Duben 2007

Nespokojení lidé

Emanuel Mandler

Když jsem tentokrát pospíchal do restaurace Na Kahánku, abych tam, jak se sluší a patří, byl dřív než pan Machálek, nechtěl jsem věřit svým očím. Křesla, na kterých jsme obvykle seděli, byla obsazena dvěma lidmi ve věku mezi třiceti až čtyřicet lety. Byli to lidé sympatického vzhledu, i když na nich bylo cosi divného, nemohl bych v tu chvíli říci, co. Když mne viděli přicházet, slušně vstali a představili se, jeden jako Dvořák, druhý jako Kolinger. Řekli, že by si s námi rádi promluvili, hlavně s panem Machálkem, ale i se mnou, o článku, který vyšel v internetu s názvem Čeho se ještě dožijeme. Odmítnout tuto výzvu nešlo, a tak jsem řekl, ať v klidu počkají na příchod pana Machálka a zeptal jsem se, proč kolem našeho stolu přistavili ještě o jedno křeslo víc. Můj dotaz je udivil, odpověděli, že to křeslo je přece pro pana Mandlera, který sice v našich rozhovorech nevystupuje, ale je pod nimi podepsán. Oni vědí, že tito lidé ze zákulisí jsou mnohem důležitější, než se čtenáři domnívají. Ujistil jsem je, že to není případ pana Mandlera. To je technický pracovník, který umí poskládat kousky z našich rozhovorů v jeden celek, v tom bych byl schopen ho i pochválit, ale víc – kupříkladu nějaké myšlenky – se od něho nemůže chtít. Oba pánové proti tomu nic nenamítali, zvláště proto, že přicházel pan Michálek. Byl nezvyklou a neohlášenou návštěvou poněkud udiven, ale souhlasil s tím, aby oba pánové k nám přisedli.

Řekli, že za sebou táhnou svou minulost jako těžký řetěz a že se potřebují domluvit s někým rozumným. Pan Michálek připadá velmi rozumný, i když by k článku Čeho se ještě dožijeme měli na základě svých životních zkušeností nějaké doplňky. Ale o ty jim nejde. Pana Machálka zajímalo, o co jim tedy vlastně jde.

Prohlásili, že oba jsou hříšníci, političtí hříšníci, že si to uvědomují a chtěli by o tom diskutovat.

Pan Machálek prohlásil, že jak to tak slyší, měli by oba pánové jít spíš za farářem než za ním.

Jen se nakysle usmáli a požádali pana Machálka, ať vyslechne jejich smutnou historii.

Oba se, Dvořák i Kolinger, znají za školy, protože chodili do stejné třídy. Ale pak se dlouho neviděli, oba měli každý svou rodinu a sešli se až v podniku; náhoda tomu chtěla, že i když každý v jiném oddělení, byli oba pracovníky Lektrelu, což byl a je závod na výrobu nejrůznějších elektronických zařízení. Protože jsou oba zodpovědní lidé, pracovali, pokud možno pilně a spolupracovníci si jich většinou vážili. Pak, bylo to počátkem osmdesátých let, se stala zvláštní věc. KSČ získavala novou, mladou krev. Sice každého zvlášť, ale ve stejný den si je pozval předseda dílenského výboru KSČ a nabídl jim členství v komunistické straně. Oba řekli, že si to rozmyslí, byla to pro ně, lidi zcela nepolitické, úplná novinka. Předseda dílenského výboru jim řekl, ať neváhají, protože pokud nebudou členy KSČ, nemohou počítat ani se zvýšením platu, ani s postupem ve funkci.

Teprve tehdy jsem se s Pepou Dvořákem pořádně seznámil, líčil jejich tehdejší situaci Kolinger. Dva dny jsme se společně trápili uvažováním, co máme dělat. Chápejte lidi, kteří se vůbec, ani trochu nestarají o politiku, už proto ne, že poměry ve státě vypadají, jako že se ustálily na věčné časy, a teď tohleto. Bylo nám jasné, že nabídka předsedy dílenského výboru KSČ je neobyčejně výhodná, ani jednomu z nás se nechtělo do konce produktivního věku zůstat ve funkci mladšího dispečera, nehledě na to, že finančně jsme si na tom taky nestáli nejlíp. A přesto se nám tato výhodná nabídka nějak zajídala. Tolik jsme přece jen věděli, že ve státě je jen jedna strana, která rozhoduje o všem, o nás dvou i o všech ostatních, a že vstoupit do KSČ znamená dělat, co ona chce a dokonce i myslet si, co ona chce. Dospěli jsme tak daleko jako až dosud nikdy a domysleli jsme si, že přece jde o omezení osobní svobody. V tom momentě jsem se zadrhl a řekl jsem, Pepo, nech toho. Prosím tě, jakou máš tady svobodu? Žádnou. Můžeš si odjet do Anglie, založit nějaký spolek nebo podnikat? A když už teda žádnou svobodu nemám, je mi srdečně jedno, jestli ji nemám jako nestraník nebo jako člen KSČ. Pepa řekl, že jemu to jedno není.

