Duben 2007

Záznam o atentátu na Heydricha - složka Prag betreffend

Heinz Pannwitz

Předmluva Stanislava Bertona k překladu záznamu Heinze Pannwitze o atentátu na Heydricha

Koncern roku 1977 jsem obdržel paměti generála Františka Moravce nazvané „Špion, jemuž nevěřili" a „Pláč koruny české" od prof. dr. Václava Černého, vydané českým nakladatelstvím 68 Publishers, Inc. v Kanadě. Při čtení obou knih mně nemohl ujít velký počet nepřesností o atentátu na zastupujícího, ale ve skutečnosti úřadujícího, říšského protektora v Čechách a na Moravě, generála policie a SS - Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Zejména v díle generála Moravce, šéfa čs. zpravodajské skupiny během II. světové války v Londýně, který na rozkaz prezidenta Beneše atentát zorganizoval, jsem našel na první pohled tolik nepřesných údajů, že jsem oprávněn pochybovat, zda celé vzpomínky, které připravila ke zveřejnění generálova dcera paní Hana Disherová, jsou z pera anebo podle diktátu jejího otce. Jde o nedbalost v přípravách rukopisu anebo o nepochopitelnou snahu zamlžit snadno prokazatelné okolnosti kolem atentátu? Co je pravda?

Rozhodl jsem se prostudovat literaturu faktu. Přátelé, které jsem požádal o pomoc, mě od úmyslu zrazovali s poukazem na to, že ze Sydney - a pouhou korespondencí - se historický průzkum dělat nedá. Proč ztrácet čas a peníze studiem senzačního incidentu, o kterém už všechno bylo dávno a do nejmenších podrobností napsáno? Bude to pouhé drolení starých písemností, slovíčkaření. Nedal jsem se odradit. V roce 1977 jsem samozřejmě netušil, že se mně podaří vypátrat autorům a historikům neznámé materiály, které je přinutí podívat se na dosavadní díla znovu. Vždyť v mnoha případech spoléhali na výpovědi svědků, kteří své vzpomínky zkreslili podle subjektivních potřeb nebo podle potřeb komunistického režimu. I hlavním zdrojem „zaručeně spolehlivých" informací o pražském atentátu byl muž, který ve hře o život byl ochoten spolupracovat s gestapem. A také se Státní hezpečnosti.

V poválečném Československu bylo politické zákulisí atentátu tabu. Dr. Edvard Beneš, prezident republiky, nevěda jak byla Kubišova akce a její následky posuzovány českým obyvatelstvem. řekl v první audiencí vedoucím činitelům domácího odboje do očí, že o připravovaném útoku na Heydricha nevěděl! Vůdce komunistů Klement Gottwald opěvoval v roce 1942 v moskevském rozhlase hrdinství parašutistů, po uchopení totální moci v únoru 1948 však KSČ nařídila úřední mlčení o akci, kterou uskutečnili bojovníci vycvičení ve Velké Británii. Na počátku 50. let uvažoval sovětský diktátor J. V. Stalin o vpádu do západní Evropy. Z hlediska kremelské strategie bylo nutno likvidovat v zázemí všechny nespolehlivé vojáky a odbojáře, kteří nabyli praktické zkušenosti v boji proti nacistům. Vojáci ze Západu, nekomunisté, byli na základě falešných obvinění odsouzeni k mnohaletým žalářům. Jakýsi František Ťopek dokonce obvinil parašutisty, jimž říká podle nacistické terminologie „padákoví agenti“, že prý nebojovali proti hitlerovcům, ale jenom pro návrat kapitalistického systému do Československa.

Průkopnická práce o atentátu na R. Heydricha (J. Drejs: Za Heydrichem stín), vyšla však již v roce 1947. Další stěžejní dílo vydal roku 1963 Miroslav Ivanov. V knize Nejen černé uniformy zaznamenal výpovědi pamětníků. kteří v roce 1942 pomáhali parašutistům a měli štěstí, že v údobí zostřeného teroru po Heydrichově smrti nebyli vypátráni nebo zrazeni. Po prostudováni Ivanovovy publikace upozornil parašutista kpt. Oldřich Pelc, člen skupiny POTASH, který žil v Sydney, na monology profesora chemie, tj. Ladislava Vaňka, vedoucího činitele domácí sokolské odbojové organizace, jehož krycí jméno znělo Jindra. Písemně jsem se spojil s dr. M. Ivanovem, od něhož jsem se v roce 1981 dověděl, že v Praze kolovala mezi historiky fáma o snaze L. Vaňka navázat kontakt s bývalým kriminálním radou Heinzem Pannwitzem, který byl od roku 1940 šéfem oddělení G/II pražského gestapa, které mělo na starosti atentáty, ilegálně držené zbraně a sabotáže. Prof. Vaněk prý požádal Pannwitze o pomoc při psaní memoárů. To se mně zdálo neuvěřitelné.

Požádal jsem přítele Hanse Fiedlera, německého sociálního demokrata, spolupracovníka Seliger-Archivu ve Stuttgartu, aby zjistil, zda Pannwitz dosud žije. Přišla odpověď, že zemřel v roce 1975, ale jeho vdova je naživu. Napsal jsem paní Pannwitzové a vysvětlil jí, proč bychom ji rádi vyhledali. Při první návštěvě se můj přítel jen tak jakoby náhodou otázal, zda pro ni něco znamená jméno Jindra. Bez rozmýšlení odpověděla, že si na toto jméno dohře pamatuje. To bylo slibné znamení. Po několika měsících se uskutečnila další návštěva. Po značném váhání zapůjčila paní Hannah Pannwitzová H. Fiedlerovi spisy v desce Prag betreffend se slovy, že je první osobou, které povolila pořídit fotokopie. Vyslovila přitom obavu, zda nemáme v úmyslu zneužít záznamy k osobním útokům proti jejímu zesnulému manželovi. Oba jsme ji ujistili, že něco podobného nám ani nepřišlo na mysl. Z toho důvodu jsem se zdržel vyslovit ve svých poznámkách jakýkoliv posudek a odsudek o Panmvitzově činnosti v Praze.

V materiálech Prag betreffend jsou dva záznamy o atentátu. První, bez data, má 11 stran. Pannwitz jej napsal 6 měsíců po návratu ze sovětského zajetí do Spolkové republiky Německo v lednu 1956. Druhý spis, jehož překlad chci veřejnosti přiblížit, má v originále 40 stran a je datován březnem 1959. Pannwitz musel tehdy spoléhat hlavně na svou paměť. Zveřejněné články a vzpomínky posoudil takto: „Po návratu ze zajetí jsem zjistil v několika mezitím vydaných knihách, že jejich autoři neměli žádné odborné znalosti, jejich líčení byla naprosto překroucená a nesouhlasila s výsledkem vyšetřování atentátu na Heydricha." V Pannwitzově knihovně se nalézal mimo jiné i německý překlad knihy Dušana Hamšíka a Jiřího Pražáka Bomba pro Heydricha, Praha 1963. Bývalý kriminální rada udělal na mnoha stránkách vlastnoruční poznámky: „Ha, ha! Omyl! Nesmysl!" Kdybych byl autorem Bomby pro Heydricha, propadl bych se studem.

Pannwitz byl krátce po 27. květnu 1942 jmenován šéfem zvláštní komise pro vyšetření atentátu. On koncipoval dobře známou Závěrečnou zprávu (Abschlußbericht) o atentátu, uloženou v newyorském historickém ústavu YIVO (Institute for Jewish Research). Byla napsána na psacím stroji s velkými písmeny pro Adolfa Hitlera, který měl špatný zrak. Pro neshody s nadřízenými - v záležitosti prof. L. Vaňka - Jindry - požádal Pannwitz v září 1942 o přeložení na východní frontu. Na počátku roku 1943 - tvrdí, že proti své vůli - byl povolán do Berlína a krátce na to jmenován šéfem Zvláštní komise, která sledovala, potírala a do značné míry - od konce roku 1943 - kontrolovala činnost sovětské zpravodajské sítě v Evropě, tzv. Rudé kapely. Pannwitz řídil rádiové protihry s moskevskou centrálou.

Počátkem května 1945 byl zatčen francouzskou vojenskou policií v Rakousku ve společnosti „Malého šéfa" Rudé kapely Viktora Sukolova, což bylo poslední z mnoha krycích jmen A. M. Gureviče (v Paříži vydal paměti Un certain monsieur Kent). Pannwitz byl na vlastní žádost v červnu 1945 předán spolu s Gurevičem do Sovětského svazu. Jeho nepochopitelné rozhodnutí se stalo předmětem mnoha dohadů. Naprostá většina německých vojáků se snažila dostat do zajetí západních spojenců. Pannwitz vysvětlil svůj počin v nedatované vzpomínce o 15 stránkách, nadepsané Rote Kapelle. Tvrdí, že měl v úmyslu rozehrát operaci PHOENIX - vrazit klín mezi válečné spojence.

Pannwitzova zpráva o atentátu obsahuje pro českého čtenáře řadu dosud neznámých detailů, například o lidickém masakru. Nacistická propaganda tvrdila, že v Lidicích bylo 6 úkrytů pro parašutisty. V zmíněné pozůstalosti H. Pannwitze se nalézá opis Závěrečné zprávy s jeho vlastnoručními poznámkami. Zde škrtl u Lidic číslo 6 a připsal „jen dvě". Z další jeho poznámky vysvítá, že Jozef Gabčík a Jan Kubiš (ANTHROPOID) se v Lidicích neskrývali. Odvlečení lidických žen a dětí a vyvraždění lidických mužů, stejně jako zapálení obce řídil Horst Böhme, šéf všech nacistických policejních orgánů v protektorátu, nikoliv státní tajemník SS - Gruppenführer Karl Hermann Frank.

Bezesporu největším překvapením jsou pasáže, v nichž Pannwitz popisuje vyjednávání s prof. L. Vaňkem, kterého zatkl počátkem září 1942. Vaněk - Jindra byl ochoten spolupracovat s gestapem. V monolozích profesora chemie (v knize M. Ivanova nejsou jména pamětníků uváděna), jsme spolu s kpt. Pelcem našli mnoho nepřesných údajů. Ty však nenaznačovaly, že by Jindra zradil své sokolské spoluodbojáře. První otřesné svědectví jsem získal od bývalé náčelnice sokolských žen Marie Provazníkové (viz její paměti To byl Sokol). Pak následovaly další. o nichž se ještě zmíním v poznámkách.

V zájmu pravdy a na radu JUDr. Jiřího Ludikara, v jehož vile v Hloubětíně očekával Vaněk -Jindra 27. května 1942 výsledek útoku na Heydricha, jsem poslal Pannwitzův spis L. Vaňkovi do Prahy. Shodou okolností byl mým profesorem chemie v září 1941 v IV. reálném gymnáziu v Brně -Židenicích (před okupací v Křenové ulici). Slíbil nejprve podrobný rozklad a vysvětlení, ale po delší odmlce mně napsal: „S ohledem k mému vážnému onemocnění byl projeven seriózní zájem o odkoupení všeho mého materiálu z odboje, včetně literatury. A dále, asi vlivem Vaší rozsáhlé iniciativy, jsem dostal možnost k vydání pamětí. To obé předpokládá, abych si důležité věci nechal pro sebe." Což byla další z jeho mnoha lží. Vzdor „vážnému onemocnění" zorganizoval dlouhou debatu v kanceláři Českého svazu protifašistických bojovníků a přednášky v několika odbočkách Svazu, na nichž polemizoval s mými odhaleními. V Pardubicích ho představil přítomným dnes již zesnulý PhDr. Zdeněk Jelínek jako „živou legendu", přesto, že mu byla známa Vaňkova zrada sokolských podzemních činitelů.

Prof. L. Vaněk se pokusil zastavit zveřejnění Pannwitzova spisu. Pohrozil mně žalobou, poslal varovný leták Josefu Škvoreckému (68 Publishers, Inc.). Slíbil rozpoutat v domácím i zahraničním tisku kampaň proti „válečnému zločinci", jemuž v roce 1964 poslal nejméně tři dopisy a „herzliche Grüße" - srdečné pozdravy.

Nedal jsem se zastrašit. Německý originál byl zveřejněn v č. 4/1985 mnichovského čtvrtletníku Vierteljahrhefte für Zeitgeschichte, vydávaným Ústavem pro soudobou historii (Institut für Zeitgeschichte). Autorský honorář obdržela paní H. Pannwitzová, honoráře za své poznámky jsem se vzdal ve prospěch německého Červeného kříže. Napsal jsem paní Pannwitzové, že jsem neměl zájem těžit z písemností jejího manžela.

Český překlad jsem vydal v malém vlastním nákladu v roce 1986. Díky PhDr. Vilému Prečanovi se dostal tajnou cestou do Československa, kde koloval mezi historiky jako samizdat. Slovenský překlad byl předán potají v roce 1987 plk. Jiřímu Šolcovi, u příležitosti tryzny za padlé parašutisty v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.

Stanislav Brzobohatý - Berton

Text Heinze Pannwitze:

Co předcházelo

Aktivní odpor českého národa na počátku II. světové války nebyl značný. S výjimkou demonstrace lidu 28. října 1939 na Václavském náměstí v Praze se podobné projevy odporu nevyskytovaly (1). V sabotážích dopravy, zbrojního jiného průmyslu byl poměr těchto akcí z hlediska německých zájmů a vzhledem k velikosti země a počtu obyvatelstva sotva znatelný. Ale od 22. června 1941, tj. od počátku války se Sovětským svazem, se situace rázem změnila. Systematické sabotáže nabyly na významu, jejich počet vzrostl během několika týdnů. Referát gestapa pro sabotáže nemohl všechny případy včas vyřešit a musel se spokojit pouhým registrováním. Časem stoupl průměr těchto případů na 80 denně. Cíli se staly mosty, kolejnice, výhybky, opravárenské dílny, železniční transporty, tankové sklady, stožáry vysokého elektrického napětí, sklady obilí, dřeva a průmyslových součástek. Speciální sabotáže byly provedeny na tepelných a kotelních zařízeních ve zbrojním průmyslu. Tato činnost vážně ohrožovala celý válečný průmysl a to žádný stát nemůže ve válce tolerovat.

K objasnění vzedmuté viny sabotáží došlo zcela náhodou. Referát gestapa pro boj proti komunistické straně zatkl při pátrání po ilegálních skupinách osobu, jež předávala moderní sabotážní materiál. Ten zcela odborně vyráběli v českých továrnách členové ilegální komunistické strany. Až do počátku války se Sovětským svazem však o aktivní činnosti českých komunistů nebylo nic známo. Pakt Hitler - Stalin byl navzdory protektorátu, jistě na pokyn Moskvu, dodržován. Ale nyní se ilegální komunistická strana stala iniciátorem sabotáží proti Němcům. Nadešel den „X", kdy komunisté, připraveni na možnost občanské války, uposlechli rozkaz z Moskvy a zahájili sabotážní činnost.

