Duben 2007

Když už i dalajlama (Část 4)

Vlastimil Marek

Otiskujeme další část z knížky fejetonů o době, duši, mozku a jiném myšlení.

Co dělat?

Vždy v krizových chvílích se lidé, kterým ještě masky funkce nebo cynismus neprorostly neoddělitelně do tváří a myslí, ptají: Co dělat?

Člověk, a to my Češi přece z historie dávné i nedávné dobře víme, nemůže většinu věcí kolem sebe ovlivnit. Neměl by si jimi nechat pošpinit kvalitu svého myšlení (nejen tím, že bude „ty druhé“ nenávidět, ale ani tím, že se bude trápit bezmocí či neschopností najít nějaké řešení). Jako dospívající jsem někde narazil na citát: „Netrap se tím, co nemůžeš ovlivnit. Tím přece nic nezměníš, jen škodíš sám sobě. A to, co můžeš ovlivnit, prostě ovlivni.“

Připomíná mi to konec roku 1981, kdy v Polsku vypuklo stanné právo, a tisíce tamních buddhistů, žáků korejského zenového mistra Seng Sahna, najednou nevěděly, co dělat. A tak většinou nezaměstnaní mladí Poláci napsali svému mistrovi o radu. On jim odpověděl aby se netrápili tím, co nemohou změnit, a v doušce jen oznámil, že on sám začal, aby jim pomohl, dělat 500 poklon denně.

Na vysvětlenou těm, kteří tyhle poklony nikdy nedělali: jde o jakousi zenovou variantu jógického pozdravu slunci. Ve stoji spatném s rukama vpředu sepnutýma člověk udělá s výdechem klek, a s rukama opřenýma o podlahu se dotkne čelem podlahy, pak ruce s dlaněmi nahoru pozvedne nad uši (symbolika úcty k principu, který je výš než moje osobnost, navíc se tím prodlouží výdech), a pak plynule a koordinovaně, jedním pohybem, s nádechem, zase vstane.

Běžně se dělává 108 poklon, a začátečníci se k tomuto počtu poklon obvykle dostanou postupně, že nacvičují, zda se jim povede udělat 27, 54, 81 a nakonec všech 108 poklon.

Poláci byli zmateni. Oni se přece ptali, co mají dělat se stanným právem, a mistr, celoživotní astmatik, v pětašedesáti letech, začal dělat 500 poklon denně? A tak mu napsali, aby jim to vysvětlil. Přišla jim pohlednice s oznámením, že mistr začal dělat 1000 poklon denně.

Podobné je to i s válkou v Iráku: nemůžeme ovlivnit svět (a Bushe a Hussajna a Grebeníčka a Železného), jediné, co můžeme ovlivnit, je náš vztah ke světu (a zmíněným i nezmíněným pánům a jevům). Můžeme navíc ovlivnit tělo a mysl, tedy nástroje, jejichž prostřednictvím na svět reagujeme a díky nimž vše, i sebe, vnímáme. Budeme-li přeposílat dál mailové petice, rozčilovat se nad novinami, nadávat na poměry, stejně nic nezměníme a navíc si dále budeme tělesně, emočně i psychicky, škodit (zvýšenou produkcí nevyplavovaného adrenalinu).

Co dělat? Každý přece máme své cvičení (dietu, druh meditace, způsob relaxace), které jsme třeba kdysi začali, ale u kterého jsme nevydrželi. Dnešní svět nás zaplavuje negativitami, je tedy třeba situace „vyvážit“ zvýšeným přísunem pozitiv. Ani sebelepší mistr dnes nemůže přežít obyčejný všední den, aniž by se ráno či večer nepokusil svou mysl očistit a

zharmonizovat. J. Kainar kdysi prohlásil, že když jde na poštu vyplnit složenku, pak nemůže týden skládat básně.

Využijme tedy, my, kteří nejsme ani vojáci, ani politici, příležitosti a motivace a začněme znovu cvičit (já dnes udělal po dlouhé době první porci poklon), relaxovat, zpívat mantry nebo alikvoty, hrát na mísy, meditovat. Oč krutější budou válečné zprávy, o to víc se usmívejme, o to víc buďme na sebe, své blízké i známé, okolí i přírodu, laskaví. Přestaňme být oběti masmediálního zpravodajství (stačí jedny zprávy denně) a pracujme o to víc raději na sobě (než aby na nás pracoval svět, vymknutý z kloubů).

Bude-li to třeba, budeme, až to skončí, tak či onak připraveni.

Co dělat? Pracovat na sobě.

Kde domov můj

Problémy s identitou osobní, nebo dokonce národní, má dnes značná část obyvatel České republiky. A zvláště my, kteří jsme zažili a nechápavě protrpěli rozdělení Československa (v roce 1993) a také následné nekončící diskuse o název nově vzniklého českého státního útvaru. Čechie? Česko? Česká republika? Nemůžeme zjistit, kde domov náš, když ani neumíme pořádně vyslovit, nebo dokonce nalézt, název svého státního útvaru.

Když se na mistrovství světa ve fotbale zpívala naše hymna, znělo to, ač občas falešně, rázně a rezolutně. Bojovnost čišela nejen z očí a tváří fotbalistů, ale zvláště pak z tváří a gest fanoušků. Text hymny ovšem odráží spíše někdejší nejistotu jak autora textu, Josefa Kajetána Tyla, tak česky hovořícího etnika, které si na svůj samostatný stát od té doby muselo ještě dost dlouho počkat.

Proč o tom takto uvažuji? Nabízím pohled úplně odjinud. Naznačuji, že otázka hned v prvním verši, tedy „Kde domov můj?“, totiž možná má, jak vidno, dodnes, negativní konotace. Tak jako oko, které neustále jen těká a hledá (zatímco ucho nalézá), i Češi svůj domov ne a ne najít.

Tedy ten domov, který by jim poskytl onu vytouženou a opěvovanou zakotvenost, jistotu a hrdost.

Samozřejmě, Bílá Hora se všemi důsledky, Rakousko-Uhersko, německá okupace, odsun Němců ze Sudet a přesídlení davů lidí, kteří k tamním bytům a domům přišli jak slepí k houslím, socialistická výstavba králíkáren, pardon, paneláků, to vše k pocitu ukotvenosti a nalezení „domova“ ani v posledním století rozhodně nepřispělo.

Každý někam patříme. Tak jako s prvním nádechem na tomto světě nasáváme také určité do mozku trvale vtisknuté kosmické akordy energií (které nás pak jemně ale dostatečně výrazně rozlišují, když to přirovnám polopaticky, na Berany, Lvy, Panny či Ryby), právě tak jsme ovlivněni a ovlivňováni i energiemi geomagnetickými, klimatickými, lokálními, místními a bytovými a rodinnými.

