké vesnice i lidí vůbec. Jedná se z toho, co jsem kdy četl, o nejlepší beletristický text vůbec – tento průhled do temných i hezčích skrytých koutů lidských duší s pozoruhodným smyslem pro psychofyzickou jednotu člověka vyšel u nás kupodivu v roce 1958, snad kvůli zmínce o Leninovi a bolševicích, za jejichž agenta hlavního hrdinu jeho sousedé (mylně) pokládají.

Pro Čecha je jen trochu bolestné, vidí-li takovýto skvost vedle nejlepších produktů své vlastní národní literatury – Řekové jsou vůbec národ velmi intelektuální, psavý a vzdělání si vážící. Kazantzakisova kniha může posloužit i jako okno do novořecké duše, která má poněkud jiné rozložení kultivovanosti a archaičnosti a slabých a silných míst nežli středoevropská. Řekové jsou obecně duševně velmi pohybliví a podnikaví a zcela příznačné je pro ně neobyčejně úzké propojení žhavého patriotismu, dobročinnosti a kšeftu, přičemž všechny tři typy činností spolu většinou úzce souvisejí. Jejich sklon k obchodu, vyjednávání a schopnost se dohodnout je lemován noblesou a velkorysostí i známou filoxenií, přívětivostí k cizincům, vzdálenou přísné a přesné upocenosti středoevropského typu.

Je těžko si představit větší typ rozdílnosti v základní mentalitě (v mnoha dalších směrech panovala pozoruhodná podobnost) mezi Řeky a Turky, jejich dlouholetými pány. Turecká proorganizovanost, pořádnost, etatismus a myšlenková nevzletnost se tu potkávala s řeckou čipernou zmateností poměrů, vedlejšími pěšinkami, intelektualismem, snováním nadměrných plánů a poctivostí pouze vůči svým lidem (už Římanům se Řekové jevili jako nepořádníci, nemravové a vychytralí podrazáci). Vzhledem k tomu, že co do vzhledu, řady zvyků a většiny hmotné kultury se oba národy téměř neliší, je rozdíl mezi nimi jen o něco větší než třeba mezi Čechy a Němci: to nejdůležitější vůbec je zde urputné vědomí nepřekonatelného rozdílu – věc je zašmodrchaná např. i tím, že fez byl původně řeckou pokrývkou hlavy a Turkům, nosícím dříve turbany, byl nadekretován státní mocí (svým nepřátelům vždy jaksi rosteme do podoby a platí to od nejstarších dob – překvapilo mne, jak neobyčejně podobné jsou sochy staré Persepole a ty z počátků klasické doby v Řecku).

Zestárlé Řekyně z jihu se podnes jeví jako dámy středomořského typu, zatímco zestárlá Turkyně je spíše dobrosrdečnou rozkynutou maminou s horizontem končícím u nejbližšího konzumu. Vzhledem k tomu, že mám i Turky velmi rád, těžko se mi v této džungli emočně lavíruje. Řekyně, na náš vkus poněkud nosaté a velmi rázné, vůbec ukazovaly velmi záhy náběhy k emancipaci a řada z nich se už v 18. a raném 19. století proslavila jako vůdkyně pirátů či zbojníků. Za v podstatě řecký vynález lze také pokládat později na Balkáně velmi rozšířené propojení zbojnictví, respektive na moři pirátství (slovo pirates znamená někoho, kdo zkouší, např. cizí odolnost) a národněosvobozeneckých snah.

Řecká intelektualita se může také za okolností projevovat jako neobyčejná lstivost a věru bych nechtěl s podobnými silami bojovat. Kleftové („zloději“) žijící v nepřístupných horách a věnující se lupu, pastevectví, stejnopohlavní lásce, vydírání usedlých rolníků a odboji proti státní moci, patřili po staletí k obrazu pevninského Řecka a bezzubá snaha osmanských úřadů či místní kolaborující řecké honorace (tzv. kodžabaši, venkovští notáblové, „řečtí Turci“) vyzbrojit proti nim jiné oddíly končila v nejlepším případě tak, že v horách nebyla jedna loupežnická banda, ale dvě.

Zemědělství, které se ostatně už v antickém Řecku netěšilo žádné obzvláštní úctě, tím velmi trpělo a osmanská vláda celkem s klidem přihlížela tomu, že kontroluje pouze města a nížiny (ostatně po staletí strpěla i Černou horu, která představovala pouze trochu větší podobné „partyzánské“ knížectví).

