Duben 2007

Šel bych do toho zase

Luděk Navara

O třetím odboji vypráví František Wiendl z Klatov. Přežil deset let ve vězení. Jeho kolega byl oběšen. Možná se chlubím, ale asi bych neváhal jít do odboje znovu. Komunismus byl strašné svinstvo, říká František Wiendl z Klatov. „Komunisté vyšli s puškami na Staromák. Proti komu ty pušky měli? Přece proti nám,“ dodává. Stavební technik FrantišekWiendl mladší se po únorovém komunistickém převratu zapojil do demokratického odboje. Převáděl uprchlíky na Západ, ale v listopadu 1949 byl zatčen, strávil ve vězení deset let. Jeho přátelé na tom byli podobně nebo hůř. Jeden dostal provaz.

Tak skončil odboj jeho skupiny proti komunistickému režimu na západě Čech. Byl v mnohém typický: Wiendl i jeho otec František Wiendl starší se totiž zapojili do odboje už za války. Ale proti nacistům se na Klatovsku postavili i další. Jan Štork, Jan Prantl či lékař Jiří Krbec.

Všichni se po únoru 1948 znovu sešli. A znovu v odboji. Staří známí. Nyní je naživu už jen jeden z nich. František Wiendl mladší. „Zvlášť dnes, když už víme víc, vidíme, že odboj byl víc než oprávněný,“ říká. Za sebou má deset let ve vězení, z toho polovinu v dolech. To měl ještě štěstí. Odsouzen byl totiž původně na osmnáct let a pokutě 10 tisíc korun. Byl to velkolepý proces. Spolu s ním byli souzeni všichni ti, s nimiž bojoval už proti nacistům.

Způsob, jakým bojoval Wiendl a jeho přátelé za demokracii, byl především nenásilný. Nebáli se, ale krev neprolévali. Nejdřív chtěli jen varovat a upozornit veřejnost. „Psali jsme po zdech hesla. Proti komunistickému režimu,“ vysvětluje Wiendl. Podíleli se na tom všichni: Štork, Prantl, Krbec,Wiendl... Staří známí z okupace.

Začátkem září 1948 začíná přituhovat. Zemře exprezident Beneš, jeho pohřeb ostře sleduje tajná policie. Noví pražští vládcové nepřipustí demonstrace, žádné projevy nesouhlasu. Wiendl starší je při psaní hesel přistižen milicionáři. Skončí ve vězení a s ním také jeho manželka. Oba budou za mřížemi přes půl roku. Bude to osudová chvíle pro jejich syna.

Tehdy mimoděk dostane příležitost stát se převaděčem. Je mu pětadvacet a nikdy přes hranice nikoho nevedl. „Když byl otec zatčen, přijel za námi jeho známý pan Schneider a chtěl odvézt na Západ. Zřejmě se otec dohodl se svým přítelem v Kolíně, že umožní tímto způsobem lidem uprchnout. Jenže nyní byla nová situace. Nechal jsem ho přespat a ráno jej zkusil odvézt vlakvedoucí Josef Touš. Jenže Schneider zřejmě nevydržel s nervy, neplnil pokyny a Touš odmítl nést odpovědnost. Tak jsem se rozhodl, že ho převedu sám.“

Do převádění se zapojí i další: Štork, Prantl, Krbec. Staří známí... Při čtvrtém přechodu se však skupina zdržela. Mezi uprchlíky bylo malé dítě a plakalo. Uspávací prostředek naordinovaný doktorem Krbcem přestal účinkovat... Přechod se sice nakonec podařil, ale se zdržením.

To bude pro Wiendla osudné.

Při návratu byl totiž zadržen hlídkou. Naštěstí měl propustku, ale tajní policisté se později na něj vyptávají přímo na pracovišti. Vzbuzuje jejich zájem. Bez ohledu na nebezpečí skupina vyvíjí stále silnější činnost. Jan Wiendl (syn Františka Wiendla mladšího), který činnost skupiny důkladně popsal ve studii „Mužové iluzí a činů“, upozornil, že aktivity skupiny se děly bez nároku na odměnu.