Německé vedení protektorátu bylo nuceno zastavit tento nebezpečný vývoj. Tehdejší říšský protektor, diplomat staré školy svobodný pán von Neurath, nebyl vhodnou osobou, jež by zavedla zostřená zákonná nařízení. A tak byl poslán na „zdravotní dovolenou". Hitler pověřil Heydricha, aby se ujal role zastupujícího říšského protektora. Heydrich se uvedl v úřadu vyhlášením stanného práva (28. září 1941) a ustavením zvláštních stanných soudů (Standgerichte). Lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof) odsoudil k trestu smrti ministerského předsedu protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše a pražského primátora dr. Otakara Klapku za ilegální styky s čs. exilovou vládou a za nepřátelské jednání proti Německu. Rozsudek proti Eliášovi nebyl vykonán, protože se zjistilo, že přerušil styky s Londýnem asi půl roku před odsouzením (2). Hitler nařídil jeho popravu až po atentátu na Heydricha. Po uplynutí období stanného práva, které skončilo 20. ledna 1942, jednal zastupující říšský protektor se zástupci průmyslu, zemědělství a dělníků. Žádal je, aby český národ nepoškozoval německé válečné zájmy, protože pro Německo se jedná o bytí či nebytí. Češi nemusejí posílat vojáky na frontu a prolévat krev. Heydrich tvrdil, že je ochoten hovořit s Čechy o jejich potřebách a požadavcích, ale byl také připraven zlomit jakýkoliv odpor. Skutečně zavedl různá sociální opatření, zvláště ve prospěch dělnictva, a to přineslo pozitivní výsledky, mimo jiné i fakt, že až do jara 1942 nebyly zaznamenány žádné sabotáže. Komunistická iniciativa byla zlomena, sabotáže nekomunistického odporu byly sotva znatelné.

Není mi známo, jednalo-li se o náhodu, nebo zda-li si Benešova exilová vláda či anglické vedení války povšimly, že v protektorátu panuje klid a že český národ nepomýšlí ani na povstání, ani na partyzánskou válku. Dne 4. října 1941, tedy již krátce po příjezdu Heydricha (3), byl vysazen u Čáslavi první parašutista (svob. asp. František Pavelka, operace PERCENTAGE). Měl navázat spojení s českým odbojovým hnutím, předat vysílačku a šifrovací materiál. 25. října byl zatčen pražskou gestapem spolu s odbojáři, na něž byl napojen. Před odletem do Čech se s ním rozloučil tehdejší ministr národní obrany v Benešově exilové vládě generál Ingr. Vysazením prvního parašutisty začala nová éra zásahů ze Západu. Také Rusové se později pokusili zasáhnout do akce svou Rudou kapelou. Čím klidnější však bylo české území, tím silnější aktivitu projevoval Západ. Na jaře 1942 bylo možno zaznamenat seskoky řady parašutistických skupin z Velké Británie, během času však byly téměř všechny zneškodněny.

Provedení atentátu

Po vyhlášení protektorátu se dostala velká část bývalých českých vojáků přes Polsko, později přes Maďarsko a balkánské státy, přes Alžír a také přes Káhiru a Cařihrad do Anglie. Po těchto cestách jsme tehdy řídili „uprchlíky" do české legie v Anglii (4). V jejich řadách si Angličané vyhledávali ty nejspolehlivější a vycvičili je na parašutisty schopné provádět vojenské úkoly v protektorátu. Vybraní vojáci byli posláni do šestitýdenní školy v Cammus Darrah ve Skotsku, potom na povinný čtrnáctidenní výcvik v morseovce, v kartografii, v nauce o třaskavinách, o používání jedů a bakterií a dostali instrukce o boji zblízka. Po ukončení kursu absolvovali radiotelegrafisté týdenní výcvik v české vysílací stanici ve vile Fanny Newk ve Woldingu blízko Londýna. Po té šel takto vyškolený agent zpět ke své kmenové jednotce a čekal na odlet do protektorátu. Před vysazením byli ve sběrném středisku ve vile Bellasis, 40 km jihovýchodně od Londýna. Nejčastěji se odlétalo z letiště u Bedfordu. Úkolem agentů bylo zřízení zpravodajské sítě, špionáž, sabotáže. Byly připraveny dvě zvláštní akce - atentát na Heydricha a bombardování Škodových závodů v Plzni.

29. prosince 1941 byli u Plzně (5) vysazeni atentátníci Gabčík a Kubiš, zatímco tři další pasažéři téhož letadla, jeden z nich nadporučík Bartoš, velitel všech agentů v tehdejším protektorátu, seskočili u Kolína (6). Oba atentátníci, jejich velitel a vedoucí podzemní organizace štábní kapitán Morávek byl 21. března 1942 náhodou zastřelen (7) - byli jediné osoby zasvěcené do plánu atentátu. Vlastně měli být, ale během příprav se ukázalo jako nezbytné zasvětit ještě další. Celkem asi 12 osob vědělo o přípravách atentátu. Podle přísného rozkazu z Londýna atentátníci nesměli být nasazeni do žádné jiné akce (8). Bombardování Škodovky v noci z 25. na 26. dubna 1942 ukazuje, v jak těžké situaci se octli parašutisté (Fallschirmagenten) v protektorátu. Ačkoliv byli z Londýna vysazeni ještě další, npor. Bartoš musel použít oba atentátníky, protože neměl k dispozici žádnou pomoc ani ze strany českého obyvatelstva, ani z podzemního hnutí! Akce se uskutečnila takto: před Škodovými závody i za nimi - ve směru letu bombardérů - byly zapáleny kvůli jejich orientaci dvě stodoly. Předtím parašutisté uvedli do provozu zvláštní naváděcí přístroj Rebecca (9). Výsledek se rovnal nule. Bomby minuly cíl, neboť museli bez cizí pomoci všechno dělat sami a nemohli zapálit stodoly ve stejný okamžik. Tak nepatrná byla ochota českého obyvatelstva pomoci při sabotáži. Ze zpráv českého vysílání z Londýna vyplývalo, že čs. představitelé byli zcela mylně informováni o pravé situaci v protektorátu. Npor. Bartoš musel dokonce požádat Beneše, aby byly londýnské zprávy zastaveny (10), protože parašutistům více škodily, než prospívaly a s tím přirozeně Beneš nesouhlasil.

Stejné potíže nastaly při přípravách atentátu, jelikož okruh zasvěcenců musel být co nejmenší. Do akce nesměli být zapojeni jiní parašutisté, přičemž kontakt atentátníků pro orientaci v Praze a pro výběr spolupracovníků štábní kapitán Morávek byl mrtev. Zůstali tak odkázáni sami na sebe a našli pomoc pouze v osobě bývalého sokolského funkcionáře, učitele Zelenky, krycí jméno Hajský. Našli u něho úkryt a dostali také jména spolehlivých Čechů, kteří jim mohli pomáhat. Zelenka-Hajský byl starý zpravodajec, jenž působil na česko-německé hranici u Podmokel pro čs. ministerstvo národní obrany.

Až do dne atentátu dostali agenti deset záchytných adres v Praze, dvanáct v Pardubicích, šest v Lidicích, dvě v Ležákách (kde měli vysílačku), po třech v Plzni a Hradci Králové (11), devět v Bernarticích (12), po jedné v Lázních Bělohrad a ve Wence (nečitelné). Jednalo se tedy celkem o 47 adres, což nebylo mnoho vzhledem k rozsáhlým akcím, které měly být vykonány. Celkovou organizaci atentátu také ohrožovala skutečnost, že po zvýšeném počtu výsadků vypracovala německá strana úspěšnou metodu umožňující rychlé vypátrání agentů a zabavení jejich materiálu.

Stručně lze tuto metodu popsat takto: Německá protiletadlová obrana měla v celé Evropě zorganizovanou službu, jež hlásila své ústředně směr letu nepřátelských letadel, místa přeletu a zdržení se v určitém prostoru. Výšky byly zaneseny na speciální mapu. Při náletech jsem se ihned odebral do poplachové ústředny a vypočítal si rychlost nepřátelského letounu mezi jednotlivými oznámenými body přeletu. Pokud rychlost zůstala stejná, například 400 km, bylo vše v pořádku. Když ale rapidně klesala, například na 100 - 150 km, znamenalo to, že nepřátelské stroje snížily výšku na 250 metrů a v tomto obvodu shodily agenty nebo záškodnický materiál. Patřičný úsek byl okamžitě telefonicky alarmován a všechny vojenské a policejní jednotky začaly pročesávat terén. V důsledku toho jsme mohli zahájit pátrání již během dvou hodin po vysazení. Téměř vždy se nám podařilo zajistit shozený materiál a dokonce i některé agenty (13). Protivníci - Anglie a Moskva - neprohlédli po celou válku naši taktiku a používali při vysazování stále stejnou metodu.

Když jsme vyhodnotili metodu vysazování, uvědomili jsme si, že letadlo musí před výsadkem na různých místech obletět několik okruhů a tím ztrácí čas, což při přesném zaměřování pozemními orgány naznačilo mnoho míst pravděpodobného seskoku. Obranné orgány byly téměř okamžitě schopny prohledat prostor vysazení, avšak pro tyto akce jsme neměli dost lidí.

Ze shozeného materiálu, který se nám dostal do rukou, se dalo přesně zjistit, že agenti měli také vykonávat - kromě zpravodajských a sabotážních úkolů - teroristické akce a atentáty. Našli jsme mimo jiné výbušniny, které se daly pomocí magnetu připevnit na auta. Některé z nich byly z černého bakelitu a tvarem a velikostí se mohly použít jako podložka pod telefon. Při sejmutí sluchátka vybuchla nálož asi 200 gramů plastické třaskaviny, postačující k zabití člověka. Současně byly nalezeny první bomby z téhož materiálu. Tehdejší šéf německé policie Himmler si 1. května 1942 vše prohlédl a nařídil, aby se zkušenosti získané studiem tohoto materiálu, použily při výrobě protipancéřových zbraní pro boj zblízka. A tak Angličané nevědomky přispěli k vývoji německých protitankových nábojů.

Protože se počet výsadků během dubna a května zvýšil, nabyli jsme podezření, že se připravuje atentát, a proto jsme přezkoušeli všechna opatření. Ochranná služba říšského protektora byla zesílena, Heydrich byl osobně poučen o všech opatřeních. Hitler nařídil jeho zvláštní osobní doprovod. Zastupující říšský protektor byl se všemi opatřeními srozuměn, ale přesto co nejrozhodněji odmítl osobní stráž s odůvodněním, že by to uškodilo německé prestiži v protektorátu. (Von Neurath vždy jezdil s osobním doprovodem). Heydricha vedla k tomuto rozhodnutí pravděpodobně arogance a pýcha. Věřil, že mu nikdo z Čechů nic neudělá (14). Zapsali jsme do aktů jeho stanovisko a oznámili ho Berlínu. Tím jsme byli chráněni, když došlo k atentátu.

Atentátníci měli různé návrhy k uskutečnění svého plánu, které však nebyly snadno proveditelné pro zesílená bezpečnostní opatření. Museli se například vzdát příprav k útoku u příležitosti Heydrichovy návštěvy v Německém divadle.

Heydrich bydlel se svou rodinou v zámku v Panenských Břežanech u Prahy (15), odkud denně jezdil v ranních hodinách bez doprovodu (do Prahy). Zde byl případný útok znemožněn našimi zostřenými bezpečnostními opatřeními. Přesto atentátníci studovali po několik týdnů Heydrichovu rutinní cestu z Panenských Břežan do pražské kanceláře. Podél silnice trhali trávu pro králíky a vždy ho zdravili, když jel kolem, velmi uctivou až poníženou poklonou. Na volném úseku cesty nemohl být atentát proveden, protože rychlost auta byla příliš velká, a také proto, že otevřená krajina neposkytovala dostačující možnosti k útěku. Jelikož atentátníci věděli, že Heydrich jezdil jen se šoférem, rozhodli se zaútočit ve městě. Vybrali si místo v Praze-Libni, v prudké zatáčce, kde vůz musel zpomalit.

27. května došlo k činu. V 10:32 hod. projížděl zatáčkou již z dálky bezpečně rozpoznatelný vůz s číslem SS-3, v němž seděl dobře viditelný Heydrich a uniformě SS-Obergruppenführera. Oba atentátníci zaujali pozici bezprostředně na okraji ulice. Gabčík stál asi půl metru od přijíždějícího auta. Přes ruku měl přehozený nepromokavý plášť a pod ním ukrýval anglický stengun (samopal Sten Mk II). Když bylo auto na jeho úrovni, zacílil automat na Heydricha, vzdáleného od něho nanejvýš jeden metr. Zmáčkl několikrát spoušť, ale rána nevyšla. V normálním případě by byl protektor zasažen 32 ranami. Gabčík zlostně odhodil stengun a dal se na útěk. Heydrichův řidič všechno pozoroval. V podobné situaci mají šoféři význačných činitelů za povinnost přidat plyn a co nejrychleji odjet. A nic by se nestalo! Heydrich ale stručně rozkázal: „Zastavit!". Řidič. zvyklý poslušnosti, splnil rozkaz, jenž podle předpisů neměl uposlechnout. Vůz zastavoval, když jej zasáhla u pravého zadního blatníku bomba, hozená druhým atentátníkem Kubišem. Ten byl skryt za sloupem elektrického vedení, asi pět metrů za Gabčíkem a zasáhl, když stengun selhal. Musel běžet za autem a nesměl s bombou, mající vysoce citlivou rozbušku, příliš pohybovat, neboť při jejím vržení stačilo jedno otočení, aby vybuchla. Kubišovy možnosti při tak citlivé rozbušce byly tedy omezeny a při normální jízdě, nemluvě o tom, kdyby auto jelo rychleji, by atentát nebyl proveditelný. Bomba tedy zasáhla relativně nevhodný cíl. Výbuch utrhl dveře a střepiny prorazily opěradlo Heydrichova sedadla. Dvě nevelké střepiny pronikly do jeho zad a jedna z nich zasáhla slezinu. Se střepinami vnikly do těla také částečky čalounění, koňské žíně, a ty způsobily otravu krve, jíž Heydrich za devět dní podlehl (16). Ani zde nebyl dodržen předpis platný pro vedoucí osobnosti - potáhnout sedadla vozidel ocelovým plechem, který by zabránil průstřelu.

Kubiš se po hození bomby rozběhl ke kolu. Češi, kteří vystoupili z okolo jedoucí tramvaje a viděli celý případ, se mu postavili do cesty. Kubiš několikrát vystřelil kolem sebe, aby si zajistil únik. Tlak vzduchu při detonaci jej poranil na levé straně obličeje a na levém oku. Heydrich hned vyskočil z auta a pokusil se atentátníka pronásledovat. Z boční kapsy vozu vytáhl lehkou hliníkovou pistoli ráže 7,65 mm, zamířil na Kubiše, ale rána nevyšla. Zapomněl zasunout zásobník. Jeho šofér SS-Oberscharführer Johannes Klein také vyskočil a pronásledoval Gabčíka, jenž se nemohl dostat ke svému kolu a musel utíkat jiným směrem, než Kubiš. Vysoký řidič v uniformě SS za ním běžel jenom asi 15 metrů a skoro jej chytil, ale Gabčík po něm začal divoce střílet. Řidič také vytáhl svou pistoli a chtěl palbu opětovat, ale rána nevyšla. V rozrušení stlačil pojistku, která uvolnila zásobník - když je zásobník uvolněn jen několik milimetrů, pistole nevystřelí. Šofér neměl dostatek duchapřítomnosti, aby se zastavil a zbraň zkontroloval. V tomto případě by závada mohla být napravena jen jedním pohybem ruky - a atentátník by neunikl. Neozbrojený řidič běžel za Gabčíkem, jenž vběhl do jednoho obchodu v naději, že najde zadní východ. Obchod zadní východ neměl, a tak Gabčík musel vyběhnout zpět na ulici, kde se srazil s řidičem, který právě přiběhl. Gabčík ho střelil do kolena, takže řidič nebyl schopen dalšího pronásledování. Tak unikl i tento pachatel. Heydrich, svíjející se bolestí, se nemohl udržet na nohou. Vrátil se ke svému vozu, kde se položil na sedadlo. Byl sám, zraněn, bezmocná oběť jakéhokoliv dalšího eventuálního útoku. Nic se však nestalo. Jedna Češka zastavila dodávkový vůz a pomohla Heydrichovi nastoupit, aby mohl být odvezen do nedaleké nemocnice. Seděl vzadu mezi bednami a mohl být snadno unesen. Ale nic se nestalo (17).

