Duben 2007

Revoluční násilí

Emanuel Mandler

Nestačil jsem dosud čtenářům sdělit, že restaurace Na Kahánku má pro mne i jisté stinné stránky. Sedím totiž vždycky proti panu Machálkovi a přes jeho hlavu vidím velkou televizní obrazovku, na které se promítá… no, ledacos. Tentokrát promítali něco velmi krvežíznivého, samé střílení, hoření a padání vozů do propastí, hrůza. Řekl jsem svému společníkovi, že bohužel ne vše, co přichází z Ameriky, je zlaté a že je škoda kazit toto mírumilovné obyvatelstvo takovými drasťárnami. Vždyť si stačí připomenout sametovou revoluci. Státní převrat u nás nestál ani kapku krve. Revoluce bez násilí! Ať si o tom svět říká, co chce, pro mne je to společenský a politický výkon.

Pan Machálek se ošíval a řekl, že kupříkladu odsun Němců mu nepřipadá příliš mírumilovný. Ale zpět k listopadovému převratu. On si myslí, že to datum je ve skutečnosti dosti problematické. My jsme byli předposlední, kteří jsme svrhli komunistickou vládu, 9. listopadu padla berlínská zeď a my nic. Přitom na rychlosti hodně záleželo; lidé starého režimu měli dostat co nejméně času k tomu, aby dosáhli na vysoké funkce, a ve skutečnosti dostali času ještě víc.

Pokud jde o sametový převrat, co už jen se toho načetl a naposlouchal, jak je to bezvadné, že vše proběhlo bez jediného výstřelu. Vznikla celá ideologie sametovosti (sám prý jsem ji výborně přetlumočil) a ta způsobuje, že když někdo proti ní vystoupí a řekne: ne, takhle utlumeně jsme se chovat neměli, měli jsme vystoupit proti režimu dřív a ostřeji, pak ten člověk vypadá, jako by chtěl vydat celý národ teroru.

Rozhodl jsem se neustoupit. To přece je pozitivní, když místo střelby nastoupí vyjednávání. A to se stalo. Vyjednáváním se obvykle dosáhne lepšího výsledku než násilím.

Teď se pan Machálek opravdu rozčilil. Co vás to, pane kolego, napadlo stavět vyjednávání proti násilí (násilím se u nás myslí hlavně demonstrace). Ovšemže se mělo s komunisty vyjednávat, vždyť měli vládu v zemi. Jenomže záleží na tom, kdy mělo probíhat vyjednávání, s kým z nich a o čem. A vyjednávání se mělo podpořit „násilím“ (demonstracemi), anebo se aspoň mělo říci, že v případě neúspěchu vyjednávání nastoupí násilí. K tomu přece byla ta nejvhodnější doba. Vy si opravdu myslíte, že tehdy měli komunisté chuť střílet do davu? A kdyby byli vystřelili třebas jen ze špuntovky, všichni by se obrátili proti nim. Jenomže to takzvané Občanské fórum po listopadu 1989 pořádně nevědělo, co by mělo chtít.

S tím jsem rozhodně nemohl souhlasit.

Ale ano, pokračoval rozohněně pan Machálek. Vždyť původně měl převrat nastat podle pana Vondry (můj přítel ho jednou slyšel o tom hovořit) až v prosinci a měl připomínat spíš Matějskou pouť než revoluci. Chartisté plánovali na 10. prosince velkou pódiovou slavnost s vystoupením undergroundových i dalších souborů a tato slavnost měla zahájit vyjednávání s dosavadním režimem. Dobře, že se to nepodařilo, byli bychom jedinou postkomunistickou zemí, kde „převrat“ se udál pomocí Matějské poutě.

Trochu jsem se zastyděl a řekl jsem, že události, jak vidno, předběhly to, co se plánovalo.

Pan Machálek souhlasil a řekl, že události opravdu dokáží předběhnout to, co si lidé vymyslí. Ale co si chartisté vymysleli? Přečtěte i kterékoli vzpomínky a zjistíte že předem si nevymysleli nic. A času k projektování revoluce měli habaděj – celý rok 1989 nebo aspoň jeho polovinu. V tu dobu existovaly návrhy na vytvoření výboru opozice, který měl plánovat činnost a program disidentských skupin. Charta to několikrát odmítla a výsledkem bylo, že po 17. listopadu představitelé opozice nevěděli, co by měli dělat. Takže, myslíte si opravdu, že kdyby již předtím (21. srpna, 28. října!) svolaly opoziční skupiny demonstrace a vyzvaly komunisty k jednání o předání moci, byla by Praha zalita krví nevinných obhájců demokracie?

