Duben 2007

Do Evropy právem nebo bez práva?

Štěpánka Neumannová

Neprávní stát prokazuje dále svoji existenci. Svědčí o tom případ pražského advokáta JUDr. Zdeňka Altnera, který je ve sporech se státem hraniční - požaduje totiž na základě honoráře a smluvních sankcí 17,5 miliard korun od ČSSD za vyhraný spor o Lidový dům.

ČSSD bude mít pravděpodobně v tomto sporu na své straně veřejné mínění. Nechtějí toho už ti advokáti příliš? Jak ale kauza vyhlíží, jde v tomto případě více než o peníze, o právní stát, tedy o to, zda-li zde bude nebo nebude. Ukazuje se, že ČSSD, která do polistopadových právních dějin vstoupila svoji akci Čisté ruce, spolu s několika svými ministry spravedlnosti, dnes i předsedou Ústavního soudu ČR, právo nedodržuje. Dokonce, jak napsal právní zástupce JUDr. Altnera, JUDr. Milan Hulík: „...dnešní sociálně demokratická strana nepohrdá jen těmi, za jejichž ochránce se považuje, nýbrž i právem a zákonem v české zemi. Ne jen tím, že její představitelé zákon překračují a zneužívají svých vysokých funkcí, ale tato strana aspoň svými představiteli a právními ideology pohrdá základními právními principy na základě kterých je ČR v ústavě charakterizována jako právní stát.“

Mnozí z nás si kladou již roky otázku, v čem vlastně spočívá tento právní stát, když rezidua socialistické zákonnosti přetrvávají a tolik proklamované vynutitelnosti práva brání i ti, kteří ho mají vynucovat.

O kauzu JUDr. Altnera contra ČSSD, která se bezprostředně týká sociálně-demokratických špiček a tudíž i minulého premiéra Ing. Jiřího Paroubka, se již dlouho zajímají zahraniční tisk jako Der Spiegel, Neue Zürchner Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung atd. Po žalobách na zaplacení smluvního honoráře a smluvních sankcích za nedodržení smlouvy, podal JUDr. Altner prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Milana Hulíka u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na náhradu škody podle Občanskoprávní úmluvy o korupci č. 3-2004 Sb.m.s. vycházející z trestněprávní úmluvy o korupci s návrhem na postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžní otázce. Jak věc bude řešena dále, se ukáže v příštích měsících. Mezinárodní spolupráce Milana Hulíka s renomovanou advokátní kanceláří RA Dr. Tismer, Klaus a Ossenkopf v SRN a další advokátní kanceláří v Bruselu bude jistě ku prospěchu jeho klienta, ale paradoxně i ve prospěch žalovaného, České republiky, která by měla být donucena respektovat své mezinárodní závazky a preventivně se do budoucna vyvarovat jejich porušování.

Příběh českého advokáta a jeho osamocený boj před hradbami plných závisti, pomluv, pronásledování, odmítání, ničení kariéry - není jediným příběhem v této zemi, ani jediným v oblasti politiky, kde se postižení provinili jediným – snahou o dosažení spravedlnosti.

Podivné právní vědomí i nevědomí českých sociální demokratů a těch, kteří své kabáty takzvaně obrátili, odhaluje nám již bezprostředně známé politické praktiky, jak využít politické moci a jak ji i zneužít proti protivníkům ČSSD nebo jen jejich oponentům, kteří si dovolí se s ní o své nároky soudit. Typickou a proto i smutnou roli hraje v této kauze i skupina tzv. právních expertů ČR, z nichž jednoho odmítl senát jako ústavního soudce a všechny spojuje bývalé členství v KSČ a tzv. socialistická zákonnost. Namísto přiznání dluhu a vyjednávání o jeho zmírnění již z důvodu logiky a racionality (tolik miliard nemůže nikdy ČSSD zaplatit) se však ČSSD vydala cestou kompromitace a likvidace svého žalobce. Měla by společnost přijmout toto žonglérství? Tento případ také vyjevil, že ČR nesplnila své závazky podle mezinárodních smluv (trestněprávní a občanskoprávní úmluvy), které jí ukládaly povinnost novelizovat či nově upravit ustanovení o korupci na základě moderní evropské úpravy. Je nepochybné, že pro evropské soudní orgány nebude výše uvedená kauza jen kauzou jednoho advokáta o peníze, ale i kauzou ČR, která neučinila to, k čemu se zavázala.

V době zřetelné globalizace světa je ale více než potřebné, aby právo a smluvní závazky byly dodržovány a ne porušovány a to ne jen proto, že fyzickým jedincům se má dostat spravedlnosti, nýbrž i proto, aby netrpělo renomé ČR, následně její ekonomické zájmy a tím i životní úroveň občanů ČR. Proto první rozhodnutí soudu o prvním požadavku JUDr. Altnera v jeho prospěch poskytuje naději, že i další soudy rozhodnou podle práva a na základě smlouvy, jejíž platnost je nezpochybnitelná. Případ Altner, který se díky své atraktivitě stává diskutovanou otázkou již i v okolních státech, může vést jak k ostudě, tak ke zvýšení vážnosti ČR. To záleží na tom, zda ČR uzná svoji odpovědnost a dodrží své závazky, nebo dá-li přednost konfrontaci a agresivnímu pojetí obrany svého poloprávního státu a jeho podivných, podle zákona na obranu práva určených struktur, ve skutečnosti však vystupujících jako advocatus diaboli.