Naše osudy se tedy skoro spojily, pokračoval Dvořák. Ale to trvalo jen dva dny. Třetí den zašel Miloš (Kolinger) za vedoucím dílenského výboru a podepsal přihlášku do strany. Já jsem nereagoval a řekl jsem si, že počkám jak to dopadne. Dopadlo to tak, jak předseda dílenského výboru sliboval (nebo spíš vyhrožoval). Během dvou měsíců poslali vedoucího Kolingerova oddělení do důchodu a Milošovi připadla jeho funkce. Mne nikdo nepotrestal, jenže to bylo všechno, zůstal jsem ve funkci mladšího dispečera, za dva roky se upravovaly platy a mně přidali padesát pět korun. Hodně mě to navztekalo a šel jsem za soudruhem Holým, to byl vysoce postavený pracovník, komunista jak řemen, ale shodou okolností jsme se znali. Svěřil jsem se mu se svým trápením. Vždyť já takhle, řekl jsem, zůstanu mladším dispečerem až do skonání světa. Soudruh Holý mi vysvětlil, že by bylo trapné, kdybych teď chtěl vstoupit do strany, protože všichni vědí, že jsem to odmítl. Ale je prý rád, že jsem za ním přišel, on má známosti a – uvidíme. Za čtrnáct dní mi někdo volal, jaksi tajně, jestli bych nepřišel do Bartolomějské ulice, že mají pro mne nabídku. Ta nabídka zněla, že budu spolupracovníkem policajtů (StB), ale tajným spolupracovníkem, nikdo o tom nebude vědět a vlastně ode mne nikdo nic nebude chtít, než abych čas od času písemně nebo i ústně sdělil své poznatky o tom, co se děje v našem podniku. Tuhle nabídku mi tlumočili velmi hezky, smáli se na mne, a přesto se mi vše zajídalo ještě víc než nabídka ke vstupu do KSČ; na druhé straně jsem věděl, že když odmítnu, další nabídku už nedostanu. Tak jsem ten akt – říkali tomu vázací akt – podepsal. Výsledek nebyl tak rychlý jako v Milošově případě, nicméně během půl roku jsem se i já stal vedoucím oddělení.

Všechno bylo v pořádku, dny ubíhaly příjemně, ale za rok jsem dostal písemné předvolání do Bartolomějské ulice. Nic jsem netušil a šel jsem tam. Jenže přivítání tentokrát nebylo milé. Policajti se tvářili úředně a upjatě. Posadili se kolem mne a začali se vyptávat, co je v našem podniku nového. Bylo mi hloupé říci, že nic, a tak jsem si vymýšlel, že pracujeme na nové přenosce do gramofonu, ale to jsem nestačil doříci. Řekli mi, že tohleto je nezajímá, protože je zajímají vztahy a plány nepřítele – a vědí dobře, že nepřítel v našem podniku pracuje, dokonce v mé bezprostřední blízkosti. Udělal bych nejlíp, kdybych tak během čtrnácti dnů nebo alespoň tří neděl situaci v našem oddělení prozkoumal a podal jim písemnou zprávu.

Kolinger mu skočil do řeči a pokračoval za něj: Pepa za mnou večer přišel a byl celý nesvůj. Nevěděl, co má dělat. Zdálo se mu (a v tom jsem s ním souhlasil), že stojí proti obrovské síle, která s ním, neposlechne-li, jaksepatří zamává. Opět se naše osudy spojily, protože jsem si dělal výčitky, že tohle vše je i moje vina: neměl jsem do KSČ vstupovat a byl by pokoj. Několik dní jsme přemýšleli, jak napsat nějakou situační zprávu, která by nic faktického neobsahovala, a vždy jsme došli k závěru, že to nejde. Nakonec jsme napsali, že pokud je nám známo, technik Václav Grullich má bratra v Západním Německu a že si s ním dopisuje. Byli jsme přesvědčeni, že to Bartolomějskou uklidní a pana Grullicha nepoškodí.