Vyšetření atentátu

Bylo krátce po svatodušních svátcích 27. května 1942. V protektorátu byl klid. Krátce před tímto datem se konala v Praze konference několika stovek vedoucích činitelů abwehru a Sicherheitsdienstu s Canarisem a Heydrichem v čele. K žádné rušivé akci tehdy nedošlo. O svatodušních svátcích byla vržena bomba na německé knihkupectví v Praze, ale způsobila jen nepatrnou škodu ve výkladní skříni a její původ se nezjistil. Pravděpodobně šlo o domácky vyrobenou bombu. Příkladu se nepřikládal větší význam, ačkoliv mnohé podobné rušivé akce na jiných místech byly v té době přísné vyšetřovány. Jelikož tyto případy nepředstavovaly vážné poškození německých zájmů, bylo vyšetření vcelku lehkomyslné. Není vyloučeno, že rušivé akce znamenaly zkoušku pro opravdový atentát. Policie nesměla přehlížet ani sebemenší případ. Ale válka se svými obrovskými problémy, k tomu snadno sváděla.

Několik minut po atentátu volal inspektor Ženatý, spojovací důstojník mezi českou a německou policií, že dostal hlášení o atentátu, při němž byl zraněn vyšší důstojník německé armády. Česká policie, pravděpodobně ze strachu, se chovala, jako kdyby šlo o bezvýznamnou záležitost. Podobná nepřesná hlášení o přepadech příslušníků německé armády jsme dostávali často, takže kancelář gestapa na ně nereagovala. Čekalo se na další podrobnosti. Vedoucí referátu, do jehož kompetence patřilo vyšetřování atentátů (tj. sám Heinz Pannwitz - pozn. SB) se přece jen rozhodl vyhledat toto nepřesně udané místo činu. Se dvěma úředníky se odebral na policejní okrsek, odkud přišlo hlášení. Tam mu řekli, že zraněný generál je v nemocnici na Bulovce a že to snad má být sám říšský protektor. V nemocnici ani vrátný, ani nikdo jiný nevěděli o nějakém zranění. Úředníci se rozhodli prohlédnout všechna chirurgická oddělení. Hned v místnosti před operačním sálem našli Heydricha, jenž seděl s obnaženým trupem na operačním stole. Ošetřovatelky mu daly ledové obklady na čelo a na spánky. Na jeho zádech krvácely dvě rány. Heydrich se otočil, když poznal úředníka (tj. Pannwitze - pozn. SB), otázal se ho, co se stalo s jeho aktovkou. Řekli jsme mu, že vše je v nemocnici, ačkoliv jsme nic přesného nevěděli. Heydrich měl totiž téhož dne odletět do Vůdcova hlavního stanu a všechen materiál pro toto jednání - samé tajné říšské záležitosti - byly jeho tašce. Ve skutečnosti aktovka zůstala ležet ve voze (18). Neznámý Čech ji laskavě přinesl do nemocnice. Profesor chirurgie oznámil, že během 10 minut bude operovat.

Z politického hlediska byla situace velmi kritická. Odhodlaná skupina mohla útok bez obtíži opakovat i v nemocnici. Dva úředníci mohli až do příchodu jednotky SS hlídat pouze operační sál. Atentát a jeho následky byly ihned telefonicky hlášeny gestapu. Vedoucí gestapa myslel, že se jedná o žert a přes několikerá ujištění nechtěl zprávě uvěřit. To byl vlastně jeden z důsledků klidné situace v protektorátu. Konečně přijela na místo činu početnější skupina a zahájila vyšetřování. Uzavřela okolí atentátu, vyfotografovala místo, vyslechla několik svědků - mezi nimi také řidiče nákladního auta, který se vrátil z Bulovky - prohlédla materiál zanechaný na místě atentátu a prozkoumala, pokud to bylo možné, trasu, kudy pachatelé unikli.

Na místě atentátu bylo nalezeno:

1 dámské kolo

1 taška s pěti dalšími bombami (19), které byly připraveny k použití, jen u jedné pachatel zapomněl dát rozbušku! Jak snadno mohl atentátník použít bomby, která by nevybuchla

1 letní pánský plášť

1 anglický stengun a mnoho nábojů typu Kynoch, ráže 7,65 mm

různé střepiny, způsobené výbuchem bomby.

Nepoužité bomby byly zhotoveny ze známé plastické výbušniny anglického původu, známé z války v Africe. Protože bylo použito anglických zbraní, ani hodinu po atentátu se nepochybovalo, odkud byl inscenován (20).

Heydrichrův zástupce SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank, státní ministr pro Čechy a Moravu, tak zněl tehdy jeho úřední titul (správně státní tajemník - pozn. SB), přijel krátce po atentátu na místo činu, vzápětí navštívil Heydricha v nemocnici a potom oslovil šéfa vyšetřovací komise (tedy H. Pannwitze): „A co nyní uděláme?" Znepokojen eventuálními následky tohoto tak významného případu šéf komise odpověděl: „Pane státní ministře, chcete odplatu nebo vyšetření?" Frank reagoval bez váhání: „Přirozeně vyšetření." Později se bohužel ukázalo, jak oprávněná byla kriminalistova otázka položená politickému zástupci vlády.

Jedním z prvních opatření byl zákrok k znemožnění útěku atentátníků na venkov. Z psychologických důvodů bylo nařízeno uzavření města Prahy. Německá armáda obklíčila celé čtvrti, takže opustit město úředně nebylo možné a neoficiálně velice ztížené. Provoz vlaků byl na 24 hodin zastaven. Bylo možné se dostat do Prahy, avšak z Prahy již nikoliv. Přísné kontroly osobních průkazů způsobily, že se atentátníci rozhodli zůstat ve městě. Téhož večera bylo prohledáno 36 000 domů. Noční razie si vyžádala nasazení 12 000 mužů ze všech uniformovaných jednotek, dokonce i z řad české policie. Od samého počátku se nepočítalo s úspěchem. Obyvatelstvu se jenom mělo dát najevo, jaké riziko na sebe bere při ukrývání pachatelů. Během odpoledne se objevily vyhlášky o stanném právu. Pro tu noc (tj. 27. května - pozn. SB) byl zákaz vycházek z domů a po delší dobu byla zakázána veřejná shromáždění. Později jsme zjistili, že při prohlídce došlo k prohledání bytu, v němž se skrýval jeden pachatel. Vojenské jednotky ovšem postrádaly výcvik v kriminalistických metodách. Měly jen rozkaz kontrolovat osobní průkazy. Na vynalézavé kryty přirozeně nepomyslely. Pachatel se při prohlídce spustil ze záchodu nebo z koupelny do světlíku a visel téměř 10 minut na okenním rámu (21). Oné noci bylo zadrženo asi 650 osob, které se nemohly legitimovat. Některé z nich hledala česká policie, o další se komise nezajímala a propustila je.

V den atentátu, kolem 15:00 hod., byli předvoláni k státnímu ministrovi Frankovi šéf vyšetřovací komise (tedy H. Pannwitz), šéf oddělení pro parašutisty (Wilhelm Schultze - pozn. SB), šéf pražského gestapa (dr. Otto Geschke - pozn. SB) a velitel Bezpečnostní policie (SIPO) a Bezpečnostní služby (SD) SS-Standartenführer Horst Böhme. Frank přijal čtyři ustarané muže s těmito slovy: ,,... velké svinstvo. Vůdce nařídil jako odplatu zastřelit 10 000 Čechů." Šéf gestapa i brutální Böhme se neměli k řeči. Byli si jasně vědomi obludnosti Hitlerova rozkazu. Šéf vyšetřovací komise položil šokující otázku: „Proč jen Čechy? Vezměte také Němce!" Frank ho napomenul, aby nedělal hloupé žerty. Šéf komise odpověděl: „Myslím to úplně vážně, nežertuji. Na místě činu bylo nade vší pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolací. Kde je řečeno, že se jedná o české pachatele? Mohli to být němečtí emigranti dopravení z Anglie nebo akce britských commandos." Frank se otázal, zda je to skutečně možné. Kriminalista (H. Pannwitz - pozn. SB) mu předložil spis s prvními výsledky vyšetřování. Frank nato zatelefonoval Hitlerovi a zařídil odvolání rozkazu. To ukazuje, jakého úspěchu lze dosáhnout, když se správně odhadne mentalita druhé strany. Teprve provedením Hitlerova šíleného rozkazu by se stal atentát pro Spojence stoprocentně úspěšný. Krvavá oběť českého národa by jistě vedla k trvalým nepokojům. Kdyby nebyl Vůdcův nesmyslný rozkaz odvolán, potvrdilo by se v budoucnu, že spolupráce kriminalistů s politickým vedením nebyla prakticky možná. Kriminalisté byli často stavěni před hotovou věc a to nesmírně ztěžovalo jejich práci. Důležité závěry z průběhu vyšetřování, o nichž samozřejmě vedoucí gestapa a SD věděli, byly učiněny bez porady s kriminalisty. Obsah této zprávy dokazuje, jak se to ve skutečnosti projevilo.

Ihned po atentátu dostala vyšetřovací komise k dispozici velký počet úředníků z říše. Přijeli z Drážďan, Lipska, Berlína, Hannoveru, Mnichova, Norimberka atd. Také Pořádková policie (Ordnungspolizei) dostala posily, údajně na přímý rozkaz z politických míst, aniž to dala kriminalistům z vyšetřovací komise (VK) na vědomí. Tento dvojí postup vyšetřování nebyl praktický. Úředníci přidělení z říše neznali ani češtinu, ani podmínky, za nichž se muselo v protektorátu pracovat. Proto sloužili jen jako pomocné síly nebo jako doprovod místních úředníků. VK se značně rozrostla, měla kolem 1200 zaměstnanců. Všichni vedoucí různých oddělení i všichni úředníci byli této komisi podřízeni. Každou stopu nebo udání dostávalo speciální oddělení, kde se zpracovávaly. Jednotlivá oddělení posílili noví pomocníci. Každá zpracovaná stopa putovala do centrály, kde se rozhodovalo, zda má být dále sledována. Vše, co se netýkalo atentátu, se vracelo příslušným oddělením. Komise pracovala rychle, soustředěně a bez odpočinku. Byly použity všechny dostupné technické prostředky. Kriminálně-technický ústav SIPO v Berlíně prohlédl munici nalezenou na místě činu, plášť i aktovku. Zpráva o zdánlivě čisté aktovce zaplnila přes 20 stran strojopisu. Vyšlo najevo, že aktovka byla používána pro přenos krmiva pro králíky a její dřívější majitelkou byla dámská krejčová, jež šila hedvábné šaty. Při pozdějším vyšetřování se ukázalo, že tyto údaje byly mimořádně prospěšné. Hlínu z jízdního kola prozkoumal geolog a na základě jeho rozboru se vymezila oblast, ve které bylo kola použito. „Životopis" kola připravila zvláštní komise kriminální policie během 48 hodin.

Vyšetřovací komise (VK) vybrala nejschopnější úředníky a sestavila z nich speciální jednotku (Schnellkommando), která prováděla naléhavá šetření. Komise dostala např. hlášení o podezřelém cyklistovi. Třicet úředníků ho v ruchu milionového města vypátralo za dvě hodiny. Speciální jednotka zasahovala ve všech možných situacích - kontrolovala osobní průkazy a propustky u holičů, v tramvajích, na trzích, v hospodách a na nádražích. Od atentátníků (? - pozn. SB) a jejich pomocníků jsme se dověděli, že činnost těchto speciálních jednotek přiměla velitele parašutistů npor. Bartoše k vydání rozkazu, aby se všichni agenti pobývající v Praze (sedm mužů) skryli v katakombách kostela Karla Boromejského (22). V prvních dnech po atentátu se jednomu atentátníkovi podařilo jen s největším úsilím uniknout speciální jednotce. Protože žárlivost mezi SD a jinými odvětvími policie a gestapa byla běžná (zprávy SD byly často nepodstatné a z taktických důvodů překrucované), zřídila si vyšetřovací komise vlastní čilou zpravodajskou službu z česky mluvících úředníků, kteří se vměšovali mezi české obyvatelstvo a přesně hlásili skutečnou náladu. Díky těmto opatřením docílila VK pozoruhodných úspěchů.

Za stanného práva byla uvedena v platnost celá řada nařízení, která byla často nevyhnutelná a spojená s výhrůžkou „bud' a „nebo" - trestem zastřelení celé rodiny. To vše navodilo atmosféru strachu a zoufalství. Vedení komise se několikrát pokusilo objasnit politickému vedení, že se český národ naučil od legionářů z I. světové války, jak se chovat, aby přežil. Tito legionáři, přeběhlíci z rakousko-uherské armády, spolu s muži Maffie (23) podporovali myšlenku založení samostatné české republiky a později se ujali moci. Z toho důvodu ani dnes žádný Čech nedokáže odmítnout pomoc pronásledovanému. Trest smrti za poskytnutí pomoci znamenal mučednictví a dohnal by český národ do beznadějného zoufalství. Politické vedení odmítlo naše připomínky s poukazem, že se kriminalisté nemají míchat do politických záležitostí. Naše logické závěry, vyplývající z vyšetřování, jsme nemohli během prvních dnů po atentátu využít.

Německá i česká vláda vypsaly na dopadení pachatelů celkovou odměnu ve výši dvou milionů marek. Jaký to mělo vliv? Informovali jsme veřejnost uspořádáním výstavy v největším obchodě na hlavní třídě v Praze (u firmy Baťa na Václavském náměstí - pozn. SB), kde mohli obyvatelé shlédnout různé předměty nalezené na místě atentátu. Fotografie byly zveřejněny v tisku, v kinech a na plakátech. Každý muž od patnácti let se musel hlásit na policejní stanici. Protože všichni!!! (vykřičníky od H. Pannwitze - pozn. SB) parašutisté z Anglie dostali falešné legitimace s razítkem Brno, musely být všechny brněnské průkazy za nejpřísnější kontroly během 48 hodin obnoveny. Všech 7000 lékařů v protektorátu muselo písemně potvrdit, že neošetřili muže s poraněním na obličeji a oku, jaké měl Kubiš. Lékařka, která ho ošetřila (24), prohlášení rovněž podepsala. Každá rodina dostala list s popisem předmětů nalezených na místě činu a s popisem pachatelů. Musela prohlásit, co o nich ví (25). Bohužel, vše bylo doprovázeno hrozbami trestů stanného práva, neboť mezitím docházelo k popravám lidí za jeho nedodržování. Tato průvodní hudba byla nesnesitelná. Za takového teroru nebylo možné vykonávat kriminalistickou práci.

