Duben 2007

Žízeň po životě

Stanislav Komárek

Zacházení se životem patří k nejdůležitějším, ale i nejošemetnějším jevům našeho bytí na světě a věda i tradice řeší jevy s tím spojené jen částečně. Tento text je více než který jiný z mé produkce „dežánrovaný“ a neklade si za cíl jakoukoli čistotu diskurzu, jako spíš určité zkušenostní zakořenění – proto je také asi těžko publikovatelný někde jinde, nežli v nějakém sborníku esejů.

Je vcelku nabíledni, že u heterotrofních organismů, jako jsou lidé, je možno žít pouze na úkor organismů jiných, buď je přímo ničit, nebo alespoň poněkud šetrněji „ožírat“, asi jako olamujeme listový salát, obíráme hrušky ze stromu či dojíme krávu. „Existenční provinění“, či jinými slovy ontologický dluh, tedy vzniká za naprosto každých okolností. Je pozoruhodné, že čím více se konzumované bytosti blíží svou povahou nám samým, tím se nám na jedné straně lépe „asimilují“ a inkorporují do našeho těla, ale zároveň se více roztáčí tak říkajíc „kolo osudu“ (povšimněme si, jak účinnými životabudiči jsou rozmanité masové vývary při řadě onemocnění či stavů vyčerpání).

Množstvím bytostí, které byly obětovány, sílí kupodivu nejen jednotlivec, který je přímo pohltí, ve stylu kočky, která pozře hodně myší, ale sílí tak i ryze abstraktní entity a systémy. Čím více zvířat, nebo ještě lépe lidí je nějakému božstvu či cíli obětováno (sublimní oběti typu květin padají sice také na váhu, ale jen málo), tím více tento bytní a vzmáhá se – esoterická tradice by mluvila o „sycení egregorů“. Krev mučedníků byla, jak známo, semenem církve a podobně tomu bylo i s komunismem, nacionalismem (B. Sax vnímá i holocaust, zdá se zcela správně, jako masové nevědomě rituální obětování lidí) a moderní biologií a medicínou, jimž byla samozřejmě obětována převážně jen laboratorní zvířata, zato v masách.

Zdá se, že trýzeň obětí celkový účinek zvyšuje, ba je není nutné zcela zabíjet, stačí je jen týrat, utlačovat a udržovat v podřízenosti, někdy i prostředky relativně mírnými – takto žije církevní, univerzitní nebo firemní struktura i bez mučedníků „nalamováním“ svých členů a mnozí nevědomí rodiče „parazitací“ na svých dětech, které udrželi dlouhodobě v poloze nedospělců (i snaha obklopovat se množstvím podřízených či chovaných zvířat typu „domácích miláčků“ je z tohoto okruhu jevů a je spíše znepokojivá a na jevové stránce věci je těžko rozeznat, zda zvířata spíše „milují“ nebo „nenávidí“, na každý pád na nich ulpívají). V zásadě se zde jedná o formu černé magie, u lidí (a některých zvířat typu právě kočkovitých šelem, „hrajících si“ se svou kořistí) od raného dětství samovolně produkovanou, umožňující pak u dospělých nějakou formu institucionalizace s příslušnou ideologickou „omáčkou“, proč se chovat právě takto.

Moc roste začasté právě z takovéhoto podkladu a vědomé či podprahové radosti a opájení se z destrukce jiných, byť to nemusí být na purpurovém či univerzitním taláru na první pohled vidět. To, co ukazuje bizarní aztécká civilizace, neustále si se životem, krví a smrtí hrající a takto udržující svá válečná božstva při síle a svět v chodu, v brutálně otevřené podobě, je jinde poněkud zakryto, ale svou podstatou stejné.

