Duben 2007

Příčiny a důsledky, aneb Zase jedny dobré úmysly dláždící cestu do pekel

Jan Kubalčík

Každý příměr pokulhává. Nicméně nemohu se ubránit srovnání auta a pistole. I když to první je primárně určeno k dopravě a to druhé ke střelbě, je v případě „vhodného“ použití auto stejně nebezpečnou, ne-li nebezpečnější zbraní, než je zraň skutečná, tedy něco co je primárně jako zbraň zhotoveno. Stačí pohlédnout na statistiky mrtvých a zraněných na silnicích. Snižovat počty těchto často zcela nevinných obětí je samozřejmě velmi chvályhodným cílem. Je to však možné tak, že budeme řešit důsledky namísto příčin?

Příčinou je, že za volantem sedí řada velmi nezodpovědných řidičů. Sedají za volant v podnapilém stavu, při jízdě v nevhodném okamžiku telefonují, kouří, jedí, pijí, češou se, dělají si make-up… Alkohol a telefonování jsou při řízení auta již zakázány. Začalo se debatovat o zákazu kouření. Kdy tedy přijde řada na to jídlo, pití, různé úpravy zevnějšk a nevím, co všechno ještě nějak rozptyluje pozornost řidiče? Bude legální se za jízdy bavit se spolujezdcem (taková pěkná manželská hádka v autě může toho, kdo zrovna řídí, rozptýlit až běda)? Přitom si jistě každý z nás umí představit situace, kdy opravdu nevadí, když si v autě tu cigaretu zapálím, nebo vyřídím krátký telefonát. Závisí pouze na tom, zda jsem nebo nejsem zodpovědný – k sobě i k těm, s kterými sdílím silnici.

Proto bych navrhoval, abychom upustili od zákonného vypočítávání kde čeho, co se při řízení auta nesmí – beztak to všechno ani vyjmenovat nelze (no, napadlo by Vás třeba dát tam „nasazování náušnic“ a myslíte, že je to nemožné?). Snažme se, aby řidičský průkaz obdrželi pouze zodpovědní lidé. Pro získání zbrojního průkazu je nezbytné, aby člověk prošel psychologickým testem. Mám tu zkušenost a vím, že to nebyla nijak formální záležitost. Byl jsem tomu rád, je to tak správně a doufám, že moje zkušenost nebyla výjimkou, ale pravidlem. Domnívám se, že bychom mohli upustit od vymýšlení všech možných zákazů, co se za volantem nesmí (a věnovat se podstatnějším otázkám), kdyby pro získání řidičského průkazu bylo nutné projít stejným psychologickým testem, jako pro získání průkazu zbrojního. Takový test, tedy jeho výsledek, by mohl mít platnost pro žádosti o oba průkazy.

Kdyby se k něčemu takovému vážně schylovalo, patrně by došlo ke vzbouření na vsi. Bylo by naivní domnívat se, že jde o snadno „politicky průchodný“ návrh, zejména s politickou reprezentací, která se nesnaží vést, ale odhadnout, kam „lid“ kráčí a postavit se mu do čela. Ale vhodně zvolená argumentace k tomu, aby si každý jeden z nás uvědomil, že nejde jenom o jeho řidičský průkaz, ale také o to, aby nějaký adrenalinový šílenec „díky“ svému sklonu k agresivní jízdě na silnici nezabil jeho děti, by takové prvotní odmítání mohlo zvrátit.

Nicméně nyní je to jen akademické a tak přidám svůj odhad dalších důsledků takového opatření. Silnice by se poněkud vyprázdnily, nicméně nešlo by o žádné drama (většina z nás je, pevně věřím, psychicky zcela způsobilá k řízení auta i k vlastnictví pistole). Ale možná by se kapacita silnic ukázala jako dostatečná (i díky větší průměrné disciplinovanosti řidičů) a možná by se silnice i snáze a lépe udržovaly. Více by se využívala veškerá hromadná doprava. Povolání „řidič“ by se stalo prestižnějším. Psychologové by měli kšeft (a pokušení ke korupci…). Policii by ubylo práce a měla by čas na jiné záležitosti. Přes všechny případné problémy, které by zavedení psychotestů do procedury získání řidičáku mohlo přinést, se domnívám, že převažují klady a bylo by to lepší, než směřovat k početnému výčtu konkrétních zákazů, stále se k tomu vracet, doplňovat, ztrácet čas a stejně tím nic nevyřešit.