Atentátník Kubiš uprchl na jízdním kole. Směr, jímž unikl, mohl být proto přesně zjištěn, Kubiš přikrýval kapesníkem zraněné oko. Byl proto všude nápadný. Postavil kolo na rohu jedné ulice a pokračoval v útěku. Ženy, které si tam povídaly, si ho všimly a asi po 10-12 minutách uviděly děvče (26), jež kolo odvezlo. Hlášení o dívce nepřineslo výsledek, proto byl od místa, kde kolo stálo, vyměřen okruh asi ve vzdálenosti osmiminutové cesty všemi směry (cesta trvala atentátníkovi a dívce zhruba 12 minut, dobrá polovina tohoto času naznačila, kde se ukrýval atentátník). Tento prostor v ranních hodinách uzavřely jednotky SS a všechna děvčata, která vypadala jako čtrnáctiletá, byla zatčena. Jedna dívka po druhé musela vzít kolo a projít sálem, kde je pozorovaly zmíněné dvě Češky okénkem pro promítání filmů. Po prvním předvedení byly všechny - s výjimkou dvanácti - propuštěny. Útraty za jídlo a cestovní výlohy jim byly uhrazeny. Zbylých dvanáct muselo procházku s kolem ještě několikrát opakovat. V dalším výběru jich zůstalo jen pět. Všechny dívky pak byly s omluvou propuštěny, ale rodiny posledních pěti zůstaly pod přísným dohledem. Jak reagovala na tuto akci česká veřejnost? Naše zpravodajská služba přinesla během tří hodin šeptandu českého obyvatelstva: SS vybralo několik tisíc českých dívek, aby je umístilo do nevěstinců.

Šéf gestapa, i když s vyšetřováním atentátu neměl nic společného, si předvolal asi po deseti dnech vedoucího vyšetřovací komise a ostře mu vytknul, že pachatelé ještě nejsou dopadeni. Obával se, že ztratí svou pozici. Šéf VK mu naznačil, že takové následky by ho mohly postihnout jen kvůli vlastní neschopnosti. Pochybené stanovisko politických kruhů způsobilo, že jakákoliv spolupráce s českým obyvatelstvem vlastně neexistovala. Nic nepomohlo. Konečně přijel z Berlína šéf říšské kriminální policie Artur Nebe, aby přezkoumal výsledky práce vyšetřující komise. Postupoval důkladně, ale kamarádským způsobem, jak je mezi kriminalisty zvykem. S naší prací byl velice spokojen. V důvěrném kroužku prohlásil, že to není poslední atentát, bude-li se i nadále pokračovat v tak nesmyslné politice. Nebe poskytl komisi velmi cennou pomoc v tom, že naše závěry a žádosti předal politickým představitelům Böhmovi a Frankovi a požádal je, aby je brali v úvahu.

Od atentátu uplynulo 15 dní. Po návštěvě Nebe, jemuž se podařilo zvýšit význam komise, jsem mohl předložit návrh na další postup ve vyšetřování. Ve srovnání s dřívějšími případy jsme udělali špatnou zkušenost. Kdyby byla v Berlíně vypsána odměna 2 milionů marek, mohli bychom očekávat kolem 50 000-100 000 udání. Český národ byl až do nejmenších detailů informován a vyzýván. Naše zpravodajská služba potvrzovala názory kriminalistů, že strach a starosti o budoucnost zdržují i ty, kteří by byli ochotni - ať už z jakéhokoliv důvodu - vypovídat. Sami jsme přezkoumali přes 1000 stop. Od českých lidí přišlo během 14 dnů celkem 309 otevřených i anonymních informací týkajících se atentátu. Šéf vyšetřovací komise chtěl vyvinout s pomocí kriminálního rady Lysse nátlak (na odpovědná místa) s cílem dosáhnout zrušení stanného práva. Podařilo se dosáhnout toho, že Frank vydal 13. června 1942 prohlášení o amnestii a to s časovým omezením do 20:00 hod. 16. června. Do té doby měl být každý Čech, jenž se jakkoliv provinil, zproštěn trestu. Úspěch byl obrovský. Během tří dnů přišlo z české strany přes 2000 udání, z nichž velký počet přispěl 18. června 1942 k vypátrání atentátníků. O průběhu této akce bude pojednáno později. Nejdříve přesný popis zničení Lidic, které se stalo pro vyšetřující komisi podnětem k návrhu amnestie.

Lidice

V továrně na kapesní baterky ve Slaném dostala jedna zaměstnankyně dopis od svého milého, jenž bydlel v Lidicích. Napsal jí, že se tam skrývá mnoho parašutistů vyslaných z Londýna. Z neznámých důvodů se děvče obrátilo na svého šéfa a majitele továrny Pálu, hovořilo s ním o tomto případu a ukázalo mu dopis. Továrník dostal strach a předal psaní českým četníkům ve Slaném. Jak se zdá, Pála se obával v této nebezpečné válečné době provokace. (Po válce byl Čechy zatčen a tak zbit, že ohluchl. V roce 1956 byl ještě ve vězení). Pálovi bylo tehdy přes 60 let. Ve svém životě měl mnoho nepříjemných zkušeností s lidmi a pravděpodobně tehdy myslel na svou vlastní bezpečnost. Stejnou obavu z provokace mělo také české četnictvo ve Slaném, a proto předalo dopis gestapu v Kladně (27).

To byla předehra k Lidicím. Vedoucí kladenského gestapa (28) poslal hlášení o této záležitosti dvojí cestou. Za prvé vyrozuměl příslušného šéfa, kriminálního radu Schulzeho, který měl na starosti parašutisty. Ten okamžitě zjistil u zatčených parašutistů, že jejich kamarádi ukrytí v Lidicích (v Lidicích ale žádní parašutisté ukryti nebyli). nemohli mít s atentátem nic společného. Podle Schulzeho ústního sdělení se nejednalo o spojitost s atentátem (29). Za druhé informoval šéf gestapa na Kladně i svého osobního přítele H. Böhma. To byla do jisté míry soukromá záležitost, která se vymykala úřednímu postupu. Určité typy v Třetí říši, jimž se lidově říkalo Rabauken, ignorovaly všechny předpisy. Tito lidé měli pramalé či spíše vůbec žádné svědomí. Nebrali ohled ani na zásady lidskosti, ani na německou prestiž. Bohužel k těmto typům patřil jak vedoucí kladenského gestapa, tak i jeho nadřízený Böhme. To byl pravý krvavý pes protektorátu.

Musím o něm říci několik slov. Narodil se v roce 1911, vychodil obecnou školu a v období velké nezaměstnanosti před rokem 1933 vstoupil, sotva dvacetiletý, do NSDAP a měl hlavní podíl na velkých pouličních šarvátkách. v době politických rozporů zcela obvyklých. Působil v Drážďanech a byl považován za pravou ruku Killingera (ten byl v roce 1944 vyslancem v Bukurešti, kde spáchal sebevraždu) a SA-Obergruppenführera Beneckeho, drážďanského šéfa SA. Po nastolení nacionálně socialistického režimu udělal rychlou kariéru. Dostal se do ústředního úřadu SD v Berlíně, kde se stal vedoucí oddělení Černá fronta , kde působil Otto Strasser a jeho stoupenci. Když Strasser uprchl do Prahy a začal se svou vysílačkou dělat propagandu proti Hitlerovi, Böhme dostal za úkol vysílačku zničit. Ing. Formis, vedoucí vysílání, byl při její likvidaci zastřelen. Böhme byl údajně střelen do nohy při útěku zpět na německé území. To se mu připočítalo za zvláštní zásluhu (30). Protože úroveň jeho vzdělání nebyla dostačující, byl poslán do kursu pro vedoucí úředníky gestapa, kde se setkal s pozdějším vedoucím kladenské úřadovny, s nímž se spřátelil. Když se při invazi do Rakouska přihodila Heydrichovi určitá nehoda, Böhme vzal odpovědnost na sebe a od té doby se stal Heydrichovým protekčním dítětem. (Tato verze není prokázána, ale kolovala v tomto znění).

Do protektorátu Böhme přišel v roce 1939 a stal se velitelem SD v Praze. Tím měl zajištěn velký vliv a moc jako šéf gestapa. Krátce nato byl jmenován zplnomocněncem SIPO a SD v Čechách a na Moravě. I nejvyšší úředníci se Böhma báli pro jeho krutost, bezohlednost a pro dobré vztahy s Heydrichem. V červeném sportovním automobilu projížděl pražskými ulicemi stokilometrovou rychlostí. Byl to muž, jenž srazil sluchátkem telefonu vrátného v prvotřídním pražském hotelu, protože se mu nelíbila jeho odpověď a svévolně ho poslal do koncentračního tábora, kde brzy na to zahynul. Když jsem opustil Prahu, učinil jsem proti Böhmovi hlášení pro zločin v úřadě. Jeho jednání bylo vyšetřováno (31). Tolik ve stručnosti k životní dráze jednoho z povýšenců oné doby, který patřil k obzvlášť brutálním typům.

Když Böhme dostal asi 9. června 1942 hlášení kladenského gestapa o Lidicích (32), jeho ochránce Heydrich byl již mrtev. Böhme věděl, že vzhledem k svému chování má kolem sebe samé nepřátele. Jeho kariéra byla u konce. Vedoucí činitelé protektorátu odjeli do Berlína, aby se účastnili Heydrichova státního pohřbu, jenž se konal 10. června 1942 v budově říšského kancléřství. Odjel tam i Frank s celou protektorátní vládou a Böhme se stal automaticky nejvyšším zástupcem moci v protektorátu. Co jej popudilo k strašnému plánu proti Lidicím, zda to bylo opojení mocí, či pomsta za mrtvého Heydricha, to jsme se už nedověděli. Böhmovi byly vlastní instinktivní pudy vnitřních zákonů diktatury a vždy dobře věděl, jak na sebe strhnout pozornost. Informoval Himmlera o svém úmyslu a určitě také navrhl postup proti Lidicím. Doklad o jeho jednání s Himmlerem se bohužel nezachoval.

To, co se v těch hodinách připravovalo, proniklo až k vyšetřovací komisi. Její šéf vyhledal velitele gestapa a otázal se ho, zda se tento plán zakládá na pravdě. Dostal neuspokojivou odpověď, proto rozhodně trval na tom, aby se zastavilo připravované šílenství. Poukázal na politické následky, varoval před vytvářením mučednických symbolů, hovořil o vině nepřátelské propagandy, která bude následovat a zdůraznil, že za těchto okolností je kriminalistické vyšetření atentátu takřka nemožné. Vše bylo marné.Tento muž (Geschke) byl prostě příliš zbabělý a Böhma se bál. V tu dobu bylo zřejmě o všem již rozhodnuto. Himmler prý podal Hitlerovi zprávu o Lidicích a tak nakonec Böhme jednal se zplnomocněním Vůdce.

10. června 1942 v poledních hodinách, po Heydrichově pohřbu, oznámil Hitler českému státnímu prezidentovi Háchovi - v přítomnosti ministerského předsedy Krejčího i K. H. Franka - že je pevně rozhodnut evakuovat Prahu a dát ji srovnat se zemí německým letectvem, dojde-li k dalším nepokojům (33). Hitler to údajně prohlásil bezprostředně po Himmlerově zprávě o Lidicích, kdy padlo známé rozhodnutí. Böhme se nepokusil o spojení s Frankem, jehož úplně vyřadil ze hry (34). Když se Frank dověděl později odpoledne co se připravuje, jistě se neodvážil vyslovit před Hitlerem své mínění, neboť byl svědkem jeho proslovu k Háchovi. Frank se nevrátil do Prahy ve zvláštním vlaku, jel autem a do Lidic dorazil až když stály v plamenech (35).

Pod dojmem této události se konečně podařilo získat od Franka výše zmíněnou třídenní amnestii, tak potřebnou pro kriminalistické vyšetření atentátu. 16. června se na jejím základě přihlásil rozrušený a vyděšený muž. Tvrdil, že viděl aktovku, nyní veřejně vystavenou. Byl ihned předveden k vedoucímu vyšetřovací komise. Musel mezi 20 aktovkami, které si byly velice podobné, vybrat tu pravou. Udělal to s naprostou jistotou a bez váhání. Byl strašně rozrušen a ke všemu ještě koktal. Po dlouhém a uklidňujícím rozhovoru se konečně přiznal, že je parašutista a - aby uchránil své příbuzné od následků pronásledování - se rozhodl přihlásit. Parašutisté prý byli v Londýně naprosto mylně informováni o poměrech v protektorátu a jim svěřené úkoly nebyly v zájmu českého národa. Přihlášeným parašutistou byl Karel Čurda, narozen 10. října 1911 ve Staré Hlíně. Byl vysazen 28. března 1942 u Telče, okres Jihlava. V bývalé české armádě byl četařem.

Aktovku uviděl ve Svatošově rodině, když ji Gabčík opravoval. Paní Svatošová byla dámská krejčová, jež hlavně šila hedvábné šaty. Přilepovala na ně úlomky skla a perel, což vyvolávalo třpytivý efekt. Kriminálně technický rozbor aktovky vše ověřil. Kromě toho znal Čurda záchytné adresy u paní Moravcové (majitelka dámského kola, zanechaného Gabčíkem na místě atentátu), učitele Zelenky a další adresy v Praze a na venkově.

Čurda byl důkladně prohledán - jako u MGB (reminiscence na Pannwitzův pobyt v sovětském zajetí). Musel odložit všechny části oděvu a dostal jiné. Byla u něj nalezena ampulka s jedem. Řekl, že svou výpovědí chtěl prokázat službu svým příbuzným a pak se otrávit. Znovu se potvrdila zkušenost, na níž se vždy měl brát zřetel - agent, i dobrovolně se hlásící, může podlehnout panice.

Přepadení všech Čurdovi známých úkrytů a zatčení odbojářů - o Gabčíkovi a Kubišovi Čurda nemohl podat žádné informace - bylo provedeno příští den v ranních hodinách. Protože bylo záhodno uskutečnit celou akci co nejrychleji a využít momentu překvapení, postupovalo se na všech místech v přesně stanovenou dobu. Nevýhody takového jednání byly známy, neboť v 5 hodin ráno chodí buď mlékař nebo GPU. Podezřelým lidem mohlo být jasné, o co jde, když někdo zazvoní v tu dobu u dveří. V praxi je totiž velice obtížné získat dost času k zabránění sebevraždy zatýkaného, obklíčeného na ulici. Úředníci jednak neznají všechny osoby podle podoby a jednak může zatčení jednoho podezřelého vést k telefonickému varování druhého ohroženého a tím k jeho útěku. Podobné případy se vyskytly v minulosti a muselo se na ně myslet. Učitel Zelenka a paní Moravcová (36) měli jed už v ústech, když otevřeli dveře. Rozkousání jedu pak přirozeně nešlo zabránit a po dvou minutách byli mrtvi. Přesto všechna zatčení stačila k vypátrání dalších pomocníků a nakonec i atentátníků. Syn paní Moravcové se krátce před příchodem úředníků vypravil na cestu po protektorátu (37). Byl však zatčen ve vlaku o pár hodin později. Při výslechu popřel, že by cokoli věděl o tom, co dělala jeho matka. Nakonec bylo rozhodnuto oznámit mu, že je mrtva a ukázat mu její tělo (38). Zhroutil se a přiznal, že mu matka poradila, aby se v případě nejvyšší nouze ukryl v katakombách kostela K. Boromejského. Údaj o katakombách přišel rovněž z jiné strany (39). Bylo rozhodnuto prohlédnout je příští den ráno. Dosud se však jistě nevědělo, kde se atentátníci skrývají. Bylo kolem půlnoci 17. června 1942.