Není vcelku divu, že dějiny znaly řadu pokusů se z děsivě bludného kruhu zabíjení a plození vyvázat, či jej alespoň nějak minimalizovat. V Indii, Řecku a zdá se, že i v zaalpské bronzové éře existovaly skupiny, které se snažily potlačovat nejen vlastní rozmnožování (je typické, že v Řecku se jevily být homosexuální praktiky vyšším typem pohlavních konání, protože při nich nedochází k plození), ale také zabíjení a pojídání zvířat (válečník železného věku v typickém případě nejí ovesnou kaši, ale kvanta masa s jeho „marsovskou“ komponentou, aby mohl následně heroicky sekat svým mečem – tím pak následně roztáčí fatální žernov nenávistí a krevní msty a celý fenomén se začíná zacyklovat). Většinou se přísné dodržování obého očekávalo jen od nějakého užšího zasvěceneckého bratrstva typu orfiků, pythagorejců, buddhistických mnichů apod., v Tibetu se i pro mnichy příkaz nezabíjení obchází tím, že zvířata sloužící jim za potravu usmrcují laici (v některých kulturách patřilo hojné pojídání masa ke koloritu vyšších vrstev, třeba v zaalpské Evropě, v jiných vrstev nejspodnějších, třeba v Indii – i hinduistický přístup ke zvířatům je jaksi vstřícně štítivý, pokud možno je nechávají na pokoji, ale nebratříčkují se s nimi).

Buddhistické představy o světě zvířat jsou pro nás vůbec zvláštní – dravci se krveproléváním neproviňují, protože nemohou jinak, ale v zásadě slouží živočišná říše jako trestnice pro provinilé bytosti z řad lidí, duchů a bohů, kteří vlastní odpovědnost mají. Pokud je život utrpením, bylo by možno z jistého pohledu vidět celou věc i tak, že je člověk ze živočichů zabíjených na jídlo „snímá“ a tím je „vykupuje“, jeho vlastní život a trápení se ale aktem konzumace prodlužuje.

Vcelku jasně se jeví, že „život“ není cosi homogenního, ale je jaksi hierarchizován – pojídat rostliny je cosi bytostně jiného než pojídat živočichy, teplokrevné obratlovce nežli studenokrevné : ač se to zoologu může jevit absurdní, dělá tradice, např. křesťanská, rozdíl mezi masem ryb (a dodejme, i žab či želv) a vyšších obratlovců, některé jazyky mají jiné výraz např. i pro rybí kosti oproti savčím či ptačím (něm. Gräten versus Knochen).

Je dosti zvláštní, promítnout si kritéria, podle nichž jsou vybírána čistá a nečistá zvířata levitických a koránských předpisů – obecně lze říci, že ta vhodná k požívání jsou býložravá (od kobylek po krávy), ta nevhodná maso- rybo- či mrchožravá (jídlo je vůči pojídanému zvláštní forma intimity, byť z jeho hlediska většinou nechtěná – i kojení je jakési šetrné „pojídání“ matky na predilekčním místě a podle toho i chápané – v archaických společnostech zakládá soukojenectví příbuznost podobnou sourozenectví). Pravověrní židé ostatně vždy zdůrazňovali, že i v nejbedlivěji rituálně připravované stravě je mnoho neblahého a proto jí mudrc pokud možno málo – je pozoruhodné, že předpisy původně chápané jako rituální (věrnost Pánu se projevuje právě v dodržování zápovědí, byť sebepodivnějších) se dnes chápe jako záležitost medicínská či kosmetická a ilustrované časopisy se hemží množstvím „diet“. Mléko a jeho další deriváty se většinou pokládá za potravinu „pokojnou“, stejně jako rostliny, u nich pak zvláště plody, které poskytují „dobrovolně“, a do značné míry i vegetativní části typu špenátu (i navázání rostlin, např. pokojových či zahradních, na sebe, je jistě méně riskantní počin než u zvířat, lze ale pochopit, proč některé japonské meditační zahrady jsou jen z kamenů a písku a proč Arabové nazývají poušť „zahradou Alláhovou“).

Obecně lze říci, že generativní částice, z nichž mají vzniknout noví jedinci, semena, hlízy a cibule, vejce a poté i klíčky, embrya a mláďata mají v sobě kromě nesporně vysokého a scientistně evidentního obsahu nejrůznějších živin a zásobních látek i jakýsi „vývojový potenciál“ jejich sebestředně-bezohledného hrnutí se na svět, velmi mocný, ale také velmi ošemetný (fenomén je i zde mnohem silnější u živočichů než u rostlin a ne nadarmo nejedí pravoslavní mniši v půstu ani slepičí vejce).

