Duben 2007

Odbojových skupin proti komunismu byly tisíce

Luděk Navara

Prokop Tomek se zabývá komunistickou minulostí i protikomunistickým odbojem. Říká: Odbojářům patří uznání.

Co to vlastně byl třetí odboj?

Někteří tento pojem stále neuznávají. Ale pokud ho akceptujeme, můžeme tímto termínem označit konkrétní aktivní informační nebo sabotážní akce v období 1948–1956. V pozdějších desetiletích se hovoří o „odporu“ či „opozici“ a pojem „odboj“ v tom původně uvedeném smyslu není používán. Z tohoto pohledu se historikové tomuto pozdějšímu období dosud věnovali jen okrajově a bez zásadního závěru.

Čím se lišil třetí odboj od těch dvou předchozích?

Neměl jednotné zahraniční vedení. Rada svobodného Československa aspirující na vedoucí roli exilu byla nejednotná a počátkem padesátých let ztratila význam. Odboj ze zahraničí vedly skupinky zpravodajských důstojníků financovaných a organizovaných zpravodajskými službami USA, Velké Británie a Francie. Kvůli tomu je jejich právní postavení dnes složitější, nemohli se odvolávat na plnění rozkazů. Postavili se však na odpor státnímu teroru komunistů instinktivně s vědomím hrozící tvrdé odplaty režimu. Nebylo jejich chybou, že byli odkázáni sami na sebe. Pokud vedli svůj boj odpovědně a bez zbytečného násilí, patří jim uznání.

Navazoval třetí odboj na ten předchozí?

Ano, Američan českého původu Charles Katek, zpravodajec z armády USA v době druhé světové války, začal z pověření amerických zpravodajských služeb organizovat z uprchlíků-vojáků zpravodajské skupiny. Jejich příslušníci navázali na odboj z let 1939–1945. Vysílali kurýry, jejich počet dosahoval stovek. Přecházeli hranici, vyhledávali spolupracovníky, budovali mrtvé schránky a rozmisťovali radiostanice pro případ válečného konfliktu.

Uvedl jste, že v roce 1956 odboj skončil. Proč?

Mezinárodní situace se změnila. Západ nepomohl protikomunistickému povstání v Maďarsku na podzim 1956 a bylo potvrzeno, že k válečnému konfliktu, a tím i osvobození z vlády komunistů, nedojde. Navíc vzrůstaly oficiální kontakty mezi oběma bloky. Stále více obchodníků, sportovců, vědců a kulturních pracovníků cestovalo z Československa na Západ.

Ví se, kolik odbojových skupin vůbec existovalo?

Od února 1948 do poloviny padesátých let jich vznikly tisíce. Kvůli chybějícím dokumentům není možné údaje o jejich počtu i počtu jejích členů a výsledcích spolehlivě zjistit. Pro příklad uveďme: V letech 1950–1953 bylo za „nepřátelskou činnost proti ČSR“ odsouzeno celkem 14 809 osob. Za stejné období bylo registrováno 1979 odbojových skupin. (Zpráva StB z 8. září 1967) Podle zprávy ministra vnitra Rudolfa Baráka ze dne 18. února 1954 pro politický sekretariát ÚV KSČ bylo jen za období 1. října 1953 – 31. ledna 1954 StB uvězněno 728 členů z 87 odbojových skupin. Skupiny často organizovaly přechody hranic, ozbrojené či politické struktury pro případ převratu, vyráběly letáky, shromažďovaly zbraně a radiostanice a ukrývaly občany ohrožené zatčením. Jen v některých případech skupiny prováděly nebo připravovaly ozbrojené sabotáže či atentáty. Pokud však byly odhaleny, hrozily jejím příslušníkům vysoké tresty vězení i smrt.

Byl odboj i v sousedních zemích?

Ano, často šlo o plynulé pokračování boje proti nacistickým okupantům. V Pobaltí v reakci na sovětské obsazení, rusifikaci, vzniklo množství partyzánských skupin – „lesních bratrů“. Od podzimu 1944 jich tisíce působily v hustých lesích. Boje byly ukončeny do roku 1953. Podobné to bylo i v Polsku, i na Ukrajině: zde existovala dobře organizovaná Ukrajinská povstalecká armáda – UPA. Její členové (banderovci) přecházeli přes Československo na Západ.

(MFDNES)