Podnikli jsme vše, abychom se obeznámili s plánem katakomb. Museli jsme počítat s nejsilnějším odporem atentátníků, kteří jistě byli dobře vyzbrojeni a museli jsme brát zřetel na to, zda by mohli z podzemí uniknout. Vytáhli jsme z postele mnoho lidí - šéfa městského stavebního úřadu, šéfa oddělení chrámových staveb, šéfa kanalizace, historika umění atd. Jejich výpovědí nebyly moc prospěšné, ale všichni jmenovaní byli zadrženi až do zahájení akce. Jednotky SS se rozmístily kolem komplexu kostela ve třech velkých okruzích. Každý vývod kanalizace do Vltavy byl jimi kontrolován, aby se zabránilo případnému útěku. Pátrací skupiny obsadily také okolní budovy a to od sklepů až po střechy.

Přesně ve 4:15 hod. 18. června 1942 se začal kruh obklíčení uzavírat. Vnikli jsme do kostela. Byli předvedeni všichni přítomní duchovní. Popřeli, že by něco věděli o skrytých agentech. Když první skupina úředníků v civilu vnikla do kostela, našla kostelníka spícího v jedné postranní místnosti. Ten rovněž tvrdil, že o ničem neví. V jeho místnosti chránily okna silné mříže. Na jednom okně byla mříž zjevně vylomena a odstraněna teprve před několika dny. Kostelník to neuměl vysvětlit. Úředníci začali s prohlídkou a asi dvě minuty po vstupu do kostelní lodi se dostali do palby z kůru. Jeden úředník byl zraněn na ruce. Vojáci se samopaly, kteří byli z opatrnosti rozestavěni u vchodu do kostelní lodi, okamžitě střelbu opětovali. Střelci na kůru se kryli, takže vojáci nemohli přesně zacílit, což bylo v časných hodinách stejně velice obtížné. Nato agenti hodili do oltářního prostoru bombu. Ta sice nikoho nezranila, ale zapálila záclony. Proniknout po úzkých kamenných točitých schodech na kůr nešlo, a tak nebylo jiného východiska, než bojovat ručními granáty. Tímto způsobem byli agenti přemoženi a jejich palba zvolna ustala. Pro jistotu byl nasazen také oddíl SS s ocelovými přilbami, zatímco úředníci byli v civilu. Na kůru jsme nalezli tři agenty, dva už byli mrtvi (40). Otrávili se. Třetí ještě žil. Jednalo se o Kubiše, který hodil bombu na Heydricha. Chtěl se také otrávit, ale to se mu zřejmě pro ztrátu vědomí nepodařilo. Ani okamžitý převoz do nemocnice a patřičné lékařské zákroky ho však neudržely při životě, za 20 minut zemřel. První korunní svědek byl mrtev. To znamenalo pro kriminalisty velkou ztrátu.

Chyběl však Gabčík, jenž měl Heydricha zastřelit. Ještě jsme nebyli v katakombách. Kaplan Petřek, který vše pozoroval ze sakristie, přiznal, že poskytl úkryt celkem sedmi mužům, tedy ještě čtyři zbývali v katakombách (41). První tři, protože jim bylo zima, se přemístili na kůr, kde spali a při příchodu úředníků se nemohli dost rychle stáhnout dolů. Kaplan nás obeznámil s polohou katakomb a sdělil, k našemu velkému úžasu, že z podzemí není únikový východ. Agenti vlezli do opravdové myší pasti. Katakomby vlastně tvořila klenutá místnost pod kostelem, jejíž boční stěny měly oddělení, do nichž byli v minulých stoletích pochováváni duchovní. Některá oddělení byla otevřena a agenti si v nich upravili prostor ke spaní. Schodiště, po němž se vynášely rakve, bylo zazděno. Zůstal jen malý otvor, jímž se mohla jen stěží protlačit zavalitější osoba. Jak však odtud dostat agenty živé? Kriminalisté potřebují k vyšetřování svědky, ne mrtvoly! Kaplan byl poslán k vstupnímu otvoru, aby vyjednával. Agenti odpověděli, že neznají žádného duchovního, který se o ně stará, že jsou Češi a že Češi se nikdy nevzdají! Byli dobře vyzbrojeni. Každý, kdo by prostrčil otvorem jen nohu, mohl být postřelen. Nabídli jsme jim několik postupů, jak se vzdát, ale všechny odmítli. Šéf komise se rozhodl dát jim čas na rozmyšlenou a doufal, že některý z nich přijde na nápad, se kterým by ostatní mohli souhlasit.

Svědci, zajištění den předtím, u nichž se agenti, respektive atentátníci, po delší dobu ukrývali, vypověděli, že Gabčíka s Kubišem před odletem do Čech osobně přijal Beneš (42) a Churchill je osobně dekoroval (43). Jak důležité mohly být jejich výpovědi. Mohli jsme je velice jednoduše usmrtit, ale to jsme nechtěli. Hasiči dostali rozkaz katakomby zatopit, což bylo agentům jistě velmi nepříjemné. Vylezli po krátkém žebříku k větracímu okénku vedoucímu do ulice, které jsme předtím násilně otevřeli, vyhodili z něho hadice a zahájili divokou palbu na obkličující SS, ale bez úspěchu. Jednotky SS, z bojů na frontě zvyklé na akce jiného druhu, okamžitě palbu opětovaly. Když vodní hladina dosáhla asi jednoho metru, byl do místnosti vehnán slzotvorný plyn, ale ten pronikal spárami podlahy zpět do kostela a ohrožoval tam přítomné úředníky. Pod silným tlakem vody byly zničeny prostory pro rakve a snad také vůle promočených a promrzlých bojovníků k odporu poklesla. Bylo už 11:00 hod., obklíčení trvalo plných šest hodin. „Vyšší" páni a velitel jednotek SS byli znepokojeni, ať už z neporozumění nebo z hlouposti.

Šéf komise (Pannwitz) se odebral k telefonu, aby se poradil s lékaři, zda by bylo možno za dané situace použít prudce omamný plyn, který by se šířil nejen nahoru, nýbrž by mohl být i vehnán do sklepního prostoru, eventuálně i pomocí detonace. Nic takového se provést nedalo. Když se vedoucí komise vrátil, viděl, že se úderná jednotka SS připravuje k vniknutí do katakomb. Okamžitá výměna názorů s velitelem SS (myslím, že to byl SS-Brigadenführer von Treuenfeld) skončila velice nekamarádským arogantním způsobem asi v tomto stylu: co má bezvýznamný civilista co žvanit, když jedná ozbrojená moc. Po těchto ostrých slovech poznamenal jakoby na omluvu: „Frank to nařídil". Šéf komise ihned vyložil Frankovi nesmyslnost takového rozkazu a objasnil mu, že atentátníci jsou důležití živí, usmrceni mohli být už před šesti hodinami bez nasazení vojáků a bez nebezpečí ztrát. K zneškodnění agentů stačilo hodit pár granátů do katakomb a jejich plíce by byly rozervány na kusy. Vyšlo najevo, že von Treuenfeld řekl Frankovi asi toto: „Gruppenführere, prosím, o povolení poslat do katakomb úderný oddíl, jinak si uděláme ostudu!" Frank, nevoják, kapituloval před touto vojenskou řízností a styděl se odvolat rozkaz. Tři muži byli v otvoru do podzemí postřeleni a odvezeni do nemocnice. Abychom chránili členy SS, byli jsme donuceni prolomit vchod do katakomb výbušninami. Čtyři agenti se však sami zastřelili, ještě před tím, než jsme pronikli do podzemí. Jedním z nich byl Gabčík. Půl hodiny na to poslal Himmler, který byl mezitím o akci vyrozuměn, radiovou depeši asi tohoto znění: „Atentátníky v každém případě uklidnit, abychom je dostali živé".

Dalo se předpokládat, že české vysílání Benešovy exilové vlády - aby se udržely nepokoje v protektorátu - popře tvrzení, že pachatelé byli dopadeni. Proto se musely získat přesvědčivé důkazy o tom, že mezi mrtvými agenty byli opravdu atentátníci. Mrtvoly byly připraveny k identifikaci v Ústavu soudního lékařství pražské univerzity. Mrtvá těla byla očíslována 1 - 7. Každá osoba předvedená identifikovat mrtvoly, musela říci, koho jednotlivá čísla představují a co může vypovědět o stycích s dotyčným mužem. Dvacet osob, které atentátníky viděly anebo se s nimi před, při a po atentátu setkaly, správně označilo mezi sedmi mrtvými Gabčíka a Kubiše (44). Celkem bylo získáno přes 50 důkazů, že se mezi sedmi mrtvými nacházeli atentátníci. Kromě toho bylo na kůru a v katakombách nalezeno 11 pistolí, mezi nimi pistole Colt č. 539 370 a 540 416, z nichž Gabčík s Kubišem stříleli na místě atentátu. To také potvrdil Kriminálně technický ústav v Berlíně. Důkladná vyšetřování všech souvislostí s atentátem se táhla až do září 1942.

Jak se dalo očekávat, české vysílání z Londýna tvrdilo, že gestapo nemohlo atentátníky dopadnout, a proto dalo v kostele K. Boromejského zastřelit nahodilé Čechy s tvrzením, že se jednalo o atentátníky a to vše jen proto, aby neutrpěla prestiž obávaného gestapa *).

Tato propaganda nutila německou stranu dokázat alespoň německé a české veřejnosti, že atentátníci jsou mrtvi. Uvažovalo se o procesu, v jehož průběhu by vyšla najevo žádoucí fakta. Ministr propagandy Goebbels, který už udělal jednu špatnou zkušenost s plánovaným soudem s Grünspanem (který zastřelil v roce 1938 v Paříži německého diplomata Ernesta von Ratha), to však zakázal, protože se obával eventuálních českých demonstrací, tak nežádoucích před zástupci mezinárodních tiskových agentur. Daluege (Kurt, SS-Oberstgruppenführer a generálplukovník policie, Heydrichův nástupce - pozn. SB) však prosadil plán procesu u Hitlera, který nařídil, aby soudní jednání s duchovními kostela K. Boromejského bylo vyňato z komplexu stanných soudů a aby byli pozváni novináři místo veřejnosti. To se také stalo. Během procesu byly předvedeny milenky Gabčíka a Kubiše, u nichž tito delší čas bydleli, a pod jejichž lůžky měli schované bomby. Jedna z dívek očekávala dítě. Těhotenství bylo v zájmu atentátu přerušeno (45). Tyto svědkyně vylíčily před soudem všechny podrobnosti od počátků svých známostí, spolužití - také několik dní po atentátu - a musely též identifikovat oba mrtvé. Byli souzeni duchovní stýkající se s atentátníky během jejich ukrývání v kostele (46).

Kostel K. Boromejského byl stánkem pravoslavné církve, která neměla velký počet věřících. Vznikla z potřeby poskytnout duchovní záštitu manželkám českých legionářů, kteří si je přivezli po 1. světové válce z Ruska. Protože legionáři byli vládnoucí vrstvou první české republiky, patřila k této pravoslavné církvi značná část prominentů. Její biskup (Gorazd, občanským jménem Matěj Pavlík), který býval knězem pro vězně a duševně choré, přiznal při procesu, že už od roku 1939 prováděl špionáž proti Německu ve prospěch Ruska. Když mu kaplan Petřek sdělil, že se v kostele ukrývají atentátníci, zeptal se jen, zda jsou pravověrní; obával se však, že z toho budou potíže. Zatím, co se atentátníci ukrývali v kostele, poslal kondolenci německým úřadům. Zajel dokonce osobně do Berlína na RSHA, kde vyjádřil svou soustrast a vedl církevní jednání. Všichni duchovní byli toho názoru, že pravoslavná církev poskytovala vždy azyl politickým uprchlíkům. Kaplan Petřek, vysoce vzdělaný člověk, oblečen v plném ornátě, zapřísahal před oltářem oba kostelníky k mlčenlivosti. Potom dal každému 50 marek. Duchovní hodnostáři a kostelníci byli odsouzeni k smrti; tuším, že jich bylo sedm. Jiný soudní proces se neuskutečnil a ani další rozsudky smrti nebyly vyneseny (47).

Himmler rozkázal zatknout a zastřelit příbuzné obou atentátníků. Přestože tento rozkaz zněl hrozně, nemohl být splněn. Příbuzenstvo Gabčíka jeho splnění uniklo, protože byl Slovák (48) a zatčení na Slovensku se nemohlo provést. Kubišovi příbuzní žili z velké části v různých krajích Moravy a celá řada jich již delší dobu měla německou a říšskou příslušnost. Byli členy NSDAP (Nazionalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei - pozn. SB) a jeden z nich byl dokonce vedoucím místní odbočky NSDAP. Tento nesmyslný rozkaz často vyvolal smích a zatýkání, než se mohla podat odpovídající hlášení. Spolu se šéfem patřičného oddělení šéf komise (Pannwitz) zakročil v této věci u Franka a to mělo za následek propuštění celého příbuzenstva (49).

Při zpracování celého komplexu vyšetřování atentátu nám padla do rukou vysílačka se vším materiálem, kterou byly posílány depeše atentátníků do Londýna. Mezi depešemi, které jsme rozšifrovali, jsme našli jednu tohoto znění:

„Před několika dny byla odeslána prezidentovi (dr. Edvardu Benešovi - pozn. SB) depeše, ve které byl učiněn dotaz, zda muž s krycím jménem Jindra může touto cestou poslat depeši prezidentovi.“ Odpověď byla kladná. Na to byla odeslána depeše asi tohoto znění:

„Pro prezidenta. Usuzuji z příprav dvou přátel, že se plánuje atentát na H...". Nyní doslova: „Tento atentát by v ničem neprospěl Spojencům a pro náš národ by měl nedozírné následky. Nejen, že by ohrozil naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si i tisíce dalších životů, uvrhl by národ do neslýchaného útisku, zároveň by také smetl poslední zbytky jakékoliv organizace. Tím by byla znemožněna jakákoliv další činnost pro Spojence.". Další přesný text není více znám. Doslova dále: „Prosím proto naléhavě, aby bylo od atentátu na H. upuštěno a přátelům dán patřičný rozkaz. Kdyby bylo uskutečnění atentátu přece jen nutné ze zahraničních důvodů, nechť se podnikne na zdejšího quislinga, v první řadě E. M. Jindra **)

Přes několikerou urgenci Jindry nedošlo k odvolání rozkazu. Prezident mu poděkoval za otevřená slova a slíbil rozhodnout o žádosti později (50).

Kdo odeslal tento telegram? Npor. Bartoš (Alfréd Bartoš, velitel paraskupiny SILVER A, byl krátce po navázání spojení s Londýnem povýšen na kapitána - pozn. SB) byl mrtev (51). Nikdo nemohl podat informace. Konečně jsme zjistili, že by se pod jménem Jindra mohl skrývat profesor Vaněk z Brna (narodil se asi roku 1906), vedoucí sokolský činovník, hledaný více než dva roky brněnským gestapem. Bylo po něm zahájeno pátrání. Teprve v polovině srpna jsme mu přišli na stopu. Několikrát se mu podařilo uniknout a byl zatčen až v září 1942. Žil ilegálně. Byl zatčen, když vyzvedával penzi pro manželku přítele, důstojníka, který uprchl do Anglie (škpt. generálního štábu Alois Šeda - pozn. SB). Když jsme ho v autě oslovili nejen jeho krycím, ale též skutečným jménem, odpověděl: „A, tak vy jste pan Müller od německé policie, který mě už osm týdnů hledá". Byl o nás velmi dobře informován. Znal naše poměry, jednotlivá oddělení, spolupracovníky a všechny možné detaily.

