Duben 2007

Kde že to jsme?

Emanuel Mandler

Seděli jsme s panem Machálkem proti sobě v restauraci Na Kahánku a tvářili jsme se, abych tak řekl, velmi různě. Na mně musela znát sklíčenost, pan Machálek byl evidentně naladěn bojovně. To jsou mi věci, pane kolego, řekl mi vyčítavě, vy když se vám zamane, hned mi zavoláte, že se mnou musíte mluvit. Nejhorší je, že jsem vám zavázán za to, jak jste mě vytáhl z toho havarovaného auta, a nemohu vám tedy říci „nemám čas“, což bych s chutí učinil.

Po tomto opravdu slavnostním zahájení našeho rozhovoru bych byl nejraději utekl. Ale rozhodl jsem se k opačnému postupu. Zdůraznil jsem panu Machálkovi, že jsem na tom špatně. Od dětství jsem byl sirotek, dlouho se o mne nikdo nestaral, často jsem neměl co do úst, mé vzdělání bylo chatrné. Dlouho jsem pracoval za mizerný plat jako dělník na stavbě. Dneska má manželka všechny možné starosti, jen ne ty mé. Přitom mám štěstí v neštěstí, že můj přítel je mimořádně moudrý, světa znalý, chytrý a že se vyzná v politice jako málokdo. Jak by se na mne mohl zlobit, že se na něho obrátím, když jsem konfrontován se situací, ve které se nedokáž patřičně orientovat. Ze zkušenosti vím, že se mi to vyplatí.

Jistěže to bylo patolízalské, ale panu Machálkovi to nevadilo. Zkuste někomu podkuřovat a uvidíte, že mu to nebude vadit ani trochu; spíš naopak. Také tentokrát tento podbízivý mechanismus fungoval a pan Machálek se mne, teď už vlídně, zeptal, oč vlastně jde. Vysypal jsem ze sebe, že i on přece viděl ten včerejší polední televizní pořad o základnách. Jsou lidi, že je to poplete. Já bych kupříkladu docela i byl pro tu radarovou základnu, jenomže je taková spousta detailů, které neznají ani politikové v USA, o nás nemluvě. Je tu hrozba Ruska a spoustu dalších nemilých věcí. Nejvíc mne ale mrzí, že o tom radaru nic nevíme.

Pan Machálek začal hovořit a postupně přecházel do lehce ironického tónu.Doporučil mi naučný slovník, kde prý se dozvím, že radiolokátor, zkráceně radar, je přístroj, který slouží ke zjištění pozemních, vzdušných, námořních nebo kosmických předmětů. Radar vysílá signály a přijímá jejich odraz. Srovnáním doby vyslání a zpětného přijetí signálu dokáže určit vzdálenost i výšku detekovaného předmětu, popřípadě jeho pohyb. Uvážíte-li, kolik toho dnes lítá ve vzduchu, ale také v kosmu, přičemž kdo ví, které předměty jsou vojenské a které civilní; je pak samozřejmé, že radarů přibývá a také jejich výkonnost se rok od roku zvyšuje. Technika dospěla daleko, takže se těžko dohadovat, co Američané chtějí od objektu, který u nás chtějí postavit. Pokud budou mít v radarové stanici něco úplně nového, tajného, tak se to stejně nikdo nedozví.

To je tedy hezké, řekl jsem, takže my, lid, obyvatelstvo nemáme do toho co mluvit, oni si tam něco namontují a hotovo.

Pan Machálek se začal pomalu, ale jistě rozčilovat. Bohužel je to tak, že jsme nalítli komunistům a spousta lidí chce dokonce, aby o radarové stanici bylo referendum. Jenže taková věcička, jako je radiolokátorová stanice, se velmi liší například od daňových výkazů politiků. Myšlenka, že v obraně státu se referendem a podobnými věcmi přímé demokracie něco spraví, nemá podle mého přítele nejmenší oprávnění. Jen si vzpomeňte, jak byli všichni na Západě nadšeni, když Chamberlain zahájil v Mnichově předkolo 2. světové války a nadšeně volal, že zachránil mír. To co je podstatné, je racionální zahraniční a vojenská politika, kterou musí vést ne snad jedna vládní garnitura, ale celý stát. Ještě jednou si připomeneme 30. léta minulého století, kdy západní demokracie s Hitlerem jednaly, jako by Třetí říše byla demokratickou mocností. Lidé nechtějí válku, a tak je jim appeasement vždycky bližší než příprava na válku. Jenže staří měli pravdu: chceš-li mír, připravuj válku. Válečných hrozeb přibývá, dnes jsou to, řekněme pouze Severní Korea a Írán, ale kolik jich bude za deset let, na to raději ani nemyslet. Vláda každého jednotlivého státu si musí umět s tímto problémem poradit.