Někteří z nás dokonce jakoby přímo patřili na určitá místa, jiní zase neposedí a putují sem tam celý život. Ono „mít svůj domov“ je daleko důležitější, než zatím většinou tušíme. Například astrologie je ve své jedné větvi dokonce schopna pomoci zjistit právě těmto neukotveným, kde je jejich ideální místo (domov). Jmenuje se astrocartografie a zavedl ji Jim Lewis v 80. letech. Jak poznamenává Pavel Turnovský, který tuto techniku (podobně jako řadu technik, metod a přístupů v astrologii) propagoval začátkem 90. let (a byl tehdy považován za pitomce, přičemž dnes relokaci, přestěhování podle astrologie, někteří bývalí posměváčci z řad tradiční astrologie nabízí jako standardní službu za peníze), „neznamená to, že by se nějak původní nativita (horoskop zrození) zrušila, ale ukazuje místa na zeměkouli, kde v okamžiku narození onoho člověka stály planety silně (vycházely, zapadaly, kulminovaly, případně se tyto linie křížily) a tak naznačovaly, které potenciály v kterých místech zeměkoule by mohl onen dotyčný rozvíjet efektivněji. Znám řadu emigrantů, kteří se v místě svého zrození příliš nechytli, ale když se přestěhovali, náhle zazářili.“

Zpět k našemu hymnickému zadání: je docela dobře možné, že právě naše nezabydlenost, neukotvenost (hymnou jako bychom dávali stále znovu a znovu najevo, že svůj skutečný domov stále ještě hledáme) způsobila, že se i ke svým domům a bytům chováme docela macešsky. To ne my, ale Číňané vymysleli feng šuej, to ne my, ale Němci mají své domečky čisté, upravené a vyzdobené (a vysmívaní trpaslíci před nimi symbolizují ochranné božstvo).

Zástupně pak se Pražáci či Brňáci jaksi schizofrenně starali daleko více o své chaty a chatičky než o své byty. A mimochodem, zatímco například Poláci (jejichž země, jak se bojovně zpívá v jejich hymně, „nikdy nezhyne“) se ke své emigraci vždy, i za dob socialismu, hrdě hlásili, my Češi jsme každou vlnou emigrantů spíše opovrhovali.

Jak z toho všeho ven? Navrhuji začít českou hymnu zpívat se slůvkem „zde“ místo „kde“: „Zde domov můj, zde domov můj…“ a za čas, zároveň s tím, jak budeme ujišťovat (a postupně tak přeprogramovávat) sami sebe, že tam, kde bydlíme, je to skutečně náš domov, svůj skutečný domov i nalezneme. A třeba si budeme víc a konečně vážit svých lučin, borů, emigrantů, průkopníků, vynálezců, umělců a skalin a z jara květů.

Makyo a Ježíš

Mistr: Ukaž, jak držíš prázdnotu. Žák chňapl rukou do prázdna.

Mistr: „Myslíš, že to jde takhle?“Žák namítl: „A jak jinak?“

Mistr popadl žáka za nos a kroutil.

„To je moc,“ křičel žák, ale mistr nepovolil a poznamenal:

„Jinak přece prázdnotu nepodržíš!“

Makyo je speciální japonský zenový termín označující bludy, představy a iluze, které zpočátku vytváří naše mysl při delší meditaci. Tedy při jakémsi čisticím procesu mysli. Zenoví mistři totiž na vlastní „mysl“ zkusili to, co provází každého začátečníka při pokusech o ponor do hlubin vlastního vědomí, a vědí, co s tím.

Současní hledači drogových (houbičkových či ayahuascových) úletů, někdejší jógíni, mystici, ale i spiritisté, nebo malíř František Kupka a jemu podobní nadšení hledači absolutna také brzy zjistili, že počátek takovéhoto skutečného zklidnění mysli je provázen geometrickými vizemi, či dokonce přeludy a vidinami. Zatímco adepti jiných mystických a extatických tradic (včetně té křesťanské a islámské) se těmito vizemi nechávají unášet (či zastrašovat), a uvěří, že se s Ježíšem, svým zemřelým mistrem, Panenkou Marií nebo dokonce Bohem skutečně setkali, zenoví učitelé rozumně nabádají mnichy, aby se tím nedali ovlivnit a zastavit v meditačním úsilí. Je to jen „makyo“, chvilkový přelud, není to nic důležitého, říkají. Je třeba jít dál.

Problém je v kuřeti a slepici, nebo jinak, v mozku a mysli. Tedy v možnosti, jak si ověřit (hmotně) reálnost (nehmotného, vibračního) zážitku, když vše, co vnímáme, vidíme, je jen promítání na monitor naší mysli. Navíc ovlivněné (zkreslené, zabarvené) zkušenostmi, databází negativních emocí od narození, povahou a charakterovými vlastnostmi a kvalitami (ovlivněné porodem, výchovou, tréninkem zvládnutí emocí, či jak je tomu u nás, jeho naprostou absencí). Jak si může mysl být jista, že to, co vidí a zažívá, není jen činnost mozku? Jak může mozek slovem odhalit past slova nebo procesy v něm probíhající? V tomto smyslu oceňuji jiné rčení, zdařile popisující naši dosavadní, počáteční „vědeckou“, nebo, chcete-li, racionální snahu pochopit vědomím vědomí: „Vejce poučuje kuře, jak se snáší“.

Jedna část čtyřúrovňového procesu, neustále probíhajícího v jedné speciální části našeho mozku, v amygdale, je např. zaměřena na rozlišování, co je sen a co skutečnost. Ti, kteří to nedokáží rozlišit, brzy hynou, nebo dožívají v blázincích: jejich mozek je (v prožívání života Napoleona či jiné slavné osobnosti dějin) dokonale přesvědčivý.

Dobře si vzpomínám, jak jsem poprvé delší dobu seděl v zazenu. Bylo to v polském zenovém centru v Katovicích, kde se meditovalo směrem ke zdi, na které byla připevněna pytlovina. Já tenkrát nic o makyu nevěděl, a prostě jsem dělal, co bylo řečeno: „Seď zpříma v pozici lotosu, bez jediného pohybu, s očima trochu sklopenýma, ale jaksi rozostřenýma, a počítej dech od jedné do deseti .“ Pozici jsem už uměl, výdrž jsem měl taky, ale to, že se mi před očima začne pohybovat stěna a pak se na ní budou promítat nejrůznější obrazce, tvary a výjevy, mne překvapilo a zpočátku trochu vystrašilo. Naštěstí jsem večer v místní strojopisné samizdatové knihovně našel polský překlad knihy P. Kapleaua Tři pilíře zenu. V ní tento kanadský a první současný západní mistr zenu nepoučeným Evropanům (na rozdíl od Asiatů, kteří to nikdy nepotřebovali, protože klášter byl téměř u každé vesnice) vysvětluje, jak sedět, co v zazenu dělat, a čeho a jak se, v případě makya, vyvarovat.

Skutečnou a vědecky ověřenou teorii vzniku těchto (entoptických a jiných) vizí ještě neznáme, to ale nic nemění na pronikavé a empirické moudrosti dávných prvních adeptů a mistrů zenu, kteří rozeznali fyziologický původ těchto přeludů a již celá staletí tak šetří spoustě meditátorů řadu následných nepříjemností.

Oni ti dávní mistři a guruové měli pravdu. Svět je skutečně iluze. Svět je to, co každému z nás promítá mozek na monitor mysli. Navíc s půlvteřinovým zpožděním (aby stihl sladit smyslové vjemy s databází paměti, databází emocí a sjednocující vlnou elektrických kmitů o 40 Hz). Iluzí také bylo a je tvrzení o jediné objektivitě dneška, vědě. Je stále zřejmější, že iluzí, májou, je i právě ona zvláště v minulém století (a bohužel u nás doposud) tak obdivovaná a propagovaná „objektivita“ vědců. Každý vědec je přece jen člověk a i on tedy žije v téže půlvteřinové iluzi přítomnosti. „Nad podílem nevědomí ve vědě nelze jen tak mávnout rukou,“ píše S. Pollack. Každý, i ten proklamativně nejobjektivnější vědec (nebo ryzí racionalitou se neustále zaštiťující makroekonom), ať se ohání objektivními podklady svých tvrzení sebevíc, je tedy také ovlivněn svými emocemi, které mu nevědomě jeho objektivitu „zabarvují“.