Přítomná doba, tak cca od 60. let, je v Řecku anomální tím, že nikde žádní zbojníci nejsou – to téměř nemá precedens. Celá zbojnická minulost je zato ovinuta důkladnou gloriolou a dá se říci, že zbojnické zvyky a móda (s kníry, dlouhými vlasy, vysokými čepicemi, přiléhavými nohavicemi a šavlí) se s řeckým vlivem šířily po většině Balkánu až do velmi vzdálených oblastí, Valašska, Moldávie, ba i vně řeckého vlivu po karpatském oblouku v podstatě až do našich Beskyd. Čestná stráž u athénského parlamentu má podnes tradiční suknice a obrovské naddimenzované bambule na botách i střapce na fezech – Sigmund Freud, která kdysi neváhal psát císaři pánu o tom, že zmenšení střapců u schönbrunnské kapely nevyhnutelně povede k zániku říše, by jistě jásal nadšením (něm. Quaste, střapec je ze staroněmeckého chvasta, což odpovídá slovanskému chvost, atd.). Jásal by dvojnásob, kdyby viděl velitele, něco jako četaře v normální uniformě, jak svým krojovaným svěřencům v pauzách mezi kvérgrify a parádemarši pruského typu kříženými s orientálním tancem něžně řasí sukýnky a po dlouhé minuty upravuje třásně – někdejší Hellas zřejmě není tak mrtvá, jak se tváří.

Staré Athény před řeckou nezávislostí byly ostatně typicky osmánským městysem se smíšeným obyvatelstvem, byzantskými kostelíky a mešitami, dnes zbořenými, ze starých obrazů se dívá i typicky orientální kolorit s velbloudy, černými otroky a Akropolí zastavěnou domy: sloupy Propylájí byly zazděné a v Parthenonu poškozeném výbuchem stála uvnitř mešita. Jejich zbytky, čtvrť Plaka, podnes připomíná starý Istanbul.

Trpělivost Osmanů, tolerujících třeba exteritoriální klášterní „státy“ typu Athosu a rozsáhlou řeckou samosprávu, byla nepochybně pozoruhodná, byť závěr osmanské vlády střídal spíše netečnost s brutalitou, podle starého úsloví o kobyle, která chcípajíc, nejvíc kope (někde, např. na pozdě dobyté Krétě, se Turci chovali drsně už od počátku). V době úpadku Byzantské říše, kdy po traumatu vyplenění křižáky a přiblížení se Osmánců na doraz ještě prožívala byzantsko-řecká kultura poslední renesanci a intelektuální vzmach, si byla většina obyvatelstva v podstatě za jedno, že je lépe se pokořit „pohanovi“ nežli táhnout s papeženci a tak se po nezdařilé obraně Cařihradu i stalo (přes usilovné puristické mýcení slovních výpůjček oběma stranami jsou i tam, kde by je člověk nečekal – např. turecké efendi pochází z řec. authentikos ).

Řekové zajisté trpěli pod osmanskou vládou zejména odvody chlapců k janičárským plukům (pedomazoma), je ovšem také pravda, že právě touto cestou se stal Hodža Sinán, původem Řek z Konye, nejslavnějším osmanským architektem všech dob, hojně napodobovaným až doposud.

Celkem velmi brzy získali Řekové v Osmanské říši výsadní postavení a známí fanarioti, pojmenovaní podle čtvrti Fanar („maják“) zastávali vysoké úřední a církevní posty po celém Balkáně a později řídili i zahraniční politiku (toto z hlediska Turků podivné rozhodnutí bylo motivováno nejen tím, že „křesťan si s křesťany lépe rozumí“, ale i skutečností, že muslim nemůže podepsat zmenšení islámského území, což bylo od roku 1683 nejednou třeba). Fanarioti se posléze střídali v rychlém sledu jako knížata závislého Valašska a Moldávie a vykořisťovali tyto kraje způsobem mnohem horším, než Vysoká Porta své regulérní poddané – při nastoupení na trůn bylo třeba poslat sultánovi veliký dar a ten se postaral o to, aby se celá procedura brzy zase opakovala.

Řečtí magnáti světští i duchovní nicméně vydržovali na Balkáně velké dvory a nezřídka i školy a další kulturní zařízení. Řecké diaspory vznikaly i v Rusku - to mělo odjakživa k Byzanci silnou vazbu – nejdříve přijížděli Řekové v roli náboženských a uměleckých expertů, později naopak v rámci „vzájemné pravoslavné pomoci“ jako chráněnci – podnes má ruština nejen většinu křestních jmen typu Vasilisa či Prochor a nábožensko-filozofické terminologie přejatu z řečtiny, ale vykazuje i překvapivě mnoho kalků, doslovných překladů i tam, kde bychom je nečekali: např. rukovodjáščij, vedoucí, je od řec. cheiragogia, používaného původně tak nejspíš pro „vedení Duchem Svatým“.

Za dob osmanské nadvlády se většina knih tiskla v Benátkách, Rusku, starém Rakousku či Paříži a pašovala po křivých stezkách do země, kde o ně byl vždycky veliký zájem. Po velkém povstání z roku 1821 důvěra Porty k Řekům oslábla a do klíčových funkcí dosazovala spíše Armény – ještě v Mayových orientálních románech, odkojených dobovými cestopisy, co padouch, to Řek nebo Armén se s německo-osmanskou sympatií píše: „Pravý Turek je čestný, poctivý člověk a jestli se teď mění k horšímu, máte na tom vinu vy. Kde se v Turecku strhne nějaké darebáctví, má v tom jistě prsty Řek.“

Tento článek nechce suplovat podrobné líčení řecké historie, jak ji pěkně podávají Dějiny Řecka vydané nakl. Lidové noviny r. 1996, nicméně zejména o zmíněném povstání, které vyvolalo v Evropě široký ohlas a pomoc, by si měl laskavý čtenář přečíst podrobněji – řecká velikost i chyby v něm vyvstanou jako pod mikroskopem. Koloritní svět tehdejšího Řecka přilákal i řadu evropských „filohelénů“, mezi jinými i lorda Byrona: v romanticko-lupičsko-sexuálním ráji nebylo obtížno zemřít sešlostí věkem a celkovým vyčerpáním ve stáří 36 let.

