Duben 2007

Akustický smog

Vlastimil Marek

Konečně, řekl jsem si když jsem otevřel poslední číslo časopisu Sedmá generace a můj zrak padl na článek Nicka Kettlese Naslouchej kapkám deště. Anglický autor rozebírá rostoucí „hlukový“ smog, ve kterém dnes žijeme ve dne (a často i v noci) prakticky všichni. Čerpá z několika knih (u nás nepřeložených a neznámých) a dotýká se něčeho, čemu on sám říká akustická ekologie.

Zvukem, hudbou, a také různými možnostmi, jak se bránit hluku, se zabývám přesně třicet let. Tehdy jsem prodal bicí soupravu a začal postupně hrát na akustické nástroje (přes kubánská konga a indická tabla jsem došel až k tibetským mísám a „hudbě ticha“). Celé ty roky píši a přednáším o nebezpečí zbytečného a společností dosud nereflektovaného „hluku“, ale doposud prakticky nikdo neposlouchal. Navíc zvláště u nás „není nikdo prorokem“. Dlouho mi to, co jsem říkával o akustickém smogu, nevěřili ani jógíni, vegetariáni a cvičenci různých asijských bojových umění (kteří mi naopak po nějaké době věřili to, co jsem psal a přednášel o duchovnosti). Proto jsem se tak zaradoval, když jsem objevil článek o „akustické ekologii“. Hurá, blesklo mi hlavou, už i v tomto ohledu snad lidé uvěří tomu, co roky naznačuji, a navíc budu moci citovat.

Situace je totiž dnes daleko zoufalejší. Jako národ hluchneme, a stále méně si umíme naslouchat: již před třiceti lety R. Muray Schafer, přední kanadský skladatel (a autor klasické studie publikované v knize Jak je svět naladěn) tvrdil, že „taková souvislá vrstva bílého šumu (rozuměj: nepřírodních umělých a průmyslových zvuků, pozn. aut) má za následek úpadek schopnosti naslouchat a potažmo vyslechnout jeden druhého“, a v hlubší souvislosti vede k „rozkladu společenství“.

O tom, že jsme všichni, kteří roky varujeme před nárůstem akustického smogu, měli pravdu, svědčí situace kolem - stačí jen sledovat, jak si neumějí naslouchat politici všech států světa (naše poslance samozřejmě nevyjímaje).

Nedávno mne ve vlaku začalo něco rušit. Kouknu a on sedí přes uličku mladík, který má na uších draze vypadající sluchátka a z nějakého toho mp3 přehrávače mu do hlavy duní nějaká taneční hudba. Hoch netušil, že bzučivě rytmické tss ta tss ta tss ta slyší všichni jeho sousedi, protože si navíc pilně s někým dopisoval přes mobil, a když skončil, vytáhl knihu a začal číst. I při posílání sms, i při čtení se neustále kýval jakoby do taktu - ale k mému překvapení byl úplně mimo rytmus hudby, kterou „(ne)poslouchal“! Došlo mi, že on hudbu používá přesně tak, jak tento jev popsal v článku citovaný Kendall Wrighton: „Zvuk používáme jako formu akustického prášku na bolení hlavy, nebo audioparfému, který má zahnat kritický vnitřní hlas a pocity, které ho provázejí... východiskem je pocit, že emoce lze nějak kontrolovat tím, že od nich odvedeme pozornost.“

Psal jsem nedávno o hlasitosti. Nick Kettles jde ve svých varovných tvrzeních ještě dál: „Akustická ekologie vede k poznání, že neustávající šum na pozadí, kvůli kterému už neslyšíme ani vlastní kroky na chodníku, vede k izolaci. Z psychologického hlediska pak vidíme, že pod nadvládou šumu se prostředí i komunita stávají člověku nepřítelem. Reklama na hloubkové reproduktory, subwoofery Sony X, dokonce přímo láká slovy: vaši sousedé se budou zvuku děsit.“

