Duben 2007

Zapomenutá hranice

Karel A. Pokorný

Jednoho slunečního odpoledne jsme se s manželkou při procházce „naším“ lesem, který se táhne z Holandska až přes hranice do Belgie, dostali velmi daleko, na podivné místo, kde jsme ještě nikdy nebyli. Přišli jsme k potoku, přes který k našemu údivu vedly elektrické dráty v délce asi šedesáti metrů. Na informační tabuli, která u nich byla, jsme se dočetli, že se jedná o rekonstrukci státní hranice z drátů, nabitých kdysi dokonce elektrickým proudem, která za první světové války oddělovala Belgii od neutrálního Holandska. Protože jsem o tom nikdy předtím neslyšel, nedalo mi to, a začal jsem o této podivné hranici shánět informace. Naše přítelkyně Marleen, ředitelka gymnázia v belgickém Overpeeltu, mi zapůjčila knihu vzpomínek pamětníků první světové války, ale nebylo v ní nic podrobnějšího.

Předem upozorňuji, že nejsem militarista, neobdivuji uniformy a válečná tažení, spíš právě naopak. Zajímají mne obyčejné lidské osudy, které se odehrávají za velkými dějinnými zvraty, ve válkách a jiných zlých dobách.

Trpělivě jsem pátral na internetu. Vytrvale jsem prolézal knihovny a archivy, až se mi podařilo posbírat celou řadu zajímavých věcí. Kdo má zájem, může si nyní přečíst smutnou historii jedné, naštěstí už zmizelé hranice. Předchůdkyně mnoha podobných hranic dalších.

První světová válka byla strašná tím, že vyvrátila z kořenů celý svět a navždy ukončila to krásné údobí, kdy byla ještě naděje.Druhá světová válka byla svědectvím toho, že je lidstvo i v moderní době nepoučitelné.

Jak to začalo: 1. srpna 1914 obsadily německé jednotky neutrální Lucemburk, bez nějakého viditelného odporu. Není divu, že se nebránili, jak by se mohla tak malá země bránit značné německé přesile. O dva dny později vyhlásilo Německo válku Francii a požádalo, zřejmě jen pro forma, neutrální Belgii o povolení průchodu k francouzským hranicím. Měli krásnou výmluvu, jejich zpravodajská služba prý zjistila, že se Francie chystá napadnout Německo přes Belgii. Což byla sprostá lež. Němci chtěli napadnout Francii obchvatem, zezadu, z neutrálního státu, odkud to Francie nečekala. Belgie samozřejmě odmítla a poukázala na svůj neutrální statut. Německý císař vůbec nevzal toto odmítnutí na vědomí a dal rozkaz k obsazení Belgie. Jako první město byl na řadě Luik, též Liege, nebo Lütich, podle toho, v jaké řeči to chcete. Byl jen kousek od hranic a jeho pád uvedl Belgičany v paniku. Město bylo strašným způsobem poničeno, jako během války většina belgického území, zejména Flandry. Belgická armáda se sice statečně postavila na odpor daleko početnějšímu nepříteli, ale byli na válku špatně připraveni. Přesto došlo k těžkým bojům, se kterými Němci vůbec nepočítali a které je zdržovaly v cestě do Francie. Aby zlomili odpor Belgičanů, byly nasazeny i vzducholodi, které bombardovaly belgická města. Způsobené škody na budovách byly obrovské a zároveň také zahynulo hodně civilních občanů.

Došlo též k jedné kuriózní bitvě, která je vedena v archivech jako poslední svého druhu. 14. srpna 1914 byla u města Halen zastavena a k ústupu donucena na tehdejší dobu moderně vyzbrojená německá armáda belgickým jezdeckým praporem. Jezdci na koních zaútočili na překvapený německý oddíl s tasenými šavlemi a zahnali protivníka na útěk. Ten po sobě na místě zanechal spoustu vojenského materiálu.

Mnoho Belgičanů se ale rozhodlo utéci do bezpečí, které poskytovalo sousední, zatím stále ještě neutrální Holandsko. V prvních měsících našlo v Holandsku azyl přes milion civilních obyvatel Belgie, z nichž skoro polovina zvolila později jako další cíl své anabáze Anglii. K nim je nutno ještě připočíst dalších 40 000 mladých mužů, kteří se v Holandsku hlásili na anglickém vyslanectví do vojenské služby. Pro holandský stát to bylo veliké zatížení. Znamenalo to rozdělit uprchlíky rovnoměrně po celé zemi do sběrných táborů, zajistit lékařskou péči, potraviny, šatstvo a mnohé jiné potřebné věci.

