Duben 2007

Slovo „negr“ změnilo můj život

Teodor Marjanovič

Český rodák Frank E. Schwelb, významná autorita mezi americkými soudci, vypráví o tom, jak hájil práva černochů. Frank E. Schwelb (74) se narodil v Praze. Na prestižních amerických univerzitách Yale a Harvard vystudoval práva. Poté se stal významným právníkem ministerstva spravedlnosti USA, později deset let šéfoval ministerskému úřadu, který se staral o rovnost šancí na bydlení. Od roku 1979 byl soudcem ve Washingtonu DC, v roce 1988 postoupil do soudu odvolacího, tamější nejvyšší soudní instance. Navzdory životu strávenému v USA si Frank E. Schwelb zachoval solidní češtinu. Interview vzniklo v Praze.

Narodil jste v Česku, ale svůj život jste zasvětil boji za práva Američanů s tmavou barvou pleti. Jak to?

V patnácti jsem se ocitl v USA, když tam pár let po druhé světové válce můj otec dostal práci. Přesně řečeno, souvisí to s nepříjemnými překvapeními, která jsem tam okamžitě zažil, když jsem začal chodit na jednu prestižní školu v Massachusetts.

Tak vyprávějte.

Rád, ale přece jen bych začal válkou – od ní se vše odvíjelo. Nakonec většina našich příbuzných ji nepřežila. Vylétli komínem v Osvětimi.

Počítám-li správně, bylo vám šest let, když Němci vpochodovali do Československa.

Ano, pamatuji si, jak jsem je jako kluk sledoval, když 15. března 1939 mašírovali po ulici. Hned den poté zavřeli mého otce. Byl sociálním demokratem, před okupací jako právník hájil protinacistické Němce, kteří sem utekli před Hitlerem. Otce drželi ve věznici na pražské Pankráci, ale po dvou měsících ho pustili a já dodnes nechápu, jak se to vlastně mohlo stát. Rodiče pak jednali rychle. Už v srpnu jsme vlakem vycestovali přes Německo a Nizozemsko do Británie. Stihli jsme to těsně před vypuknutím války. Maminka se celou cestu třásla strachy, že nás nepustí přes hranice do Nizozemska. V Londýně se otec připojil k Benešovu odboji. Pracoval v jeho právní radě. Já jsem chodil do české školy ve Walesu.

Ve Walesu byla nějaká česká škola?

Chodily tam například české židovské děti, které zachránil britský diplomat Nicholas Winton. Určitě ten příběh znáte. Mě tam rodiče dali, protože si mysleli, že se po válce vrátíme. Jenže otec nehořel sympatiemi vůči komunistům. A Československo se během války začalo přibližovat Sovětskému svazu. Říkal mi, že nechce, abych žil v zemi, která nebude demokratická.

Takže jste zůstali v Británii.

Pouze do roku 1947, kdy otec dostal nabídku, aby se stal náměstkem ředitele výboru pro občanská práva v Organizaci spojených národů v New Yorku. A tak jsem přijel do Ameriky. Jako vyjukaný kluk, který o ní věděl pouze to, že na jihu je segregace a že tam s černochy zacházejí hrozně, zatímco na severu je všechno O. K.

Na vaší škole v Massachusetts, tedy na severu USA, byli nějací černoši?

Tři. Jeden byl synovcem etiopského vládce Haile Selasieho. Další byl synem viceprezidenta Libérie. Ten uměl bezvadně hrát fotbal, ale pouze naboso. A třetím byl Američan jménem Byron Milton. A právě s ním souvisí jedno z těch dvou nepříjemných překvapení, která mě životně nasměrovala. Byron chodil do jiné třídy, avšak jednou během vyučování omylem vešel do naší učebny. Rychle se odporoučel, jenže náš učitel pronesl větu, která mi navždy utkvěla v paměti. Řekl: Přihnal se sem tmavý mrak, ale naštěstí už je pryč.

Co to bylo za učitele?

No právě. Patřil mezi nejoblíbenější kantory, měl velkou autoritu. Žasl jsem, že se takováhle scéna může odehrát na prestižní americké škole.