Dlouhodobá pravidelná meditace tak je, dokud nepřijdeme na efektivnější a především rychlejší způsob práce s myslí, doposud jedinou známou metodou, která dokáže prokazatelně transformovat (a nepřímo pozitivně ovlivnit) i ony nevědomé, od první vteřiny života hluboce zafixované (bohužel většinou negativní) emoce, jimiž naše běžným životem rozbouřená mysl přímo oplývá. Buddhisté (a meditátoři) jsou prokazatelně šťastnější, zdravější, ekologičtější. Jenže proto také jedno slavné zenové rčení zní: „Když potkáš Buddhu, zabij Buddhu!“ V našich křesťanských končinách bych dnes mohl parafrázovat: „Když potkáš Ježíše, zabij Ježíše.“ Rozuměj, nenech se zmást iluzí, makyem, protože tvá duchovní cesta (transformace toho, jak nevědomě pracuje mozek) by tím mohla být pozastavena, nebo zcela zablokována.

Většinou tyhle vize známe jen z literatury a umění (např. vize sv. Antonína), a řada „vizionářů“ negativní intenzitu svých vizí neunesla. Lze ovšem „ulétnout“ i jinak: dostane-li se k duchovnosti usilovně směřujícímu nadšenci náboženské (extatické) vize, je to vize (makyo) často dokonale pozitivní. Zářící všepronikající světlo, pocit, že člověk všemu rozumí, vše zapadá a kypí propojeností a logikou požehnané existence - to vše je tak hlubinné a přesvědčivé, že není proč pochybovat. Jenže je to zase „jen“ vize.

Vzpomínáte na americký film Fenomén? John Travolta hrál mladého muže, který zažívá jak ona světla shůry, tak praktický vzmach své inteligence (dokáže se např. za hodinku naučit cizí jazyk). Nakonec se ale zjistí, že má nádor na mozku, který to vše způsobuje (rozuměj, nádor ovlivňuje mozek, který je stvořitelem našich světů).

Z jiného pohledu ale to, že se tyhle a podobné (pozitivní!) vize a makyo stávají stále většímu počtu lidí, svědčí jak o rostoucí potřebě praktické duchovnosti, tak o neuvěřitelných potenciálech lidské mysli. Teoreticky může tyto vodopády extatického požehnání zažívat každý člověk: každý máme v zadání svého (v ideálním případě nepoškozeného a životem v materialistické společnosti nedeformovaného) mozku možnost osvícení. Každý můžeme zažít hlubinné a tak slastné obrácení Šavla na Pavla. V poslední době to zažil například dr. Král, ryzí materialista a vědec. Jeho setkání s Bohem a dokonalostí niterného světa duchovnosti z něj udělalo velmi tolerantního člověka. Navíc mu to přineslo schopnost naučit se cizí jazyky a vyléčilo to jeho letité neduhy. Každý máme potenciál být ne historickým Buddhou nebo Ježíšem, ale podobně probudivší se (slovo buddha znamená z iluzí programu svého mozku „probuzený“) osobností, která konečně začne využívat možností své (doposud jen na téměř živočišné úrovni probíhající) existence. Takovýto zážitek pak dokáže nejen léčit a duchovně transformovat, ale navíc dát a dávat smysl naší individuální, ale i kolektivní, všelidské existenci.

Potkávejme (ve svých vizích) Buddhy, Ježíše nebo Panenky Marie (jako se to stalo mně) – stále lepší než kdybychom potkávali satany, vetřelce, esesáky či binládinovce, a vychutnejme si požehnání takovýchto okamžiků. Pozdravme je, ale jděme dál. Jsou to jen (jakkoliv pozitivní) makya. Cesta za dokonalou duchovností je sice na rozdíl od komentářů mnohých z těch, kteří „potkali Ježíše či Buddhu“ a zastavili se tak, pracná a mnohdy i bolestivá (viz úvodní citát), ale rozhodně stojí za to.

Pogačnik a síly

Marko Pogačnik (slovinský sochař a geomant) cestuje po Evropě a po světě, „měří“ různá vyzařování krajiny a na oslabených místech vztyčuje své litopunktury, sochařsky opracované kameny, které tam slouží jako jakési akupunkturní body. On i jeho dcera pilně přednášejí. Protože jejich „učení“ oplývá takovými pojmy, jako jsou zemské čakry, andělé, elementární bytosti, orákulum, zjevení, kosmogramy, duchovně duševní jevy v krajině aj., a protože Marko běžně popisuje, jak dokáží on i jeho dcera „komunikovat“ s anděly a duchy krajiny, je snadné buď mávnout rukou (jsou to nesmysly), nebo začít všechno co dělá a říká a píše, nekriticky obdivovat a uctívat.

Protože umím hledat vodu a tzv. geopatogenní (ale i geopozitivní) zóny, a mám co se týče meditací a „naslouchání“ krajině něco za sebou, a protože jsem o Pogačnikovi psal již v poslední Barace a prolistoval jsem také řadu jeho knih, rozhodl jsem se pomoci několika přátelům, kteří zatím nevědí, jaký postoj k němu zaujmout, několika subjektivními postřehy a informacemi.

Není pochyb o tom, že člověk, natrénuje-li to, umí pomocí virgule či jiných pomůcek jaksi zesílit to, na co jeho tělo dokáže reagovat (existují již ale velmi citlivé geofyzikální přístroje, registrující totéž): tedy různé ty homogenní nebo nehomogenní geologické zlomy, vyzařování, toky různých energií atd. Nedávno jsem tchánovi překládal návod na malý přístroj na baterie, pomocí kterého lze ve stěně či v půdě najít jak elektrické dráty, tak zapomenuté kovové trubky.

Různé ty dračí žíly a leylines uměli rozpoznat nejen Číňané, ale i naši předci (i staří Římané a Řekové atd.), a osobně jsem viděl, jak si takový „proutkař“ sedl na židli na kopec a jen tak, bez jakékoliv virgule či jiné pomůcky, rukou přejížděl po obzoru a diktoval pomocníkovi, kde přesně a v jaké vydatnosti je pramen vody pro případnou studnu.

Není pochyb o tom, že lidská mysl dokáže neuvěřitelné věci, jen když si uvěří a trénuje. Dnes víme, že mozek se přizpůsobuje a dokonce i hardwarově mění v rámci každé soustředěné, motivované a delší dobu pravidelně vykonávané činnosti. Londýnský taxikář má tu část mozku, která je zodpovědná za orientaci v prostoru, abnormálně vyvinutou a daleko výkonnější (právě tak jako je větší a výkonnější ta část mozku pubertální zasílačky esemesek, která řídí činnost pravého či levého palce ruky). Malíř má výkonnější tu část mozku, která zodpovídá za vjem a zpracování barev, hudebník zase ty části mozku, které řídí buď tu ruku nebo ty prsty, které pravidelně a usilovně cvičí a používá, nebo zvukové a sluchové vjemy. Diktátor či bankéř po dvaceti letech diktátorství nebo počítání v miliardách prostě není fyzicky schopen soucitu či alespoň vcítění se do pocitů jiných lidí atd. Náboženským fanatikům (v těchto případech pak původně v pozitivním úmyslu) krvácí ruce přesně v místech, ve kterých přikovali Krista na kříž, a opačně, středověkým flagelantům a současným filipínským sebemrskačům rány sice trochu krvácí, ale zase až tak to nebolí a brzy se to zahojí.

