Duben 2007

Identita, aneb Co máme, nevíme, až když to ztratíme

Věra Pokorná

Je to zapeklitá záležitost. Po celá dlouhá léta, ve víru radostí i starostí, prostě všeho toho, co přinášel život, jsem na tento problém nepomyslela. Jen na okraji. Od známých českých psychiatrů a psychologů v Nizozemsku i jinde ve světě jsem občas slyšela neurčité zmínky o pacientech, kteří si jim stěžovali na ztrátu identity. Byly to zejména ženy, které se v mylné představě, že jejich vyvolený zahraniční ženich je ten hledaný bohatý princ na bílém koni, provdaly za muže, kterého neznaly, do země, o které nic nevěděly, aby tam komunikovaly řečí, kterou neovládaly. Až na málo výjimek v tom byla ta katastrofa už předem zabudovaná. Vrátit domů se většinou nechtěly, měly dojem, že by ztratily tvář. Jednodušeji vyjádřeno, s velkým třeskem bubnů a troubením trumpet se provdaly do ciziny a teď aby se vrátily? Ta ostuda! Nikdy! Raději se rozvedly a žily v cizině většinou ze sociální podpory, čili z peněz nás všech. Pochopitelně, že značně frustrované. A identita taky fuč.

Tyto nešťastnice pak ještě pilně rozmnožovaly řady pacientů toho kterého specialisty. Protože lékař, lékařské etiky dbalý, o svých pacientech mnoho nemluví, bylo to téma, kterého jsme se v hovoru dotýkali vždy jen krátce. S žádnou z nich jsem se nikdy nesetkala, snad také proto, že tyto byly v Holandsku většinou provdané (i rozvedené) legálně a chodily pilně na Československou ambasádu, která pro ně pořádala bohatě alkoholem zalévané dýchánky. Tyto dámy jezdily také často „domů“ a proto pro ně byl styk s námi, zrádnými emigranty, ambasádou zásadně „nedoporučován“. Mohly by se, holky nešťastné, od nás ještě něčím nakazit.

Až jednou, asi v roce 1988, na jednom ze symposií, které jsme pro Čechy a Slováky v Nizozemí každoročně pořádali, se jakási slovenská dáma v diskusi rozlítila, že prý jí Češi už v Československu sebrali identitu a nyní, v Holandsku to není o nic lepší, tady jí zase vzali identitu Holanďané. Prostě ztratila definitivně identitu, lkala. Protože to podle vzhledu a vystupování byla labilní a chaotická osoba, která si nedovedla dávat pozor na své věci, nebylo divu, že si ani na tu identitu neuhlídala.

Ale toto téma mne začalo to zajímat, především proto, že jsem díky Bohu ani v nejmenším něčím podobným netrpěla a připadalo mi to tedy značně přehnané. Věděla jsem sice, že každý nějakou tu identitu máme, ale osobně mi připadalo, že právě pobyt v zahraničí mi i se všemi nutnými problémy především zvýšil sebevědomí a rozšířil duševní obzor. Upevnil identitu jako člověka uprostřed lidí. Potíže, které jsem měla, by se mi zcela jistě nevyhnuly, i kdybych se nehnula z rodného hnízda. Rozhodně mne ale emigrace ušetřila mnohého příkoří, které by mne bylo potkalo po roce 1968 ve vlasti. Jakákoliv forma „Heimweh“ se u mne nedala zjistit. Jestliže jsem pracovala v emigrantském časopise, pak to rozhodně nebylo z nějaké touhy po domově, či po české společnosti. Podivné osoby, jak české, tak slovenské, které se kolem časopisu vyskytovaly, byly příkladem toho, že z Československa odešli také lidé různě pokřivení - a to dokázalo i případnou a v mém případě téměř neexistující touhu po domově zcela vyléčit.

Zpět k identitě. Napřed je asi potřeba něco jako definice. Co je vůbec identita? Vysvětluje se to kupodivu různě. Identita člověka je subjektivní vědomí součtu určitých znaků, kterými se jedno individuum liší od druhého. Ale zároveň také znaků, kterými se s těmi okolo sebe dokáže ztotožnit. Jsou to hodnoty jako výchova, rodina, zaměstnání, a jiné. Dříve bývala jednou z těchto hodnot také víra v Boha. Byla oporou i jistotou člověka, ať byl kdekoliv na světě. Tuto oporu si ze zbolševizovaného Československa přivezl jen málokdo. Identifikace je také proces vytváření osobnosti, vedoucí až k tomu, že se tento identifikoval s okolím, tedy jeho sociální role ve společnosti by byla možná označit jako „my“.

