Duben 2007

Krutá smrt na hranici

Luděk Navara

Mezinárodní FESTIVAL PROTI TOTALITĚ v Praze se jmenoval Mene Tekel. Po celý uplynulý týden připomínal zvěrstva, jež napáchaly totalitní režimy. S tématem akcí souvisí šokující story Psovi psí smrt, pocházející z knihy Luďka Navary Příběhy železné opony 2.

Byl to jeden z nejsmutnějších případů, jež se na železné oponě staly. 8. srpna 1986 zkusil východoněmecký uprchlík Hartmuth Tautz u Bratislavy proniknout do Rakouska. Dva psi vypuštění pohraničníky ho dostihli a roztrhali jen 22 metrů od rakouského území. O mladíkovi se neví téměř nic. Jeho nešťastná matka se ze svého bydliště v Magdeburgu odstěhovala a československé archivy o jeho minulosti a rodině mlčí.

Útěk nebyl dobře připravený. I když Tautz mohl přežít, pokud by na něj nevystartovali ostří hraničářští psi Roby a Ryšo. Mohl se dostat do svobodné země, jak plánoval. Jejich útok přišel paradoxně v době, kdy se už v Sovětském svazu mluvilo o přestavbě a změny ve východní Evropě visely ve vzduchu. Byla to zbytečná smrt na železné oponě. Jako všechny ostatní.

Pes se stal podivným symbolem „stráže socialismu“. Dostával se na propagační plakáty a fotografie. U pohraničních rot sloužili většinou němečtí ovčáci, zdraví a statní psi. Po výcviku nenechali utéct nikoho. Od přelomu 60. a 70. let zkoušeli pohraničníci novinku. Samostatně útočící psy. Zkráceně SUP. „To bylo období, kdy zanikly na oponě elektrické dráty, a tak se hledala jiná cesta, jak efektivně zasahovat proti uprchlíkům. Šlo o dvojici psích sourozenců, kteří z kynologického hlediska mají k sobě blíž. Jeden útočil a druhý strážil,“ popsal Adolf Rázek z úřadu Dokumentace vyšetřování zločinů komunismu.

Psi nebyli během samotného zásahu nikým kontrolováni, od nikoho nedostávali povely a na člověka, který se snažil překonat železnou oponu, útočili zcela samostatně. Říkalo se jim „supi“. Byli vycvičeni k zuřivosti. Klackem se naznačovalo bití, aby se v nich probudila zloba a agresivita. Psovod v určitých případech ani nemusel dávat pokyn k vypuštění. Na některých místech železné opony měly totiž kotce dvířka ovládaná dálkově. Otevírala se automaticky - impulsem vyvolaným pohybem na drátěném zátarasu. Psi pak vyběhli ven. A záleželo jen na tom, za jak dlouho najdou stopu. Potom už to bývalo rychlé. Nejdřív člověka povalili. A pak... Odehrál se zápas, který většinou skončil ještě dřív, než ke psům přiběhli jejich uniformovaní páni. „Supi“ byli často nasazováni tam, kde bylo mezi drátěným zátarasem a vlastní hranicí jen velmi úzké pásmo a pohraničníci by nemuseli stihnout zadržet uprchlíka.

Úzké hraniční pásmo dělilo od rakouské hranice i bratislavskou čtvrť Petržalku. Proto si ho k útěku vybral Hartmuth Tautz. Nebylo mu ani devatenáct. Prošel ilegálně už přes hranici mezi Československem a východním Německem někde u Petrovic v okrese Ústí nad Labem. Vlakem se dostal do Prahy a pak do Bratislavy. Tam se ubytoval ve studentském domově Družba. Byla to jeho poslední adresa. Recepční později Tautze vyšetřovateli popsal jako mladíka, který neustále chodil s magnetofonem a sluchátky na uších. Na víc si nevzpomněl.