Jenže. Když se nadšenec (meditací, modlitbou, půstem, hyperventilací, extatickým náboženským zážitkem, pomocí drogy či halucinogenu, ale někdy i alkoholu) „napojí“ na nějakého toho ducha nějaké té studánky či jeskyně, jde o věc pro jeho mysl reálnou. Následná interpretace je ovšem spíše případ autosugesce. Mozek a tělo takového člověka zareaguje na nějaké to energetické vysílání (či jiný než obvyklý energetický vzorec), ale pak, v závislosti na kulturní či náboženské tradici, příslušný program v jeho mysli „přeloží“ vjem pomocí pojmů a zkušeností, které již má v databázi svého mozku.

Funguje to i kolektivně. Po pár tisících letech pak posvátná místa v té které kultuře „vyzařují“ pro lidi zjistitelně, ale poněkud odlišně: zatímco my máme vodníky a rusalky, Skandinávci mají trolly, skřítky a víly, Peruánci či Brazilci pak „vidí“ a komunikují s gigantickými leopardy a anakondami.

Když Marko Pogačnik požádá nějakou tu vílu či nějakého toho anděla o radu, jeho tělo a mozek reálně na něco reagují, jeho mysl je zcela jistě v tzv. rozšířeném stavu vědomí, ale myšlenky, které mu „sděluje“ víla či anděl, jsou sestavovány a vyslovovány (jakkoliv nevědomě) jen a jen jeho vlastní myslí a jejími programy.

V jistém smyslu to dokážeme každý a umí to kdejaký hypochondr, který tak usilovně přemýšlí o svých nemocech, až je na sebe „přivolá“ a dostane je.

Lidská mysl, pokud se to umí a zvládá, dokáže neuvěřitelné věci. Když tedy takový novodobý šaman Marko Pogačnik (a podobně tisíce jemu podobných všech kultur a věků) naučí své tělo a mysl reagovat na jemné energetické toky a proudy krajiny a kamenů, je to v pořádku. Když pak ale (a navíc dlouhodobě) přisuzuje svým zjištěním (pocitům, reakcím těla) všeobecné nebo dokonce globální (a někdy i vesmírné) parametry, a píše o tom knihy, je to spíše přání otcem myšlenky, a také rázem vyvstane nebezpečí přinejmenším na dvou úrovních.

Zaprvé, nové programy jeho vlastní mysli cele ovládnou „racionální“ mozek, který pak slepě a naprosto uvěří čemukoliv, co se objeví na vlastním monitoru mysli. Takovému člověku to prostě funguje: pokud nemá nějaké ty kontrolní mechanismy nebo neumí pravidelně nástroj nástrojů, tedy mozek a mysl, čistit, jeho vize se (pro něho, jeho rodinné příslušníky a jeho nejbližší žáky) stávají realitou.

Zadruhé, ti, kteří tam na tom kopci tehdy nestáli, a kteří si o Pogačnikových vizích či dialozích s anděly jen čtou, a těch je naprostá většina, snadno spadnou do pasti jen „čteného“: nemají jak si to (synesteticky, více smysly, nebo jinak) ověřit, a nezbývá jim, než to buď přijmout, nebo odmítnout. Pak ale jen levohemisférově papouškují a jsou tak jaksi nevědomě manipulováni. Nic na tom nemění možnost, že když tomu opravdu uvěří, i jim samotným začnou některé věci a jevy, popisované nějakou tou vůdčí osobností, zvláště pokud tu či onu víru praktikují ve skupině, nějak fungovat.

Nemám nic proti jakémukoliv tréninku pravé mozkové hemisféry, i kdyby to mělo být na Pogačnikových kurzech (protože o to v zásadě jde). Namítám jen, že jev a pocit je jedna věc, jejich interpretace (a možné zneužití) docela jiná a často i individuálně ale i celospolečensky pak spíše nebezpečná věc. Jakmile se jakýkoliv individuální prožitek stane (geomantickým, ideologickým či náboženským) dogmatem, jakmile původní autentická duchovnost zinstitucionalizuje, přestává (pro všechny jiné než původce) v tom pozitivním smyslu slova fungovat.

Pogačnikovy metody a návody jak se vyladit na krajinu (a varování před znečištěním našeho vztahu ke krajině) jsou chvályhodné.

Pogačnikovy všeobecné teorie a termíny a (jemu fungující) zjištění pak ovšem čtenářům jeho knih svým způsobem zabrání vnímat krajinu (a energie v ní a možnosti svého těla mysli registrovat je a naučit se je interpretovat) nepředpojatě a necenzurovaně. Vnutí se jim (protože je to z druhé a třetí ruky, jen levohemisférově) tak, až se stanou ne motivací a pozváním, ale diktátem a manipulací.

Je krásné učit se a naučit vnímat krajinu (ale i obrazy, hudbu, lidi) nejen očima, ale holisticky, synesteticky, celou bytostí (včetně zděděných poznatků předků). Tak jako platí rčení, že kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem, tak také platí tvrzení, že když se třeba v padesáti letech naučíš čínsky, hledat vodu, nebo meditovat, nebo si s Pogačnikem projdeš Prahu či nějakou krajinu, velmi tě to obohatí (a přinejmenším zabrání pozdější skleróze).

Je ale nebezpečné slepě uvěřit zážitkům a interpretacím jiného člověka (a zbudovat na takto vratkých základech mnohdy mnohaletou nebo dokonce celoživotní) konstrukci své identity.

Síly země, přírody, ale i mysli člověka jsou neuvěřitelně mocné a vyžadují pokoru a případný postupný nácvik, jak s nimi zacházet. Zatímco Pogačnik to dělá nejméně třicet let, a ví už, co a jak, čtenář jeho knihy, který by si to chtěl prakticky vyzkoušet, není psychicky, tělesně a mentálně připraven. Mohl by si ublížit (protože se nemůže nechovat jako slon v porcelánu).

Pogačnik je v pořádku, síly země a mysli jsou v pořádku, ale spojovat je a hrát si s nimi bez předchozího výcviku, či alespoň návodu na upotřebení, je naivní ignorance (podobající se způsobu, jakým si jako obyvatelé této planety pod sebou podřezávají svou ekologickou větev).

P.S.: „Já jsem vůbec nebyla naštvaná na přírodu, spíš jsem najednou měla pocit, že to právě ona křičí o pomoc. Ona si nevybírala, jestli jste z Čech, z Thajska nebo z Ameriky, jestli jste modelka nebo hoteliér. Všichni jsme byli takhle malinkatí a já si uvědomila, jakou sílu příroda má. A že teď křičí… My jsme dopustili, aby se narušila rovnováha mezi přírodou a člověkem a to se právě díky cunami změnilo… Najednou bylo nádherné, jak se k sobě všichni chovali. Neznámí lidé riskovali život a pomáhali, přestože netušili, jestli nepřijde další vlna…“

Modelka Petra Němcová popisuje, jak se se zlomenou pánví a krvácejícími zády osm hodin udržela na palmě.