Přestože v oné době byl v Holandsku poměrný blahobyt, zásobování takového počtu lidí představovalo problém, který bylo nutno řešit vydáním potravinových lístků a peněžní podporou. Pro německou komandaturu znamenal stálý úbytek obyvatel Belgie velký problém. Odliv pracovních sil ohrožoval především průmysl. Také skutečnost, že hlavní stan anglické tajné služby byl v Rotterdamu, se Němcům nelíbila. Přísné kontroly na hranicích byly nutností, ale stály okupanty mnoho vojáků, které potřebovali jinde. Řešení problému navrhl jeden z agentů německé tajné služby, který žil dlouhou dobu v Bruselu.

Ten navrhl belgicko-nizozemskou hranici hermeticky uzavřít několika řadami ostnatého drátu, nabitého elektřinou. Tento drátěný plot by znemožnil nejen útěk obyvatelstva, ale i jiné aktivity, jako pašování a přechod špionů. Tahle hranice mezi nebyla jen hranicí mezi zeměmi, ale též hranicí mezi válkou a mírem, mezi chudobou a dostatkem a vlastně mnohdy mezi životem a smrtí. Zkoušku uzávěru hranic v délce deseti kilometrů německé vrchní velení vyzkoušelo v roce 1914 v Alsasku. Ale v Belgii se jednalo o hranici od Vaalsu až do Catzandu na mořském pobřeží. Což představovalo délku přes 200 kilometrů.

Zde se projevila německá organizační schopnost. Bylo vydáno nařízení, které přikazovalo obcím dodat na vybudování zábran na jejich katastru dva a půl metru vysoké kůly a postarat se o jejich zasazení do míst přesně určených armádními geometry. Při zabezpečení hranic se postupovalo důkladně. Hranice se skládala z pěti paralelních pruhů drátu, které stály mezi jedním a šesti metry od sebe. Byla téměř dva metry vysoká, probíhala lesy a řekami, dělila vesnice, rozdělila i několik klášterů. Existovalo jenom několik průchodů, které byly přísně střeženy a kontrolovány většinou staršími vojáky, kteří bez pardonu na každého stříleli. Dráty byly napájeny 2000 volty! Je důležité vědět, že elektřinu mělo tehdy v Holandsku zavedenu jen něco přes 15% domácností ve městech, na venkově to bylo kolem 7%, v Belgii byla tato čísla ještě podstatně nižší. Elektřina byla tehdy, v roce 1915, pro většinu obyčejných lidí něčím neznámým, jen málokdo měl doma žárovku, gloeipeer - zářící hrušku. Záhy bylo skoro dva tisíce lidí usmrceno elektrickým proudem, přes varovné cedule umístěné podél hranice. Vzhledem k těm obětem, které byly elektrickým proudem upáleny, byla tato hranice brzy nazvána „hranicí smrti“. Zároveň bylo také usmrceno mnoho dobytka i lesní zvěře, ti, chudáci, cedule číst nedokázali. Bezpečnostní opatření ale neodstranila pravidelné německé hlídky a kontroly. Přes hranici se totiž stále pokoušeli utéci další lidé. Zároveň se také pašovalo, protože v Holandsku ve srovnání s okolními zeměmi vládl blahobyt. Pašovala se ale i pošta, která by byla neprošla německou cenzurou a různé tajné zprávy, důležité pro vojenské pány. A lidé umírali dál.

Obětí se stávali i pouzí zvědavci, kteří se chtěli přesvědčit na vlastní kůži, v čem vlastně to neviditelné nebezpečí vězí. Také děti považovaly hry u elektrických drátů za zkoušku odvahy. Začaly všemožné úspěšné i neúspěšné pokusy o bezpečné překonání této překážky. Různé sudy bez dna, žebříky a deky, přes dráty hozené, dřevěné konstrukce, pobité pneumatikami z jízdních kol. Teprve až na začátku roku 1918 objevili pašeráci a převaděči výhodu gumových holinek a rukavic, které umožňovaly přechod hranic poměrně bezpečně. Jsou známy příběhy o lidech, kteří si z toho udělali zaměstnání, přecházeli hranici dokonce několikrát denně. Německé hlídky sice střílely, ale musely si dávat velký pozor, aby kulky nelétaly na holandské, neutrální území.

Když bylo v roce 1918 konečně po válce, byla elektrická hranice rychle odstraněna, rozebrána. Většiny sloupků a drátů, tentokrát už bez těch 2000 voltů, použili sedláci na ohraničení pastvin a jiných pozemků. Na všechny ty tak zbytečné oběti upomíná jenom šedesát metrů drátu v lese na hranicích mezi Belgií a Nizozemím. A pak ještě v Sippenaken u Plombičres v lese jsme objevili malý monument, připomínající oběti toho zatraceného plotu.