Duben 2007

Čeho se ještě dožijeme?

Emanuel Mandler

V restauraci Na Kahánku jsem seděl proti panu Machálkovi a musel jsem si přiznat, že takového jsem ho ještě neviděl a neznal. Tváře měl načervenalé, brada a ruka na stole se mu jemně, ale viditelně třásly, bylo nepochybné, že je rozčilen. Člověk si myslí, mumlal, že má nejhorší za sebou, ostatně to je dost dobře možné. Jenomže když žijete poměrně slušně existenčně zajištěn a musíte koukat na ty pitomosti v televizi, pije vám to krev. Říkáte si, že ty věci organizují nějací diletanti nebo docela mladí lidé, kteří toho o životě vědí hodně málo, ale kdepak! Oni to všechno řídí estébáci. Páni, to je na infarkt!

Snažil jsem se pana Machálka uklidnit – koneckonců to patří mezi mé povinnosti. Pronesl jsem projev, který byl na mne dosti dlouhý. Řekl jsem mu, že všechny postkomunistické země mají nějaké podobné těžkosti, a vůbec, jak si to představuje, co se po roce 1989 mělo udělat s členy KSČ, funkcionáři odborů, veřejné správy a se všemi, kteří sloužili normalizačnímu režimu víc než bylo nutno? Já jsem nikdy nebyl přívržencem hesla „nejsme jako oni“, protože jsme demokraté a nemůžeme se s komunisty srovnávat. Samozřejmě, že jsme úplně jiní než oni. Z toho, že jsme demokraté, ale také vyplývá, že nám nepřísluší hubit komunisty, to se přece nemůže a nesmí.

Netušil jsem, že dokážu pana Machálka tak rychle uklidnit. Probral se ze stavu rozčilení a dokonce se na mě zazubil. Řekl, že plácám nesmysly. Jak jsem přišel na to, že ho zlobí počet bývalých komunistů ve společnosti, s tím se přece nedá nic dělat. Také ho nikdy nenapadlo, že by se komunisté a bývalí komunisté měli „hubit“, to je přece děsivý nesmysl. Jemu jde těžce na nervy, kolik z nich, nota bene normalizačně angažovaných, pracuje po sedmnácti letech na nejrůznějších významných místech, řídí významné podniky a instituce, jak rozhodují o věcech, o kterých by rozhodovat neměli.

Zeptal jsem se, zda snad také nezáleží na tom, jaký kdo odvádí výkon, jaký je jeho přínos pro příslušnou instituci a vůbec pro společnost.

Pan Machálek odpověděl, teď už docela klidně, že ovšem na píli a výkonu záleží, velmi záleží, a v tom je Achillova pata dnešní naší situace. Dosti vysokým funkcionářům KSČ a komunistických organizací bylo dovoleno (z nejrůznějších důvodů) rychle se vyšplhat na vysoká místa v podnicích, ve veřejné správě, v různých organizacích. I ti z nich, kterým osud nenadělil velké schopnosti, jsou jaksepatří pilní, snaží se, jak jen mohou. Nikoli proti našemu režimu, pro něj.

Vidíte, prohlásil jsem triumfálně, je tedy výhodné neubírat těmto lidem právo na zaměstnání.

Pan Machálek si povzdychl, ach, jak je to dneska složité, cožpak jde o to ubírat komukoli právo na zaměstnání?. Podívejte se, pane kolego, uděláme si žebříček sestavený podle situace v předlistopadové době:

Pan D: „normální“ občan, do ničeho se nepletl a jen tak ho nic nedonutilo a nedonutí, aby se v něčem angažoval. Pan C: taky „normální“ občan, nebyl sice členem KSČ (i když to nelze úplně vyloučit), ale většinou byl víceméně pasivním členem takových organizací jako ROH a jemu podobným. Režimu vypomohl, když to bylo zapotřebí, protože je odborník a jeho práce je zapotřebí. Pan B: na první pohled stejně normální jako ti předchozí, jenže vstoupil do KSČ a do lidových milic a podstatné pro něho je to, co mu strana nařídí, a řídí se tím. Pan A: vůbec se nesnaží být normální naopak. Je vyšším (vysokým) funkcionářem, dbá na to, aby to u nás fungovalo podle vůle stranického vedení, pokud přímo není jeho členem, a kde jen může, uplatní svou aktivitu.