Z archivních dokumentů vyplývá, že jeho tehdy dvaačtyřicetiletá matka žila v Magdeburgu. Otce Tautz neznal. Také z nich plyne, že nešťastný mladík dlouho s útěkem váhal. Možná si v Bratislavě tipoval více míst, kde by mohl přejít hranici. Možná měl strach. Ubytoval se totiž už 1. srpna a jako den odjezdu nahlásil 5. srpen. Ale toho dne si pobyt prodloužil do následujícího dne. Pak znovu. A ještě jednou. 8. srpna ráno, když si chtěl pobyt opět prodloužit, dozvěděl se, že to nejde. Celý studentský hotel je prý rezervován pro hosty Vlaku družby. Musí se odstěhovat jinam. Nebo? Nebo to zkusí.

Místo, které si vybral, bylo dobře viditelné z mostu poblíž sídliště Petržalka. „Z tamního nadjezdu v místní části Kopčany zřetelně viděl rakouskou obec Kittsee a podle světel se orientoval,“ popsal pracovník slovenského Ústavu paměti národa Lubomír Morbacher. Ten se případem jako badatel zabýval. U benzinové stanice přešel Tautz přes silnici, přestříhal první týlovou stěnu s pomocnou signalizací a prošel přes kukuřičné pole. Před ním byla signální stěna. I přes ni ještě prošel. „Dráty přestříhal, způsobil zkrat a hlídka, která se přibližovala z Petržalky, vypustila dva psy, kteří byli cvičeni jako smečka útočící na volno,“ popsal Morbacher. „Dostihli ho 22 metrů před státní hranicí,“ říká Morbacher. Nešťastný Němec možná netušil, co ho může před hranicí čekat a jak mohou být psi rychlí. Předpis Pohraniční stráže uvádí, že dobře vycvičení psi mají překonat vzdálenost 400 metrů za 45 vteřin. Tautz neměl šanci.

Přitom k hranici to od drátěného zátarasu mohlo být méně než 250 metrů. Ale uprchlík neběžel kolmo, a tak si trasu prodloužil. Tautz utíkal kukuřicí, řídil se světly z rakouské vesnice. Pohraničníci zatím reagovali na poplach. Poblíž byli členové hlídky: Ivan Hirner a Oldřich Kovář. Velitelem a též psovodem byl Hirner. Ten líčil: „Ve 22.16 hodin jsem byl vysílačkou vyrozuměn dozorčím důstojníkem útvaru, že v mnou stráženém úseku státní hranice byl podaný signál... Společně se členem hlídky Kovářem Oldřichem jsem prověřoval úsek, na němž byl podaný signál za pomoci smečky dvou na volno puštěných psů. Zaktivizoval jsem oba psy, aby šli do požadovaného směru, a utíkal za nimi.“

Nejdřív utíkali kolem zátarasu. Potom našli prostříhanou díru. Tam psi chytili stopu. A zamířili k hranici. 400 metrů za 45 vteřin, říká předpis Pohraniční stráže. „Vzhledem k tomu, že byla už tma a kukuřičné pole, do kterého psi vběhli, je vysoké dva metry, psi se mi ztratili z dohledu,“ řekl Hirner u výslechu.

P

ohraničníci utíkali k hranici nazdařbůh. Museli se zastavit, nic nenašli. Ale uslyšeli štěkot. Po 35 metrech byli skoro na místě. Aby psy a uprchlíka neminuli, rozdělili se a postupovali opatrně. Kolář našel psy i nešťastného Němce. „Asi deset metrů od kraje kukuřičného pole jsme našli místo, které bylo sešlapané, a po jeho osvícení baterkou jsme zpozorovali muže ležícího na zemi na levém boku, hlavu obrácenou směrem k demarkační čáře, která se nacházela od tohoto místa asi ve vzdálenosti dvacet metrů. Vedle muže ležel na zemi služební pes Roby a služební pes Ryšo obcházel kolem něho,“ řekl Kovář vyšetřovateli. Kdyby Tautz běžel k hranici přímo, možná by byl už v Rakousku. Ale psi by ho asi dostihli i tam. Svůj poslední boj tedy východoněmecký uprchlík svedl ve slovenské kukuřici. Opravdu bojoval. Místo, jež bylo zváleno a ušlapáno, mělo v průměru tři metry. Tam se Tautz pokoušel psy odehnat. Ale oni byli vycvičeni dobře. Tautz po jejich zásahu vypadal strašlivě. „Měl staženou kůži s vlasy na zátylku, zranění ve tváři, na spánku, z čehož mu tekla krev, dále zranění na stehenní části nohy, ale nevím které. Viděl jsem, že se tento muž obrátil na záda a něco nesrozumitelně říkal a byl bezvládný. Já se ho ptal, zda nemá společníka, ale on neodpovídal, jen sténal bolestí...“ vypovídal Kovář.