Zatímco u nás nikdo nic neví a nemůže (hygienici lidem, bydlícím poblíž hlavní kolínské silnice, přeplněné kamiony a automobily, jen slibují, že snad budou peníze na dvojitá skla v oknech – jako kdyby tohle bylo řešení), v Anglii se už začínají dít věci, protože, když se chce, tak to jde. Například na hudebním festivalu v Glastonbury se musí dodržovat ticho v ranních hodinách a tak prý tisíce posluchačů křepčilo se sluchátky na uších, a ne na hudbu děsící vše živé v okruhu několika kilometrů. Lidi bydlící v sousedství firmy Tarmac v Arundelu již neruší pronikavé pípání couvajících kamionů (širokopásmové signalizátory dnes zní jen poblíž automobilu). Podle průvodce Quiet Pint Guide (Pivo v tichu) můžete vybrat z tisíce britských hospod, ve kterých nikdo nepouští žádnou hudbu, a společnost Intelligent Energy vyrábí motocykly na vodíkový pohon, jejichž motory v podstatě nejsou slyšet vůbec.

Začít by se mělo, jako ostatně u všeho, již u dětí. Arline Brinzaftová napsala knihu Naslouchej kapkám deště (Listen to the Raindrops), která Nicka Kettlese inspirovala, a uvádí v ní děti do světa zvuků třeba písničkou o myší rodině, pomocí které se děti učí, jak důležité je chránit si sluch, jak příjemné jsou přírodní zvuky a naopak nebezpečné ty, které mohou sluchu uškodit, například sbíječky, klaksony, sirény a auta s hlasitými reproduktory.

Hladina akustického smogu (ve větších městech) je i u nás stále více zdraví a psychice škodlivá. Až 70% Čechů si stěžuje na přílišný hluk ve svém okolí či pracovním prostředí, ale málokdo tuší, nakolik je nebezpečný. Na pracovišti jsou při síle hluku nad 85 decibelů předepsány ochranné pomůcky.

Autorka projektu Zabiják hluk, Zdeňka Žídková uvádí: „Hluk nad pětaosmdesát decibelů má účinky na sluch či sluchové buňky a ničí je nezvratně. To si mladí neuvědomují. Přehrávače, hudba v restauracích a na festivalech těch osmdesát decibelů a více dosahuje. Na druhé straně celý organismus je postižen – od poruch imunitního systému, vlivu na pozornost, vlivu na srdeční systém, vlivu na žaludek a kvalitu funkce kůže.“

Jsme už tak „závislí“ na hluku, že např. výrobce úplně tichých vysavačů již před lety zkrachoval, protože hospodyňky nechtějí kupovat vysavač, který nehučí.

Tak jako bychom měli převzít zodpovědnost za to co jíme, pijeme, dýcháme, je nejvyšší čas převzít zodpovědnost za to, co a jak posloucháme. Stát, jako ostatně prakticky ve všem, nám v tom nepomůže. Řešením není ani „umělecké“ zpracování hluku, ani profesorská reakce pana prezidenta. Nejde o to zakázat hlasitou hudbu, ale informovat o nebezpečí takového poslechu, a vymýšlet technologie, které jsou tiché. Volba je jen a jen na nás.

Zatím volíme akustický smog.

Jenže tak jako čistá voda a čistý vzduch, životně důležité (a luxusní) začíná pro nás lidi být i ticho.

http://marek.blog.respekt.cz/c/1794/Hlasitost.html

http://www.rozhlas.cz/brno/zpravodajstvi/_zprava/310276

http://www.mineralfit.cz/clanek/623--hluk-ohrozuje-vase-zdravi.html

http://www.szu.cz/chzp/hluk/zakladni-info/

http://www.i-eps.cz/php/index.php?cat=programy&art=ppzp-hluk

http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/Pr05_html/B5_02.htm#B5_022

http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=neRWswEQamqJ

Je obecně známou (a lékařskými i statistickými studiemi podloženou) skutečností, že existuje přímý a prokazatelný vztah mezi hlučností prostředí a zdravotním stavem obyvatel. Je potvrzena úzká vazba mezi počtem osob obtěžovaných venkovním hlukem a počtem osob s poruchami spánku a také jasná souvislost s úrovní nemocnosti na civilizační choroby. Odhadovat lze i ekonomické škody působené hlukem. Škody jsou dány snížením cen nemovitostí a cen za bydlení, náklady na lékařskou péči, snížením možností využívání území, ztrátou produkce vzhledem k neodpracované pracovní době atd. Jistě ne nejméně významnou skutečností je snížení kvality života lidí obtěžovaných hlukem.

