Duben 2007

Mušaraf tančí s vlky

Michaela Kreuterová, Tomáš Vlach

Pákistán zatím kritizovala média. Teď to říká přímo spojenec Bush. Parvíz Mušaraf musel minulé pondělí (26. 02. 2007 - pozb. red. CS-magazínu) hodně provětrat svoji angličtinu. Do pákistánského prezidenta se opřeli hned tři významní státníci. Nebude-li Pákistán důrazněji postupovat proti terorismu, Kongres ovládaný demokraty mu nemusí přiklepnout 785 milionů dolarů z rozpočtu. S touto výstrahou vyrukoval George Bush.

Vzápětí přistál v Islámábádu viceprezident Dick Cheney a výhrady svého šéfa zopakoval osobně. Nedal žádná interview, ale téma setkání lze vyčíst z prohlášení Bílého domu: „Mušaraf stále utvrzuje, že v boji proti al-Káidě dělá maximum, ale my víme, že je potřeba podniknout mnohem víc.“

Týž den Mušaraf v podobném duchu jednal s britskou ministryní zahraničí Margaret Beckettovou. Politici světového formátu si podávají v Islámábádu kliky. Americký ministr obrany Robert Gates, generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer, britský premiér Tony Blair… Taková frekvence tu nebyla od 11. září 2001, kdy Mušaraf vyhlásil spojenectví se Západem ve válce proti terorismu.

Až roztaje sníh

Důvody zájmu? Podle médií skupiny spojené s al-Káidou obnovily síť výcvikových táborů pro teroristy, podobnou jako měly dřív v Afghánistánu. Nejsou to nové informace, nyní ale Západ argumentuje propojením těchto buněk s extremistickými strukturami v Evropě, především v Británii.

Druhý důvod souvisí s Afghánistánem, kde se teď snaží nastolit pořádek 33 000 vojáků NATO. Potýkají se tam se stále silnější aktivitou Tálibánu, zejména na jihu, v „horkém trojúhelníku“ provincií Kandahár, Hílmand a Zábul.

Právě tálibáni využívají pákistánské území pro odpočinek, logistiku i nábor dobrovolníků, přes hranici se dostávají za úplatek pákistánským strážcům. Výsledkem je v očích západních vojáků pocit, že bojují proti naklonovanému nepříteli. S napětím se čeká na ofenzivu, která už tradičně začne, až v horských průsmycích roztaje sníh: „Letošní rok bude pro operaci NATO klíčový,“ říká generální tajemník NATO Scheffer.

Ti, kteří zůstali

Afghánská vláda obviňuje Pákistán z podpory guerill skoro denně, v podobném duchu se vyslovilo i velení britských jednotek. Mušarafa napadají kvůli dohodě, kterou v září uzavřel s vládci kmenových území Severního Vazíristánu.

Jde o pohraniční oblast, kde paštunské kmeny vládnou samy, pákistánské zákony platí jen omezeně a místní lidé – Paštuni žijí po obou stranách hranice – mají právo volně překračovat hranici. Unikátní, 113 let staré pořádky ještě z dob britské správy narušily události konce roku 2001. Když Afghánistán obsadili Američané, zahraniční džihádisté se stáhli do Vazíristánu a byli přátelsky přijati. Mušaraf tam pod tlakem USA poslal 80 tisíc vojáků, snaha zavádět pořádek ale vedla k napětí a ozbrojeným střetům.

Loni se prezident se samosprávou dohodl, že armádu stáhne výměnou za to, že kmenoví stařešinové zmrazí aktivity ozbrojenců včetně přechodů hranice. Oblast musí také opustit „všichni cizinci“ (rozuměj islámští bojovníci) – s výjimkou těch, kteří se nemají kam vrátit a vzdají se ozbrojeného boje. Podle vicepremiéra Šaukata Azíze jich teď na kmenových územích zůstalo 150 až 200, tedy čtvrtina z těch, kteří se v Pákistánu skrývali v roce 2004.