Pojídání mláďat a embryí, v přírodě a mnohých archaičtějších poměrech běžné, budí v pokročilejších civilizačních fázích spíše odpor – kultura je ostatně opus contra naturam (dnes už by si asi nikdo nedal pověstné laurices, králičí zárodky či novorozeňata, oblíbenou pochoutku Římanů i raně křesťanských mnichů, sojové klíčky dosud ano). Na embrya se váže i spousta potenciálů emočních a umělé potraty vyvolávají vždy ty nejzapálenější diskuse. Co asi obnáší jíst lidi, bytosti ve směru strukturní i psychické komplexity nejvyšší?

Vždy to bylo chápáno jako krajní barbarství, byť ještě vladař Montezuma, líčený Španěly jednomyslně jako neobyčejně kultivovaný muž a rytíř každým coulem, při svých hostinách běžně jídával i pečená batolata (mezi batoletem a seletem je možná méně propastný rozdíl než od selete ke kuřeti). Je zajímavé, že většina kultur sice za určitých okolností povolovala lidi zabíjet (války, popravy, souboje), nikoli je ale jíst, byť by se v chudších společnostech každý protein hodil a pocit triumfu by byl jaksi plnější.

Obsáhlá a zde těžko v plném rozsahu tradovaná kapitola by bylo vztahování se ke krvi, rozumí se obratlovců a spíše teplokrevných – málokteré božstvo by vzalo zavděk skokanem zeleným či i pěkným tuňákem. Obětovaná zvířata se v typickém případě podřezávala, jen zcela výjimečně topila nebo dusila. Krev, sídlo životní síly, se pak prolévala před oltářem či přímo na něj (i v křesťanství se právě v archaické arménské církvi objevuje poslední zbytek krvavých obětí, zařezávání kohoutů v chrámu či před ním, v Persii se donedávna projevovala úcta velmožům zcela podobně – při jejich příchodu se podřezávali voli).

Vzhledem k tomu, že i nevědomě či mechanicky prováděný rituál je účinný, byť jakýmsi málo blahým a rudimentárním způsobem, jak zdůrazňuje Jung, je zajímavé se zamyslet nad tím, jakým že božstvům to obětujeme např. provozem jatek a jakéže mocnosti při tom sílí.

„Krev, to je taková zvláštní šťáva..“, říká Goethův Mefisto, když vyžaduje právě jí provedený podpis. Její prolévání je čímsi vysoce symbolickým, někdy docházelo k obětem bohů právě rituálním sebepoškozováním spojeným s krvácením, jako u již zmíněných Aztéků – u řady kultur se podobné praktiky chápou jako léčebné ve smyslu „pouštění žilou“.

I posedlost současné medicíny neustálými odběry krve a jejich vyšetřováním jde daleko za hranice rozumné diagnostické použitelnosti. Krev měla vždy i určitou konotaci rituální nečistoty a osoby, přicházející s ní do kontaktu, zejména chirurgové a lazebníci, menstruující ženy, kati, někdy i řezníci, byli v řadě kultur v opovržení či „nedotknutelní“ – i církev zastává linii Ecclesia non cupit sanguinem, církev nebaží po krvi a zakazuje klerikům její prolévání – proto byli např. usvědčení kacíři předáváni k exekuci „světskému rameni“(v buddhistickém Tibetu byly poměry velmi podobné).

Pohled na krvácející ránu většinu lidí neutrálně řečeno „rozrušuje“, některé ke zděšení až nevolnosti, jiné i k „áreovskému“ nadšení (to se u Římanů institucionalizovalo v podobě „her v cirku“ a stalo součástí tak říkajíc národní kultury). I sexuální aberace spojené s vzrušením z podobných podívaných nejsou až tak řídké a sama barva hemoglobinu, jasná červeň, na dálku „bije do očí“ a zdvihá hladinu emocí. Řada náboženství, např. židovství a islám, pojídání krve zapovídá a zvířata určená k jídlu rituálně podřezává a nechává vykrvácet (jen naprosté minimum kultur, třeba tibetská, zabíjí zvířata k jídlu „nekrvavě“, dušením). Islámské obrácení dobytčete hlavou k Mekce a formule „ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ působí v tomto kontextu poněkud zvláštně, ale dobře ukazuje primárně náboženský kontext zabíjení jako obětování a konzumace masa jako obětní hostiny (jak známo, nesmějí věřící monoteistických náboženství jíst maso obětované modlám a nikoli náhodou se transsubstanciované víno a chléb chápe v křesťanství jako „krev a tělo Páně“ a celý obřad jejich přijímání je v zásadě sublimovanou teofagií).