Sci-fi v Čechách

Smutná a stále smutnější situace v našem školství (ale i zdravotnictví, vědě, politice aj.) mne i po letech štve. Když jsem na jaře roku 1993 psal do revue Prostor následující parafrázi na sci-fi zprávu, v duchu jsem doufal, že tříleté státní, parlamentní a ministerské nicnedělání je jen daní za politickou změnu režimu. Vida, uběhlo dalších deset let, a nezměnilo se téměř nic. Politici, ministři a odborníci se stále přou a zaměstnávají jen svými politickými, ministerskými a odbornými problémy, a skutek, tedy hlubinná transformace výchovy, vzdělání a veškerého školství, utek. A tak si počtěte, o čem jsem tehdy snil… a smutněte se mnou, kde jsme mohli být, kdybychom tehdy nastartovali totéž, co se podařilo Finům a Irům…

Jeho excelence John W. Cabasco, velvyslanec USA v Praze, byl odvolán zpět do Washingtonu a obviněn z odposlouchávání telefonů a průmyslové špionáže v objektech mateřské školy v Praze 4 – Krči. Během posledních tří let (nejméně od roku 2007, kdy se budova školky naposledy opravovala) uspořádalo velvyslanectví USA v blízké budově kasina nejméně třicet odborných seminářů pedagogů a psychologů, kteří sledovali (v tajném a nezákonném) přímém přenosu aplikaci výchovné metody Hříbková-Charvátová.

Při přestupu na raketodromu v Milovicích jsme panu velvyslanci položili několik otázek a jeho excelence uvedla:

„Neměli jsme jinou možnost. Poslední statistické údaje o IQ a PONS (profilu nonverbální citlivosti) průměru českých dětí předškolního věku vysoko překročily limity pro přijetí na naše univerzity. Krize amerického školství dosáhla obrovských rozměrů, zatímco počet českých uchazečů o Nobelovu cenu je, jak jistě víte, alarmující nejen pro USA, ale i pro zbytek planety. Američané přestávají být hrdí na svou zemi a nacionalistické tendence (například vztahy mezi Texasem a Arkansasem) z poslední doby jsou jen dalším vážným varováním.

Všichni víme, že inteligence národa začíná u dětí. Po konzultaci s ECCO (Earth Coincidence Control Office) jsme se rozhodli převzít vaše zkušenosti. Naše odborníky zaujala především metoda odpoledního bahnění (všechny děti spolu s učitelkami se hodinu válejí nahé v řídkém bahnu), při kterém se děti a k našemu překvapení i dospělí dorozumívají zvláštní super rychlou řečí těla. Naše počítače odhadují, že rychlost předávání informací v takto vytvořeném prostoročasu překonává i supravodivé biočipové megapočítače, ale je deset tisíckrát levnější.

Byli jsme také zaujati výukou matematiky při stavbě kostelů z inovovaných Lego kostek, hodinami bláznivého snění, systémem her na gordicky zauzlované tkaničky, upovídané velryby, zamrzlé spěchání, chrudošivé boroly, provázky otázky, bramborové mašle, Kolumbovo jádro vaječného pudla, ale líbily se nám i východy a bezbariérové tobogánové cesty a skluzy mezi patry školky. Např. energetická soběstačnost budov školky našim odborníkům dlouho nedala spát. Jen odposlechem a špionáží jsme mohli zjistit, co je dnes známo i veřejně, že totiž děti (tím, jak si nepřetržitě hrají, jak neustále otevírají dveře, jak se pohybují) vyrábějí dost elektřiny pro provoz celé školky. Vaše děti jsou neuvěřitelně nádherně neposlušné a tvůrčí. Můžete na ně být právem hrdí. Blahopřejeme a závidíme vám.“

Psycholožky L. Hříbková a M. Charvátová na náš dotaz uvedly, že program začal běžet už v roce 1992, tenkrát na základě amerických zkušeností, a pod názvem „Péče o talentovou populaci v době docházky do mateřské školy“ byl experimentálně zaveden na několika zařízeních tohoto typu v Praze. Brzy se zjistilo, že nejen vybrané talentované děti, ale prakticky každé dítě (i když některé o něco pomaleji) dokázalo zvládnout vše, co se od něho chtělo. Další náhodou pak psycholožky zjistily, že děti jsou inteligentnější než ony samy (testy PONS měly lepší než jakýkoliv dospělý), rozhodly se tedy poskytnout dětem maximální svobodu. Děti začaly dospělým tykat a spoluvytvářet další návazné výukové programy formou her. Odtud byl už jen krůček k objevu, že každé dítě ve věku od tří do šesti let je génius. Stačilo pak jen nepřekážet jim v jejich vývoji. Systematická práce s dětmi studentů – účastníků demonstrace v listopadu 1989 pak přinesla první důkazy o správnosti této metody: děti narozené v atmosféře maximální svobody se rozvíjely fantastickou rychlostí (rozhodovaly o sobě samy) a samy vyvíjely nové metody výchovy a rozvoje potenciálů.

Např. metoda bahnění vedla k objevu možnosti ovládat počítače holotelepaticky, neřešitelné problémy řešily děti tak, že se těm nově nastoupivším neřeklo, že jsou neřešitelné, mručením při učení objevily subliminální možnosti celomozkového učení se cizím jazykům aj.

Další vývoj už je znám, první dětský parlament převzal výkonnou a zákonodárnou moc loni.

Americká reakce na vyhoštění velvyslance z Prahy byla rychlá. Zítra, 1. 4. 2010 bude na Letnou shozeno sto tun jogurtů Danone, dvě stě tisíc balení zubních past Children signal, pět milionů želv Ninja turtle na atomové baterie a pět milionů panenek Barbie se syntezátorem řeči (s česko anglickým a anglicko českým slovníkem v paměti), včetně plenek, které jsou suché, i když jsou mokré.

Zpravodaj – mluvčí Dětské parlamentní komise pro styk s veřejností

vm

Škodlivé programy

Nepokoje v Paříži a v jiných francouzských městech, při kterých muslimská mládež zapalovala auta a vytloukala výkladní skříně, znovu nastolily otázku vlivu televizního vysílání na stav světa.

Tvrdím již delší dobu, že člověk, naprogramovaný evolucí na život v tlupě maximálně o třiceti členech, a na život v africké lesostepi, nedokáže zvládnout současný příliv vjemů a problémů, který mu každý den zaplavují mozek. Nemůže. Evoluce totiž nepočítala s atomovou energií, zabíjením bližních zmáčknutím spouště či tlačítka, s neodolatelnou působivostí symfonického orchestru, se silou psychózy davu fotbalových fanoušků, s anonymitou mnohasettisícového města, ani s televizní reklamou či propagandou.

Zopakuji (vše už bylo řečeno, ale protože nikdo neposlouchal, je třeba to říci znovu): televize je iluze pohybu ve 25 obrázcích za vteřinu. Zatímco my registrujeme jen jeden pohyblivý, naše podvědomí vnímá a zpracovává čtyřiadvacet dalších. Neubráníme se ani reklamě na dámské vložky s křidélky, jak se tedy máme ubránit systematické propagandě násilí, vražd, válek, anebo pro klipovou televizní kulturu tak typickému zjednodušování života na krátké slogany a symboly? Jak se mají statisíce unuděných mladých muslimů ubránit systematicky štvavé televizní propagandě arabských stanic, nenávisti svých duchovních vůdců a neustálým výzvám k džihádu?