Po počátečním úleku byl natolik rozumný, že mluvil otevřeně, zvláště po té, když jsme mu předložili jeho depeši Benešovi. Dělal dojem příslušníka střední vrstvy, která se obávala po pravděpodobné porážce Německa rozmachu komunismu v Československu. Byl toho názoru, že Spojenci by neměli používat český národ pro válečné cíle, když ho nechali v letech 1938-1939 tak hanebně na holičkách. Mobilizace českého národa pro partyzánskou válku v zádech Němců by si vyžádala mnohem větší krveprolití, než přímá vojenská účast. Češi byli zproštěni vojenské povinnosti a v té době nemohli dělat nic jiného, než vyčkávat. Německý válečný potenciál byl na českém území dostatečně silný na to, aby v případě nepokojů neváhal použít jakýchkoliv prostředků k udržení tohoto území. K tomu dále přispíval i Hitlerův názor, že kdo má v rukou český prostor, ovládá Evropu. Toto vše, promyšleno do všech důsledků, vedlo Vaňka k závěru, že nepokoje nebo povstání proti Němcům by bylo holou sebevraždou českého národa.

Vaněk vypověděl o svých rozhovorech s atentátníky (s Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem - pozn. SB) a také s dalšími parašutisty, kteří neustále hovořili o tom, jak byli v Londýně úmyslně falešně informováni o poměrech v protektorátu a že byli - ještě častěji, než on - názoru, že český národ by měl přečkat válečnou dobu v klidu. Jako vojáci však složili přísahu, které se nemohli sami zprostit, a proto museli vykonávat dané úkoly. Žádali však naléhavě Jindru, aby zařídil v Londýně změnu rozkazu. A o to se také pokusil.

Jindra byl vysoce vzdělaný muž, kterému šlo především o blaho národa. Byl hluboce přesvědčen, že český národ vůbec nemohl ovlivnit výsledek války a chtěl jen zabránit nesmyslným obětem. V rukou vyšetřovací komise byl pouze 24 hodin. Nakonec prohlásil, že je ochoten se dohodnout a to za cenu, že on a jeho sokolská organizace získají možnost podílet se na vytváření vnitřní politiky protektorátu. Při tom by měl stálý osobní styk s K. H. Frankem, aniž se stal ministrem nebo členem vlády. Za to nám dá k dispozici spojení s Anglií (52). Tímto způsobem bychom mohli až dosud ilegální spojení (vysílačku atd.) nadále používat jako protihru a nebyli bychom už více vystaveni žádným překvapením. Agenti, kteří by byli prostřednictvím tohoto spojení vysazeni v protektorátu, pokud by to byli Češi a Slováci, měli být po dobu války internováni pod společným německo - českým dozorem a nic proti nim nemělo být podniknuto.

Vedení vyšetřovací komise Jindrovi důvěřovalo a uvědomovalo si nepředstavitelné výhody takového spojení. Koneckonců se při této plánované dohodě nejednalo o výhradní Jindrův návrh, nýbrž o společný výsledek čtyřiadvacetihodinového rozhovoru. Kdo by uvěřil, že by proti tomuto návrhu mohly vyvstat překážky? Ale zase jednou vše dopadlo jinak. O vyjednávání se dověděl šéf gestapa. Předvolal si šéfa vyšetřovací komise a vyčetl mu svévolné jednání v politických otázkách. Poručil také okamžité předání Jindry státněpolitickému oddělení, které mělo na starost pronásledování ilegálního sokolského hnutí. Tak byl Jindrův případ snížen na zatčení bezvýznamného ilegálního sokolského funkcionáře. Po více než dva roky byl pak Jindra vyslýchán o malicherných otázkách a ponižujících záležitostech (53). Tímto činem šéf gestapa vskutku prospěl budoucím česko-britským akcím v protektorátu, v tehdejším názvosloví to vlastně znamenalo „napomáhání nepříteli". Neuvedl žádné vysvětlení pro své rozhodnutí - jednal pouze ze zlosti, že záležitosti patřící pod jeho kompetenci, byly projednávány za jeho zády, takže by mohl vypadat jako neschopný. V této věci - stejně jako v případě Lidic - předvedli zástupci moci, šéf gestapa a šéf SIPO a SD, nebezpečnou hloupost vůdcovského principu. Rozhodovali na základě omezeného egoismu, podle jim dobře známých vnitřních zákonů diktatury, na jejíž moci stavěli. Tato hloupá a zločinná rozhodnutí se stala břemenem celému národu.

V oněch dnech byl dokončen koncept závěrečné zprávy o atentátu, sepsaný - jak to u kriminalistů bývá zvykem - se všemi zkušenostmi a také s vyskytnuvšími se chybami. V kapitole o motivech, které vedly Čechy k tomu, aby před, respektive po atentátu, pomáhali pachatelům, se bylo třeba zmínit o tom, že velká část pomocníků byli sokolové. Počet zasvěcených, kteří přesně věděli, komu a za jakým účelem pomáhali, byl velice malý, asi 50 osob. Jak se stalo, že právě příslušníci Sokola - existovali i jiní, podstatně ostřejší odpůrci Němců - byli zúčastněni v tak velkém počtu? Vždyť Sokol, původně založený sudetskými Němci (54) byla organizace podporující tělesnou výchovu a v roce 1940 byl „českou vládou" (úvozovky H. Pannwitze - pozn. SB) rozpuštěn (55). Tedy bez německé účasti - alespoň oficiálně! Pak přišla Tajná státní policie (Gestapo), zabrala majetek právě rozpuštěné organizace a během času zatkla celou řadu představitelů jako rukojmí. Reakce na to bylo rozhořčení a počátek organizované ilegální činnosti, která měla daleko více protiněmecký ráz, než dříve. Gestapo si těmito opatřeními zorganizovalo proti sobě protivníky. To stálo ve zvláštní zprávě o atentátu. Následovaly prudké útoky gestapa proti pisateli zprávy s nařízením, aby byl tento poznatek vyškrtnut. Existovaly obavy, že materiál, který půjde na vyšší místa, by tam mohl způsobit nepříjemnosti. Text však změn nedoznal s vysvětlením, že byl připraven tak, jak je obvyklé u kriminální policie, to znamená se všemi objektivními poznatky plynoucími z vyšetřování a výpovědí svědků. Politické otázky nejsou záležitostí komise, která dostala za úkol vyšetřit kriminální čin.

Kvůli rozepřím s Böhmem a Geschkem ve věci zvláštní zprávy a Jindry se vedoucí vyšetřovací komise (H. Pannwitz) rozhodl zajet do Berlína, aby podal hlášení šéfovi IV. oddělení RSHA SS-Gruppenführerovi Müllerovi. V záležitosti Jindry Müller souhlasil s vedoucím vyšetřovací komise (VK). Nemohl však do věci zasáhnout, protože dosud nebyl jmenován nový šéf SIPO. V boji různých skupin o moc se necítil dost silným na to, aby si dovolil dávat protichůdné pokyny různým služebnám v Praze. Pokud šlo o zvláštní zprávu, autor (tedy H. Pannwitz) by neměl text měnit, protože to, co napsal, není vázáno nařízením. Z postoje a odpovědí Müllera bylo zřejmé, že po Heydrichově smrti začal boj o uvolněné místo a také o všechny ostatní pozice, jež dosud nebyly obsazeny. Z taktických důvodů se každý držel zpět, aby si nezpůsobil na žádné straně těžkosti a neuškodil si před novým nadřízeným. Tyto zjevné i skryté ambice a touha po povýšení se nazývaly „nacionálně socialistickou hrou o moc."

Díky Müllerově stanovisku zůstalo vše prakticky při starém. Z třídy Prince Albrechta se vedoucí VK odebral k Nebe a vylíčil mu situaci. Nebe mínil, že Müllerův vyčkávací postoj vystihoval daný stav. Každý počítá s tím, že s novým šéfem SIPO a SD dojde k rozsáhlým personálním změnám. To bylo ale bezvýznamné. Mnohem větší obavy vyvstaly z možnosti, že Heydrichův nástupce nebude ani pozitivní, rozumná, ani negativní postava, nýbrž bude pravděpodobně vybrán ze štábu zcela bezbarvých osobností a bude schopen plnit roli pouhého přisluhovače.

Vedoucí VK zašel ke svým přátelům v abwehru, do úřadu Canarise a nechal se s jejich pomocí povolat do armády. Za 14 dní se stal kriminální rada poddůstojníkem na východní frontě. Protože úřadovna SIPO v Berlíně z nevysvětlitelných důvodů nebyla o věci informována, zahájilo se proti němu stíhání pro dezerci. Číslo polního pluku, ke kterému byl kriminální rada (Pannwitz) povolán, držela abwehr v tajnosti, aby tím ztížila pátrání SIPO po úředníkovi, který jí uklouzl.

To bylo koncem září 1942 (56).

*) Šéf VI. oddělení RSHA (Říšský hlavní bezpečnostní úřad) Schellenberg napsal krátce před svou smrtí v Itálii knihu pamětí, která byla přeložena do angličtiny. Píše: „Šéf IV. oddělení“ (tedy ústředí státní tajné policie, gestapa) „Müller nebyl schopen chytit atentátníky, a proto dal svými podřízenými nahnat 120 českých partyzánů do kostela K. Boromejského a tam je zastřelit". Teprve po válce prý se ukázalo, že mezi nimi byli náhodou také atentátníci. Šéf VI. oddělení“ (zahraniční rozvědky SD) „byl bud' mylně informován nebo se v jeho nesmyslném tvrzení projevily špatné osobní vztahy mezi ním a šéfy jiných oddělení. Každopádně to dokazuje, že vedoucí činitelé nebyli příliš inteligentní. Při afektovaném. sebejistém a teatrálním Schellenbergově jednání mě to ostatně nijak nepřekvapuje. Z tohoto případu vyplývá, že tito lidé byli velice omezení a neměli se brát vážně.

**) Iniciálami E. M. byl míněn tehdejší ministr propagandy Emanuel Moravec.

Poznámky Stanislava Bertona k textu Heinze Pannwitze:

(1) K první demonstraci došlo u příležitosti druhého pohřbu Karla Hynka Máchy. Nejprve byl pochován 8. listopadu 1836 v Litoměřicích, kde zemřel. Dne 1. října 1938 dostal litoměřický hrobník vládní příkaz, aby provedl okamžitě exhumaci Máchových ostatků, neboť Litoměřice se nalézaly na území, které - na základě mnichovského diktátu - bylo odtrženo od ČSR. Zbytky rakve, kostí, část prsti a pomník byly téhož dne dopraveny do Prahy. Pozůstatky prozkoumali vědci, byly uspořádány a konzervovány. V neděli 7. května 1939 se konal druhý pohřeb básníka z pantheonu Národního muzea na vyšehradský hřbitov. Smuteční průvod přivítal před hřbitovem kanovník tamější kapituly Msgre Bohumil Stašek. Praha tonula v záplavě českých praporů. Pohřeb byl důstojnou demonstrací Pražanů proti německým okupantům. K druhé demonstraci došlo 13. srpna 1939 u příležitosti výročí porážky křižáckých vojsk u Domažlic v roce 1431. Ohlášená řeč kanovníka Staška přivedla na Vavřineček u Domažlic na 100 000 Čechů. Msgre Stašek byl krátce na to zatčen gestapem.

(2) Po okupaci Paříže německou armádou v červnu 1940 padla gestapu do rukou část archivu zpravodajské skupiny Čs. národního výboru (zmiňuje se o tom např. i FEIERABEND, Ladislav Karel, Politické vzpomínky [I], Brno 1994, s. 292), v níž byly objeveny písemné doklady o stycích gen. A. Eliáše, jakož i plk. gšt. Emanuela Moravce se zahraniční akcí dr. E. Beneše. Gen. Eliáš byl pod dozorem gestapa od srpna 1940.

24. června 1941 poslal dr. E. Beneš do Prahy depeši, v níž vyzval protektorátní vládu k rezignaci. Dr. Emil Hácha a gen. Eliáš této výzvy neuposlechli, a proto začali být považováni za kolaboranty.

(3) R. Heydrich byl jmenován „zastupujícím" protektorem 27. září 1941.

(4) Např. letec Augustin Přeučil. Pracoval pro gestapo již v Polsku v roce 1939, potom ve Francii a ve Velké Británii, odkud odletěl se stíhačkou hurricane do Belgie. Za odcizení letadla byl odměněn 10 000 markami. Po návratu do Prahy pracoval pro gestapo jako agent - provokatér. V roce 1944 byl „vězněn" v Terezíně. Snažil se vypátrat, zda měl doc. Vladimír Krajina z vězení styk s domácím odbojem. Přeučil byl po válce odsouzen k trestu smrti a popraven 14. dubna 1947. (Podle spisu v archivu Mirka Janečka, doplněného vlastnoručními poznámkami prof. V. Krajiny.)

(5) Předpokládaným místem pro vysazení skupiny ANTHROPOID byly Ejpovice u Plzně, skutečným pak Nehvizdy u Čelákovic.

(6) Předpokládaným místem pro vysazení skupiny SILVER A (npor. Alfréd Bartoš, rtm. Josef Valčík a svob. Jiří Potůček) byly Vyžice, okres Chrudim, skutečným pak Poděbrady (vlastně Senice u Poděbrad).

(7) Ve skutečnosti se zraněný škpt. V. Morávek zastřelil.

(8) Gabčík a Kubiš se účastnili příprav na bombardování Škodovky a to na pokyn Londýna! Viz depeše z Londýna do Pardubic a z Pardubic (úkryt kpt. A. Bartoše) do Londýna, 15. dubna 1942. AMORT Čestmír. Heydrichiáda, Praha 1965, s. 277.

(9) 20. dubna 1942 hlásil kpt. Bartoš do Londýna, že Rebecca nebyla ve skrýši nalezena. AMORT Č., c. d., s. 279.

(10) 15. února 1942 poslal kpt. Bartoš do Londýna vzkaz: „Pozor ! Nezveřejňujte zprávy o Pardubicích. Nepřítel by nám tak přišel na stopu. Zejména je nesdělujte rozhlasem." AMORT Č., c. d., s. 276.

(11) Podle Závěrečné zprávy v archivu YIVO v New Yorku dostali parašutisté v Hradci Králové pět záchytných adres.

(12) Bernartice mohl postihnout osud Lidic. Npor. Václav Kindl, velitel skupiny INTRANSITIVE, přišel krátce po seskoku mezi Padrtí a Věšínem na Rožmitálsku v noci z 29. na 30. dubna 1942 do Bernartic s dopisem pro strýce parašutisty npor. Rudolfa Krzáka. Ten se s dopisem pochlubil v hospodě, o čemž se dovědělo gestapo. Protože místní lidé poskytli úkryt parašutistům, měla být obec - podle stávajícího Hitlerova rozkazu - vypálena a obyvatelé zastřeleni. 1. a 2. července 1942 bylo popraveno 22 mužů.

(13) Ani jeden z parašutistů nebyl zatčen hned po seskoku. Parašutisté tzv. první vlny dostali v Londýně záchytné adresy, které v mnoha případech zklamaly. Několik „vlastenců" dokonce oznámilo nezvané návštěvníky gestapu. Také padáky, výzbroj a vysílačky byly většinou náhodně objeveny českými obyvateli a předány gestapu. Od 29. prosince 1941 až do 30. dubna 1942 bylo z Anglie v protektorátu vysazeno devět skupin a jeden muž (tedy 10 skupin), již 4. října 1941 byl však proveden výsadek PERCENTAGE svob. asp. Františka Pavelky. Přehled osudů jejich 25 členů je následující:

7 spáchalo sebevraždu resp. padlo v chrámu sv. Cyrila a Metoděje.