V Evropské unii se obtěžování hlukem a s tím spojené snížení kvality života týká asi 25% populace (5 až 15% populace trpí poruchami spánku), 100 miliónů obyvatel je zasaženo nadlimitním hlukem (tj. nad 65 dB), pokud jde o škody způsobené hlukem odhadují se ročně na 13 až 28 miliard EURO. V ČR se hluk z dopravy ve městech dlouhodobě sleduje zejména v Praze, odhaduje se že v roce 2002 bylo nadlimitním hlukem zasaženo 7,6 % obyvatel, tedy přes 50 tisíc občanů.

EU chce plánovat náš hluk

Lidové noviny (15. února 2005) uveřejnily článek s názvem „Klausovo veto zbrzdilo snižování hluku“ a v textu se dokonce říká, že „prezidentovo veto…pozastavilo přijetí jedné z nejdůležitějších směrnic EU na ochranu lidského zdraví“.

To není pravda! Tento zákon není o hluku nebo o ochraně lidského zdraví, ale o byrokratické kontrole života lidí. Jen jsem čekal na okamžik, kdy bude v médiích řečeno, že Klaus, nepřítel životního prostředí a známý milovník hluku, opět ukázal svou pravou tvář! Přišlo to poměrně rychle.

Aby nebylo mýlky, musím – pro nezasvěcené – zdůraznit, že příslušné zdravotní normy proti nadměrnému hluku u nás už dávno existují. Tento zákon je o něčem úplně jiném a ani se tím netají. Zvítězili ti, kteří rádi poroučejí větru a dešti. Pod pokutou až jednoho milionu korun pro ty, kteří s nimi nebudou chtít spolupracovat, budou bruselští (a spolu s nimi naši vlastní) úředníci regulovat a plánovat náš hluk.

Hluk bude detailně monitorován, měřen, zaznamenáván, vyhodnocován, analyzován, reportován, diskutován, a včas hlášen do EU. Budou vznikat tzv. „Strategické hlukové mapy“ a „Akční plány“. Taková Strategická hluková mapa musí například obsahovat „odhadovaný celkový počet osob (ve stovkách) žijící v obydlích, která jsou ve výšce 4 m nad zemí u nejvíce exponované fasády vystavena povoleným rozsahům hodnot hlukového ukazatele pro noc.“ Ministerstvo životního prostředí pak provede sumarizaci údajů získaných ze strategických hlukových map a akčních plánů. Krajský úřad stanoví – nařízením kraje – „tiché oblasti v aglomeraci“. Těmi je (podle definice v zákoně!) „oblast, která není vystavena hluku většímu, než je mezní hodnota hlukového ukazatele pro den-večer-noc nebo než je nejvyšší přípustná hodnota jiného ukazatele stanovená zvláštním právním předpisem“.

Autoři nás touto cestou pomalu, postupně, nepozorovaně, s těmi nejčistějšími úmysly převádějí do orwellovského světa, ve kterém je „univerzální dobro“ na lidech prostě vykonáno, ať se jim to líbí, nebo ne. Pak bych jim ale připomněl, že ani tento zákon není všezahrnující. Jak praví jeho §1, odst.2, (zatím?) se „nevztahuje na hluk způsobený osobou, která je mu vystavena“, ani „na hluk v domácnostech“ (feministky příslušné pasáže teprve připravují), a dokonce ani na „hluk uvnitř dopravních prostředků“.

Asi bude třeba, spolu s výrobci svíček ze slavného eseje Frédérica Bastiata, požadovat po Evropské komisi naprostou důslednost! Oč je právě hluk horší a zavrženíhodnější než například zápach či pouliční osvětlení, drze nám v noci svítící do ložnic a vyžadující instalaci rolet, žaluzií, či neprůhledných záclon?

Mám strach, že nepotrvá dlouho, a vznikne Evropská směrnice o hodnocení a snižování zápachu v životním prostředí (s vyznačením povolených izopachových čar), o světelných emisích nehovoříc. V tomto případě ale Evropská komise nezůstane bez podkladů. Bude se moci opřít o příslušnou zatemňovací legislativu z období II. světové války. Časem nám tak bude poskytnuto optimálně spočtené množství hluku, pachu, světla, a ti, kteří se rádi pohybují po chodníku suboptimální rychlostí, budou vykázáni do příslušných rychlostních zón. Vítejme v orwellovském světě nových forem regulovaného života!

Václav Klaus, Lidové noviny, 16.2.2005

http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=neRWswEQamqJ