Tautz ve skutečnosti prosil o pomoc. Zoufale. A naposledy ve svém životě. „Tehdy neznámý muž volal Hilfe, z čehož jsem usoudil, že je to Němec a volá o pomoc. Viděl jsem, že člen hlídky Kolář zdvihl legitimaci zadržené osoby a té se ptal, zda nemá společníka a kam jde,“ popisoval Hirner.

Místo poskytnutí rychlé pomoci pohraničníci těžce zraněného vyslýchali. Mezitím život z Tautzova těla rychle odcházel. Ale nikoho to nezajímalo. „Po nějaké době přišel dozorčí důstojník roty, který Tautze naložil do auta a opakovaně ještě dělal obhlídku místa. Až po převezení Tautze na rotu Pohraniční stráže se později dostavil lékař, který konstatoval, že Tautz je ve velmi špatném stavu a že tu situaci asi nezvládnou. Tak ho odvezli do vojenské nemocnice,“ řekl Morbacher.

Ale život už uprchlíkovi nezachránili. Bylo pozdě. Na případ východoněmeckého uprchlíka asi nikdy nezapomene Jaroslav Sochor, soudní lékař z Bratislavy. „Byl to jeden z nejdrastičtějších případů mé praxe. Mladý chlapec utrpěl mnohočetná poranění, z nichž nejrozsáhlejší bylo skalpování hlavy. Tato poranění sama o sobě nevedla bezprostředně k smrti. Ale spustila šokovou reakci, která měla v tomto případě významnou i psychogenní složku, protože šlo o dva útočící psy. Silná zvířata, proti kterým neměl šanci se ubránit...“

Neubránil se. Zemřel v jednu hodinu a patnáct minut následujícího dne ve vojenské nemocnici v Bratislavě.

Kdyby pomoc přišla dřív, mohl mít šanci. „Pokud se proti takovému šoku nezasáhne, obvykle fatálně končí. Z toho vyplývá, že čím dřív by mu byla poskytnuta lékařská pomoc, tím vyšší byla šance na odvrácení smrti,“ řekl Sochor.

Případ přece jen vzbudil určitou pozornost. Dokonce se jím zabýval prokurátor. Trestní stíhání však bylo pochopitelně zastaveno. Hledejte viníka v zemi, kde rychlost útočících psů stanoví zvláštní předpis. „Vyšetřovatel vojenské obvodní prokuratury uvádí, že se trestný čin ani přečin nestal. Že Tautz ani při rychle poskytnuté odborné pomoci nemohl přežít. Což je v přímém rozporu se zápisem z pitvy...“ připomíná Morbacher.

„Supi“ byli následně zrušeni. Zakázal je přímo tehdejší velitel Pohraniční stráže Anton Nemec, a to po dalším incidentu, který se stal na západní hranici, a po stížnostech ze zahraničí. Podobně byly zrušeny i elektrické zátarasy.

Na Tautzův zmařený život to už samozřejmě nemělo vliv. Mladý východní Němec se nedostal ani na Západ, ani domů. Zemřel strašnou smrtí daleko od domova. Budiž mu země lehká.

(MFDNES)