A ta druhá zkušenost?

Jeden můj židovský spolužák jménem Rubin komentoval vyslání černošského diplomata, aby v Palestině zprostředkoval mír mezi židy a Araby. Povídali jsme si s Rubinem o tom a on řekl: Americká vláda tam poslala negra, to bylo to nejhorší, co mohli udělat. Opět jsem žasl. Tenhle kamarád byl žid a psal se teprve druhý třetí rok po holocaustu, při němž zahynulo šest milionů lidí. Od něj bych prostě takovou hlášku čekal nejméně. Nevím už, jestli se to hned tady ve mně zlomilo, nicméně tyhle dvě věci mě přivedly k rozhodnutí, že se musím v životě zasadit o změnu v přístupu k lidem s tmavou barvou pleti.

Vydal jste se na jih, abyste segregaci viděl také na vlastní oči?

Zahájil jsem studia na univerzitě v Yale, tedy na severu USA, kde jsem vstoupil do spolku pro podporu osob s tmavou barvou kůže. Moc bělochů v něm ovšem nebylo a já ani ještě nebyl americkým občanem. Pak jsem studoval ještě na Harvardu v Massachusetts, a teprve když jsem narukoval do armády, viděl jsem americký jih na vlastní oči. Umístili mě do Louisiany, kde tenkrát platilo pravidlo, že bílí vojáci nesmějí jít do černé části města. Po skončení vojenské služby jsem se stal advokátem a dobrovolně pracoval pro Americkou unii lidských práv (ACLU). Zaměřil jsem se například na právní obranu sedících demonstrantů, tedy těch, kteří protest vyjadřovali pouhým sezením na zemi.

Který případ vám nejvíce utkvěl v paměti?

Asi Mississippi Burning. Známý případ – ostatně v 80. letech byl zfilmován s Genem Hackmanem a Willemem Dafoem v hlavních rolích. Odehrál se roku 1964. Tehdy už jsem dva roky pracoval coby právník na odboru občanských práv amerického ministerstva spravedlnosti – měl jsem na starosti právě Mississippi, kde černoši nesměli volit, stejně jako v jiných segregovaných státech na jihu USA. V případu Mississippi Burning šlo o tři mladé muže, dva bělošské aktivisty a jednoho místního černošského mladíka, které zavraždili místní rasisté.

Vy jste ty zavražděné muže znal osobně?

Ano, dva z nich. Chtěli učit černošské obyvatelstvo, jak se registrovat k volbám. Já jsem byl ten, kdo dostal do Washingtonu hlášení, že se nevrátili do městečka Meridian, kde byli ubytováni. Alarmoval jsem FBI. Našli je zastřelené, navíc černošského mladíka předtím brutálně zmlátili. Po třech letech se konal proces. Z osmnácti obviněných bylo sedm mužů odsouzeno.

To vám v paměti tedy neutkvěl zrovna povzbuzující případ.

Přesto se ve mně k Mississippi váže to nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Totiž když černoši v roce 1965 vyrazili poprvé normálně k volbám. Do poloviny šedesátých let tam platily zákony, které je tvrdě diskriminovaly. Každý, kdo chtěl získat volební právo, musel složit zkoušku ze znalostí mississippské ústavy. Jenže běloši zpravidla dostávali za úkol interpretovat jednu jednoduchou sekci, která měla devět slov. Černoši dostávali pasáž dlouhou dvě stě slov, takže zkoušku pochopitelně nezvládali. Až v roce 1965 Kongres Spojených států schválil zákon, který tyto zkoušky zrušil, a navíc určil, že pokud se tomu jednotlivé státy nepodřídí, federální vláda tam musí poslat svoje lidi, kteří by volby připravili. Po schválení té legislativy se černoši najednou zvedli a začali se registrovat. Bylo jich čím dál tím víc, bylo to úžasné. Po prvním roce tak učinilo už padesát procent mississippských obyvatel s tmavou pletí. Přicházeli i ti starší, kteří celý život trpěli. Najednou z nich byli voliči. Už nebyli otroci. Měli svobodu. Byli tak nadšení, šťastní, obraceli se na mne jako na osvoboditele.

