Duben 2007

Kam schovat základnu

Emanuel Mandler

Seděli jsme s panem Machálkem proti sobě v restauraci Na Kahánku a oba jsme přemýšleli. Tedy: že přemýšlím já, to jsem věděl, i na mém společníkovi to bylo velmi dobře vidět. Konečně jsem se odhodlal a svěřil jsem se mu, že jsem velice na rozpacích ohledně takzvané radarové základny. Chápu její příznivce, koneckonců sám bych jim byl nakloněn, ale to, že tolik našich lidí ji odmítá nebo žádá referendum, je také fakt. Ostatně, jak bych měl být nakloněn raketové základně, když ani pravicová politika neví, co s ní. Zeptal jsem se svého přítele, zda ví, jak se k této otázce postavil prezident republiky. Pan Machálek pátral v paměti, ale nakonec se přiznal, že to neví. Byl jsem na takový průběh našeho rozhovoru připraven a dal jsem mu před oči úryvek z rozhovoru Václava Klause v Hospodářských novinách. Vidíte, z toho je jasné, že sám prezident chce říci „Ano, za předpokladu tisíců doladěných detailů,“ a to zřejmě proto, jak sám říká v této souvislosti, by považoval za nevhodné zúžit otázku radarové základny právě na „ano - ne“. Na druhé straně souhlasí, aby se bezpečnostní rada státu zabývala touto otázkou. Vcelku se mi zdá, řekl jsem, že náš prezident, pokud jde o tuto otázku, neví zda doleva nebo doprava, dopředu nebo dozadu.

Pan Machálek mi po krátkém zamyšlení odpověděl, že to sice vypadá, jako by o tomto problému začal uvažovat právě teď. Jenomže on přemýšlení o základně věnoval už hodně času. Připomněl jsem panu Machálkovi, že jsme spolu už o tom mluvil jako o příbuzném tématu, a že to vyšlo i na internetu. Jako obvykle při takových příležitostech, se pan Machálek rozčilil.

To je dobré, promlouval zvýšeným hlasem, oni si s tím „Ne základnám“ budou rušit dopravu třikrát týdně a my snad abychom nesměli o tom napsat víc než třikrát za rok. Na základnu se lze dívat z několika stránek, takže celkově ji pojmout v jednom článku nelze.

Omluvil jsem se panu Machálkovi a on pokračoval: To, jak se k tomu vyjadřuje prezident, odpovídá vcelku postoji vládních stran, které by rády vyhověly Spojeným státům („ano“), ale také značné většině veřejnost, která chce, abychom výstavbu základny odmítli („ne“), a to jednoznačně a hned. Je nasnadě, že obojí nelze. Čím déle bude tato situace trvat, tím se bude zvyšovat mediální i pouliční tlak na vládu, aby Spojeným státům nevyhověla.

Na můj dotaz, co tomu říká, odpověděl můj přítel, že je to tragédie, v níž vůbec nejde jen o radarovou základnu, ale o zejména o zaměření naší a dokonce celkové evropské politiky. Ovšemže radarová základna by tu měla být co nejrychleji. Váháním dáváme najevo radikálním islamistům, že vlastně nevíme, na čí straně jsme: na straně demokracie, nebo terorismu?

Pan Machálek se domnívá, že takovou politickou negramotnost neprojevovali Evropané ani v třicátých letech, kdy celý subkontinent evidentně stál před konfrontací s nacismem. Vždycky když slyší a vidí, jak se k tomu lidé vyjadřují, připomene mu to, jak těžké je, aby politika byla opravdovým nástrojem pro správu obce. Lidé se k otázce, zda jsou pro základnu, obvykle rozhovoří, že nechtějí, aby jejich obec byla na samém hrotu případné války; vypadá to tak, že kdyby se základna koneckonců přestěhovala o sto padesát kilometrů na východ nebo na sever, dalo by se o ní hovořit, takhle ne. Taky se lidé houfně obávají, že základna má chránit Spojené státy, Evropu nikoli. Tak proč se tím zabývat?