Podobnou dohodu uzavřela vláda už před čtyřmi lety v Jižním Vazíristánu. Islámábád si pochvaluje klid: „Jde o krok vpřed, politická a správní opatření teď pomohou kontrolovat aktivity al-Káidy a Tálibánu,“ píše se v tiskovém prohlášení. Západ naopak soudí, že dohoda pomohla militantům. Na kmenových územích mají zaručen azyl, a co dělají v Afghánistánu či jinde, tu nikoho nezajímá.

S tímto názorem souhlasí i nevládní organizace International Crisis Group (ICG): „Přineslo to zintenzivnění útoků v Afghánistánu, tálibáni teď mají volné ruce, aby rekrutovali, cvičili a vyzbrojovali své lidi,“ píše se v prosincové zprávě. Statistiky ukazují, že po uzavření dohody vzrostl počet útoků v Afghánistánu třikrát. Pro své „zásluhy“ získávají tálibánští předáci na pákistánských kmenových územích větší autoritu než kmenové samosprávy a stávají se paralelními správními strukturami navzdory tomu, že toto už je nad rámec domluvy s vládou. Podle agentury AP tálibánské milice již fungují ve městech jako dopravní strážníci.

Sud s jadernými zbraněmi

ICG doporučuje Pákistánu provést na kmenových územích zásadní reformy. Tedy zrušit jejich tradiční statut, zavést běžné zákonodárství, povolit činnost politických stran, uspořádat volby a určitě odzbrojit všechny militantní skupiny. To vše pak podpořit masivní ekonomickou pomocí, neboť tyto oblasti jsou v Pákistánu nejzaostalejší.

Jenže takový plán předpokládá i represivní akce, což má své háčky. „Vlastní aparát nedovolí Mušarafovi zajít moc daleko. Pokud by jeho vláda zkolabovala, není jasné, kdo pak převezme kontrolu nad Pákistánem s jeho jadernými zbraněmi,“ píší New York Times. Mohli by tedy proti militantům zasáhnout Američané či NATO? Podle listu Washington Post sice specialisté z amerických tajných služeb spolupracují s místními kolegy i přímo v akcích, Pákistán ale dbá na to, aby to byli jen jednotlivci, kvůli obavám, že větší zásah by měl ještě horší efekt než akce vlastních jednotek.

Pákistánská vláda místo toho navrhla zablokovat 2400 kilometrů hranice s Afghánistánem. Buď ji zaminovat, mezinárodní společenství je však proti, nebo postavit plot. Už se začalo na prvních 35 kilometrech, v plánu je zatím dalších 250 na nejexponovanějších místech.

Ale byť má tento projekt Afghánistán chránit, vládě v Kábulu se nelíbí. Plot by měl totiž stát na hranici mezi paštunskými kmeny, kterou v 19. století vytyčili Britové. Samotný Afghánistán ji nikdy neuznal a též nechce žádná omezení pro vlastní obyvatele. Řešení vidí v tom, že Pákistán přece jenom zakročí proti základnám Tálibánu na svém území.

Zdá se, že Islámábád se snaží: již v pondělí zatkl bývalého tálibánského ministra obrany mullu Obejdulláha, což je považováno za největší úlovek během pěti let od pádu Tálibánu.

Výbuchy vlak smíru nezastaví

Na nádraží starého Dillí panují přísná bezpečnostní opatření. Bez platných cestovních dokladů a předem rezervované jízdenky se na nástupiště číslo 18 nikdo nedostane. Dvě stovky policistů prohlíží zavazadla pasažérů detektorem kovů a rentgenem. Na cestu z Dillí k pákistánským hranicím za chvíli vyráží Samdžhautá (Dohoda) Express.