V podstatě tedy ztratí člověk svoji identitu, když se natolik změní, že odpadnou podstatná kriteria identifikace, nebo když jsou tato kriteria změněna. Schopnost identifikovat se sebou samým se nazývá vědomí identity a předpokládá paměť a nezkreslené, neidealizované vzpomínky. Vědomí identity jednotlivce zkoumají psychologové, vědomí identity celých společenských skupin, nebo třeba i celých národů se věnují sociologové.

Mýty a glorifikace různých dějinných událostí, pokroucená historie a podobně, mohou vytvořit falešné vědomí identity, která všechny nepříjemné pravdy „vytěsní“. Jen vědomé kultivování vzpomínek na minulost, tedy hledání historických pravd může podobným nebezpečím zabránit.

Zpět k nám, emigrantům. Zdá se, že člověk, který se těší dobrému duševnímu zdraví a především ten, který emigroval zcela dobrovolně, plně si vědom toho, že též ponese případné následky tohoto rozhodnutí, byl schopen se bez hlubokých šrámů a psychických zhroucení vypořádat se všemi změnami a svoji poněkud změněnou identitu si zachovat. Dokonce jí jaksi kultivovat.

V posledních letech jsem se ale stále častěji začala setkávat s názory, že jsme emigrací vlastně ztratili identitu všichni. Protože tento zorný úhel pohledu na věc měly i osoby v tomto směru odborně vzdělané, začala jsem srovnávat. Srovnávat především svůj vlastní svůj život a život mého manžela s životem těch nespokojených, ošizených, a jak sami říkali, diskriminovaných. S naprostou jistotou jsem zjistila, že jejich nespokojenost nepramení ze špatného hmotného zajištění, protože všichni tito stěžovatelé žijí ve velice dobré finanční situaci. S údivem jsem ale musela konstatovat, že i velmi vzdělaní lidé jsou schopni tvrdit, že emigrace způsobila všechno, prostý životní neúspěch, ztroskotaná manželství, či zdravotní potíže, které přináší vyšší věk, nebo potíže s dětmi, kterým by se jistě nevyhnuli kdekoliv na světě, ani kdyby byli zůstali celý život sedět doma za pecí. Nedostatek schopnosti relativizace sebral většině těchto lidí možnost jasného pohledu.

Pokusila jsem se charakterizovat sama sebe: jsem Češka, která odešla (tedy emigrovala) ve svých 33 letech, což je ve zralém věku, zcela dobrovolně, z vlastní vůle a po zralé úvaze do ciziny. Tedy konkrétně Holandska, kde jsem se bez velkých potíží aklimatizovala a cítím se i zcela akceptovaná a především – kde jsem opravdu doma. Mojí mateřštinou zůstane navždy čeština, kterou mám velmi ráda, stejně, jako ji měl rád pražský německý žid Pavel Eisner. Znalost dalších jazyků je velmi vítaná, umožňuje mi komunikaci, jak verbální, tak četbu různých knih v originále. Také u počítače se mi osvědčuje.

Je mi zcela lhostejné, zda mne akceptují všichni Holanďané. Pravděpodobně ne, už z toho důvodu ne, že mne ani všichni neznají. Ale ztroskotaný pokus o vytvoření multikulturní společnosti a zejména problémy s fanatickými vyznavači islámu, moji situaci ještě vylepšily. Jsem teď tak zvaný evropský alochton, jak jsem se někde dočetla. Taková tetka odvedle.

Rozhodně bych na sebe ve svém věku už nevzala tu strašnou zátěž, kterou by mi způsobil případný návrat do rodné země. Po téměř čtyřiceti letech je dost těžké se stěhovat. A už vůbec není rozumné vracet se do země, kde je mi většina lidí zcela cizí, i když mluvíme stejným jazykem. A kde většina obyvatel, od vládních činitelů až po posledního hospodského, stále zřetelněji vykazuje všechny vlastnosti člověka, zcela zdeformovaného normalizačním komunismem. Mám tam jen hrstičku dobrých přátel, kterým se tímto omlouvám.

V současnosti se v Česku vyrojili různí badatelé v historii a zejména v psýše emigrantů, sociologové, kladoucí otázky, většinou značně povrchně připravené. I u nás v Holandsku se ukázalo několik děvčátek, nezatížených hlubšími vědomostmi z historie, ale vybavených tak zvanými „granty“, tedy z ciziny darovanými penězi, které asi celou akci uvedly do pohybu. Jsem toho názoru, že touto problematikou se může zabývat jen ten odborník, který je sám také emigrant. Musí totiž uplynout nejméně padesát let, aby vyrostla v Česku generace objektivních odborníků, dostatečně a na mezinárodní úrovni vzdělaných. Existuje dokonce už i několik diplomových prací na toto téma. Jsou to pole neoraná a bohatou úrodu vydávající. Zachraň se, kdo můžeš. Jsou schopni vzít vaši identitu a naložit ji do lihu.