Takže, mám-li tomu rozumět dobře, je radiová stanici součástí přípravy na válku, řekl jsem, ačkoli jsem si byl vědom určité naivity takového dotazu.

Pan Macháček odpověděl, že nepochybně je přípravou, ovšem na válku obrannou.

Tak nevím, uvažoval jsem nahlas. Není mi jasné, jak takový radar pár metrů od hranic bude chránit naše území: než proti raketě vystartujeprotiraketa, bude po všem. No, ve spolupráci s radiolokátory na Aljašce a já nevím kde všude, může snad ten radar chránit Ameriku, ale nás ne.

Pan Machálek rozhněvaně řekl, že jsme nemožní. Sledoval už několik podobných diskusí a vždycky lidé chápali argumenty, že radarová (raketová) stanice bude chránit Spojené státy, jako něco málem nemravného. Od supervelmoci se žádá, aby se chovala jako supervelmoc a chránila své spojence; pak ovšem také tito spojenci musí dodat supervelmoci vše, co potřebuje. Je to přece svým způsobem samozřejmost, že malý stát, jako jsme my, poskytne Spojeným státům kousíček půdy, kterou ony potřebují ke své obraně, vždyť argument, že chrání-li USA sebe, chrání také Evropu a nás, je mnohem méně demagogický, než lidé mají za to, a vlastně není vůbec demagogický. Nejhorší je, že my jsme zažili už dvě okupace, a tak se najdou velmi důvtipní lidé srovnávají mrňavou radarovou stanici s nacistickou nebo komunistickou okupací. To je vysloveně trapné, Američané jsou naši spojenci a chtějí od nás půjčit území o velikosti několika fotbalových hřišť. Ještě štěstí, že mnoho lidí, kteří proti tomu vystupují, jsou mladí a žádnou z okupací nezažili. Snad dojdou k lepším názorům.

Byl jsem šťasten, že mohu se svým přítelem souhlasit. Ovšem, řekl jsem, takových řečí proti Američanům, že radarová stanice bude chránit Ameriku, a nás ne, se napovídá moc a moc. Já s tím souhlasit nemohu a nechci. I když vím, že něco na takových řečech je. Konkrétně to, že každou jednotkou v zahraničí, každým letištěm a každou stanicí se Spojené státy stávají mocnějšími.

Buďte rád, osopil se na mne pan Machálek. Svět je zralý na konflikt, Rusko zbrojí, Čína zbrojí a Američané se mají stáhnout do koutka a kňučet? Přirozeně, že zatímco v médiích se vedou nejroztodivnější řeči, mocnosti se snaží upevnit své postavení. Nikomu se to nevyčítá, jen Spojeným státům, a tato okolnost činí, aspoň pro nás, velmi aktuální otázku: kde vlastně jsme? Jsme demokratická země, ochotná střežit svou svobodu, anebo patříme mezi posttotalitní, autokratické a nevydařeně vyvinuté země, které euroamerické civilizaci závidí její hodnoty a chce si je za jakoukoli cenu přivlastnit? Anebo – je ještě třetí cesta – nevíme, co jsme a kam patříme. Potlesk Putinově garnituře za jejich výhrůžky, poskytneme-li Američanům radarovou stanici, by nasvědčoval, že mezi příliš svobodomyslné státy nepatříme.

Počkejte, snažil jsem se pana Machálka nějak zarazit, ale nešlo to.

Nepočkám, nevzal pan Machálek v úvahu mé protesty. Stejně vím, co chcete říci: že lidi nechtějí mít základnu právě za svou stodolou, ovšem, to je lidské, já bych o takové sousedství také příliš nestál. Jenže co chcete dělat, povolíme-li tu základnu, někde stejně musí stát.

Ale nezdá se vám to, pane kolego, aspoň demokratické, když se lidi mohou vyjádřit, že u nás tu základnu nechceme?

Pan Machálek horlivě kýval hlavou. Dobře, využijme svobody a demokracie k tomu, aby se lidé dozvěděli, že když chceme mít jak svobodu, tak demokracii, musíme stát na straně Američanů a ne Putina.