Duben 2007

Tugendhat

Emanuel Mandler

Tentokrát čekal v restauraci Na Kahánku pan Machálek na mne. Nemohu to považovat za vítězství (jindy čekám já na pana Machálka), jelikož mé zpoždění bylo způsobeno domácí prací. Tedy: byl jsem donucen krájet cibuli a pořezal jsem se. Měl jsem ruku zafačovanou množstvím gázy, takže pan Machálek se domníval, že se mi přihodil nějaký pořádný úraz. Ptal se mě, kolik prstů mám pořezaných nebo zda mám postiženo i zápěstí; podle velikosti obvazu byl přesvědčen, že jdu přímo z ambulance. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se mi dohromady nic nestalo, ale že jsem typ, který nesnáší pohled na krev. Musím mít ránu, i když není velká, pořádně zafačovanou, abych se nemusel dívat, jak prosakuje třeba i jen trochu krve. Pan Machálek se tomu dost dlouho smál a já jsem se cítil potupen. Poznamenal, že když se to vezme kolem a kolem, těžko bych mohl dělat revolucionáře. Nezbylo mi než vzdát se odporu, vím přece stejně jako pan Machálek, že někdo má nervy silnější, někdo slabší.

Pan Machálek pokyvoval hlavou a mluvil o nutnosti udržovat si silné nervy. Obdivuje prý potomky bývalých šlechtických rodů, kteří usilují o navrácení konfiskovaných majetků. Už je to přes šedesát let a oni stále nacházejí energii a dostatek nervů k tomu, aby usilovali o změnu původních konfiskačních rozhodnutí. Když uvážíme, jaká je u nás averze vůči šlechtě mezi lidmi i u institucí, nezbývá mu, než je obdivovat.

A což teprve dědičky brněnské vily Tugendhat, dodal jsem k tomu a ani jsem příliš nemyslel na to, co říkám. Ale pan Machálek málem vyskočil ze židle. Celý rozohněný řekl, jak je dobře, že jsem ten případ připomněl. Máme jako národ dobré vlastnosti, ale také špatné, a těch špatných není právě málo. V kauze vily Tugendhat jako by se naše špatné vlastnosti zauzlily. Ta základní je, a jinak ani to nemůže být, hezky vespod a spočívá v tom, že považujeme cokoli, co kdo postavil a udržoval, za majetek celého národa, na který si nesmí nikdo, žádná osoba dělat nárok. Představme si, že by ty hrady, zámky a zámečky vlastnili jejich původní majitelé. Na rozdíl od státu by se o svůj majetek starali. On ani trochu nepochybuje, že by to dost zušlechtilo naši zem, na které se zatraceně dobře pozná, že jsme prošli půl stoletím autoritativních režimů. Ostatně, to už ví dneska kdekdo a přesto se nic neděje. Pan Machálek není blouznivec a ví, že by se s ohledem na situaci v parlamentě těžko mohlo něco pozitivního stát. Nelze přijmout zákony, které by z ničeho nic daly hraběcím potomkům majetek, zkonfiskovaný v různé době jejich předkům; kde by se taky dnes dal sehnat dohromady. Mohla by se ale kupříkladu zavést jakási forma spoluvlastnictví, to znamená, že po jistou dobu by tito lidé spolu se současnými majiteli (státem nebo s obcemi) mohli používat (a opravovat) tento původně jejich majetek. Anebo by se dalo udělat něco podobného, ale účinného. Pan Machálek není právník, nedovede posoudit, co všechno by se v tomto směru dalo podniknout. Tolik ale ví, že by se dalo dělat dost, kdyby k tomu byla dobrá vůle.

Až do té chvíle jsem přemýšlel, jak oplatit panu Machálkovi jeho upřímný smích nad mým pořezaným prstem. Teď jsem na to přišel. Vytáhl jsem proti němu zbraň, o které jsem nepochyboval, že ho zasáhne. No, řekl jsem, to jde o majetek šlechtických rodů, ale vy jste, nemýlím-li se, chtěl mluvit o případu vily Tugendhat. A to je něco jiného, původní majitelé byli židé – a co ti tu mají co pohledávat?

