Duben 2007

Proč právě Anticharta

Emanuel Mandler

Dalo se přirozeně čekat, že leden, výroční měsíc Anticharty, přinese diskuse a polemiky o Chartě 77 (a Antichartě). Dnes je prostor dialogu věnován především Antichartě. Zásluhu na tom má hlavně Jiří Hanák článkem Pochopení pro Antichartu v Právu 7.2. a Bohumil Doležal polemickým textem Dějiny jako zápas Charty a Anticharty (www.bohumildolezal.cz). V obou článcích se přirozeně pojednává o dalších okolnostech, které s Antichartou tehdy i dnes souvisejí. Oč v polemice jde především, je zřejmé z Doležalovy charakteristiky Hanákova článku:

„Autor charakterizuje Chartu77 jako jakési vybočení z většinou nedůstojného běhu nejnovějších českých dějin: dokazovala prý světu, že je v Československu ještě dost ,spravedlivých´, než aby nad ním civilizovaný svět zlomil hůl. Naproti tomu hromadné podpisy pod takzvanou Antichartou byly dozajista největší stádní selhání národních elit v historii Československa´“.

Dovolím si pokračovat v citování Hanáka: „Blo to tak neočekávané a překvapující? Nevykvetla snad tato růže morální pokleslosti na dobře a léta udržovaném hnojišti? Několik měsíců před koncem první světové války čeští poslanci plivali na Masaryka a ujišťovali Vídeň, že toliko pod Habsburky cítí se jejich národ šťastným. Tuto mravní tekutost na dvacet let překryl legionářský étos. A pak přišel z Prahy rozkaz: zbraně zahodit, ocas mezi nohy a domů, nikdo vás a vaše oběti nepotřebuje. Pak už to šlo ráz naráz a stále více stejně. Anticharta prostě byla jen výrazem českého ducha, zmršeného Mnichovem a mršeným celých čtyřicet následujících let“.

Není, myslím, důvtipné klást historické události, nota bene ne vždy v šťastné interpretaci, do jedné řady. Je nepřesné říci, že elity v roce 1977 selhaly. Co další léta, hlavně druhá polovina 80. let. A pak… největší „stádní“ selhání elit se odehrálo nepochybně v národně socialistické revoluci roku 1945. Elity souhlasily s konfiskacemi velkých a větších podniků, s vyhnáním třímilionové německé menšiny ze země, souhlasily se zákazem opozice a s nesmírně závažnou skutečností, že republika se stává socialistickou a jako taková že je vázána na Sovětský svaz. Napadlo už někdy Jiřího Hanáka, že národně socialistická revoluce (v citovaném článku není o ní ani slovo), byla výrazem českého ducha? A přitom, není tato revoluce důležitější než to, že Československo bylo v Mnichově donuceno poslechnout verdikt celé Evropy? Pro Jiřího Hanáka a pro stále ještě značnou teze část veřejnosti „je zjevně Charta 77 něco podobného, jako bylo pro Zdeňka Nejedlého husitství: jakýsi středobod, od něhož se dějiny odvíjejí dopředu i nazpátek.“ (Doležal)

Nezačíná to být s Antichartou složité? Zavzpomínal jsem, jak jsem tehdy, kdy na mne naléhali přátelé, abych podepsal Chartu, viděl celou situaci velice jednoduše (byli jsme na to dva, se mnou ještě Karel Štindl). Bylo to období vrcholné normalizace, kdy komunistický režim ovládal celou společnost, lidé se uchýlili do soukromí a přestali poměrně rychle uvažovat o politických poměrech. Ovšem, v internetovém článku nelze uvést všechny okolnosti, ale teď mi jde jen o okolnosti hlavní: o něco se zvýšila životní úrovně, lidé si směli dělat si na chalupě, co kdo chtěl, a za těchto okolností přijali bez velkého reptání policejní nátlak, který zamezoval veřejnou činnost. Tak vznikl bizarní policejní konsensus. Z hlediska režimu byl nutný, protože existovaly statisíce příznivců demokratizačního hnutí, kteří se ocitly na dlažbě. Z nich mnozí se odvrátili od politiky jako takové, ale existovala nezanedbatelná skupina bývalých progresivních funkcionářů (a několika odhodlaných demokratů), kteří usilovali o svržení dosavadního režimu.

To bylo přirozené a režim se toho od počátku bál. Co mi bylo tehdy málo pochopitelné, to byl postup progresistů. Nepostupovali plánovitě, ale přistoupili k celkovému útoku na normalizační režim hned zpočátku (Chartou 77). Vybrali si právě dobu, kdy režim byl nejsilnější a oni nejslabší. Před hrubou perzekucí ze strany režimu se Charta pokoušela ukrýt pod pláštík morálky (popírala politické záměry a tvrdila, že jí jde jen o prosazení lidských práv), ale pomohlo to málo. Byla na jistou dobu rozprášena pomocí policejní perzekuce, zastrašování na pracovištích a – Antichartou. Že to nějakým podobným způsobem dopadne, to mohl předpokládat každý a ani nemusel mít zvlášť velký politický rozhled. V současné internetové diskusi k Doležalově článku tuto jednoduchost vystihl jeden čtenář: Charta, píše, „se v průběhu let ukázala být, stejně jako ,Anticharta´ jen cárem papíru, který nezměnil dějiny ani o píď. Můžeme litovat utrpení, které Charta svým signatářům přinesla, ale nic to nezmění na její bezvýznamnosti. Stejně bezvýznamná je proto i Anticharta.“

Koneckonců je to blízko pravdy, i když je tu ona jednoduchost přehnána. Vždyť ještě dřív, než Václav Havel stačil formulovat zásady nepolitické politiky, objevily se tu jaksi samy, v realitě. Charta 77 zorganizovala evidentně politickou akci, aniž o ní jakkoli politicky přemýšlela. Anticharta byla naopak výplod politiky – samozřejmě že policejní. Charta 77 svým „morálním“ charakterem byla vzorem dalším opozičním skupinám, zvláště ke konci normalizační epochy, a naopak přispěla k trvalému zesílení policejního dohledu nad celou společností. Charta77 a Anticharta jsou nepochybně věcně spojeny. Ale během času se reflexe na vztah Charty a Anticharty mění. Oč víc se její příznivci snaží o opak, tím rychleji se Charta 77 stává v očích veřejnosti epizodou nedávných dějin, epizodou, která ovšem měla zjevné důsledky (kupříkladu měkký postup vůči komunistům v listopadu 1989). Naopak Anticharta se dávno rozplynula v dým, a přesto se vedou spory a vznikají otázky (i odpovědi), jak to s ní vlastně bylo.

Je to logické: čím významnější je Anticharta v očích veřejnosti, tím je významnější také Charta. V tom je ta základní jednoduchost a přitažlivost Anticharty pro mnohé ze signatářů Charty. Chartisté tedy asi ještě hodně dlouho budou tím či oním způsobem psát o Antichartě, přičemž budou usilovat o to, aby veřejnost považovala v této souvislosti Chartu za kamenný pilíř morálky, statečnosti a cesty do budoucnosti. V takovém případě by ji nebylo třeba analyzovat, kdežto Antichartisty je nutné morálně pitvat a koneckonců jim sem tam i něco odpustit, vždyť jsou součástí „většinou nedůstojného běhu nejnovějších českých dějin“ (Hanák). Je to mnohem pohodlnější než položit si otázku, co vlastně byla Charta a co udělala.