Já vím, pane kolego, že ten žebříček není přesný (kromě jiného neodpovídá požadavkům feministek), mohli bychom ho doplnit a rozšířit. Myslím, že pro účely následujících schémat postačí. Kdyby dnešní situace odpovídala našemu žebříčku (představte si ho rozšířený, k tomu není třeba velké fantazie), bylo by to krásné. A pokud by to mělo být krásné, pak by se pánové B a D se zaměstnávali administrativou, a o pánech A a B bychom nic nevěděli, stejně jako jsme o nich nevěděli nic před listopadem 1989. Ale teď si představte – opět velmi zhruba a nepřesně – schéma právě z předlistopadové doby:

AAAAAAAAAA

BBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBB

CCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCC

DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD

A představte si, že nějakým takovým způsobem vešli všichni tito lidé do svobodné společnosti. Pánové z řádků C a D jsou zaměstnáni podobně jako před listopadem, kdežto pánové z řádků A a B se velmi rychle snaží vyšplhat co nejvýše, jak tomu byli zvyklí z předlistopadových poměrů a podávají slušné, mnohdy velmi slušné výkony. Mají k tomu všechny předpoklady, znají stávající instituce a mohou podle nich organizovat nové, znají se navzájem a mohou si vypomoci. Jenomže lid, obyvatelstvo chce změnu. Zařaďme proto ještě další osoby typu N, což jsou tvůrci převratu, disidenti a zcela noví lidé. Ti se ovšem v daných poměrech nevyznají. Takže podle skutečnosti mohla vzniknout dvě schémata. Podle prvního pomáhají novým lidem osoby D a C a B (jenom místy B) takže si schéma představme takhle..

1/ N ředitel

CCN vedení

DDDNNCB

Tak si lze představit kupříkladu instituci, v jejímž čele stojí „nový“ člověk N a v níž pracují normální lidé. Neobejde se většinou bez odborníka ze starého režimu B. Samozřejmě, že součástí tohoto schématu může být i další osoba N.

Realita je roztodivná. Schéma může být i takovéto:

2/ N(A) ředitel a „poradce“

BCAD vedení („nové“)

BDDCCAACCC

Tato obtížně čitelná schémata slouží pro představu toho, co se u nás stalo a děje. Kromě schémat 1 (nelze popřít, že v jistém množství existují) je naše společnost plná schémat 2, v jejichž vedení a řízení hrají lidé starého režimu A nezastupitelnou roli. Tak to bylo od listopadu 1989 a jak je vidět, existují podobné vztahy dodnes. Ať už z nedostatku kvalifikovanosti, energie i z různých postraních a zištných úmyslů zařizují se „noví“ lidé N podle „starých“. Vztahy, které takto vznikly a vznikají, mají základ v předlistopadovém režimu a hýbají společností. Na veřejnosti není pochopitelně nic vidět, lidé, jejichž životní praxe vzešla z minulého režimu, vytvářejí vedení mnoha organizací, institucí, podniků, pracují v médiích a většinou tutlají svou předlistopadovou činnost; přitom se nijak zvlášť nehrnou na obrazovky. Na druhé straně hřeší na to, že lidé si na podobné vztahy zvykli. Nebo to snad nebylo to na počátku takto?

komunistický parlament – Havel(N) – Čalfa(D) –Dlouhý(C), atd., atd. až po nejnižší roviny politické činnosti

I když dnes pracují lidé, o kterých hovoříme, velmi pilně (jinak by neobstáli), má vcelku jejich činnost regresivní charakter, způsobuje zmatky a škody ve všech oblastech života. Dovoluji si připomenout, jak předlistopadové slátaniny (o současných nemluvím) typu majora Zemana přišly jako něco docela normálního do naší veřejnoprávní televize. Tyto pořady, ve kterých je vždycky ukryto semeno komunistické propagandy (viz Trautenberga) silně působí na mládež. On, pan Machálek, zdůrazňuje, že nemluví o cenzuře; veřejnoprávní televizi demokratického státu nepřísluší, aby vysílala kryptokomunistické pořady a nepotřebuje k tomu cenzuru.

Snažil jsem se pana Machálka pochopit a dovodil jsem, že mu tedy jde o to poukázat, jak se kvantitou ke škodě společnosti mění funkce lidí starého režimu, zejména funkcionářů KSČ, ale dokonce i těch, kteří s KSČ a jejími organizacemi spolupracovali málo. A to i tenkrát, když působí třebas v “rozptýlení“. Má to ovšem háček. Kdyby naše společnost byla „vyčištěna“ od těchto lidí, její výkonnost by značně pokle...

Pan Machálek mne přerušil vpůli slova a bylo vidět, že jsem ho rozčilil. Pochopil má slova jako demagogii a řekl, že něco takového by ode mne nečekal. Přece demokratický převrat neusiluje o to, aby lidi ztráceli zaměstnání, pro které mají kvalifikaci. Naopak, podívejte se na ta hrozivá čísla, koho všeho komunisté po roce 1968 vyhodili. Ostatně je to vidět i ze schémat, které napsal. A tam, kde by bylo málo odborníků, co naplat, museli bychom čekat až vyrostou noví. Jenže politickou odbornost, kterou „ti staří“ na vysokých a výhodných místech s sebou přinesli, uplatnili, bohužel,jinak, než by bylo třeba. Takovou odbornost jsme nejen nepotřebovali, naopak vysloveně nám škodí.–

A vy myslíte, že se bude uplatňovat i nadále?

Pan Machálek pokýval hlavou, bohužel, řekl, bohužel…