Povedlo se, pan Machálek zrudnul, vypoulil oči a bylo vidět, že má chuť něčím mě přetáhnout. Neuvěřitelně rychle se ale dal do pořádku a šalamounsky se usmál: Poslal byste je do plynu? Pane kolego, uznávám, že to se mnou umíte. To je za to, jak jsem se smál vašemu prstu, že? – jestli se něco nemůže panu Machálkovi upřít, tak to, že mu to myslí. Dobrá řekl: případ vily Tugendhat. Víte právě tak dobře jako já, že propadnutí židovského majetku v Česku (zkonfiskovaného, jiný tu prakticky není) a okolnost, že nebyl okamžitě po válce navrácen původním majitelům, je hodně velká ostuda, ať si říká kdo chce co chce. Chování institucí (o obyvatelstvu nemluvě) k židům bylo podobné jako k Němcům.

Počkat, namítl jsem, tentokrát vážně, antisemitismu byste se v Česku jen tak nedohledal. pokud já vím, stará se o židy, to vlastně znamená o Izrael, televize, ale diváky to ani moc nezajímá. Můj přítel odpověděl, že bych se antisemitismu dohledal, dříme pod povrchem, protože židé nejsou u nás fyzicky přítomni. Proč by to právě u nás mělo být lepší než v celé Evropě? Skutečný stav se ukáže, jakmile nějaký občan židovského původu vznese požadavek na vrácení ukradeného majetku. A to je právě případ vily Tugendhat. Pojednou vzplanou vášně: Brno se šlechetně rozhodlo dědičkám vilu vrátit, ale dost rychle si to rozmyslelo a řeklo, že si vilu nechá, vzácná stavba tak bude v lepších rukách. Těžko vědět, jaký stav je dnes, vypadá to, že dědicové přece jen vilu dostanou. Ale už to, co se stalo, stačí. Naše instituce si vystavěly proti jakýmkoli žadatelům o restituce mocnou hradbu. Nedávno se televize mohla pominout kvůli chystanému zbourání lepšího činžáku s názvem Komuna. Pořád, že jde o vzácnou památku; nakonec se ji majiteli podařilo zbourat. Půjde-li to takhle dál, stanou se i paneláky památkami a Česko bude v 22. století sestaveno ze samých památek.

Ale vraťme se k židům. Teprve nedávno vyšlo najevo, že tvoří většinu československých obětí nacismu, až do té doby se to tutlalo. A přitom už jeden ze základních protiněmeckých Benešových dekretů byl zároveň protižidovský. Byl to dekret o návratu zemědělské půdy. Vyňati z něho byli pouze ti Němci, kteří aktivně bojovali proti nacistům za obnovu Československé republiky. Ministerstvo vnitra zdůrazňovalo, že pouhý pobyt v koncentráku nestačí, protože v koncentráku se nedalo bojovat za obnovu Československa. Takže, jakmile se objevil německy hovořící žid, který nějakým zázrakem přežil koncentrák a chtěl navrátit zkonfiskovanou půdu, řekli: chlapče, jak jsi v Terezíně bojoval proti nacistům a za obnovu Československa? Odpověděl, že v koncentráku nemohl bojovat za obnovu Československa, a tak nedostal zpátky ani hektar.

Abychom byli spravedliví, musíme dodat, že ostatní dekrety měly o něco tolerantnější výjimky perzekučních opatření proti Němcům (bralo se jistým způsobem v úvahu, když někdo byl v koncentráku). Ale beztak, neměl-li žid štěstí, vyhnali ho za hranice. Samozřejmě že nešlo jen o zákony (dekrety). Dneska o tom skoro nikdo neví, ale svého času to bylo podobné jako s vilou Tugendhat. Například, když po válce měl židovský majitel dostat zpět továrnu ve Varnsdorfu, konaly se proti tomu mohutné demonstrace a on nedostal nic.

Připomněl jsem, že dnes už je 62 let po válce a situace je o hodně klidnější.

Ovšem, že je. Ale jak to bude v muslimizující se Evropě, kdo ví, řekl pan Machálek a jeho hlas nebyl příliš veselý.