Duben 2007

Estébák od vedle

Luděk Navara

Je jich přes třináct tisíc a stále o nich víme velmi málo. Řeč je o bývalých příslušnících tajné policie. Zatímco agenti a spolupracovníci jsou dávno známí a před televizními kamerami vedou úspěšné či neúspěšné soudní spory, jejich řídící důstojníci si stále (stejně jako kdysi) užívají exkluzivní anonymity.

Jen namátkou: známe tajného spolupracovníka (a dnešního šéfa KSČM) Vojtěcha Filipa, ale už méně známe ty, kteří jeho podivné špiclování řídili. Víme, že Josef Tošovský spolupracoval s rozvědkou, ale kdo řídil rozvědku? Nebo víme, že na Svobodnou Evropu chtěl útočit tajný agent Minařík. Ale kdo ho úkoloval? Proč tyto lidi tak málo známe?

„Ten důvod je dvojí. Dokumenty ke spolupracovníkům jsou přístupnější a jsou v souhrnné podobě k dispozici. Jejich přehled je daleko komplexnější než přehled kádrových příslušníků. Jejich seznamy se nikdy nepořizovaly a nikdy se s nimi moc nepracovalo,“ vysvětluje historik Prokop Tomek. Ale také upozorňuje, že pro veřejnost jsou tajní spolupracovníci jednoduše zajímavější, neboť jednali skrytě. „Jestliže někdo tajně udává spoluobčany, je to v očích veřejnosti horší, než když je na to otevřeně zaměstnán,“ uvažuje. Ale přidává i třetí důvod. „Bývalým příslušníkům, kteří měli vliv, to takto vyhovovalo. Ale na to není žádný doklad či svědectví,“ dodává.

Jak žijí estébáci

Jen se podívejme, jak vypadá spravedlnost po česku: na stránkách ministerstva vnitra najdete asi 75 tisíc jmen spolupracovníků tajné policie. A kolik příslušníků? Asi dvě stovky. Přitom těsně před pádem komunismu pracovalo u StB 12 tisíc příslušníků, u komunistické rozvědky asi tisíc dvě stě. Většina tedy zatím stále uniká zájmu veřejnosti.

„Chybí nám jakási reflexe, takže splývá dobro a zlo,“ říká někdejší vězeň komunistického režimu Jiří Gruntorád. „Své příslušníky“ od pádu komunismu neviděl. Zato jiní bývalí vězni komunismu, kteří své mučitele po letech potkali, se často nestačí divit.

„Přijeli v drahých autech,“ popisoval například někdejší disident a chartista Petr Pospíchal setkání se „svými“ příslušníky u soudu, u nějž měli být souzeni za své jednání v době komunismu. Pospíchalovi například vyhrožovali svržením ze skály. Jak příslušníci tajné policie dopadli? Od soudu odešli bez trestu. A co víc, užívají si stále bezpečí anonymity. V místě jejich bydliště v Brně jejich minulost nikdo nezná, mají neveřejná telefonní čísla a adresy pochopitelně nezveřejňují. Jako poslední z příslušníků StB byl asi před dvěma týdny souzen Michael Ulbrich za to, že donutil k emigraci chartistu Jana Bednáře. „Dostal nejnižší možný trest, tři roky s podmínkou. Ale jsem spokojen, byla vyslovena vina,“ říká Bednář. Co přesně jeho trýznitel dnes dělá, neví, ale evidentně se mu špatně nevede. Má titul JUDr. ještě z vysoké školy SNB. Upřesňuje, jak Ulbrich vlastně pracoval na své kariéře: „Vyučoval na katedře SNB. Když nás zařadil k vystěhování a my skutečně požádali o emigraci, byl pochválen, povýšen a dostal vyznamenání.“

Příběh rozvědčíka

Dnes jedenašedesátiletý muž s neobvyklým jménem Jaromír Peklo pracoval u komunistické rozvědky, a dokonce byl v sedmdesátých letech vyslán ke studiu do Moskvy. Měl dělnický původ a důvěru vedení, učil se cizí jazyky. To všechno vyplývá z jeho personálního spisu. Kdo by si myslel, že v listopadu 1989 jeho kariéra skončila, plete se. Ještě čtyři roky po pádu komunismu (to už bylo samostatné Česko) Peklo pracoval jako starší referent specialista na oddělení ekologie a štěpných materiálů Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a zpravodajství Ústředny kriminální policie. Jak je to možné?

