Duben 2007

Proutkaři a Sysifos

Vlastimil Marek

Kauza senzibilky, která varovala před útokem teroristů, a následného poplachu na letišti Ruzyně, opět spolehlivě zaplnila média. Svou ironickou polívčičku si v Lidovkách ohřál Miloš Čermák (Pozor, krabička hranolků útočí), Milan Vodička v MF Dnes radil, aby si na letišti pověsili tlapku kočky. Mne ale nejvíc zaujala reakce místopředsedkyně spolku skeptiků Sysifos Lenky Přibylové. Článek příznačně nazvaný Senzibilku měli zatknout (LN 16. 2. 2007) přináší řadu pro tento sektářský spolek typických výroků („ta paní musí být šílená… absolutně nepřipouštím, že by na tom něco mohlo být“).

Pokusím se reagovat na její řečnickou otázku, „proč si kompetentní orgány nenechají udělat nějaké seriózní testy o funkčnosti takzvaných senzibilů. Takové testy by s konečnou platností prokázaly, že psychotronika nefunguje,“ a především na onen její „důkaz“: „Ostatně podobné zkoušky se u nás prováděly před třiceti lety na katedře geofyziky. Tenkrát testovali takzvané proutkaře, jestli skutečně umějí najít pod zemí vodu a různé kovy. Samozřejmě zjistili, že neumějí nic.“

O těch „zkouškách“ vím z vyprávění člověka, který se jich zúčastnil. Nad jedním strachy zkrouceným proutkařem, který musel celé hodiny čekat, až se nainstalují příslušné návnady a měřící přístroje, stála výhružně se tvářící desítka „vědců“. Hladový a žíznivý proutkař pak v sedmi z deseti pokusů zklamal a nic nenašel. „Vědci“ skeptici zvítězili a od té doby s nimi není řeč.

Mám s nimi vlastní zkušenost, která se nabízí jako odpověď v tomtéž zjednodušujícím a šmahem všechny odsuzujícím duchu: když po mém někdejším, jimi samými vyžádaném exposé o hnutí New Age začali jeden (vědec) přes druhou (vědkyni) útočně napadat vše, co jsem řekl a citoval, začal jsem na jejich výzvu postupně uvádět fakta a vyvracet jejich námitky. Nakonec jeden z nich vstal a téměř zařval: „Jediná pravda je pravda Ježíše Krista!“ A skeptikové se rozešli.

Reaguji, protože právě před oněmi třiceti lety jsem se, v rámci tréninku mysli (a pravé mozkové hemisféry), kromě japonštiny (abych se domluvil v zenovém klášteru v Japonsku, kam jsem se dva roky na dva měsíce chystal) naučil i hledat vodu. Pomocí tzv. vlaštovky, což je jen varianta tzv. virgule, nebo onoho příslovečného a pro hledače vody v minulosti typického přírodního proutku (přesněji vidlice). Již tehdy jsem totiž obdivoval zkušené praktiky, kteří uměli spolehlivě hledat a najít vodu (a již tehdy se tím živili) stavebníkům, kteří potřebovali na svém pozemku najít a vyvrtat studnu, nebo firmám, které chtěly ušetřit za hydrologický výzkum (ale uměli pomoci také v dolech a v jeskyních). Viděl jsem takové, kteří proutek či virguli ani nepotřebovali – jen tak natáhli ruku nad louku a dirigovali pomocníka, který podle jejich pokynů došel rovnou na místo, kde se mělo začít kopat. Ti lepší proutkaři dokonce poměrně přesně dokáží určit i vydatnost pramene a v jaké je hloubce.

Proutkaři existovali odjakživa, zájemci je vyhledávají, a nic na tom nezmění zatvrzelé reakce „skeptiků“. Před lety jsem viděl v televizi podobně nepřátelsky laděný americký dokument o proutkařích a senzibilech, a v něm jako zajímavost ukázali člověka, který pomocí virgule (z jedoucího auta!) hledal a jako koníček stále hledá ropu. Jak nevědecké, zněl komentář. A pak jen tak mimochodem zaznělo, že ten člověk je milionář, protože skutečně našel řadu vydatných zdrojů.

Když v době přestavby na ČT 2 vysílal jeden sovětský kanál, pravidelně se v něm objevovaly pořady o senzibilech a léčitelích. V jednom zkoumali v přímém přenosu dvě dívenky, které „léčily“, přesněji, diagnostikovali sousedy a známé tak, že se „ptaly“ nějakého ducha, kterému říkali Bubeníček (rusky karabaš). Položily nějakou otázku, na kterou se dá odpovědět ano nebo ne, a někde v pokoji jednou nebo dvakrát něco ťuklo. Tři „vědci“ z moskevské Akademie věd stále kroutili hlavami, že oni ani v Boha ani na duchy rozhodně nevěří, a že nic neslyšeli (přestože režisér a moderátor v jedné osobě, a také kameraman, právě tak jako všichni diváci, jasně slyšeli ona ťuknutí „karabaše“. Nakonec (jedna korpulentní a druhá vyzáblá) vědkyně ženy uznaly, že něco ťuká, ale fyzik, vědec v laciném sáčku s odřenými lokty, stále kroutil hlavou, že nic neslyšel, že to může být přirozená reakce materiálu, tedy zdí nebo trámů ve stropě atd. Dívenky tedy řekly, že když potřebují obzvláště jasnou reakci, sednou si do kouta, a vezmou mezi sebe osobu, na kterou se táží. Situace (natáčení pro televizi) a nátlak ostatních donutily vědce sednout si mezi pohledné dívky (jedna byla v župánku, druhá v domácích teplácích). Ty poprosily (štukni karabaš, štukni) a v tom se ozvaly tak silné rány, že poskočila kamna na uhlí, která vévodila pokoji, vědec celý zrudlý vyskočil a neovládaje se, zakřičel: „Boga jevo, slúšal!“

Dnes víme, že hledání vody (a geopatogeních zón a jiných nehomogenit v zemi, stěnách domů, jeskyních atd.) funguje a je celomozkovou a spíše intuitivní záležitostí, kterou po nějaké době cvičení zvládne 80% žen a 60% mužů, a také že to je velmi „jemná“ intuitivní práce, kterou je celkem snadné narušit nějakou negativní emocí. A také když člověk něco nepředpojatě a intenzivně trénuje, stává se mistrem (sportu, hledání vody, milování, pomlouvání… doplňte cokoliv chcete).