Je to jen pár dnů, co v tomto vlakovém spoji mezi Indií a Pákistánem vybuchly dvě zápalné bomby. Požár ve vagonech zabil 66 lidí a desítky dalších zranil. „Jedu za příbuznými do vesnice blízko Láhauru. Neviděli jsme se patnáct let,“ říká Muhammad Musa. Je jedním ze 600 cestujících, kteří se záhy po útoku odvážili do vlaku znovu nastoupit. „Trvalo dlouho, než se mi podařilo získat vízum, a od cesty mě teď nic neodradí. Všichni doufáme, že Indie s Pákistánem budou dál jednat o míru a že vlak kvůli atentátu nepřestane jezdit,“ dodává.

Na linii přísné kontroly

Od rozdělení Britské Indie v roce 1947 na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán panuje mezi oběma sousedy nesmiřitelné nepřátelství. Již před šedesáti lety přišel o život během útěku hinduistů do Indie a muslimů do Pákistánu podle některých odhadů až milion lidí. Od té doby spolu vedly dnešní jaderné velmoci už tři války a před pěti lety stály na pokraji té atomové. Tehdy Indii málem došla trpělivost s muslimskými separatisty, kteří od 90. let organizují terorismus v Kašmíru a podle Indie stáli též za útokem na parlament v Dillí v roce 2001.

Co dlouholetý konflikt znamená pro řadové Indy a Pákistánce? Společná hranice dlouhá téměř 3000 kilometrů se stala ostře střeženým pásmem. V době vyhrocených vztahů Dillí a Islámábád přerušily veškeré styky – Indové a Pákistánci se o sobě dozvídali jen skrze nacionalistickou propagandu svých vlád. Lidé, kteří kdysi žili vedle sebe a mluvili stejným jazykem, se přestali stýkat.

Mnoho rodin zůstalo hranicí rozděleno a od vzniku nezávislých států se neviděly. Získat pákistánské vízum bylo kdysi pro Indy úplně nemožné. „Dnes se musíte vydat do Dillí nebo do Bombaje, dlouhé hodiny se mačkat na ambasádě a pak tři měsíce čekat, jestli projdete přísným prověřováním pákistánských úřadů. To je pro chudé a nevzdělané lidi často nadlidský úkol,“ říká Amríta Kaurová z Džajpúru. Té už se jednou podařilo své příbuzné v Pákistánu navštívit.

Autobusová a vlaková diplomacie

Vlakové a autobusové spoje jsou barometrem indicko-pákistánského „přátelství“. Ocitnou-li se mimo provoz, vztahy leží zcela určitě na bodě mrazu. Vlak Samdžhautá funguje s přestávkami od roku 1976. Za tu dobu mezi hranicemi převezl už asi milion pasažérů a dlouho byl jediným dopravním spojením mezi oběma státy.

S oteplováním vztahů mezi Indií a Pákistánem v posledních letech se dopravní spoje k radosti rozdělených rodin rozšiřují. S velkými fanfárami byl zahájen provoz autobusových linek mezi Dillí a Láhaurem i Šrínagarem a Muzaffarábádem, hlavními městy indické a pákistánské části Kašmíru. Od loňska také jezdí vlak z indického Rádžasthánu do pákistánské provincie Sindh.

Situace se ale může kdykoli zhoršit. Atmosféra nenávisti a vzájemného podezřívání se nedá jen tak změnit a za většinou teroristických útoků Indie hledá pákistánské muslimy. Mírová vyjednávání jsou komplikována neústupností obou zemí v otázce Kašmíru i neschopností (či neochotou) Pákistánu zabránit přeshraničnímu terorismu.

Naposledy indická vláda vlakový spoj Samdžhautá na celé dva roky zrušila před pěti lety, krátce po útoku na indický parlament. Loňské bombové atentáty ve vlacích v Bombaji vykolejily mírová jednání Indie a Pákistánu na několik měsíců. Zdá se ale, že poslední výbuch v expresu Samdžhautá nechal politiky celkem klidné. Tentokrát se diplomatické rozhovory ani vlakové linky rušit nebudou. Možná proto, že není jasné, proti komu byl vlastně útok namířen. Většina obětí byli chudí muslimové, kteří se buď vraceli od svých příbuzných z Indie, nebo jeli za rodinami do Pákistánu.

(Respekt, www.respekt.cz)