„Nikdy mi nikdo nic nevytkl. Dostával jsem jen pochvaly. Za svou práci se nestydím,“ říká dnes Peklo, který zdůrazňuje, že byl stejně kladně hodnocen před i po sametové revoluci. To už měl další aktivity. „Byl jsem jedním ze zakladatelů mezinárodní policejní asociace,“ říká. Ještě dnes se podle vlastních slov účastní mezinárodních školicích programů pro vzdělávání policistů, strážníků a úředníků v Německu. Ale to už je jen vedlejší činnost, u policie oficiálně nepůsobí. „Měl jsem úraz, jsem už jen důchodce,“ dodává. A znovu zdůrazňuje, že za svou práci byl vždy hodnocen jen kladně a prošel všemi prověrkami.

Peklo a ti druzí

Jaromír Peklo je však jen jedním z bývalých příslušníků, které na internetu zveřejnila skupina nadšenců z Jičína ve východních Čechách. „Nelíbilo se nám, že společnost udělala jakousi tlustou čáru za minulostí. Tak jsme se rozhodli co nejvíce materiálů StB, které se týkají lidí z našeho regionu, dát na internet. Nemstíme se, ale čistíme atmosféru,“ říká Stanislav Penc, který je jedním z těch, kteří internetové stránky zřídili. Ohlasy byly velké: zaznamenali kolem 60 tisíc přístupů.

Podle jeho názoru je to cesta, jak se v každém regionu postavit k tamní nedávné minulosti. I když ta cesta není úplně snadná. „Materiály jsme velmi složitě a pracně získávali z ministerstva vnitra. Nebylo to ani levné. Platili jsme za okopírování každé stránky, takže výsledná cena se vyšplhala k desítkám tisíc korun. Naštěstí jsme získali podporu od jednotlivců i organizací, například nás podpořila Konfederace politických vězňů,“ popisuje Penc.

Pencovi vadí, že nedávná minulost je stále ještě příliš málo známá. „Čekali jsme, co se po zveřejnění dokumentů na internetu stane. Jestli někdo někomu nevytluče okna... Nestalo se nic. Vůbec nic. Kromě toho, že ti lidé už dnes nejsou vydíratelní, což považuji za důležité,“ říká Penc.

Je zveřejňování dokumentů tajné policie v jednotlivých regionech dobrou cestou, jak poznat vlastní dějiny? „Ta skupina, která zřídila internetové stránky z Jičínska, dělá něco, co by měl dělat stát. Základní informace by totiž měly zveřejnit státní orgány. Jestli to dosud nedělaly, nebylo to v pořádku,“ říká Tomek.

Příslušníci na síti

Jestli splní své sliby současné vedení ministerstva vnitra, ocitnou se brzy na internetu i seznamy kádrových příslušníků. Odstraní se tedy konečně nespravedlivá nerovnováha mezi spolupracovníky a skutečnými pracovníky tajné policie. „Vzhledem k tomu, že už byli zveřejněni tajní spolupracovníci, což není v postkomunistických zemích běžné, je fér a správné, aby byli zveřejněni i kádroví příslušníci,“ říká k tomu Tomek. Problém je však v tom, že i pak bude složité zjistit, co který estébák dělá dnes.

„Někdy se zdá, že je to házení hrachu na zeď. Příslušník StB, který pořídí dětem kolotoč, je najednou hodný soused. Že někoho kdysi týral, je zapomenuto,“ popisuje Gruntorád. Ale se zveřejněním konečně může začít alespoň diskuse: Kdo byl horší – udavač, nebo jeho řídící důstojník (který ho třeba k udávání donutil i vydíráním)? Spolupracovník v bance, nebo člen rozvědky, který s ním komunikoval? Funkcionář strany, člen Lidových milicí, nebo agent? Už o tom můžeme přemýšlet dopředu.

(MFDNES)