1 se přihlásil české policii, byl předán gestapu, s nímž celkem neochotně spolupracoval. V roce 1947 byl odsouzen k trestu smrti a popraven (Viliam Gerik, ZINC).

1 se přihlásil gestapu (rtn. Karel Čurda, člen skupiny OUT DISTANCE, která byla vysazena v noci z 27. na 28. března 1942. Zradil své kamarády a přechovávače. S gestapem spolupracoval při pátrání po jiných skupinách parašutistů. V roce 1947 byl odsouzen k trestu smrti a popraven). Podle sdělení ing. K. Niemczyka Čurda přišel po skončení války o své vůli na Hlavní štáb ministerstva čs. armády v Praze. Podle sdělení kpt. O. Pelce se Čurda hlásil ve zvláštní parašutistické kanceláři II. oddělení hlavního štábu - kde byl odzbrojen a zatčen mjr. J. Nechanským.

1 byl zatčen gestapem a přežil válku (Vladimír Škácha, SILVER B).

1 přežil válku na svobodě (Jan Zemek, SILVER B).

1 zatčen, ochotně spolupracoval s gestapem, jímž byl náhodou zastřelen (Václav Kindl, INTRANSITIVE).

3 byli zatčeni a popraveni (Jindřich Čoupek, BIVOUAC, František Pospíšil, BIVOUAC a Oldřich Pechal, ZINC. Zatčen a popraven byl i zmíněný František Pavelka).

2 zatčeni, předstírali spolupráci s gestapem, byli odhaleni a popraveni (Bohuslav Grabovský, INTRANSITIVE a Libor Zapletal, BIVOUAC).

3 byli zastřeleni při přestřelce s gestapem (nebo jinou ozbrojenou složkou - Oldřich Dvořák, STEEL, Vojtěch Lukaštík, INTRANSITIVE a Jiří Potůček, SILVER A).

2 se otrávili při zatýkání (aby ušli zatčení - Ivan Kolařík, OUT DISTANCE a Bohuslav Kouba, BIOSCOP).

3 se zastřelili při přestřelce s gestapem (resp. při pronásledování gestapem nebo při střetnutí s četnictvem - Alfréd Bartoš, SILVER A, Ludvík Cupal, TIN a Arnošt Mikš, ZINC).

(14) To potvrzují vzpomínky paní Liny Heydrichové a Alberta Speera (říšský ministr odpovědný za zbrojní výrobu).

(15) Heydrichova rodina se nastěhovala do Panenských Břežan o Velikonocích, tj. v prvním týdnu dubna 1942.

(16) R. Heydrich zemřel 4. června 1942 v 9:24 hod

(17) Rudolf STRÖBINGER zveřejnil v knize Das Attentat von Prag, Landshut 1976, s. 222, údajné vyprávění prof. L. Vaňka, podle něhož prý Heydrich neměl být zastřelen, nýbrž unesen do Anglie. Toto tvrzení bylo opakováno týmž autorem v televizním programu západoněmecké televize 27. května 1982 a upoutalo pozornost západoněmeckého tisku. K tomu mně sdělil L. Vaněk: „Nevím, jakým právem napsal Ströbinger knihu tak, jako kdyby to byl interview se mnou. Únos byl Gabčíkem zamítnut a již se o něm neuvažovalo. Na místě atentátu žádné auto záchranné služby nebylo. Dr. Lyčka jel s Relou Fatkovou v obyčejné Aerovce 30... Nikdy jsem nikomu neřekl, že jsem na místě atentátu měl jako invalida nápadný sádrový obvaz. Kdyby byl (Ströbinger) doma, tak ho za ty dvě stránky (222 a 223) žaluji."

(18) Podle vyprávění prof. L. Vaňka chtěli parašutisté dostat Heydrichovu aktovku nepoškozenou Proto měl Gabčík střílet a Kubiš dělat jenom zálohu a použít bomby pouze v nejnutnějším případě Viz IVANOV Miroslav, Atentát na Reinharda Heydricha, Praha 1979, s. 142.

Svědkyně, která v momentu atentátu přecházela ulici, zahlédla aktovku na zemi. IVANOV M., Atentát..., s. 160. Naproti tomu šofér firmy Holan, který odvezl Heydricha na Bulovku, vypověděl, že Heydrich „v jedné ruce držel revolver, ve druhé tašku, dával na ni velký pozor, celou cestu ji tiskl k boku." Viz IVANOV M., Atentát..., s. 164.

(19) Podle jiných pramenů byla v zanechané aktovce jenom jedna bomba. Podle sdělení kpt. O. Pelce se po válce bomba nacházela ve zvláštní parašutistické kanceláři v II. oddělení.

(20) Podle gen. Františka Moravce: „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu". MORAVEC František, Špion, jemuž nevěřili, Praha 1990, s. 314.

(21) Podle sdělení kpt. O. Pelce to byl K. Čurda. Prohlídky postihly i byty Terezy Kasperové, kde se nacházel Adolf Opálka a Alžběty Sahánkové, v němž se ukrývali Josef Bublík a Jan Hrubý.

(22) Podle brožurky Velký čin malé církve, Praha 1947, s. 42, kterou připravil Sbor starších pravoslavné církve: „Němci úmyslně z nenávisti proti slovanským věrozvěstům nazvali chrám kostelem K. Boromejského, ač toho jména pozbyl již v roce 1783 při odsvěcení. Chrám byl vysvěcen biskupem Gorazdem 28. září 1935 a nesl jméno sv. Cyrila a Metoděje."

(23) Maffie byla organizace českého domácího odboje v 1. světové válce.

(24) Oční lékařka MUDr. Milada Frantová. Zahynula 24. října 1942 v Mauthausenu.

(25) Podle sdělení dr. Arnošta Morgana museli toto prohlášení podepsat i všichni židovští zajatci v Terezíně.

(26) Jindřiška Nováková. Matka ji dala pohotově ostříhat a udělat trvalou. V poválečném výslechu vyslovil bývalý komisař Jantur obdiv nad chladnokrevností čtrnáctileté, kterou svědkyně nepoznaly. Celá rodina byla usmrcena 24. října 1942 v Mauthausenu.

(27) Pannwitzova verze je naprosto rozdílná od textu dopisu, jehož průklep se zachoval. Podle M. Ivanova dopis zněl: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabámě. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan."

(Viz IVANOV M., A hořel snad i kámen, Praha 1975, s. 17.) M. Ivanov první poukázal na to, že dopis byl napsán (autorem byl Václav Říha) před atentátem a že tudíž s ním neměl nic společného (Poprvé se o zmíněném dopise píše v publikaci Lidice. Čin krvavého teroru a porušení zákonů a základních lidských práv. Ministerstvo vnitra, Praha 1945, s. 25-27. Podle tohoto zdroje byl dopis napsán až po atentátu, a to 31. května 1942. Viz Lidice, s. 32-33). U poválečného soudu továrník Pála vypověděl, že dopis, adresovaný A. Maruščákové, která 3. června 1942 nepřišla pro zranění do zaměstnání, dostal už otevřený. Zatelefonoval na četnickou stanici ve Slaném, které oznámil, že se mu dostal do rukou velmi závažný dopis, aby si pro něj poslali. Strážmistr Vybíral vyslovil o dopisu názor, že ,,...šlo o docela obyčejný milostný dopis, jemuž nezasvěcený samozřejmě dobře nerozumí". Pála prý na to řekl: „Mýlíte se, já myslím, že to bude jeden z útočníků na Heydricha. Už abyste ho měli, abychom měli jednou klid". Viz IVANOV M., A hořel..., s. 18. Dopis byl předán kladenskému gestapu, které zahájilo vyšetřování.

(28) SS-Hauptsturmführer (a kriminální rada) Harald Wiesmann. Byl odsouzen k trestu smrti a spolu s dalšími 5 členy kladenského gestapa 24. dubna 1947 popraven.

(29) Toto tvrzení se až dosud zveřejněnými zprávami o činnosti parašutistů v českých zemích nedá prokázat. Na počátku června 1942 spolupracoval s gestapem pouze Viliam Gerik (člen skupiny ZINC, vysazené u Ghel na Slovensku v noci z 27. na 28. března 1942). Gerik se nedostal do kontaktu ani s Gabčíkem a Kubišem, ani se členy skupiny SILVER A. Dva parašutisté, zatčení počátkem května na Moravě (J. Čoupek a L Zapletal), nemohli vědět, kde se jejich přátelé ukrývali na počátku června 1942.

(30) „Zajatý člen SS Alfred Helmuth Naujocks vypověděl 5. března 1945 při výslechu v Londýně, že byl na počátku roku 1935 pověřen R. Heydrichem unést ing. R. Formise. O vraždě ing. Formise v hotelu Záhoří u Štěchovic pojednává kapitola v knize M. IVANOVA Noc hnědých stínů, Praha 1966.

(31) 3. září oznámil pražský list Der Neue Tag, že H. Böhme byl přeložen do Bukurešti. Celá řada vedoucích nacistických činitelů byla krátce po atentátu přeložena na nová působiště.

(32) Hlášení se nezachovalo, bylo však odesláno do Prahy den dva po prohlídce Lidic, která byla provedena 4. června 1942, v den Heydrichovy smrti.

(33) Hitler oslovil protektorátní vládu klidným, skoro tichým hlasem, který se během řeči stupňoval do neobyčejné síly. Podle záznamu K. H. Franka mimo jiné řekl: „Tuto válku vedu proto, abych poskytl Evropě konečně klid a mír. Rušitele míru, kteří stojí mému dílu v cestě, odstraním všemi prostředky... Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a Moravy vysídlil několik milionů Čechů, nepřejí-li si klidné spolužití. V tomto prostoru má místo jen jeden. Z obou národů musí jeden ustoupit. Jsem pevně rozhodnut nikdy již nevydat Čechy a Moravu a německý národ neustoupí... Vím, že se domníváte, že zamýšlím omezit nebo zrušit vaši autonomii. Toto tlachání dokazuje, že mne naprosto nechápete. Mně již dnes nejde o nějaké směšné formálnosti, jako je autonomie apod., nýbrž v sázce je osud, život a budoucnost českého národa. Bud' se stanou poměry v Čechách a na Moravě pro mne únosné... anebo nechápete vážnost situace a nedovedete změnit poměry, pak bude český národ z Evropy vymazán." Viz AMORT Č., c. d., s. 209-210.

(34) Ze záznamu H. Böhma však vysvítá, že mu K. H. Frank 9. června 1942 v 19:45 hod. telefonicky z Berlína nařídil, aby byla - na základě Vůdcova rozhodnutí - provedena akce v Lidicích.

(35) Protože L. Heydrichová byla ve vysokém stupni těhotenství, doprovázel její dva syny na Heydrichův státní pohřeb v Berlíně K. H. Frank. Letěli ve zvláštním letadle, v němž se druhý den před polednem vrátili do Prahy. Frank předal - podle sdělení paní L. Heydrichové - děti jednomu ze svých pobočníků, který je odvezl do Panenských Břežan, a zajel do Lidic vykonat inspekci akce, kterou na místě a od samého začátku řídil H. Böhme. Z neznámých důvodů podal Böhme dvě hlášení o akci v Lidicích. Z textu vyplývá, že odvlečení žen a dětí, masakr lidických mužů a zapálení obce bylo skončeno kolem 10:00 hod. Viz Zločiny nacistů za okupace, Praha 1961, dokument č. 7, s. 43-45. K. H. Frank byl v poválečném procesu obžalován dr. Jaroslavem Drábkem, vedoucím státním žalobcem, že celou akci proti Lidicím na místě řídil od samého počátku. Viz Český národ soudí K. H. Franka. Ministerstvo informací, Praha 1947.

(36) Podle vzpomínek Josefa Chalupského, tlumočníka pražského gestapa, se paní Moravcová otrávila v koupelně. Její manžel a syn Vlastimil byli přítomni. Viz IVANOV M., Atentát..., s. 245.

(37) Viz pozn. 36 („Aťa” Moravec byl zatčen doma spolu se svými rodiči, viz DREJS Jan, Za Heydrichem stín, Praha 1947, s. 305-306).

(38) Podle sdělení prof. L. Vaňka ukázali gestapáci V. Moravcovi amputovanou hlavu jeho matky, kterou přinesli v akváriu.

(39) K. H. Frank uvažoval o vyplacení půl milionu marek Vlastimilovi Moravcovi, protože „prozradil závažné stopy, třebaže ne z vlastní iniciativy a ihned." Frank později škrtl Moravcovo jméno a rozhodl vyplatit odměnu „padákovému agentu Gerikovi, který poskytl podstatné údaje a dobrovolně se vzdal." Viz AMORT C., c. d.; s. 223. Bývalý komisař gestapa Jantur vypověděl před soudem v roce 1945, že dvě osoby, které Čurda jmenoval, prozradili po zatčení jméno kostela, v němž se ukrývali parašutisté. Viz KETTNER Petr, Konec černého vraha, Praha 1971, s. 121.

(40) Jednalo se o npor. Adolfa Opálku. velitele skupiny OUT DISTANCE a čet. asp. Josefa Bublíka, člena skupiny BIOSCOP.

(41) Byli to rtm. Jozef Gabčík, skupina ANTHROPOID, rtm. Josef Valčík, SILVER A, čet. Jan Hrubý, BIOS-COP a rtn. Jaroslav Švarc, TIN. Z hlášení velitele jednotek SS von Treuenfeld vyplývá, že na pravděpodobnost dalších ukrytých parašutistů upozornil čtvrtý oblek nalezený na kůru. Viz AMORT Č., c. d., s. 241.

(42) To potvrzuje F. Moravec v c. d., s. 288. Dr. E. Beneš prý při loučení slzel.

(43) Podle J. Drejse se Gabčík a Kubiš svěřili prof. Ogounovi, u něhož se skrývali těsně před atentátem, že si na jedné londýnské recepci podali ruce s tehdejším britským ministrem zahraničních věcí Anthony Edenem. Viz DREJS Jan, Za Heydrichem stín, Praha 1947, s. 180.

(44) Z početné Kubišovy rodiny přežil pouze jeho nejmladší bratr František. Identifikaci vylíčil takto: „Nevím, kterého to bylo dne, když bachař vyslovoval jména bratrů, otce i moje. Museli jsme nastoupit do připraveného antonu . Za jízdy jsme spolu nemohli promluvit půl slova. Hlídali každý náš pohyb. Přivezli nás do nějaké vily, ve které už bylo hodně lidí z většího okruhu naší rodiny. Stáli jsme v chodbě vedle sebe hlavami ke zdi. Všiml jsem si, že lidé po zvolání jména vcházejí jednotlivě do nějaké místnosti. Pak přišla řada na nás. První šel dovnitř Ruda, za ním Jarek. pak táta. Když šel Jarda zpět kolem mne, nahrál zakopnutí o koberec a šeptl: Nepoznáváš! Zavolali mé jméno. Vešel jsem do velké půlkruhové dobře osvětlené místnosti. Uprostřed stál dlouhý oplechovaný stůl a po stranách stáli gestapáci a civilové. Německý tlumočník mi řekl, abych šel okolo stolu a pečlivě se díval. Hrůzou se mi zastavil dech. Na stole bylo sedm lidských hlav, naražených na podstavcích. Jako ve snách jsem prošel kolem nich. Znáš někoho?, zařval esesák. Odpověděl jsem mu, že ne. Musel jsem kolem stolu nazpět. Ukázali mi jednu z hlav, jestli mně něco nepřipomíná. Řekl jsem, že nikoho neznám a nikdy jsem neviděl... Díval jsem se do tváří mrtvých hrdinů... Jendova hlava byla třetí z pravé strany. Bezpečně jsem ho poznal. Také podle jizvy, kterou měl na spánku po úrazu. Znovu dotaz a moje záporná odpověď. Někdo na mne zařval: Abtreten! Musel jsem se moc ovládat, abych došel ke dveřím... Po této lekci přestaly výslechy úplně a zanedlouho nás všechny převezli do Malé pevnosti v Terezíně." Viz ŽUREK Miroslav, Jen jediný přežil, Hlas revoluce, 1982.