Členové skupiny naváží spolupráci s agenty-chodci ve službách Západu. Právě tehdy dostal Wiendl od agenta americké tajné služby CIC Aloise Suttyho „nabídku“: doručit dopisy od západních letců, kteří emigrovali, jejich někdejším spolubojovníkům v celé zemi. „Na motocyklu jsem tehdy objel republiku. Od Albrechtic přes Bratislavu a Třebíč. Asi tisíc kilometrů v kuse. Ale dopisy západních letců jsem předal,“ vzpomíná. Ale už se blížila jeho poslední převaděčská výprava. Plán byl takový, že uprchlíky přivezou dodávkou na smluvené místo a přes hranici je už převede agent Alois Sutty. Bylo to 20. listopadu 1949. Tehdy převaděči vyrazí naposledy. Do jejich blízkosti se dostane zrádce. Mohli být opatrnější?

Už během cesty dodávkou si řidič Jan Prantl všiml v zrcátku černého BMW. Nepatří náhodou tajné policii? Ale přesto uprchlíky předají na smluveném místě. Byli poslední. Další uprchlíci se už u nich pomoci nedovolají. Zatčení totiž budou všichni:Wiendl, Prantl, Krbec a Wiendl starší. Staří známí. František Wiendl mladší skončí ve vězení a čeká na soud. Ten je potřeba důkladně připravit. Tím spíše, že tajní policisté stále ještě nemají dost „usvědčujícího“ materiálu. To se brzy změní. Alois Sutty bude totiž zatčen. Na statku u Klatov, v Pocinovicích, kde si dělá zastávku po překročení hranice. Osmého dubna 1950 si ji tam chce udělat znovu. Ví, že majitelé, rodina Toušova, jsou spolehliví lidé. Mají domluvené znamení ve stodole, že je vše v pořádku. Na ně se může spolehnout. Jenže netuší, jak se situace změní. „V noci před osmým dubnem obsadili lidé z StB a OBZ (vojenského Obranného zpravodajství) naši usedlost,“ bude později vyprávět Josef Touš, syn tehdejšího hospodáře Václava Touše. Toušovi sice Suttyho neprozradili, ale tajná policie se o něm dozvěděla zřejmě od muže, kterého Sutty převedl přes hranice už dříve. Připraví dokonalou léčku.

Obsadí usedlost, nastaví znamení ve stodole a na statek přijdou pěšky, aby zkušený agent Sutty nezpozoroval neznámé automobily. Vyjde jim to. Při přestřelce je Sutty zraněn do ruky, ale jeden z příslušníků do břicha. Podle Toušů jej ve zmatku při zatýkání postřelil kolega. Jeden těžce zraněný tajný však vyváží úspěch celé akce. Sutty je zatčen.

A po něm další, kteří jsou třeba jen trochu podezřelí, včetně Františka Wiendla staršího. Soud může začít. Mezitím František Wiendl mladší zažívá ve vězení tvrdý nátlak. „Šoupli mne do temnice a chodil jsem na výslechy. Musel jsem na nich pořád dokola mluvit. Mezitím jsem dostával, mlátičku‘,“ popisoval. Nejhorší bylo, že nevěděl, na čem je. Brzy to bude vědět až moc dobře. Soud začne 12. prosince 1950 v sále Okresního soudu v Klatovech. Obžalovaných bude čtrnáct a jednání bude městský rozhlas přenášet přímo na náměstí. A také o něm budou důkladně referovat noviny. Dostanou název: „Skupina doktora Krbce“. Rudé právo „vtipně“ napíše: „Doktor Krbec se skrýval pod maskou lidumila.“

V žalobě se bude mluvit o vlastizradě, vyzvědačství, pokusu o vraždu a veřejném násilí. Wiendlovi mladšímu bude hrozit vlastizrada, vyzvědačství a poprava. V roce 1945 si koupil na náměstí v Klatovech turistické mapy, speciálky. Byla na nich západní československá hranice, pozdější železná opona. To je tedy ta špionáž.

Ale nakonec má štěstí. Dostane „jen“ 18 let. Jeho otec pětadvacet. Stejně jako „lidumil“ Krbec. Sutty dostane provaz. Bude oběšen 12. dubna 1951 a pochován na neznámém místě. Ještě před smrtí mu ovšem soud nařídí zaplatit pokutu 10 tisíc korun. Všem je konfiskován majetek.

Ale horší je ztráta svobody. Wiendl bude dobývat uran pro potřeby vládců sovětské říše. Má ještě nějakou šanci na normální život? Na svobodu se dostal v roce 1960. Deset ztracených let. „Asi bych do toho šel znovu,“ říká.

Dnes je mu čtyřiaosmdesát. Deset let ztratil za mřížemi. Dalších osmačtyřicet v nesvobodné zemi za železnou oponou. Dalších pět za nacistické okupace. Počet svobodných let si každý může dopočítat sám. Jaká je to vlastně bilance?

(MFDNES)