Co na to říkali mississippští běloši?

Najednou z ulic zmizely plakáty s nadpisy typu Poselství pro bílé voliče toho či onoho okrsku. Úřady se náhle začaly zajímat o černošské čtvrti, spravovat tam chodníky a podobně.

Často zaznívá názor, že boj za práva černochů a jiných menšin nyní v USA dospěl do absurdní fáze. Například před pár lety vedení deníku The New York Times dlouho krylo svého redaktora Jaysona Blaira, přestože mělo spoustu indicií, že si ve svých zpravodajských textech vymýšlí. Krylo jej proto, že byl černoch.

Vím, nemám z toho radost. Martin Luther King přece za takové věci neumřel.

Co je tedy podle vás dobrá a co špatná „afirmativní akce“?

To vám rád povím. Znal jsem ženu, která pracovala v jednom americkém ministerstvu, kde zrovna přijímali jistého advokáta. Ten člověk měl románské jméno a oni se jej nezeptali, jestli je Hispánec, nebo Ital. Trnuli pak hrůzou, protože tam zrovna měli v chodu afirmativní akci ve prospěch Hispánců. Když poté zjistili, že není Ital, velmi si oddychli. Takhle to přece nemá být! Cílem opravdové afirmativní akce je otevírat lidem příležitosti, nikoliv se starat o naplnění nějakých kolonek.

Jak by firmy měly přijímat nové lidi?

Černoch, který je hůře kvalifikován než běloch, by neměl dostat práci ve firmě nebo na univerzitě pouze proto, že je černoch. V tom jsem konzervativnější než mnozí jiní lidé. Navíc někteří černoši chápou svůj případný neúspěch jako urážku. To je taky samozřejmě špatně.

Jak si tedy představujete to otevírání příležitostí?

Před pár desetiletími jsem se podílel na soudním sporu s panem Trumpem starším, otcem toho dnes tak slavného majitele newyorských mrakodrapů. Pan Trump starší vlastnil v New Yorku spoustu domů a bytů. A my jsme ho soudně přinutili, aby seznam pronajímaných nemovitostí dal i organizacím, které zastupovaly černé a portorikánské občany. Trump musel napsat do inzerátů, že to je „equal opportunity housing“, tedy možnost bydlení, která se řídí ideálem, že oprávněnost nároku na bydlení je u všech lidí stejná.

A to neznamená pevně stanovené kolonky?

Ne, žádná čísla tu předepsaná nebyla. Víte, řešení téhle otázky prostě bylo a zůstalo v citlivém přístupu. Jinými slovy, diverzita studentů je fajn, ale nesmíme ji prosazovat za každou cenu. Afirmativní akce musí být přijatelná nejen pro menšiny, nýbrž i pro většinovou společnost.

Zatím tu stále hovoříme o tom, co jste dělal jako právník. Kdy jste se vlastně stal soudcem?

Do roku 1979 jsem byl na ministerstvu spravedlnosti deset let šéfem komise proti diskriminaci v bydlení. Pak mě prezident Jimmy Carter nominoval na post soudce do Washingtonu D.C., v soudu prvního stupně. A o devět let později mě prezident Ronald Reagan povýšil do soudu odvolacího, tedy nejvyššího ve Washingtonu. Moje manželka Taffy to vždy se smíchem komentovala, že to jen dokazuje, že nemám žádné zásady, vždyť Reagan byl republikán a Carter demokrat.

Zamýšlel jste se jako soudce nad oprávněností trestu smrti v USA?

Jsem rád, že ve Washingtonu trest smrti nemáme. V amerických státech, kde platí, jim musí odvolací soudy věnovat spoustu energie. My to podstupovat nemusíme, práce je o to příjemnější. Ale osobně jsem velmi opatrný, když mám otevřeně říci, že jsem proti trestu smrti. Někde v nitru sice cítím, že s ním nesouhlasím. Ale vždy si vybavím rodiče, kteří trest smrti odmítali – jenže maminka říkala, že tu je jedna výjimka. Verdikty vyslovené v Norimberku nad nacistickými zločinci.

(MFDNES)