To jsme se ovšem ošklivě spletli. Ještě týž týden udělali u Grullicha domovní prohlídku, odnesli dopisy od jeho bratra a nějaké knihy a potom ho tahali tři čtvrtě roku k soudu. Na štěstí ho nezavřeli, ale v podniku se na něj až do převratu dívali všelijak. Nám s Pepou bylo taky všelijak. Služebně i platově jsme si oba polepšili a pan Grullich to kvůli nám odnesl. Pepa už nenapsal ani jednu zprávu do Bartolomějské a když přišel listopad 1989, čekali jsme, co se s námi stane. Nestalo se nic, kromě toho, že mě zčista jasna jmenovali ředitelem Lektrelu.

Jenže já jsem si myslel, pokračoval Dvořák, že to tak nemohu nechat, šel jsem za Grullichem a vše jsem mu jako důvěřivý jelimánek vyklopil. Dodnes nevím, jestli jsem to měl dělat nebo ne. Důsledek byl strašný. Grullich dostal nesmírný vztek, k celé té ošklivé příhodě si ještě něco přimyslel a vykládal to v našem městečku každému, koho potkal. Byl jsem tak pohaněn, že jsem se prvních čtrnáct dní uzamkl doma, nikomu jsem neotvíral a nevytáhl jsem patu z domu. Ještě, že mám hodnou manželku, která to se mnou vydržela. Ale děti si odnesly své: kluk a holka kolaboranta… Pak si Miloš rozmyslel, že musí něco provést a to něco spočívalo v tom, že mě jmenoval svým náměstkem. To byla nejlepší akce v celém tom ošklivém případě, protože nastal klid, konečně jsem měl pokoj. Určitě si leckdo, když jsem to neviděl a neslyšel, šeptal, že tohle je bývalý agent StB, ale celá aféra se tím uzavřela.

Definitivně se ovšem uzavřela tím že štěstěna nám přála a pan Grullich se za dva roky odstěhoval za bratrem do Německa. Nějakou dobu jsem čekal a pak jsem mu napsal upřímný dopis, že toho všeho lituji a že ho prosím, aby mi odpustil. On odepsal taky upřímně: že ten virvál, co tehdy dělal a jak mě každému pomlouval, nebyl nic hezkého a že toho taky lituje. Pokud však jde o to udání do Bartolomějské, udání je jednou udání a to on odpustit nedokáže.

Víte, řekl Kolinger, nám se až dosud nedařilo tak úplně špatně. Celá ta věc je zapomenuta, já mám negativní lustrační osvědčení a z míry nás vyvedlo teprve to, když mi kdosi pod dveře strčil rozmnožený váš článek Čeho se ještě dožijeme. Četli jsme to kolem dokola a stále víc jsme si uvědomovali, že jsme dvojice negativních lidí, že patříme mezi individua, která mezi nás vnáší zbytky komunistických manýrů a kazí náš společný život – přesně tak, jak o tom píšete. A tak jsme za vámi přišli.

No to je ale nadělení, spráskl ruce pan Machálek, co já mám s tím celým i s vámi, hoši zlatí, dělat?

Dvořák se tvářil hodně nešťastně, víte, řekl, nám vůbec nejde o postavení v podniku a o podobné věci. Jsou až na ten list s Vaším článkem docela v klidu, my své práci rozumíme, tak co. Ale tady uvnitř to nedá pokoj. Mám pocit, že jsem provedl něco hodně špatného, něco s čím se teď už nedá nic dělat.

Pan Machálek se taky zatvářil nešťastně a bylo to, jak jsem ho znal, dost upřímné. Když se s tím nedá nic dělat, jak by s tím mohl něco dělat ausgerechnet on, Machálek?

Vy nám taky neodpustíte? zeptal se Kolinger.

Pan Machálek se stále ještě tvářil nešťastně, ale postupně jeho tvář nabývala normálního vzhledu. Podívejte se, řekl, co já vám mám odpouštět, vždyť jste mi nic neudělali. Co se stalo, stalo se, co jste provedli, to jste provedli. Mohu vám jen říci, že mám upřímnou radost, když se mezi hříšníky najdou lidé, kteří neztratili smysl pro poctivost; kdyby to tak bylo v celé společnosti, mohli bychom žít mnohem spokojeněji, než jak už jsme si zvykli.

Samozřejmě, vždyť to jsme chtěli slyšet, řekl Dvořák, otočili se a už byli pryč.

Pan Machálek na to reagoval po svém. Hhhhhhm, řekl a napil se dokonale vystydlé kávy.