Intenzita nepochopení mezi vládnoucí elitou, a mladými, zejména muslimskými přistěhovalci, je totiž systematicky udržována, prohlubována a jitřena především vysíláním arabských televizních kanálů. Prakticky všichni mladí muslimové na Západě sledují vysílání těchto většinou štvavých (a v duchu Bin Ládina zjednodušujících) arabských televizních stanic přes satelit. A dnes a denně, ač žijí (ve srovnání se mladými např. v Alžíru, Maroku, Afghánistánu) v přepychu a bezpečí, slyší a především vidí propagandu toho, jak je svět nespravedlivý a zkorumpovaný Západ arogantní.

Naivita a trestuhodná neschopnost rychle a účinně na tomto poli zareagovat tak pomalu ale jistě směruje Evropu, především tu západní, ve které dnes žije 18 milionů muslimských imigrantů ze severu Afriky a arabských zemí, k vážné společenské krizi a ostrým sporům.

Neschopnost společnosti a politiků, zaměstnaných svými vlastními spory a problémy, reagovat, natož řešit rozpory mezi proklamovaným a reálným (nejen co se týče mladé generace), není jen naší starostí. Zamyšlení Kateřiny Šafaříkové a Terezy Šupové v příloze LN Orientace (30. 0. 2006) přináší řadu citátů zahraničních odborníků právě na téma znuděné generace X: „Nikdo z nich nic moc nedělá, ale všichni chtějí všechno,“ napsala reportérka Sunday Times o současných mladých Britech. „Mladí nemají důvod se zapojit do života společnosti. Jde o generaci odsouzenou k tomu, aby si užívala“, prohlásil politolog. A na konto problémů s mládeží dodal: „I v budoucnu budou přitahovat pozornost mladých individuace a život na síti, ale také střety s islámem a ekologické problémy. Teď momentálně ale nevidím nic, co by mladé vytrhlo z jejich soukromého života.“ Ale kde v tom reji užívání si vzít čas na studium a diskusi o problémech globálního světa? A kde vzít motivaci na případnou akci? Dokáže se takhle znuděně hédonistická a pragmatická mládež potom ubránit?

Dnes už ovšem víme také víc i o tom, jak škodlivé jsou jisté negativní programy našeho mozku, jak snadno (v atmosféře všeobecné propagace násilí v médiích) člověk podlehne iluzi, že ti druzí jsou vinni mým neúspěchem. Už je jednoznačně prokázán přímý vliv sledování televize na rostoucí agresivitu mladých lidí (i když tohle není jediný „škodlivý program“ – o přímém vlivu medicínských porodů na agresivitu společnosti píši často jinde) v kterékoliv společnosti. Už také víme, že tyhle děti jsou „dětmi“, tedy osobami neschopnými domyslet dlouhodobější důsledky svých činů, nejméně do jednadvaceti let svého věku. V Anglii, v Holandsku, ale především ve Francii žijí na okrajích velkých měst desítky tisíc mladých, kteří jsou frustrovaní a mají pocit, že o ně nikdo nestojí. Kromě radikálních duchovních a vysílání satelitních arabských televizí.

Navíc je stále zřejmější, že i Západ si, alespoň co se týče většiny politiků a intelektuálů, s narůstajícím nebezpečím islámského fundamentalismu vůbec neví rady. Nikdo už totiž neumí naslouchat tomu druhému (jediní, kteří si u nás dokáží poradit s problematickou rómskou menšinou, jsou dobrovolní streetworkeři). I my na Západě jsme totiž oběti obětí (neuvěřitelně zbytečně traumatických porodů, kterými i my systematicky rodíme své příští teroristy) a klín vytloukáme klínem.

Je to na jednu (v případě nepokojů v Paříži, francouzskou) vládu příliš složité, příliš komplexní. Týká se to nejen Evropy, ale i Asie a Afriky. Nikdo zatím neví, odkud a jak začít. Takže co kdybychom začali tam, kde jsou vlivy oněch škodlivých programů nejzřejmější? U satelitních vysílání arabských televizí… U televizních zpráv, které jsou jednou dlouhou černou kronikou a které vysílají přesně to, co chtějí teroristé: záznamy jejich činů.…

BBC už leccos pochopila a během tří let chce začít vysílat do celého arabského světa speciální programy, které by byly jakýmsi protipólem štvavých programů zatímních vysílačů. Kdy to dojde někomu u nás a založí první pozitivní soukromou rozhlasovou a pak i televizní stanici?

Člověk nemůže z pasti, dokud neví, že je v ní. Dokud si Západ neuvědomí neuvěřitelně destruktivní vliv televize, zvláště té štvavé a zjednodušující, dokud bude „demokraticky“ a neuvěřitelně naivně předpokládat, že když má imigrant kde bydlet a co jíst, stává se automaticky demokratem, dokud nezačne i sám sebe a svou mládež vychovávat k duchovnosti (a tím pádem téměř automatické toleranci a schopnosti soucítit a naslouchat), je mu souzeno prožít další tvrdou a velmi bolestivou lekci.

Ještě ovšem bohužel není tak zle, aby mohlo být lépe… Ještě si ani my sami neumíme všimnout, jak destruktivní je naše dosavadní autoritativní porodnictví, výchova a vzdělání, jak neuvěřitelně naivně jsme nechali (nikým nevolené a naprosto psychicky nepřipravené) televizní a mediální magnáty obsadit široké a mocné pole vlivu médií na psychiku společnosti. A tak je nám souzeno (zatím nepoučitelně) protrpět se k tomu, co naznačují Huntington či Fukuyama, Rushdie, duchovní učitelé a prenatální psychologové, a výše uvedené řádky.

Škodlivých programů produkuje naše západní psychika (na individuální) a společnost (na lidské a globální úrovni) čím dál víc. Ty nejviditelněji škodlivé (ale také nejsnáze regulovatelné a reformovatelné) jsou podle mne programy televizní.

Hladina mysli

Všímám si toho stále častěji: ač jsou vzdělaní a inteligentní, ač mají relativně dost informací, a dokonce i když jsou navenek docela klidní, rozhodují se špatně. Dochází k nesmyslným, iluzorním a nefungujícím závěrům. Kdo? No přece lidi kolem mne (a také politici a žurnalisté).

Protože tuším, proč se jim to děje, a protože z vlastní zkušenosti vím, jak snadno lze řadu předsudků a myšlenkových stereotypů přemostit metaforou (vtipem, propojením mozkových hemisfér), nabízím jako začátek řešení jednu prastarou, ale právě dnes tak účinnou metaforu.

Už nejméně dva a půl tisíce let, tedy co buddhisté meditují, používají pro naznačení, oč jde při téhle práci s myslí a jejími programy, snadno pochopitelný příměr. Říkají, volně převyprávím, že mysl je jako hladina jezera. Posetá tisíci vlnkami tisíců na sebe navazujících myšlenek. Nahoře na nebi svítí světlo poznání (Měsíce), ale na hladině jezera se odráží v tisíci odlescích. Člověk by rád pochopil, oč jde, ale protože vnímá jen fragmenty, neustále se měnící odlesky reality, nepochopí celek. Celý život zkouší různé střípky skládat, aby složil celek (mozaiky života), ale jedná slepě, náhodně. Přitom ovšem stačí hladinu mysli zklidnit, a na její rovné hladině se jako v zrcadle odrazí světlo celého Měsíce, poznání. A člověku dojde smysl a pak kdykoliv nalezne nějaký jednotlivý kamínek, už ví, kam v celé té nádherné mozaice patří. Začíná být moudrý (a soucitný a tím pádem i efektivní).