Jen naprostá menšina kultur nějak zásadněji využívala krev jako potravinu, byť se dá chovaným dobytčatům v značném množství beze škody na zdraví odebírat – jen Masajové a staré Irsko tak činili ve větším rozsahu. Bylo by nad rámec tohoto článku vypisovat další konotace krve ve smyslu pokrevenství, představ o krvi jako nositelce dědičnosti („čistokrevnost“), starořeckou a arabskou představu o menstruační, resp. sražené krvi, z níž se jako z materiálu embryo začíná formovat atd. Za přímý derivát krve se také tradičně považovalo sperma a i jeho „prolévání“ má své rituální významy, popř. asketická omezování. Zde už jsou oběti bohům vzácnější, ale např. satanisté někdy svému mistrovi ejakulát darem přinášejí – málokterá tělesná tekutina má ostatně emocionálně tak dvojznačné konotace kolísající mezi hnusem a nadšením. Plození, chtění a lpění patří jaksi tradičně k sobě a snaha se z nich vyvléct patří k asketické tradici odjakživa, stejně jako neplodnost, postaru jalovost, patří na druhé straně tradičně k největším neštěstím a je chápána často jako prokletí či výraz nepřízně bohů (zároveň na nás číhá v dětech značná porce naší osudovosti, ne-li její většina, a tradiční obraz malé příčiny s velkým následkem by se stěží někde hledal lépe). Velice málo kdo by na sobě nechal, byť má dětí tolik, kolik si přál, udělat nějakou nevratnou sterilizační operaci (chirurgie má vůbec mnoho magických konotací s takřka „stvořitelskými“ možnostmi novotvoření a lehtivým prohrabáváním se v samé blízkosti kořene bytí).

Stejně jako u ní je největším vzrušením „moci a neudělat“ , je tomu stejně i s plozením – cílem je být bujně fertilní, ale aktuálně se nerozmnožit (trochu podobně je tomu třeba i s laskavostí těch, kdo by si mohli dovolit zničující hněv či s církevní doktrínou o tom, že Kristus byl nejmocnější právě na kříži, kdy ze svých potencialit neučinil potřebu). Na rozdíl od buddhismu, který život chápe primárně jako utrpení a jako žádoucí cíl vidí se z proliferací všeho druhu (i uměleckých či myšlenkových, stav vyvanutí je i úlevnou prázdnotou, z níž už nic nevychází) pokojným způsobem vyvléct, vidí křesťanství, navázané úzce na římské myšlení, v duchu jeho právních úvah regulujících zejména manželství, sex a dědické posloupnosti, v plození (a také mučednictví) jednoznačně pozitivní hodnotu. Ještě další posun tímto směrem činí islám, který už přímo odsuzuje život bez plodivých aktivit – zvláštní kapitolou by byli dnešní muslimsko-extremističtí sebevražední atentátníci, věc zajisté atypická a extrémní: zájem džihádu je tak naléhavý, že je proti všem pravidlům islámu nutno nést s jistotou vlastní život na trh (ne že by v dějinách křesťanstva bylo terorismu málo, ale většinou se snažil sebeobětování obejít, byť třeba na válečných bojištích se běžně a s nadšením na téměř jistou smrt šlo - to spíše japonská tradice kamikadze byla z této kategorie jevů).

Na křesťanskou společnost ovšem v přítomné době přichází „parabuddhistická“ fáze, kdy mnoho jejích členů s plátkem sýra a celozrnného chleba sedí samo u svých kompjútrů a veškerá proliferace a roztáčení kol osudu se uzavírá. Islámská společnost, obecně o několik set let mladší, na to hledí s opovržením, ale je otázkou, co za pár let čeká i ji – na příslušnou trajektorii už se dostala. Paradox o tom, že je radostné bujet i radostné vyhasnout, se na závěr dobře hodí.