Přikývl jsem, že chápu potřebu Ameriky bránit se proti rychle rostoucímu nebezpečí ze strany extrémního islamismu. Amerika se bezodkladně potřebuje připravovat na konflikt s těmito extrémními silami, které v budoucnu mohou být o dost silnější, než si dnes představujeme. Dobrá, ale kdo tedy bude bránit Evropu?

No, přece Američané, usmál se můj přítel, vždyť vidíte, jak to v Evropě vypadá. To je právě ta tragédie. Islamisté budou bezprostředně ohrožovat Evropu (muslimů v Evropě rychle přibývá) a v době akutního ohrožení bude největším hitem evropských médií, že vězeň XY dostal v nějaké americké věznici malý příděl masa. A Amerika to taky nemá lehké. Zatímco my si tu užíváme evropského míru, Spojené státy už v Iráku ztratily 3000 vojáků. A navíc, jsou tu ty zatracené vlastnosti demokracie. Pluralismus je nesmírně užitečná věc pro společnost, ale jakmile se naskytne všeobecné ohrožení, chová se demokracie (až na americkou výjimku a ta také není stoprocentní) jako dezintegrované společenství, jehož většina se chce po svém dohodnout s nepřítelem v domnění, že on je za to ušetří. A tak se tedy jedná, čímž nebezpečí vzrůstá. Mnichov 1938 je toho nezapomenutelným a zcela zvláštním dokladem. Anglie a Francie chtěly jednání (aby zabránily válce), kdežto Hitler byl přinucen Mussolinim a posléze i Göringem přistoupit k jednání a nezbylo mu než vzdát se vojenského útoku. Mnichovské jednání bylo svým způsobem legrační, protože československá vláda už předtím přijala Hitlerovy podmínky a Západ se pouze bál, že by se mohl nějakým způsobem Hitlera dotknout. Bylo to preludium k světové válce. Nynější situace je neméně groteskní, ale snad ještě tragičtější. Celá Evropa chce s extremisty vyjednávat, velké evropské státy si daly postavit ropovod z Ruska, na němž jsou teď totálně závislé, a Amerika má svázané ruce faktickou válkou v Iráku.

Řekl jsem panu Machálkovi, že rozumím-li tomu dobře, je spíše přívržencem diktatury a že mne to náramně překvapuje. Můj přítel však rozhodně vrtěl hlavou. Je přirozeně jednoznačně pro demokracii, ale je si vědom toho, že demokracie má před válkou i ve válce značné nedostatky. To přece věděli už ve starém Římě, když v mimořádných situacích volili na šest měsíců diktátory - ale právě jen na šest měsíců. Ostatně Evropě by asi ani takové zmodernizované opatření příliš nepomohlo. Změkčilost dnešních demokracií má mnohé další kořeny, například blahobyt. Já prý to těžko mohu posoudit, ale on když srovnává, jak se bydlelo a jedlo například ještě ve třicátých letech, tak chápe, že se nikomu nechce odříci si teplo domova a táhnout se na frontu. V demokracii nezbývá, než neustále na to upozorňovat a připomínat, že v jistých situacích opravdu nezbývá nic jiného než bránit se nikoli jednáním, ale tím, že se vystavíme nebezpečí války. To je mimo jiné úkol politických stran. Jenomže politické strany usilují o získání voličů a nebudou jim přece říkat: připravte se, že půjdete na frontu a rozstřílejí vás jako řešeto. Říkají opak - že je nutno vyjednávat a vůbec být na autoritativní režimy co nejhodnější. Pravicové strany u nás moc dobře vědí, jak je to se základnou. Že když ji odmítneme, Spojené státy se v případě nebezpečí postaví k naší obraně více než chladně. A v této schizofrenní situaci se naše politika kroutí jak žížala. Přitom je samozřejmě otázka radarové základny eminentně politická. A v tom je ta potíž.

Na mou otázku „proč“, odpověděl pan Machálek, že politické otázky řeší politické strany. A ty u nás stojí - no raději nebude říkat za co.

Tím jsme náš podivný hovor o základně ukončili. Abych pravdu řekl, myslím, že neukončili, ale jen přerušili.