Jak hladinu mysli zklidnit, srovnat? Pravidelnou meditací, nejlépe pomocí soustředění do oblasti 3. čakry, tedy, jak říkají Japonci (a Evropané a Američané, kteří dělají různé ty jejich obranné, ač jim zápaďané říkají mylně bojové, sporty), do hary, lze nacvičit jak aktivně a pružně myslet, ale zároveň nebýt namočen v emocích. Zároveň lze zvládnout výše naznačené umění mít hladinu mysli neustále co nejrovnější (což je ovšem také důsledek zvládnutí emocí).

Za ty roky, co si takto „hraji“ se svou harou a následně hladinou mysli (z počátku to bylo velmi pracné, dnes už stačí udržovat, jde to samo, mysl se přizpůsobila a funguje automaticky), se nestačím divit, jak snadné je být při řešení každodenních, ale i dlouhodobých a koncepčních zadání života moudrý, soucitný, efektivní. Mám neustále nadhled, „vidím“ zároveň obě strany mince (problému, jevu, situace). Tvrdím také, že „vím i to co nevím“. Je to snadné: mám-li hladinu mysli rovnou, nepředpojatou, odrazí se na ní, jako v zrcadle, jakákoliv otázka rovnou i s náznakem odpovědi.

Jakže „haru“ a následnou rovnou hladinu mysli trénuji? Třeba vždycky, když jdu do schodů: počítám (v haře) schody a snažím se tak zůstat co nejdéle soustředěn. Když se to podaří, vyjdu např. schody do 4. patra nebo eskalátor ve stanicích nám. Míru nebo Hradčanská nezadýchán.

Náš běžný způsob myšlení má obvykle potíž pochopit praktický smysl metafory o hladině mysli. Má-li se soustředit, Čech svraští čelo, stáhne tělo, a usilovně myslí, třeba na to, jak se uklidnit. Vhodím-li ovšem na metaforickou hladinu své mysli metaforický balvan s nápisem „Uklidni se!“, samozřejmě hladinu mysli ještě víc rozvíří. Vídávám to neustále: lidé si sednou do meditační pozice, ale je přímo „vidět“, jak jim to v hlavě šrotuje. Nebo při meditační chůzi: většina začátečníků se při pomalých, velmi drobných krůčcích brzy a často kymácí, ztrácí rovnováhu. Jsi v hlavě, říkám takovému člověku, přenes metaforicky své vědomí do hary… a to když se mu to podaří, najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, zvláční ale i zpevní zároveň, napřímí se, a šine se krajinou pevně, jistě, vznešeně.

Pak se ovšem často stává, že když člověk přestane hladinu své mysli torpédovat balvany negativních myšlenek, a najednou se jeho mysl zklidní a on pocítí opojné zachvění Jednoty, obvykle ho to tak překvapí a rozruší, že na pomyslnou hladinu své mysli hodí pomyslný balvan s nápisem „Hurá, to mi to jde!“ Tím ovšem opět hladinu své mysli rozbouří a je tam, kde začal. Musí prostě začít znovu. A trénovat. Zvykat tělo a mysl, že to jde, nečekat nic a být připraven na vše.

Intelektuálové v tomto stádiu obvykle namítají: „No ale já přece nemůžu přestat myslet!“

Mají pravdu, ale jinak, než tuší. Jejich „myšlení“ je nepřetržité topení se v myšlenkách, na které navazují další myšlenky (lze spekulovat, zda člověk ovládá myšlenky, anebo myšlenky člověka). „Já“ totiž není to, co si běžně lidé představují, tedy všechno, co vědomě vnímají a konají. Jejich obvyklé „já“ je jen jeden (v našich krajích obvykle velmi dominantní) program, který lze nahradit jiným a, překvapení, ono to i potom jde!

Obvykle se začínajícího zájemce o meditaci ptávám, kam zmizí Windows, když vypne počítač… A kam zmizí on, tedy Franta (Jarka, Zuzana a Pepa), když usne? Pak stačí zapnout počítač a hle, Windows naskočí a tváří se, že počítač rovná se Windows. Jenže pod tím, co vídáme na monitoru, je v počítači řada dalších programů operačních systémů, které umožňují Windows, aby vůbec fungovaly. Právě tak když se Franta (Jarka, Zuzana a Pepa) probudí, naskočí „Windows“, tedy jeho „já“. A Franta je přesvědčen, že on je to, co je, tedy co si myslí že je, co vnímá, i když on je daleko víc než to, co mu na monitor promítá podprogram já, tvářící se, že on je vše a nic jiného neexistuje. I informovaní západní psychologové a neurofyziologové přitom dnes už vědí, že svět, jak jej vnímáme, skutečně je „iluze“.

Člověk se obvykle začne bát: když by, nedej Windows, umřel, umřel by i „hardware“, tedy Franta celý…

Jinými slovy, zatímco západní myslitel téměř umírá hrůzou při představě, že by mu jeho Windows „spadly“, že by tedy měl „nemyslet“, zkušený, buddhismem poučený meditující velmi dobře ví, že lze „žít“ a „nemyslet“. Ještě odjinud, metaforu ptáka Fénixe, který se vždy znovu zrodí z popela, právě tak jako radu zenového mistra, aby student „zabil Buddhu“, nebo že k tomu, aby se člověk znovu narodil, musí (v rámci tohoto konceptu a tréninku) zemřít, chápou zápaďané doslova (levohemisférově) a tedy chybně.

Funkční magnetická rezonance dnes ovšem nejenže pomáhá odhalit složitosti, ale i provázanosti jednotlivých částí mozku při určitých konkrétních činnostech (a také iluze a mýty dosavadních, někdy až neuvěřitelně dogmaticky prosazovaných vědeckých názorů), ale také potvrzuje empirická zjištění pradávných mistrů meditace.

Potřebujeme se, všichni, naučit zklidnit hladinu své mysli. Abychom lépe fungovali, a abychom přežili.

Chvála kóanů

Jak si dnes začínáme, alespoň my lépe informovaní, uvědomovat, a co tušili a tuší bystří myslitelé a spisovatelé již téměř sto let - jazyk je past. Jak navíc dnes máme ověřeno, náš mozek funguje jinak v levé a jinak v pravé hemisféře (a navíc ženský mozek je jinak a více propojen). Zjednodušeně napsáno, zatímco my muži mluvíme, abychom sdělili informaci (snad bych měl napsat rovnou „instrukci“), ženy mluví, aby si odpočinuly (a pokecaly o vztazích).

Jak je dnes, díky moderním zobrazovacím metodám, patrno, jazyk (verbalizace) sídlí (hlavně v mužském mozku) v levé hemisféře. A protože navíc 90% informací přijímáme očima, tedy vizuálně, což zase souvisí s dominantními funkcemi levé mozkové hemisféry, jsme sice sečtělí a mluvíme, většinou však jaksi omezeni rámcem jakéhosi kulturního (a školního) naprogramování. Jsme možná tzv. inteligentní, tedy sečtělí, ale rozhodně ne moudří.