(45) J. Gabčík se zasnoubil s Liběnou Fafkovou. Viz IVANOV M., Atentát..., s. 204, sdělení žižkovského evangelického faráře P. Lanštjáka (Pannwitzem zmiňované ženy se jmenovaly Anna Malinová a Marie Kovárníková. Nutno je však také podotknout, že přelíčení nebylo vyjmuto z komplexu stanných soudů, bylo pouze „veřejné", tj. pro předem vybrané osoby. Pannwitz by to mohl vědět, neboť u tohoto přelíčení vystupoval v roli přísedícího spolu s W. Schultzem, předsedou byl šéf pražského gestapa dr. Geschke. Viz SLÁDEK Oldřich, Zločinná role gestapa, Praha 1986, s. 224).

(46) Byli to biskup Gorazd, farář Václav Čikl, kaplan dr. Vladimír Petřek a předseda sboru starších Jan Sonnevend. Soud se konal 3. září 1942. V 22:00 hod. 4. září oznámil pražský rozhlas, že obžalovaní byli odsouzeni k trestu smrti a jejich majetek zabaven, přičemž dodal, že rozsudek byl 4. září vykonán. Ve skutečnosti byl kaplan Petřek popraven 5. září 1942, neboť 4. září byl konfrontován s právě zatčeným Jindrou - prof. L. Vaňkem.

(47) Pannwitz měl na mysli veřejné soudy. Stanný soud odsoudil 29. září 1942 k trestu smrti 252 příbuzných a pomocníků parašutistů (seznam v příloze c. d. J. Drejse). Všichni byli usmrceni v Mauthausenu. (Poslední zasedání pražského stanného soudu proběhlo 5. října 1942. Viz SLÁDEK O., c. d., s. 224). Muži byli zastřeleni, ženy a nezletilí šli do plynových komor. Věkové složení zavražděných bylo následující: do 14 let ... 1 (J. Nováková), od 15 do 16 ... 4, od 17 do 18 ... 9, od 18 do 19 ... 8, od 21 do 25 ... 20, od 26 do 30 ... 32, od 31 do 35 ... 32, od 36 do 40 ... 42, od 41 do 50 ... 58, od 51 do 60 ... 36, od 61 výše ... 10. Dále 48 dětí ve věku od 2 do 14 let bylo během války internováno v zámečku na Jenerálce, mezi nimi i Kubišův bratr František. Od října do konce prosince 1942 bylo veřejně oznámeno 494 poprav českých mužů, žen a nezletilých. Viz TOMÁŠEK Dušan, Tečka za Heydrichiádou, Hlas revoluce, č. 47/1982.

(48) Na výstavě Velká Británie a evropská rezistence 1939-1945, kterou uspořádalo Britské imperiální muzeum v Londýně roku 1985, byl J. Gabčík označen za Čecha.

(49) V seznamu 252 zavražděných je uvedeno 13 Kubišových a 13 Valčíkových příbuzných.

(50) Pannwitz napsal 20. dubna 1956 Sociálnímu soudu Schleswig-Holsteinska, který prošetřoval žádost paní L. Heydrichové o penzi válečné vdovy, že dr. Beneš slíbil odpovědět na depeši Jindry do 17:00 hod, 27. května 1942! (Text depeše uveden v c. d. Č. Amorta, s. 236 a v práci Zdeňka JELÍNKA Operace SILVER A, Praha 1992, s. 95 a mírně se od Pannwitzovy verze liší).

Ve svědecké výpovědi před stejným soudem Pannwitz prohlásil: „My jsme každopádně o ní“ (tedy o odpovědi dr. E. Beneše) „nebyli informováni, ani německá odposlouchávací služba (Funkabwehr). Viz Nedatovaný zápis soudního řízení, 1 .senát, LI-W 1014/15/54.

List Lidová demokracie (Praha) otiskl 30. října 1963 dopis prof. L. Vaňka, v němž mimo jiné napsal: „Na Jindrův telegram o odvolání příkazu k atentátu odpověď přišla, i když nebyla adresována jemu. Nebyl to kategorický příkaz. Tento údaj potvrdil plk. Emil Strankmüller, za války vedoucí šifrovacího oddělení (plk. S. zastával funkci přednosty 1. [ofenzivního] oddělení II. [zpravodajského] odboru MNO) v Londýně: „Byla odeslána depeše, která teď však není k nalezení. Šla přes stanici Libuši, čili přes SILVER A, kde domů dávána taková nemastná neslaná odpověď asi v tom smyslu, že kdyby jednání s domácím odbojem dospělo k názoru, že skutečně takové nebezpečí by zde hrozilo, že by muselo být znovu uvažováno o tom, jak dál - asi v tom smyslu." Viz STRANKMÜLLER Emil, Československé ofenzivní zpravodajství od března 1939, Odboj a revoluce - Zprávy, č. 1/1970, s. 228. Podle sdělení prof. L. Vaňka rozhodující příkaz k vykonání atentátu přišel Arnoštu Heidrichovi (představiteli odbojové organizace Ústřední vedení odboje domácího [ÚVOD]) od britské Special Operations Executive (SOE). V této záležitosti pravil gen. Moravec v rozhovoru s André Brissaudem: „Ukázal jsem depeši prezidentu Benešovi a šéfovi britské tajné služby (SIS). Beneš dal rozkaz, abych neodpovídal. Šéf SIS neřekl nic, ale po válce jsem se dověděl, že Britové nejen operaci nezastavili, ale trvali na to, aby byla uskutečněna." Viz BRISSAUD André, Canaris, London 1970, s. 273. Na dotaz, proč v práci Špion, jemuž nevěřili není o depeších proti atentátu žádná zmínka, paní H. Disherová odpověděla, že v písemnostech gen. Moravce o této věci nic nenašla.

(51) Čurda prozradil mj. úkryt kpt. A. Bartoše u manželů Krupkových v Pardubicích. Gestapo vpadlo do bytu dopoledne 21. června 1942, ale nikoho nenašlo. Kpt. Bartoš přišel k domu k 19:00 hod. Postřehl v okně neznámého muže a dal se na útěk. Když mu hrozilo dopadení, sám se zastřelil. Viz AMORT Č., c. d., s. 233234.

(52) Jindra mohl v září 1942 popravdě vypovědět, že měl pouze spojení na vysílačku. Přesto SD hlásila 10. října 1942 do Berlína, že Jindra udržoval na vině 3900 radiové spojení s cizinou. Viz Meldungen wichtiger staatspolizeilicher Ereignisse, Institut für Zeitgeschichte, München, FA 500. V rozhovoru s Januszem Piekalkiewiczem v roce 1967 prof. Vaněk pravil mj.: „Vyvinula se komplikovaná situace. Kubiš a Gabčík trvali na provedení atentátu, přestože naše organizace byla koncem března 1942 vážně ohrožena zatčením radiotelegrafisty a několika spolupracovníků." Viz PIEKALKIEWICZ J., Spionen, Agenten, Soldaten, München 1969, s. 120. Zvukový záznam rozhovoru použil R. Ströbinger ve zmíněném televizním programu o atentátu 27. května 1982.

Koncem března 1942, pokud je dodnes známo, nebyla v provozu ani jedna vysílačka pod kontrolou českého podzemí. Různé okolnosti naznačují, že v blízkosti Prahy fungovala vysílačka pod cizí kontrolou.

(53) Pannwitz musel být zajisté udiven, když v roce 1964 dostal několik dopisů od prof. L. Vaňka - Jindry, žádajících o pomoc při psaní vzpomínek.

(54) Jindřich Fügner, první starosta Sokola v roce 1862, pocházel z německé rodiny, vystudoval německé gymnázium, ale považoval se za Čecha. Miroslav Tyrš, první náčelník Sokola, pocházel z německé rodiny, ale maturoval česky.

(55) Rozpuštění Sokola a zabavení sokolského majetku bylo uskutečněno na rozkaz R. Heydricha 12. listopadu 1941. Viz Der Neue Tag, 12. 11. 1941

(56) H. Pannwitz byl po 5 měsících na východní finsko-sovětské frontě odvelen zpět do Berlína. Po studiu materiálu o sovětské špionážní síti v Evropě, tzv. Rudé kapele, byl jmenován vedoucím zvláštní komise zabývající se výhradně činností Rudé kapely. Pannwitz slíbil zatčeným vedoucím činitelům záchranu života za cenu spolupráce s jeho komisí. Naprostá většina řadových členů však byla popravena (toto jeho pracovní zařazení vysvětluje, proč měli o Pannwitze po válce takoví zájem Sověti). Viz HÖHNE Heinz, Coderword: Director, London 1973, s. 229-233.

A na závěr ještě několik poznámek:

V zájmu historického bádání a protože mám smysl pro „fair play", jsem poslal část Pannwitzova záznamu prof. L. Vaňkovi do Prahy. Slíbený delší rozklad sice dodnes neposlal (a už ani nepošle, neboť zemřel v roce 1993), ale dal mně k dispozici vlastnoruční opisy dvou svědeckých výpovědí.

První je od Josefa Chalupského, datovaná 16. únorem 1946 v Praze: „Týká se profesora Vaňka. V srpnu 1939 jsem byl přidělen policejním ředitelstvím v Praze jako tlumočník pražskému gestapu, oddělení III (protišpionážní), kde jsem tlumočil u bývalého komisaře Oskara Fleischera.

Pamatuji se dobře, že někdy koncem srpna nebo začátkem září 1942 byl jednoho dne ráno předveden prof. Vaněk k výslechu ke komisaři Fleischerovi. Byl zatčen oddělením II G (komisař Pannwitz), kde byl celou noc vyslýchán a kde spáchal sebevražedný pokus použitím jedu.

Když byl druhý den ráno vyslýchán kom. Fleischerem, byl úplně vyčerpán. Gestapo tehdy dlouho po něm pátralo v souvislosti s atentátem na Heydricha a bylo známo pouze jeho krycí jméno Jindra. Při výslechu se choval hrdě a nikoho neprozradil, ačkoliv kom. Fleischer byl znám svou krutostí a bezohledností. Prof. Vaněk přiznával pouze to, co mu bylo prokázáno. Jinak, když mu bylo řečeno, že musí vědět jména svých spolupracovníků a dále také, kde bydlí, šikovně odpovídal, že znal pouze krycí jména a scházel se s nimi vždy venku a o žádném bytě neví. Opak tohoto tvrzení mu nemohl být prokázán.

Gestapo našlo v Pardubicích u kpt. Bartoše (správně v bytě manželů Krupkových, kde se kpt. Bartoš skrýval - pozn. SB), krycím jménem Kapo, mnoho písemného a dešifrovaného materiálu, týkajícího se prof. Vaňka. Mezi tímto materiálem se také nacházel telegram, odeslaný již kpt. Bartošem do Londýna, v kterém prof. Vaněk žádal, aby rozkaz k provedení atentátu byl odvolán, ježto by to mělo nedozírné následky pro český národ. Prof. Vaněk byl přesto odsouzen stanným soudem k smrti, ale nějakým vyšším místem mu byla, myslím, že to bylo snad na návrh K. H. Franka, udělena milost. Tento nalezený telegram mu zachránil život."

Prof. Vaněk mně doporučil, abych výpověď J. Chalupského vzal na vědomí ve smyslu směrnice K. H. Franka z 19. června 1942:

„Aby se vzal vítr z plachet nepřátelské propagandy, jež se neustále zaměřuje v určitých směrech, pokládám nyní v zájmu naší politiky a naší propagandy za nutná dvě opatření: 1. Určitý počet osob zatčených v souvislosti s atentátem, který je ještě třeba blíže stanovit, nebude potrestán. Budeme se tím chlubit, abychom si zachovali dobré jméno pro budoucí akce podobného stylu. (Výnos o beztrestnosti). Viz AMORT Č., c. d., s. 223.

Prof. Vaněk vypověděl M. Ivanovovi, že se pokusil o sebevraždu již po vystoupení z auta, před vchodem do Petschkova paláce. Viz IVANOV M., Nejen černé uniformy, Praha 1965, s. 237-238. Vyprávění prof. Vaňka bylo zaznamenáno v pátém monologu, který M. Ivanov celý vyškrtl ve vydání z roku 1979.

Faktem je, že 9. října 1942 šlo z Prahy do Berlína hlášení o pokusu prof. Vaňka se otrávit. Viz Meldungen wichtiger..., s. 9, mikrosnímek č. 5490646.

Prof. Vaněk mi dále poslal opis výpovědi Waltra Jakobiho, zaměstnance pražského gestapa. Je to záznam výslechu z 27. října 1946 na ředitelství Národní bezpečnosti v Praze. Jazykové nepřesnosti jsou v originálu:

„Telegram do Londýna - odklad atentátu. Ilegální radiový zpravodaj pro Londýn, příslušník domácího odboje. Vysvětlení těchto spojitostí se docílilo zatčením jednoho z vůdců domácího odboje Vladimíra Krajinu. Byl zatčen asi počátkem 1943, tedy již delší dobu po atentátu. Na základě tohoto objasnění byl dotyčný radiový zpravodaj pro Londýn, který odrazoval od atentátu na Heydricha a který potom byl dopaden kvůli jiné ilegální činnosti a za níž byl berlínským Lidovým soudem odsouzen k smrti - omilostněn."

O případu Jindry pojednám ve dvou studiích. V první se budu zabývat depešemi, které žádaly odvolání rozkazu k atentátu na R. Heydricha. Vzpomínky prof. L. Vaňka, jak byly zaznamenány M. Ivanovem a dalšími autory, neodpovídají zápisu Arnošta Heydricha, který je uložen v Hoover Institution pod názvem „A 54 a Jindra".

V druhé studii předložím veřejnosti dosud neznámé dokumenty a svědectví o činnosti Jindry, o kterých prof. Vaněk z pochopitelných důvodů zatím nehovořil.

Za osm let studia jsme shromáždil tolik materiálu, že není možno vše zpracovat v jedné práci. Proto zveřejním kratší studie, týkající se atentátu a postav H. světové války. Budou to:

I. Kdo dal rozkaz k atentátu na Heydricha?

2. Depeše na přání Jindry.

3. Zpráva o Jindrovi.

4. Anketa o atentátu.

(Publikace pod č. 2. a 3. vyšly vlastním nákladem SB v roce 1987 v Austrálii.)

Také o lidickém masakru jsem objevil dosud neznámé - anebo úmyslně přehlížené - doklady a svědectví. Připravuji studii na námět Lidice - fakta, fikce, záhady.

Uvítám věcné poznámky čtenářů.

Roseville, březen 1986

Zpátky