Řekl jsem, že si to ještě musím rozmyslet, to není jen tak, měnit názor.

Podle pana Machálka už ho asi jen tak nezměníme. Většina polistopadového galimatyáše se vtělila do skutečnosti…

Počkat, zastavil jsem pana Machálka, ve všech postkomunistických zemích jsou velké potíže, vyplývající prostě z toho, že měly komunistický režim a že převrat nemohl být tak dokonalý, jak vy jste si to tady vymyslel. A vůbec, to si skutečně myslíte, že si v takových situacích někdo něco vymyslí a pak (pan Machálek řekl jízlivě „následně“) se to stane?

Pan Machálek ale už byl rozčilený a víceméně mne napadl, že mu neustále podsouvám pitomosti, na které on by nepřišel, i kdyby dlouho přemýšlel. Cožpak vůbec něco někdy ve společnosti probíhá tak, jak si to lidé předem vymysleli? A což teprve převrat. Ne, o to mu nejde, že události se vyvíjely jinak než si projektanti převratu vymysleli. To nic nemění na skutečnosti, že lidé se musí podílet na tom, co se stane a nesou za to příslušný díl odpovědnosti. V našem případě měli předem vymyslet (a bohužel nevymysleli) zásady pro převrat, vytvořit program, pracovat na personálních předpokladech pro staré i nové instituce. Skutečnost byla jiná: hlavní zásadou pro převrat bylo, že převrat bude něco jako pouť, přičemž komunisti budou vládnout dál na základě dohody s převratovým centrem podle disidentských dispozic; a personální předpoklady zněly „vezmi si každý, co jen můžeš“.

Proboha, řekl jsem, kdyby tomu tak bylo, měly by tyto okolnosti nepěkný vliv na budoucnost, kdyby to byla pravda, museli bychom to pociťovat, nemyslíte?

Mého přítele ta otázka, zdá se, překvapila. Opravdu nechápu, řekl, jak to, že vy, jinak docela bystrý člověk, nevidíte důsledky nekvalitně provedeného převratu: profesionálně silnou pozici komunistů, těch komunistů, kteří po tolik let plundrovali tuto zemi. Nevidíte, jak mocní činitelé si dělají, co se jim zamane? Nekoukáte se na televizi a nezjišťujete, že se ze zpravodajství máme dozvědět ne to, co stalo, ale spíš to, co se nestalo – u nás i v zahraničí? Nevidíte hrůzný nepořádek v důležitých oblastech našeho života?

Dobrá, odpověděl jsem, ale opravdu si myslíte, že to vše je důsledek toho, jak se u nás odehrál převrat v listopadu 1989?

Pan Machálek se lišácky usmál a pochválil mě, že aspoň na konec jsem položil správnou otázku. Ovšemže si nic takového nemyslí, řekl důrazně. Jsme přece jen lidé, chybující hříšníci a navíc máme různé zájmy. To co se stane, se pravidelně liší od toho, jak to lidé připravovali. O institucích platí totéž. Nicméně způsob, jímž byl „připraven“ a uskutečněn převrat, má na všech neduzích naší společnosti svůj podíl. Jaký, to snad vědí jen ti nahoře. Rozhodně bychom všechny tehdy napáchané chyby neměli hájit tím, jak jsme mírní, mírumilovní a skvělí.

Řekl jsem panu Machálkovi, že si to promyslím, až budu schopen vůbec o něčem logicky přemýšlet. Domníval jsem se, že tím naše debata skončila, ale pan Machálek se pojednou ke mně prudce otočil a řekl, že co se týče té mírumilovnosti, co by tak říkali tomuto pojetí světa Izraelci a vůbec všechny národy, které bojují o svobodu a musí ji v nepříznivých, často bojových podmínkách udržet? On, Machálek, je přesvědčen, že nejsme od přírody zbabělí, ale že máme politiku, která z nás za každou cenu chce zbabělce udělat.