Všechny velké kultury dávnověku (a podobně i všechny současné duchovní Cesty) tak musely vyřešit rozpor mezi tím, co se říkalo, pojmenovávalo, a automaticky hodnotilo, a tím, jak to ve skutečnosti bylo a je. Jakmile se totiž člověk na něco podívá, jeho program v mysli, aniž to on sám může ovlivnit, automaticky musí hodnotit, kritizovat a posuzovat.

Stačí si uvědomit, že to, co vidíme, není realita, ale její obraz, který nám program v mozku promítá na monitor naší mysli. A promítač (a promítačka) jsou ovlivněni tím, jak se člověk narodil, vyspal, najedl, jak byl vychován a (ne)vzdělán, co podobného se mu někdy stalo a co čeká, takže to, co „vidí“, je často, aniž to on zaznamená, velmi zkresleno.

Duchovní učitelé nejméně od dob Buddhy věděli, že na Cestě k moudrosti a poznání sebe sama je třeba nějakým způsobem obejít diktát levé mozkové hemisféry (i když oni samozřejmě netušili, jak to v mozku funguje), a posílit intuitivní naší společností obvykle velmi málo stimulovanou pravou hemisféru - aby se spolu propojily, aby mozek měl najednou možnost čerpat ne jen z několika procent operační paměti mozkové kapacity jedné, ale z řádově několikanásobně větší operační paměti obou propojených hemisfér (lup ho, satori, poznání, osvícení). A tak vymysleli, kromě jiného, i kóany.

Japonské slovo kóan označuje zdánlivě nesmyslnou hádanku, na kterou většinou neexistuje logická, tedy levohemisférová odpověď. Například - „Tleskneš-li dvěma rukama, ozve se zvuk. Jaký je zvuk jedné ruky?“ Nebo – „Kdy je cukr sladký?“ Mistři pak (rozumějte, s láskou a obrovským soucitem, protože je tak směrovali k jediné správné odpovědi, tedy k propojení jejich mozkových hemisfér a revolučnímu a život převracejícímu zážitku stavu osvícení) rozčilovali své studenty tím, že nad jejich pokusy správně odpovědět neustále kroutili nesouhlasně hlavou. A vymýšleli další a další tajemnější a zdánlivě nesmyslné hádanky, aby prorazili zdánlivě neprorazitelný krunýř lineárního, jazykového myšlení levé, logické, lineární, vizuální a gramaticky verbální hemisféry, a propojili ji se vztahovou, sluchovou, intuitivní hemisférou pravou. Podařilo se jim tak objevit a zdokonalit metody, jak obejít past jazyka a ve spolupráci s dalšími propracovanými metodami a postupy (klášterní meditační praxe, včetně práce nebo zenové hole) těm nejsnaživějším a nejvíce motivovaným dopomoci k „probuzení“ (z iluze, že jsem to, co ve mně myslí, tedy jen program).

Samozřejmě, vše se dá pokazit a ošvindlovat, takže v současnosti světem kolují knihy vyluštěných kóanů a např. v Japonsku existují kláštery, ve kterých bohatí Američané mohou podplatit zkorumpované mnichy, a ti jim prozradí řešení toho kóanu, který mají rozluštit. Američan si pak odveze diplom, že vyřešil kóan, ale na Cestě k osvícení (a k poznání sebe sama a hlubinné pozitivní transformaci) neudělal ani krůček.

Jinými slovy, k řešení kóanu musí každý adept zenu dospět sám (dlouhou usilovnou prací, rozuměj, postupným přeprogramováváním obvyklých myšlenkových postupů ve svém mozku). Je to jako kdybych se učil jezdit na kole a podplatil kamaráda, aby na to kolo sedl a předvedl u zkoušky, že umí jezdit, on za mne. Mně a mému umění jezdit na kole je to ovšem platné jako mrtvému zimník. To musím, abych se naučil jezdit, a abych zvládl kolo a rovnováhu, zvládnou já sám.

Duchovní učitelé všech věků používali a používají nejrůznější metody, jak žáka (jeho myšlení) vyprovokovat a pozvat k vyskočení ze stereotypů programů jeho mysli. Vždy ale zdůrazňovali právě ten neošvindlovatelný osobní aspekt duchovní praxe, který nám dnes zní jaksi egoisticky: starej se o sebe. Protože člověk nemůže pomoci (poradit) nikomu jinému, dokud nepomohl (neporadil) sám sobě. Profesor ježdění na kole, který, jakkoliv teoreticky vzdělán a informován, nikdy na kole ve skutečnosti nejel, sice může začátečníkovi vysvětlit, co a jak, a upoutat barvitými popisy jízdy na kole, ale ve chvílích krize, když je nutno sednout a jet, je k ničemu, jako všechny jeho teorie a popisy.

A navíc, kdyby učitel žáka neuměl neustále překvapovat, šokovat, a kdyby odpovídal tak, jak žák čeká, z jeho stereotypů by ho nedostal a nic nového a jiného by ho nenaučil.

Osvícený (dlouhodobě promeditovaný) člověk je stále moudřejší (zatímco blbec chyby neustále opakuje, on je udělá jen jednou: umí se z nich poučit) a každou zkušeností bohatší. Má k dispozici daleko větší kapacitu operační paměti (hemisférově propojeného mozku), má zvládnuty emoce, je automaticky pozitivní, a tedy šťastný. I on se totiž kdysi (pod vedením svého učitele) musel naučit meditovat, klást na cestě luštění kóanů ty správné otázky, a nakonec vyluštit nějaký ten kóan - a navíc jeho řešení před mistrem obhájit. A mistr ho pak zkoušel nejen z řešení nějaké té „nelogické“ hádanky, ale i z toho, jak si věří: třeba tím, že na správnou odpověď zakroutil nesouhlasně hlavou. Protože věřím-li si, skutečně, hlubinně (mám to natrénováno léty meditace a usilovné práce na svých programech mysli), měl bych umět odporovat i té nejvyšší autoritě, tedy svému duchovnímu učiteli. Pokud totiž někdo „vyluští“ kóan tím, že si jeho odpověď přečte, nebo ho úplatkem získá od zkorumpovaného mnicha, touhle finální zkouškou niterné sebejistoty nikdy neprojde.

Abych použil předchozí metafory, jakoby se do říše osvícených (a moudrých a soucitných a zdravých a fungujících) nedalo dostat jinak než několikakilometrovou úzkou a pořádně klikatou stezkou na kole.

Moje výzva ke správným otázkám tedy nebyla a není jen obvyklou mediální výzvou k lineárnímu, verbálnímu spekulování, vážení. A moje (e-mailové, protože tohle je vždy soukromá, velmi subjektivní a vždy jiná záležitost, a je nesmysl to ventilovat) odpovědi některým z vás byly a jsou kóany (protože nemám čas zdržovat vás pouhými levohemisférovými řečmi, když jde o život, nebo aspoň o osvícení). Kacu!

(pokračování příště)

Vlastimil Marek: Když už i dalajlama. Fejetony o době, duši, mozku a jiném myšlení, Nakladatelství Stehlík, Volary 2006, 178 stran, doporučená cena 170 Kč, ISBN 80-86913-00-7, kontakt k autorovi: barakan@volny.cz. Knížku si je možné si objednat v Nakladatelství Stehlík, Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary, tel. 388 333 519, e-mail: ivos.stehlik@tiscali.cz, www.knihystehlik.com

Zpátky