Duben 2007

Jak europoslanci vařili CIA dort

Kateřina Šafaříková

Mělo to být senzační odhalení nekalých praktik americké zpravodajské služby. Zbyla z toho ale jen pachuť hloupého antibushismu. K té věci nemělo dojít. Byla škodlivá z mnoha důvodů. Skřípal už samotný začátek příběhu. Na základě novinových článků o únosech domnělých teroristů v zemích Unie agenty CIA se europoslanci rozhodli, že to začnou vyšetřovat. Aby ověřili, zda a do jaké míry USA a jejich evropští „komplici“ porušují lidská práva a mezinárodní konvence o zacházení s vězni.

Poslanci tím nakročili do vod, kde nemají pravomoci. Nemohou, na rozdíl od ekonomického života v Unii, ovlivňovat bezpečnostní složky jednotlivých států, nemohou nikoho úkolovat. Nemají právo na odpověď, pokud před nimi stojí šéf národní rozvědky a na otázku, kolikrát jeho zemi Američané využili k naložení anebo výslechu zadržených, mlčí. Europoslanci tu mohou jen debatovat a rozčilovat se, takříkajíc si pustit žilou.

Kde jsou fakta

To se také stalo, a nebylo by na tom nic špatného, kdyby svůj hněv neinstitucionalizovali. Zkrátka kdyby nepřijali za svoji zprávu italského socialisty Claudia Fava. Několik desítek stran textu obsahuje minimum faktů. Logicky, protože europoslanci se k žádným exkluzivním materiálům nedostali. Používali vesměs otevřené zdroje jako novinové články a výpovědi lidí typu zahraničního šéfa Unie Javiera Solany, který byl ve sdílení informací stejně skromný jako národní bezpečnostní experti.

Jestliže ve zprávě chyběla fakta, o to víc v ní bylo jednoznačných obvinění, například že se americká a označené evropské vlády „systematicky dopouštěly nezákonných praktik“ a „vědomě porušovaly lidská práva“. I podle pamětníků sněmu přijal parlament jeden z nejspornějších dokumentů ve své historii. Na jedné straně chyběla tvrdá data, na druhé byla jasná politická obžaloba. Text nicméně prošel: pro zvedlo ruku 382 poslanců, proti bylo 256.

Dobře, ale nebylo nakonec nutné, aby se někdo veřejně a nahlas ozval proti „mimořádnému vydávání“, což není nic jiného, než že vás jednoho dne či večera ve vašem bytě někde v Evropě překvapí agenti CIA a s obličejem v kukle odvezou neznámo kam, aniž byste měli šanci na právní pomoc? Představte si, že jste obyčejný člověk žijící někde v Itálii, a jen proto, že se modlíte k Alláhovi, strávíte, nevinný a bezmocný, několik měsíců v tajné věznici americké provenience, která oficiálně neexistuje. Na kontinentu, který je hrdý, že dal světu rovnost před zákonem a přišel s konceptem lidských práv, by k takovým věcem přece nemělo docházet!

Nemělo. Stejně jako by nemělo docházet k teroristickým útokům. Což je věc, kterou Favova zpráva nezmínila. Na celém případu je tohle vedle naprosté absence důkazů nejzávažnější slabina, která diskredituje chvályhodnou ostražitost vůči bezpráví na starém kontinentu. Poslanci kritizovali Spojené státy horem dolem, ale vlastně vůbec nepřipomněli příčinu aktivit Američanů v Evropě.

A z euroatlantických spojenců udělali státy, které si nezadají s krutými režimy v Africe. Vůbec nezmínili, že pochytaní lidé nebyli náhodné vzorky populace, že mučení jsou excesy, a ne pravidlo. A hlavně: nepoložili si inverzní otázku, kolik lidských životů bylo právě pomocí mimořádných vydání zachráněno.

Nepodlomený most

O Favově zprávě se hlasovalo emotivně a ideologicky. Levice pro – pravice proti. Stala se zhmotněním protiamerických resentimentů a antibushismu. Naštěstí šlo o nezávaznou deklaraci, na niž brzy usedne prach. Americká a evropské vlády na ni také reagovaly klidně, pokud vůbec, takže euroatlantický most nestačila podlomit. A konkrétní příklady případného porušení lidských práv snad skončí tam, kde mají. Tedy u soudu.

(Respekt, www.respekt.cz)