Vzpomeňte si, jak jste občas na stupínku ve třídě nedokázali učiteli zopakovat, co jste večer spolehlivě uměli – tréma vás zcela vykolejila. Chtěl bych vidět mozkového chirurga, nad kterým by při operování stála vyšetřovací komise konkurentů z jiné kliniky, a ruka se mu ani nezachvěje: dnes víme, že „když se bojíme, mozek stávkuje“, a že v prostředí nenávistně „vysílajících“ skeptiků (kteří si jako jeden muž intenzivně přejí, aby „to“ nefungovalo) nefunguje nejen proutkařům jejich umění, ale obyčejným lidem ani mozek.

Mimochodem, stavaři dnes běžně používají jak mobil, tak „průmyslovou“ variantu proutku: malý kapesní přístroj na baterky, který dokáže najít dráty pod omítkou – tedy zázračné věci, o kterých by před třiceti lety skeptikové zcela jistě řekli, že to je pavědecký nesmysl.

Ještě poznámka k jinému podobnému „fenoménu“, Milošem Zemanem propagovanému a médii v podobně ironizovaných komentářích proslavenému „objímání“ stromů. Už v roce 1997 totiž publikoval v časopise Lesnická práce ing. Rajda metodu elektrodiagnostického měření energie stromů: „Pomocí této metody se měří přirozené fytoelektrické proudy, které vznikají mezi rostoucími stromy a půdou. Ve stromech dokonale zdravých dosahují fytoelektrické proudy nejvyšších hodnot. Při zdravotním oslabení se však jejich hodnoty výrazně snižují úměrně s postupující mírou poškození až ke spodní hranici, kdy fyziologická činnost ustává a strom odumírá.“ Měří se jednoduchým přístrojem - jedna elektroda se zapíchne do země u stromu, druhá do kůry a „fytoelektrický“ proud je změřen.

Naznačuji, že když obejmete strom, a nejste záměrně „zamknutí“ díky tvrzení jiných zamknutých s nějakými těmi tituly před a za jménem a své zatvrzelé předpojatosti, zcela jistě jste energií toho kterého zdravého stromu blahodárně ovlivňováni, ať si o tom klub skeptiků myslí cokoliv.

Právě tak se zdá, že nepředpojatí vědci směřují k vyřešení záhady homeopatie (která v jiných státech běžně, i na pojišťovnu, funguje) – ukazuje se, že voda asi má „paměť“, že při dalším ředění se molekuly shlukují, a jak navíc prokazují fotografie Japonce Masaru Emota, že ji my, svými myšlenkami a emocemi, přímo ovlivňujeme.

Naznačuji, že když někdo nechce slyšet a vidět, tak prostě neuslyší a neuvidí, a zůstane přesvědčen o své pravdě. Např. tiskový mluvčí prezidenta republiky napsal článek o tom, že boj proto kouření je bojem proti svobodě, ve kterém tvrdí, že „nikdo dosud neprokázal, jak významný má kouření vliv na úmrtnost… protože to současnými metodami ani prokázat nelze“ (MF Dnes 12. 2. 2007).

Za dva dny vyšly v týchž novinách reakce rozhořčených a jeden po druhém argumenty Petra Hájka vyvracejících čtenářů pod souhrnným a výstižným titulkem Čtenáři: článek Petra Hájka ohrožuje zdraví.

Právě tak ohrožují (nejen své vlastní) zdraví občasné výkřiky zapšklých členů klubu skeptiků Sysifos, dogmaticky trvajících na desítky let starých, leč podle nich „vědecky“ ověřených, a tedy jedině platných pravdách…

Mimochodem, všichni proutkaři, které jsem kdy potkal, byli veselí příjemní lidé, kteří se rádi učí nové věci.

I nás ostatní by měly takové ty „obyčejné“ záhady světa kolem nás –například tedy jak to, že někteří lidé umí najít vodu v krajině, že se holubi vždy vrátí domů, nebo že psi a kočky poznají, kdy se jejich páníček rozhodne, že se vrátí domů – lákat spíše k výzkumu a objasnění, než k útokům na tazatele a průzkumníky.

Proutkaři všech zemí se nepotřebují spojovat, protože jim to funguje (ke spokojenosti milionů klientů). Skeptici spojení v klubu Sysifos by skutečnou vědu a skutečně významný objev nepoznali, ani kdyby je kopl do zadku.

http://lidovky.zpravy.cz/kdyz-se-bojime-mozek-stavkuje-d2x-/ln_noviny.asp?c=A070216_000077_ln_noviny_sko&klic=217770&mes=070216_0

http://www.baraka.cz/baraka/Baraka/b_9/b_9_zjis_ovani_vitality_stromu.html

http://zpravy.idnes.cz/boj-proti-koureni-je-boj-proti-svobode-dhi-/nazory.asp?c=A070212_110926_nazory_rez

http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=178280