V tom rozsahu, jaký Řecko v roce 1829 zaujímalo, nemělo ještě problémy s menšinami – celá jeho další historie je historií „přitékání“ řeckého obyvatelstva z diaspor do nového státu a vypuzování či asimilace menšin v něm – spousta Řeků přišla i ze severu Malé Asie z okolí Trabzonu, z Istanbulu a nakonec i z bývalého sovětského Černomoří.

Říkat Istanbul se ostatně v Řecku nesmí – trauma ze zhroucení snu, který v rámci tzv. Velké myšlenky byl či se jevil být v raných dvacátých letech 20. století na dosah ruky, je podnes živé. Neobyzantská říše s turkaprostou Konstantinopolí byla tehdy sice plán ztřeštěně odvážný, nicméně z principu ještě možný – Řekové tvořili tehdy stále dobrou třetinu jejích obyvatel, dnes je jich v téměř dvacetimiliónové metropoli jen několik tisíc.

Je zvláštní si procházet dnes zchudlou a zpustlou čtvrť Fanar, kde se sice ještě občas objeví i řecký nápis na obchodě – viděl jsem např. stavební firmu s tabulí Architekton, ale někdejší sláva je pryč. Nejreprezentativnější budova, cihlová velestavba bývalého řeckého gymnázia, už svému účelu neslouží, jen patriarchovo sídlo stále funguje jako za stara – patriarchové byli tradičně známými kolaboranty s vládnoucí mocí a oběšení Grigoria V. v roce 1821 rozběsněnými janičáry přímo na bráně jeho paláce bylo nejen nepěkné, ale i zcela zbytečné (to jinde popové a církevní hierarchové nebyli žádná neviňátka, odboj řídili a nezřídka neváhali i střílet). Bylo neobyčejně zajímavé vyslechnout si tam slavnostní liturgii, v podstatě tak, jak se v městě slouží skoro 1700 let kontinuálně. Je typické, že kromě patriarchy a starců, jeptišek a zpěváků z jeho suity tam byla jen skupina západních cizinců, skupina Řeků z Athén a tři čtyři věřící místní – kolekci uzavíral mladý sikh, konvertovaný Angličan, který mne mylně pokládal za jednoho z popů.

Pravoslaví patří k řeckému národu ještě nedělitelněji, než třeba katolicismus k polskému, v podstatě zakládá to, kde je vlastně Řekem (takto nábožensky byly „národy“ v Osmanské říši definované, nikoli jazykově – řečtina je nicméně nejdéle kontinuálně písemně doloženým jazykem vůbec, konkurovat může jen čínština, ale tam je často nejasná archaická výslovnost znaků). Většina Řeků sice na mnohdy nevzdělané a malicherné popy příliš nedá, ale oblibuje je a štědře podporuje, církevní obřady se chápou jako podívaná – „půjdeme se podívat na popy“, „poslechnout si svatou liturgii“ (je to v podstatě opak řekněme Bavorska, které na klérus sice stále žehrá, ale slepě jej poslouchá).

Jako mnoho dalších starých tradic, naroubovaných na moderní stát, se v dnešním Řecku udrželo i křižování se při míjení nesčetných kapliček a kostelíků – činí tak často i většina osazenstva autobusů včetně řidiče. V chrámech, po pádu Byzance stavěných většinou spíš v malých dimenzích, nestačí Středoevropan žasnout nad množstvím fresek, z části malebných, z části bizarních. Toto a množství světel v jejich přítmí intenzivně upomíná Tibet a jeho svatyně. Náměty fresek tvoří ze značné části naturalistické zobrazování martyrií jednotlivých světců, jež si bez silného sadomasochistického založení těžko prohlížet s chutí. Člověk jaksi lépe chápe Turka pohana a měl by také tendenci tohle pandaemonium zabílit a jít se pomodlit do čisté a úpravné mešity.

Vůbec ukazuje pravoslaví mnoho velice starých tváří křesťanství – kláštery Meteora jsou toho krásným dokladem, byť bych v jejich výšinách a poustevnách život trávit nechtěl (na rozdíl od Západu má pravoslavný mnich v popisu práce primárně opuštění světa a jen okrajově péči o vzdělanost – ta příslušela spíše laikům). Jak snadno tam asi přechází původní intence svatosti v osamění ve svůj opak… „Milý deníčku! Bůh mi odpusť, jak k smrti nenávidím sestru Anastásii z vedlejší cely…“.

Možná bych měl svůj vous nechat poporůst, obléci černou sutanu a pod ní ukrýt samopal pro další konečné protiturecké povstání – snad by mne Řekové uvítali.